Leden 2017

Tajemný zvuk

6. ledna 2017 v 16:42 | Aliwien |  Téma týdne
S Richardem jsme vždycky toužili po malé chaloupce vysoko v horách. Trvalo hodně dlouho, než se nám podařilo malou roubenku objevit, ale splňovala všechna naše očekávání. Jak jsme se dozvěděli, chalupa byla dlouho prázdná a neudržovaná. Podle místních obyvatel ji nikdo nechtěl koupit. Proč tomu tak bylo, nám nikdo neřekl. Teprve po pár měsících, kdy jsme dali naši nemovitost tak trošku dohromady, jsme se při jednom posezení v hospodě dozvěděli, že kdysi před dlouhými lety v chalupě skončila svůj život mladá dívka. Údajně prý z nešťastné lásky. Podle jiných pamětníků v chalupě "straší". Smáli jsme se tomu. V dnešní době se člověku nechce věřit na takové pohádky. Proto jsme získaným informacím nevěnovali žádnou pozornost a raději se zaměřili na to, abychom mohli v chalupě strávit své první Vánoce.
Na rozdíl od města, kde jsme se oba narodili a prožívali dobré i zlé, byla na horách spousta sněhu. Dalo nám dost práce, dopravit do chaloupky zásoby na Vánoce a Silvestra. Naše postarší auto se jen s obtížemi prokousalo vyhrabanými cestičkami. Ale výhled do zasněžené krajiny stál za to a já i Richard jsme se moc těšili na romantické svátky, které poprvé prožijeme spolu, bez rodičů a dalšího příbuzenstva.
"Zima jako na Sibiři, co?", poznamenal Richard, když se snažil roztopit oheň v krbu.
"Ale za chvilku bude teplíčko. Podívej. Dřevo už praská a už to hřeje, Mileno", přiblížil prochladlé ruce ke skleněným dvířkům moderního krbu, který jsme do chaloupky pořídili.
"Bude to krása. Moc se těším, že si poprvé chaloupku užijeme i přes noc".
Povlékám peřiny na dvoulůžko a v hlavě si představuji nádherné chvilky, které nás společně čekají. Jen tak pro sebe doufám, že by se konečně mohlo podařit založit rodinu, po které už dlouho toužíme. Snad klid a pohoda přinesou své ovoce…
Venku se pomalu smráká a z oblohy se snáší jen tak zvolna a nesměle malé sněhové vločky. Nastalé ticho prvního vánočního svátku přehluší jen občasné štěkání psů z nedalekých sousedních usedlostí. Je dobré vědět, že tu nejsme sami. Upřímně, kdybych tu nebyla s Richardem, asi bych se sama bála. Co když na tom povídání o strašidlech je něco pravdy?
"Co bude k večeři?", Richard mne vrací do současnosti.
"Nějak mi venku vyhládlo, když jsem připravoval dřevo na topení, a už bych něco dobrého snědl. Tak co bude?"
"Ríšo, znáš přece moji mámu. Ta by nás nikam nepustila, kdyby nám nenavařila. A tak tu mám zbytek knedlíčkové polévky od oběda a čerstvě usmažené řízky. Na mně bude uvařit brambory a pak můžeme už jenom hodovat!"
Vyndávám hrnce na kachlová kamna, která už v kuchyni také krásně hřejí i s pecí, v níž zcela určitě naši předkové museli péct krásně chřupavý a voňavý chléb. Z tašky vylovím pár brambor a za chvilku se z nich kouří.
"Byla to skvělá večeře, Mileno. Teď ještě otevřeme šampaňské a určitě nám nebude nic scházet, viď?" Přikývla jsem. Teploučko a klidná atmosféra mne ukolébávaly ke spánku. Ale nemohu přece spát! To bych Richardovi nemohla udělat. Připili jsme si na zdraví. I přesto, že jsme ještě mladí, je zdraví to nejdůležitější, co v životě můžeme mít. S postupujícím časem při jedné skleničce nezůstalo. Na tácek jsem vyndala napečené cukroví od maminky a k tomu uvařila kávu. Společně jsme měli pořád o čem povídat. I když se moc ráda dívám o Vánocích v televizi na pohádky, musím říci, že ten večer mi rozhodně televize nechyběla. Plánovali jsme naši budoucnost, užívali si tu zvláštní a neopakovatelnou atmosféru prvního vánočního svátku. Pomalu se blížila půlnoc a já už se začala těšit do pečlivě připraveného společného pelíšku.
Ale pak jsme oba uslyšeli něco docela zvláštního. Kroky na hlasitě vrzající podlaze nad naší hlavou, doprovázené jakýmsi zpěvem. Nejdříve jsme si mysleli, že se někdo kolem chalupy prochází a trochu přebral. Ale když Richard otevřel dveře, nebylo venku ani živáčka a napadaný sníh byl netknutý. A zaznělo to znovu. Kroky a tajemné zvuky, připomínající zpěv, nebo spíše kvílení.
"Ríšo, proboha, co to je? Vždyť tady nikdo není! Odkud se to ozývá? Já se bojím!"
Objala jsem Richarda kolem pasu a nechtěla se ho pustit.
"Počkej, Mileno. Přece nebudeme věřit na strašidla. Ozývá se to nad naší hlavou, to znamená z půdy. Podívám se tam."
"To ne Ríšo. Bojím se o tebe. Nenechávej mě tady. Když, tak se tam podíváme spolu. Ale budu se hodně bát".
Ríša se zasmál.
"Báchorky. Uvidíš, že tomu přijdeme na kloub!"
Vyzbrojeni baterkami a já s dlouhým nožem v kapse, jsme se vydali po točitých schodech na půdu. Byl tu hrozný nepořádek. Zatím jsme nestihli půdu vyklidit a nějak upravit k obrazu svému. Chtěli jsme ji později využívat jako ložnici nebo v budoucnosti jako dětský pokoj. Ale to všechno nás teď nezajímalo. Odkud mohl vycházet zvuk, který jsme oba slyšeli? Hlasitě tikající hodiny, zavěšené na jednom z trámů, ukazovaly půl jedné.
Brr… otřásla jsem se. Hodina duchů… Ale nahlas jsem ani nepípla. Richard zkoumal tikající hodiny.
"To snad není možné, aby tikot těch hodin jsme slyšeli jako kroky," uvažoval nahlas. Měl pravdu. Tikot zněl docela jinak.
V rohu u sklopené střechy stála malá zaprášená skříňka se zásuvkami. Když Richard jednu z nich otevřel, objevil malou ozdobnou krabičku, která by dnes mohla být používána jako šperkovnice.
"Podíváme se dovnitř, ne?"
Ani jsem nedýchala. Richard skříňku otevřel a ta začala hrát. Připomínalo to zpěv či kvílení, které jsme slyšeli, ale že by to bylo opravdu to samé, jsem nemohla říct. Když melodie dohrála, uslyšeli jsme cvaknutí pérka a skříňka vydala svůj obsah. Našli jsme svazek dopisů, svázaných stužkou. Co to je na dopisy? Komu jsou nebo byly určeny? To jsme chtěli zjistit. Při světle baterek jsme se dočetli, že jsou to zamilované dopisy chlapce, staré pětadvacet let, adresované jakési dívce Rozárce. A pak nás to napadlo.
Vždyť v té hospodě říkali, že je to právě pětadvacet let, co ta dívka na chalupě spáchala sebevraždu. Musela to být tedy ona, které dopisy patřily…
Nic jiného jsme už na půdě neobjevili. Když jsme se vrátili dolů, přestalo se nám chtít spát. Dopisy jsme uložili zase do krabičky, ale nechali ji tentokrát venku na skříňce. Co kdyby skutečně duch Rozálie nemohl nalézt klid, dokud nenajde své dopisy? Pokud nás ještě navštíví, ať je tedy nemusí hledat, uzavřeli jsme s Richardem debatu.
Co bylo příčinou kroků a zvuků, jsme tehdy nezjistili. Na chalupu jezdíme každý víkend. Pravdou ale je, že od té doby, co krabička s dopisy zůstala na skříňce, se už tajemné zvuky ani kroky neozvaly.

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"