Před zrcadlem

21. září 2016 v 17:37 | Aliwien |  Téma týdne
Je podzimní ráno. Tak jako každý všední den se chystám do školy. Stojím v koupelně před velkým zrcadlem a dlouze se prohlížím. Kdo jsem? Včera jsem oslavil osmnácté narozeniny. Bylo to skvělé odpoledne s kamarády a kamarádkami a večer s mými milovanými rodiči. To už jsem opravdu dospělý? Ptám se sám sebe a v myšlenkách se vracím ke včerejšímu večeru. Mamka se jenom smála.

"Ty a dospělý? To ještě hodně dlouho nebudeš, Kubo. Ty jsi pořád ještě dítě, i když uznávám, že trochu větší, to je pravda. Už jsi mi přerostl přes hlavu. Ale dospělý teprve budeš. To všechno ti přinese tvůj další život, víš?"
Trochu jsem se maminčině názoru bránil. Vždyť mám přece už volební právo, můžu jednat sám za sebe. Ale na druhou stranu jsem musel uznat, že jsem vlastně jenom plnoletý. A to je proti dospělosti asi trochu rozdíl. Táta se naší diskuzi jenom usmíval, ale já věděl, že s mámou souhlasí a s tím prostě nic nenadělám. Hlavně, že mám pro život jasno a alespoň teď vím, kdo jsem. Zálibně se prohlížím v zrcadle. Jsem zatím štíhlý, hodně vysoký, holkám na gymplu se líbí moje vlnité vlasy a oči. To mi říkala Veronika, jinak bych se toho zvlášť nevšímal. Rozhodně bych se ale nechtěl zrcadla ptát, tak jako Sněhurka ve známé pohádce, kdo je na světě nejkrásnější. Já bych to asi určitě nebyl. Zavlním se v bocích a usměju se na sebe. Tancovat taky trochu umím. Ostatně ty dnešní moderny typu "hop sem hop tam" dovede každej, i bez tanečních. Utěšuju se, protože v neděli mám s Veronikou rande a prý půjdeme někam tancovat. Trochu se toho bojím, stejně jako maturity, která mne čeká příští rok. Ale už vím, co bude potom. Chtěl bych na vejšku. Na matiku. Ta mě láká ze všeho nejvíc. Ale učit ji by se mi nechtělo. Tak nevím, zda vůbec pro takový obor najdu nějaké uplatnění.

"Sakra, to jsem se dostal v myšlenkách hodně daleko! Čas letí, dělej, Kubo, nebo přijdeš do školy pozdě!", pobízím se. Ale zrcadlo mi nějak nechce pustit. Věděl jsem vždycky, kdo jsem? Přes svoje mládí jsem to nikdy neměl v životě lehké. V deseti mě porazilo auto. Pak jsem asi čtrnáct dnů opravdu nevěděl, kdo jsem. Ale všechno dopadlo dobře a paměť se po otřesu mozku vrátila.

Asi před měsícem mi prozradili moji rodiče, že prý nejsem jejich. Šokovalo mě to. Přinesli si mě jako mimino rovnou z porodnice. Mamce tenkrát narození jejího vlastního děcka nějak nevyšlo a shodou okolností tam jedna z rodiček své dítě nechala k adopci. Když jsem se to dozvěděl, chvilku jsem uvažoval o tom, kdo tedy vlastně jsem. O mých biologických rodičích ti moji nic nevěděli, nebo mi to nechtěli prozradit. Mamka řekla jen to, že údajně rodička měla být nějaká patnáctiletá holčina. Kdo byl otcem nevěděla a ani ji to nezajímalo. Pro mne se vysvětlila spousta věcí. Mamka i taťka byli menší postavy, spíš zavalitější, a mnozí z mých kamarádů mi říkávali, že se jim v ničem nepodobám. Zeptal jsem se tehdy, proč mi to vlastně říkají. Vždyť museli vědět a cítit, že je mám rád jako rodiče a nikdy by mě nenapadlo, že je něco jinak.

"Víš, Kubo, lidi jsou zlí. A protože nechceme, aby ses to někdy dozvěděl třeba náhodou od cizích, je lepší, když to budeš vědět od nás, rozumíš? Máme tě rádi jako svého, to přece víš a ani teď, až budeš plnoletý, se na tom nic nezmění!"
Byl jsem tátovi vděčný za tohle vysvětlení. Vzal jsem to prostě jako fakt na vědomí. Zůstanu už nadosmrti Jakubem Petrtýlem a jinak bych se ani jmenovat nechtěl.

Odkládám holicí strojek. Teď ještě v rychlosti vyčistit zuby, vypůjčit si trochu tátova intimspreje a bude to. Musím se přece ve škole holkám líbit, ne?
Jedním okem mrknu na hodinky.
"Proboha, sedm pryč. Než si sbalím věci, než přijede tramvaj, která naštěstí staví před domem, budu mít co dělat, abych všechno stihnul. Navíc mne dnes čeká ve škole písemka. Z matiky, pochopitelně. Kouknul jsem na to jenom jedním okem, doufám, že mi to bude stačit. Nemůže to přece dopadnout jinak, než za jedna, ne? V rychlosti uklízím koupelnu a už slyším mámin hlas.

"Kubo, co tam v tý koupelně tak dlouho děláš? Pospěš, nebo opravdu přijdeš pozdě. Snídani už máš na stole, tak dělej!"
Naposledy se podívám do zrcadla, které mne konečně propouští ze své moci. Usedám za stůl a v rychlosti do sebe soukám namazané rohlíky se sýrem. Seberu zabalenou svačinu, hodím si batoh na záda a pádím. Tramvaj právě přijíždí do stanice a pro mne začíná další všední den.

Téma týdne: "Kdo vlastně jsem?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zdena Š. Zdena Š. | 21. září 2016 v 17:50 | Reagovat

Ahoj  Alenko,tak jsem po delší době zavítala k Tobě na blog a moc se mě líbí povídky co tu máš nové,pěkně čtivě jsi to napsala,opravdu jak to v životě chodí.  Jak Tobě se daří,je to všechno v pořádku jak má být.  Já se mám celkem dobře.  Zdraví    Zdena O_O  :-D  :-)  :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. září 2016 v 17:55 | Reagovat

Klobouk dolů, díky některým slovním obratům mám pocit, jako kdyby to opravdu popisoval mladej kluk! Já to tedy jako žena nemohu posoudit, ale fakt dobře napsaný (a krátký :-D).

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. září 2016 v 19:21 | Reagovat

[2]: Děkuji za pochvalu,moc mě to potěšilo.

4 Ježurka Ježurka | Web | 22. září 2016 v 14:18 | Reagovat

Alenko, super, zase jsem četla jedním dechem. Nádherně pojaté téma.

5 Melissa Melissa | Web | 24. září 2016 v 13:47 | Reagovat

Chtěla jsem ten článek pochválit,popřát k narozeninám,ale...Zklamalo mě to,že to vlastně nepíše 18-letý kluk,ale nějaká holka,která si na kluka jenom hraje. :-?

6 Baryn Baryn | Web | 27. září 2016 v 17:32 | Reagovat

[5]: To vlastně není nic tak neobvyklého ... blog je od toho, aby si každý svou identitu vybral.

Nevím tedy, co je na článku pravdivého, když se v komentářích řeší, že autorem je někdo jiný .. no co už, článek mě bavil, jen to pohupování před zrcadlem mi přišlo ... podivné na kluka :D Všechno nejlepší a maturita bude v pohodě ... matiku bych si nevybírala, spíš programování, jestli na to máš mozek. :)

7 Cecílie Cecílie | Web | 27. září 2016 v 21:17 | Reagovat

Pěkné, dobře se to četlo:)

8 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 28. září 2016 v 9:02 | Reagovat

[5]: Autorka si na nic nehraje. Je dobré si na blogu na kterém je člověk poprvé, přečíst o autorovi něco v profilu. Mě se to osvědčilo. Předejdu tak takovým komentářům jako je tvůj. Psát příběhy ze života druhých, ať už pravdivých nebo smyšlených je přece běžné.

9 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 28. září 2016 v 9:07 | Reagovat

Ráda tyhle příběhy ze života čtu. Lidské osudy jsou věčnou inspirací.
Napsala jsi to hezky, početla jsem si tak u kafička :-)

10 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 28. září 2016 v 9:15 | Reagovat

[9]: Děkuji za návštěvu i za vysvětlení pro ty, co nepochopili, že můj blog je pouze literární a tak se ho snažím tvořit.

11 Meduňka Meduňka | Web | 2. října 2016 v 18:18 | Reagovat

Haha, zase jsi tu pár lidí zmátla :-D
Což je důkazem toho, že se do svých literárních postav umíš dobře vcítit, což my, kteří tě čteme pravidelně, moc dobře víme a proto tě čteme moc rádi :-)

12 Bev Bev | E-mail | Web | 3. října 2016 v 8:13 | Reagovat

Pěkně jsi to napsala, Alenko, zrcadla skutečně mají takovou moc a někdy se člověk v zamyšlení nad svým odrazem zatoulá pěkně daleko, přesně jako se to stalo tvému Kubovi. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama