Pomsta

5. července 2017 v 20:44 | Aliwien |  Téma týdne

"Simčo, jdeš se mnou do toho baru nebo ne? Přece se nenecháš prosit. Bude tam i ta moje nová kamarádka Romana, jak jsem ti o ní vyprávěla. Je to fajn holka. Poznaly jsme se v Praze na diskošce."
Moje dlouholetá kámoška Marta do mne hučela celé odpoledne. I když jsme spolu do stejného baru chodily docela často, tentokrát se mi vůbec nechtělo.
"Tak Simčo, půjdeme, ne? Chtěla bych tě s Romanou seznámit. Hodně jsem jí o tobě vyprávěla. O tom, jak se ti daří v práci, jak si dobrá v plavání a tak. Uvidíš, že si budeme společně rozumět. Domluveno?"
Jestli Marta něco uměla dobře, bylo to přesvědčování. Nakonec jsem se nechala přemluvit. Proč nepoznat holku, o které moje věrná kamarádka tak básní. Třeba se opravdu skamarádíme.
Krátce před devátou večer jsem přešlapovala před barem a čekala na Martu a mně zatím neznámou Romanu. Přišly vzápětí. Společně jsme se usadily u jednoho stolu.
¨"Tak tohle je Romana", představila mi Marta svůj nový objev. Musela jsem uznat, že je to opravdu hezká holka.
"Romana Kolářová", podala mi ruku.
"Simona Horáková," odpověděla jsem.
Romana se na mě zadívala zvláštním pohledem. Měla jsem z toho divný pocit, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Romana toho o mně věděla opravdu hodně. Až mi to chvílemi bylo nepříjemné. Budu muset své kamarádce Martě domluvit, aby svoji přílišnou sdílnost trochu omezila. Romana studovala posledním rokem vysokou školu. Chvilku jsem pátrala v paměti, co mi říká její příjmení. Kolář? Kolářová? Asi před dvěma roky jsem chodila s klukem, který se tak jmenoval. Ale byla to jen krátká známost. Byl ženatý a já nechtěla rozbíjet jeho rodinu.
Na večírku jsem se vůbec nebavila. Romana byla vlezlá. Stále se vyptávala na moje soukromí. Co a kde dělám, jestli mám kluka, kdy a kde budu zase závodně plavat a zda mně může přijít fandit. Chvílemi mi připadalo, jako by mně pochlebovala. Marta jenom přitakávala. Věnovala se spíše barmanovi a drinkům, které jí namíchal. Krátce před půlnocí už mne to přestalo bavit. Navíc se mi rozbolela hlava. Romana můj šálek čaje rozhodně není a zřejmě ani nebude.
Co to hergot je? Pila jsem přece jen nealko drinky, tak proč je mi tak divně? Že bych něco špatného snědla? Nic nemůžu vyloučit. Postavila jsem se. Žaludek začal tančit čtverylku a obracel se naruby. Chtěla jsem se zachytit stolu, ale nestihla jsem to. Padala jsem k zemi a kolem mne se rozhostilo naprosté ticho a neproniknutelná tma.

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Do očí mne píchá ostré zářivkové světlo. Vnímám urputnou bolest hlavy, houpající se žaludek a začínám chápat, že kdesi ležím. Je mi slabo. Na stojanu nad mojí hlavou visí lahvička. Z ní vyvedená hadička končí v mojí napíchnuté žíle na předloktí. Proboha, co se to se mnou stalo?
Kdosi se nade mnou sklání.
"No to je dost slečno. Myslím, že už tady spíte déle, než je zdrávo. Moc nechybělo a mohla jste spát už napořád. Vydržte chvilku, zavolám doktora. A už nespěte, tedy alespoň chvíli, pokud to půjde!"
Takže já jsem v nemocnici, A co tady dělám? Proč tady jsem? To si nedokážu uvědomit. Lékař přichází a já se snad něco dozvím.
"Konečně. Už jsem si myslel, že tu fešačku neproberu. Jak se jmenujete, slečno?"
"Horáková", říkám ztěžka. Není mi jasné, o jaké fešačce to doktor mluví. Vždyť na pokoji kromě mne nikdo další neleží.
"Hurá," jásá ten bílý plášť. Mozek to snad bez následků přežil. Měla jste víc štěstí, než rozumu, Simono", oslovuje mne důvěrněji
"Co se mi stalo?" soukám ze sebe.
"To nevíte? Budeme si muset popovídat o tom, kde a čím jste se tak sjela. V krvi jste měla dávku drog jako pro slona. V podstatě vás zachránilo vaše zdraví a vaše mládí. Ale o tom si popovídáme až zítra. Teď vám sestřička přidá další kapačku s vepřovým, knedlíkem, zelím a půllitrem piva a ráno za vámi přijdu."
Poslední lékařova slova už jsem slyšela zdaleka. Drogy v mém těle, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy, se jen tak lehce nechtěly vzdát.
Bylo krátce po velké vizitě, když za mnou můj ošetřující lékař přišel.
"Tak povídejte. Kde jste byla, co jste jedla, a kde jste sebrala ty drogy. Zatím nevíme, o co přesně šlo. To nám zjistí v laboratoři. Ale neradil bych vám, abyste to opakovala. Byla by z vás závislačka co by dup a navíc, tahle dávka byla skutečně na hranici života a smrti. Poslouchám."
Neměla jsem toho moc na vyprávění. Po několikrát opakovaném tvrzení, že jsem v kritický večer nejen nepila alkohol, ale ani nefetovala a že vůbec nevím, jak se neznámé drogy do mé krve dostaly, mi snad lékař uvěřil. Potvrdil mi i to, že jsem zřejmě drogy požila s pitím. Utvrdilo mne to v tom, že do pití mi někdo cosi přidal. Ale kdo? V baru jsem přece byla jenom s Martou a Romanou. Byl všední den, takže příliš bar obsazený nebyl. Nikdo jiný kromě Romany a Marty se s námi nebavil. Kdo mohl mít zájem na tom, aby mě ublížil, nebo snad i zlikvidoval?
V nemocnici jsem si poležela ještě týden. Po příchodu domů mě myšlenky na osobu, která to vše způsobila, nedaly spát. Martu jsem vyloučila. Přece moje nejlepší kamarádka by neměla k tomu důvod. Barman? Proč by to dělal? I když na druhou stranu, u něho se drogy mohly najít, ale kdo ví. Romana? Nikdy předtím jsem ji neviděla, neznaly jsme se, připadalo mi absurdní, aby to byla právě ona. Ale ona byla se mnou u stolu sama, ona mi nosila od baru objednaný drink, a když jsem odešla na záchod, zůstala u stolu sama. Ale pořád mi chyběl motiv. Co proti mně má? Co je to tak závažného, že mne málem poslala na onen svět? Nic konkrétního mne opravdu nenapadalo. Uvažovala jsem i o tom, že se obrátím o pomoc na policii. Ale co jim tam řeknu? Vždyť jde jenom o domněnky. Určitě by mě vyhodili a ani bych se tomu příliš nedivila. Na druhou stranu mi nešlo z hlavy Romanino zvláštní chování. Pochlebování, občas působící jako výsměch. Alespoň já jsem to tak vnímala.
Uplynul další týden. V podvečer se ozval zvonek. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem Martu.
"Ahoj, to je dobře, že už jsi doma. Už chodíš do práce?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Mám ještě týden na to, abych nabrala ztracené síly. A co ty tady? A proč nejdeš dál?"
"Někoho jsem přivedla s sebou. A taky jsem se ti přišla omluvit. Někdy je lepší mlčet a moc nemluvit, promiň".
Sice jsem Martě moc nerozuměla. Ale když poodstoupila od vchodových dveří, uviděla jsem Jaroslava. Toho Jaroslava, který byl před určitou dobou mým milencem. Za ním se skrývala Romana.
"Co tady děláte? Hlavně ty Jardo! To je let, co jsme se neviděli. A co máš společného s Romanou? Cítila jsem, že vyluštění mojí záhady se blíží. No, nebudeme to řešit mezi dveřma. Pojďte dál," pozvala jsem je všechny do bytu.
Pohodlně se usadili v mém obývacím pokoji. Viditelně se nikomu nechtělo začít. Marta se mi znovu omluvila svojí přílišnou informovaností.
"Netušila jsem souvislosti a vůbec mi nedošlo, že to, co Romaně řeknu, zneužije proti tobě. Promiň mi to ještě jednou, prosím."
"A jaké jsou ty souvislosti? Nic nechápu. Jardo?
Obrátila jsem se na svého bývalého přítele.
"Všechno je tak trochu moje vina. Svět je malej, víš. Já se pořád určitých citů vůči tobě nedokázal zbavit a doma před Romanou o tobě snil jako o té pravé ženě pro mne. Samozřejmě jsem to vážně nemyslel, ale dělalo mi to prostě dobře na duši. No a Romana je moje dcera, víš? A ta si domyslela, že snad ty chceš rozvrátit naši rodinu. Od Marty se o tobě dozvěděla všelicos a nakonec jste se seznámily. A jak to dopadlo už víš. Promiň. Já vím, že jsi to byla ty, kdo náš vztah tehdy ukončil. A já ti za to děkuju…"
"Romano? A ty mi k tomu neřekneš nic?"
"Promiň, Simono. Já jsem to tak nemyslela a rozhodně jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Moc mě to mrzí. Byla to prostě blbě naplánovaná pomsta. Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi podle mého názoru mě chtěla zbavit mého táty, který je pro mne vším. Promiň. Jsem blbá…"
Beze slova jsem otevřela dveře obýváku a dveře do bytu.
"Vypadněte. Nechci vás ani jednoho vidět. Chybělo málo a mohli jste mít ode mne definitivní pokoj. Ty si vychovávej svoji dceru a mě do toho nepleť. Uvědom si, že všechno mezi námi už dávno skončilo. Ty Romano, si rozmysli napříště, co děláš a s drogami si nezahrávej. Nemuselo by to skončit vždycky dobře."
Zavřela jsem dveře bytu a zůstala sama. Ulevilo se mi. Skončila jedna z nepovedených kapitol mého života.
Uplynulo několik měsíců. Od té doby jsem Jardu ani Romanu neviděla a ani je nevyhledávala. Marta zůstala mojí kamarádkou a jednou provždy si dala svoji upovídanou pusu na zámek…


Téma týdne: "Co to hergot je?"


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 5. července 2017 v 20:58 | Reagovat

To zas bylo napínavý! Ještě, že máš tak dobrý pero. :-)

2 Eliss Eliss | Web | 5. července 2017 v 21:03 | Reagovat

Skvělé povídání! Ještě že se z toho Simča dostala, byla to opravdu nepovedená pomsta :-(

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. července 2017 v 8:30 | Reagovat

Na můj vkus z toho Romana vyšla až příliš hladce. To ale nic nemění na tom, že píšeš skvěle. Už teď se těším na další textík :-)

4 Iva Iva | E-mail | 7. července 2017 v 20:24 | Reagovat

Je to hodně zajímavé i napínavé . Ali, povedlo se Ti to.      Iva

5 Meduňka Meduňka | Web | 8. července 2017 v 8:59 | Reagovat

Bezva povídka, nejdřív mě napadlo, že Romana bude Jaroslavova pomstychtivá manželka, a ona to dcera :D

6 Ježurka Ježurka | Web | 1. srpna 2017 v 13:34 | Reagovat

Máš opravdu super fantazii  a krásně se to čte, zkrátka - umíš!

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 1. srpna 2017 v 14:02 | Reagovat

[6]: Děkuji za milý komentář. Je moc dobře, že už ses mezi nás vrátila a že už máš náladu i sílu číst. Chválím! :-)  :-)

8 Já | E-mail | Web | 8. srpna 2017 v 15:39 | Reagovat

Hezké povídání, moc pěkně se mi to četlo. :))

9 Ivana Braunová Ivana Braunová | E-mail | Včera v 19:22 | Reagovat

Tvůj článek je trefný a velice milý. Moc se mi líbil.     Iva

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama