Pozdrav od Patrika

3. října 2017 v 13:38 | Aliwien |  Téma týdne
Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším a jediným exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt nejméně čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.
Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.
"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.
"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.
"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"
"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"
"Teda mami, co ty všechno nevíš…"
"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"
V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.
Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.
"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"
Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.
Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.
"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.
"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.
"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"
Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.
"Vy jste paní Královcová?"
Přikývla jsem.
"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Vůle žít byla silnější. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu.
Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.
Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla a bezděčně pohladila. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: Vůle žít

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 blechov blechov | E-mail | Web | 3. října 2017 v 15:24 | Reagovat

Ano, toto smutné vyznání si zaslouží  čtyřlístek.
Vím, jak je rodiči, když syn odejde, aby se už ani vrátit nemohl. Ale život je i závazek, tak je třeba žít dál.

2 Ježurka Ježurka | Web | 3. října 2017 v 17:03 | Reagovat

Alenko, to byl ale smutný příběh, i když krásně napsaný, až mne ještě teď mrazí.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. října 2017 v 18:09 | Reagovat

Ty mi dáváš... Člověk v životě potřebuje spíš pozitivní vzpruhu... A ty to vždycky napíšeš tak věrohodně... Přála bych si víc příběhů se šťastným koncem. Jsem snad neskromná? ;-)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 3. října 2017 v 19:38 | Reagovat

[3]: To určitě nejsi. Ale na dané téma se dá jen těžko napsat nějaká legrace. I když si myslím, že tenhle příběh tak docela smutně neskončil. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Dík za komentář.

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. října 2017 v 19:47 | Reagovat

[4]: Máš pravdu, TT... Jak už jsem jinde, tak bych na to málem zapomněla. Taky jsou v poslední době pěkně temná témata (asi v souladu se situací na Blog.cz ;-)).

6 Iva Iva | E-mail | 4. října 2017 v 10:09 | Reagovat

Ali, je to smutné , ale krásně a  dojemně napsaný příběh  Iva

7 Cecílie Cecílie | Web | 5. října 2017 v 13:00 | Reagovat

Ještě o kousek delší a rozbrečela bych se. Příště prosím napsat stejně věrohodně, ale raději něco veselého.

8 creepypasta-and-mysterious creepypasta-and-mysterious | Web | 6. října 2017 v 17:24 | Reagovat

;-)

9 Zdena Š. Zdena Š. | 12. října 2017 v 9:05 | Reagovat

Moc krásně napsané Alenko ,ale taky moc smutné, a co takových příběhů kolem nás je,samé bouračky a ůrazy . Četlo se to jedním dechem a s tím čtyřlístkem,no moc pěkný,jen bych to nechtěla sama prožít,to ani náhodou !!! Měj  krásný den a přeji další pěkné nápady. :-)  :-)  :-)

10 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | Web | 20. října 2017 v 20:36 | Reagovat

Pěkný blog

11 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 11. listopadu 2017 v 23:15 | Reagovat

Člověk skutečně nikdy neví, co mu život přinese. Já také zažila plno ran. Odešel mi otec, když mi bylo osm, také jsme to dlouho táhly jen s maminkou sami. Bylo to náročné.
Ovšem jak už bylo řečeno, bát ten příběh o kousek delší, rozbrečela bych se také.

Bohužel, důležité ale je opravdu vždy sebrat ten čtyřlístek a jít dál. Člověk se vždycky musí nějak sebrat. I když se to... strašně jednoduše říká.

12 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 13. listopadu 2017 v 10:21 | Reagovat

Smutné, ale moc hezky napsané. Ráda čtu tvoje povídky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama