Únor 2018

Tužka v hlavní roli

27. února 2018 v 16:08 | Aliwien |  Téma týdne
S tužkou v ruce? První věc, která mne napadla po přečtení tohoto tématu týdne, byla dávná vzpomínka na střední školu. Tam jsme se totiž učili předmět, kde to bez tužky v ruce vůbec nešlo. Nic vás nenapadá? Nedivím se. Od té doby uplynulo mnoho vody. Přesněji - téměř padesát let. A námi pro mnohé zajímavý, pro další nenáviděný předmět se jmenoval prostě. Těsnopis. Dnes je jeho používání určitě již překonané moderní technikou. Ale myslím si, že je to škoda. Podívejme se proto trochu do historie tohoto pro mne nevšedního "znakového jazyka".
Jak se můžeme dočíst ve wikipedii, "Těsnopis je zjednodušené písmo určené k velmi rychlému, snadnějšímu a úspornějšímu zápisu informací. Jeho znaky pro hlásky jsou značně zjednodušené proti běžnému písmu, některými znaky se zkráceně označují časté skupiny hlásek, zkracují se i častá slova a sousloví (tzv. hieroglyfický princip). Jako rozlišovací prvek je používána např. poloha znaku vůči řádku a zesílení (v některých soustavách, jako je český oficiální systém Herout-Mikulík a proto je psán obyčejnou tužkou). Lze užívat buď ke stručnému výtahu informací, nebo i k doslovnému zápisu textu.
První dnes známou těsnopisnou soustavu, tzv. tironské noty (správněji vlastně tironské značky), vytvořil v 1. století př. n. l. Marcus Tullius Tiro, sekretář, otrok (a pozdější propuštěnec) Marca Tullia Cicerona. Byla užívána k zápisu jednání římského senátu a později až do 10. století n. l. i v administrativě předních evropských panovnických rodů. Byla však založena v podstatě pouze na hieroglyfickém principu (pro nejčastější slova zvláštní, co nejjednodušší znaky). Určité zprávy o neobvyklé rychlosti psaní jsou zachovány i z dřívější doby, není však jasně doloženo, že jde skutečně o těsnopis.
Pro češtinu Hynek Jakub Heger ve 40. letech 19. století upravil německou těsnopisnou soustavu Franze Xavera Gabelsbergera.
Ministerstvo školství a národní osvěty v červenci 1920 vypsalo na původní československou soustavu těsnopisnou konkurs, do nějž bylo přihlášeno 11 návrhů, mj. návrh PhDr. Aloise Herouta a návrh Ing. Svojmíra Mikulíka. Ministr školství a osvěty rozhodl spojit jejich návrhy do jediné soustavy a následně dne 23. dubna 1921 výslednou soustavu Herout - Mikulík (soustava H-M) zavést postupně do škol místo dosavadního převodu soustavy Gabelsbergovy, na kterou částečně navazuje. Soustava Herout-Mikulík se po menších úpravách u nás používá dosud.
Možnost psát touto soustavou i v jiných jazycích, vhodná především pro české těsnopisce, je dána převody soustavy H-M na angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, ruštinu a na některé další jazyky.
Česká těsnopisná soustava posloužila také (stejně jako česká úprava německé stenografie Gabelsbergerovy) často jako základ pro těsnopis ostatních slovanských národů vzhledem k jejich podobné hláskové i gramatické stavbě.
Český rekord v rychlosti psaní těsnopisem, 200 slov za minutu, vytvořil Mgr. Miloš Matula v roce 1957. Pro zápis běžné řeči však stačí rychlost 70 slov za minutu; pro záznam rychlejšího přednesu nebo například televizních zpráv 80 - 100 slov za minutu (rychlost psaní běžným písmem bývá okolo 20 - 40 slov za minutu).
V 2. polovině 20. století byly zpracovány slibné návrhy na modernější a ještě vhodnější soustavu českého těsnopisu, mj. právě M. Matuly, ale po zkušenostech se zaváděním systému H-M a velkou náročností přechodu, který trvá cca 10 let, nebyly využity.
V současnosti je těsnopis na určitém ústupu vzhledem k rychlému rozvoji techniky (nahrávání, počítačové zpracování textu), těsnopis je však stále nenahraditelný (resp. jeho výhody lze těžko překonat) při psaní vlastních poznámek nebo záznamů, neboť umožňuje zapisované upravovat už během psaní. Je rovněž relativně často využíván jako tajné písmo."

Tolik citáty z wikipedie. Vzpomínám dnes s trochou nostalgie na to, jak jsme jako studenti vstřebávali nejrůznější znaky těsnopisu a učili se je číst a porozumět jim. Nebylo to jednoduché. Znala jsem i takové studenty, kteří domácí úkoly z těsnopisu plnili tak, že jednotlivé znaky kopírovali do sešitu přes průsvitný papír, aniž rozuměli jejich obsahu. Ale nebylo jich mnoho a zpravidla školu opustili dříve než ostatní. Ostře nabroušená tužka s měkkou tuhou, se kterou bylo možné stínovat, byla při výuce naprostou nezbytností. Stínovaný znak měl totiž zcela jiný význam, než znak nestínovaný. V době studia se pořádala i celorepubliková mistrovství v rychlosti psaní těsnopisem a následného přepisu stenogramu na psacím stroji. Maximální dosažená rychlost ve stenografování u studentů na naší škole byla devadesát slov za minutu. Ze znalosti těsnopisu bylo možné složit i státní zkoušku.
Doufám, že jsem čtenáře tímto článkem neznudila. Snažila jsem se jenom přiblížit dobu mého studia, kde těsnopis byl jedním ze základních vyučovaných předmětů. Určité znaky a zkratky si pamatuji dodnes.


Téma týdne: S tužkou v ruce