Rozvod

7. září 2016 v 14:34 | Aliwien |  Téma týdne
Rozvod. Šest písmen, která dokážou člověku obrátit dosavadní život docela naruby. Nikdy jsem s touto možností v manželství moc nepočítala. Vždyť s Petrem jsme oslavili v loňském roce dvacet pět let spokojeného manželství. A právě ta stříbrná svatba byla prvopočátkem všeho. Manželovi se blížila padesátka. Mně bylo nedávno o pět míň. Dlouho se nám nedařilo založit rodinu. Dnes desetiletá dcerka Terezka byla alespoň pro mne vymodleným štěstím. Na stříbrné svatbě jsem po prvé uviděla Táňu. Petrova kolegyně z práce. Mladá, asi tak třicetiletá, štíhlá a precizně oblečená a upravená žena, milého vystupování. Alespoň tak na mne působila, když mne s ní Petr seznámil. Tehdy ještě moje oči nic zvláštního nezpozorovaly. Ale pak přišla rána z čistého nebe. Nejdříve se Petr vracel z práce čím dál tím později, několikrát se nevrátil vůbec a přišel domů až za několik dnů. Jeho vysvětlování, že v práci přespal, protože toho má prostě moc nebo odejel na neočekávanou služební cestu, jsem nikdy nevěřila. Hádali jsme se čím dál více a úporněji. Červíček v mé hlavě vrtal stále častěji a usvědčoval mne v tom, že něco není v pořádku. Nic jiného než nevěru nepřipouštěl. Zhruba po půl roce od stříbrného výročí jsem se vracela domů. Byt zel prázdnotou. Terezka byla na hodině klavíru. Měla jsem tedy ještě trochu času pro sebe, než ji tam vyzvednu. Moji pozornost upoutala trhačka, ležící na stole, s nějakým vzkazem. Když jsem našla v tašce brýle, abych si přečetla, co se děje, nevěřila jsem svým očím.
"Martino", stálo tam, "odstěhoval jsem se k Táně. Nezlob se, ale zamiloval jsem se na stará kolena a myslím si, že nový život mi za to bude stát. Podám žádost o rozvod. Ty už jsi pro mne jen matka naší dcery. Budu ti na ni platit. Ale jen do doby, než mi ji soud přidělí. Počítej s tím. Mám větší plat, dobré bytové podmínky u Táni a Terezce rozhodně mohu dát více, než ty. Ahoj, Petr".

Zatočila se mi hlava a v první chvíli jsem si myslela, že se mi to jenom zdá. To, že se rozvedu s Petrem, mne sice hodně bolelo. Ale že bych se měla vzdát Terezky, mého vymodleného dítěte? To jsem si představit a ani připustit nemohla. Rozhodně budu bojovat, to mi bylo hned jasné. V následujících dnech a týdnech jsem přemýšlela, jak nejlépe Terezce sdělit, že táta už s námi nebydlí. Zprvu jsem se vymlouvala, že je na delší služební cestě, ale to se donekonečna nedá. Nakonec jsem si řekla, že Terezka už není tak malá, aby nepochopila pravdu a řekla jí všechno na rovinu.

"Mami, a to by mě táta chtěl napořád? Nebo jen tak na víkend, jako to mají některé holky u nás ve třídě?", ptala se mě.
"Ale napořád já nechci! Já chci být s tebou. Mám tě ráda, mami", objala mne a já skrývala slzy dojetí.
"Ale bude to těžké, děvče moje. Táta to bere vážně a zítra k nám přijde sociální pracovnice na šetření, aby zjistila, jak se o tebe starám, víš?"
Tyhle myšlenky jsem už v sobě nosila týden a popravdě řečeno, měla jsem strach. Co když se sociálka přikloní na Petrovu stranu? Znám dnešní dobu. Má dost peněz na to, aby si svůj požadavek na dítě dokázal zaplatit, třeba i protizákonným způsobem.
"Tak víš co, mami? Odjedeme k babičce a nebudeme doma!"
Když jsem Terezce vysvětlila, že to nic nevyřeší, přišla s jiným nápadem.
"Tak mami, já si uklidím svůj pokojíček. Ty mi to tam hezky vyzdobíš, vypereme záclony, umyjeme okno, aby ta paní viděla, jak je u nás hezky. Co říkáš?"
S tímhle řešením jsem musela souhlasit, ostatně něco podobného jsem také měla v plánu. Vzorně jsme společně poklidily celý byt. Když jsem šla spát, blížila se půlnoc. Terezka už dvě hodiny spokojeně oddychovala ve svém pokojíčku.

"Odstrčilová", představila se mi sociální pracovnice ve dveřích bytu a já ji pustila dál. Připadalo mi, že se v našem bytě rozhlíží jako ostříž. Studovala růžový porcelán ve vitrínce, broušené sklo po mamince a bůhví, co ještě. Nebylo mi to příjemné. Vždyť jsem nic neukradla. Na všechno jsme si s Petrem poctivě vydělali.
"Kdepak má Terezka pokojíček?", zeptala se za chvilku a já otevřela dveře do jejího království.
"Tedy, paní Dubská, v tomhle vaše dcerka žije? Rozházené hračky, pokecaný ubrus na stole, špinavé povlečení a neskutečný nepořádek vyrazil paní Ostrčilové dech. Mně to naopak tak strašné nepřipadalo a netrvalo dlouho, pohádaly jsme se. Obvinila jsem tu osobu z úplatkářství, protože určitě to byl můj manžel, který si zaplatil takový posudek na dceru, který vyzní v jeho prospěch. Nepřišlo mi ani divné, že tu není Terezka a paní Odstrčilové jsem řekla, že určitě ví, kde je, na rozdíl ode mne. Najednou se mne zmocnil hrozný strach. Strach z vlastních myšlenek, že o Terezku přijdu. Z myšlenek, že Petr tenhle boj vyhraje, i když si to vůbec nezaslouží.
"Posudek pro vás moc příznivý asi nebude, paní Dubská!. Takový bordel jsem už dlouho neviděla, všude špína, prach, v lednici žádné zásoby, jak byste chtěla se starat o vaši dceru?", s těmito slovy se sociální pracovnice rozloučila. Ale nenechala jsem ji odejít. Chytila jsem ji pod krkem a začala s ní cloumat. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale ten křik byl opravdu hlasitý.
"To je všechno podvod, slyšíte? Podvod! A Terezku vám nedám. Rozumíte? Nedám. Je moje a jenom moje a moje taky zůstane!!"

"Mami? Mami!! Probuď se, mami, slyšíš? Něco se ti zdá! Tak mami, už je to dobrý, nekřič, jsem tady s tebou!"

Pozvolna otevírám oči. Kde to jsem? Nade mnou se sklání Terezka a najednou cítím, že mi spadl ze srdce obrovský kámen. Je ráno, a setkání se sociální pracovnicí mám teprve před sebou… Chci věřit, že strach z vlastních myšlenek, který jsem prožila ve snu, se už nevrátí a všechno dopadnete, jak si s Terezkou přejeme…

Téma týdne: Strach z vlastních myšlenek

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 7. září 2016 v 15:30 | Reagovat

Přeji hodně štěstí, aby to s dcerkou a přidáním do Vaší péče dobře dopadlo. :-)

2 Papa Papa | Web | 7. září 2016 v 15:44 | Reagovat

Působivé. Držím též palec.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 7. září 2016 v 17:54 | Reagovat

Se musím těm dvěma komentářům smát, holt od tebe nečetli nic jiného (ke své vlastní škodě). :-) Opět moc dobře a poutavě napsané. Díky. :-)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 7. září 2016 v 20:10 | Reagovat

Děkuji za pochvalu. Vždycky, když si někdo z komentujících myslí, že jde o můj příběh, mám pocit, že se mi literární dílko podařilo. [3]:

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 7. září 2016 v 20:19 | Reagovat

[4]: Nemysli si, po tvém 1. článku jsem si to myslela taky! Jenže pak jsem četla další ;-) :D

6 Meduňka Meduňka | Web | 7. září 2016 v 20:21 | Reagovat

Tohle se ti tedy povedlo! Četla jsem a jen zírala, co to je za zvrat a kam se to příběh ubírá :D A on to sen! Paráda, Ali :-)

7 Pavla Pavla | Web | 7. září 2016 v 20:53 | Reagovat

Dtžím palec taky :-)

8 Ježurka Ježurka | Web | 8. září 2016 v 14:52 | Reagovat

Alenko, ufff, to jsem si oddychla, že to byl jen sen. Krásně jsi to napsala, ostatně jako vždy.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 9. září 2016 v 7:45 | Reagovat

Výborný příběh ze života. Super, Ali. :-)

10 Zaretka Zaretka | Web | 9. září 2016 v 22:40 | Reagovat

Také musím souhlasit, že je to výborně napsané, úplně jsem se to čtení příběhu ponořila :-)

11 beallara beallara | Web | 18. září 2016 v 19:55 | Reagovat

Co dodat...skočila jsem na to i s navijákem...ALE...jediné co mi nesedělo a nezapadalo...mladá pipinka se nebude starat o cizího spratka, ta si nechá udělat svého...to jen postřeh na příště :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama