Srpen 2016

Všeho s mírou

29. srpna 2016 v 17:05 | Aliwien |  Téma týdne
Pokrok nezastavíš. To je stará pravda, s níž mi nezbývá nic jiného, než souhlasit. Vzpomínám, jak jinak, na dobu mého dětství. Tenkrát bylo přirozené hrát si ve volném čase na ulici, kde kluci honili mičudu a děvčátka vozila kočárek s tou nejkrásnější panenkou. Když ještě na kočárku nechyběly krajkové peřinky, nemělo to chybu. V pozdějším věku, kdy jsme už byli školáky nebo školačkami, jezdili jsme s rodiči na chatu. Ať to bylo na víkendy, nebo na prázdniny. Dva měsíce v létě nás rozhodně nikdo ve městě nepotkal. Vím, že u všech vrstevníků to nebylo stejné. Ale u nás to byla chata bez elektřiny, plynu a dalších vymožeností. V dnešní době si už málokdo dokáže představit večery u petrolejové lampy, od které mnoho vidět nebylo, nebo u plynové lampy na propan-butan, kde svítící "punčoška" většinou po krátké době svícení shořela. Nespolehlivějším osvětlením byla proto svíčka. Ale pravda je, že i tak to bylo romantické a mělo to něco do sebe. Nikomu z nás se nestýskalo po programu v televizi. Den jsme trávili venku, s kamarády, na kole nebo u vody, večery u ohýnku s pečenými buřty a nezřídka i s kytarou v ruce. Když nepřálo počasí, věnovali jsme zejména večery různým společenským hrám. Mezi takové nepochybně patřilo nesmrtelné "Člověče nezlob se". Převážně však vítězily karty. Na generační rodinné turnaje, při hraní žolíků nebo kanasty, kdy na jedné straně hrála máma s dcerou jako ženská část rodiny a na druhé straně táta se synem, se nedá zapomenout. Hrávali jsme o haléře. V tehdejší době to byla nejmenší platná mince, dnes již neexistující. Notýsek, kam jsme poctivě zapisovali stav jednotlivých her, kde buď vyhrála MD, nebo TS (rozuměj matka-dcera, nebo táta-syn), jsme ještě dlouho po jeho popsání schovávali jako předmět doličný. Jen jedenkrát se za dlouhou dobu stalo, že v celém popsaném notýsku vyhrála pouze sestava MD. Sestava TS pak notýsek roztrhla vejpůl, protože se na to nemohla dívat. I ten byl uschován na památku a byla z toho velká legrace. Oproti dnešku byla rozhodně v rodině prvořadá komunikace. I u karet nebo jen tak posezení při svíčce se rozebrala spousta věcí, na které přes den tak nějak nezbyl čas.

Jak šla léta a s nimi i pokrok, i nám přestávala chata bez elektřiny stačit. Byl to velký svátek, když se v chatě po prvé rozsvítila elektrická žárovka. Ten nezvyklý pohled mi v paměti zůstane napořád. S rozsvícením žárovky už samozřejmě přišla na řadu i malá lednička a sporák na propan-butan nahradil kamna na uhlí. Po krátké době jsme si i na letní prázdniny na chatě zapojili malou televizí. A najednou se večery změnily. Karty už se nehrály tak často, přednost dostával televizní program. Prostě - pokrok nezastavíš…

A dnes? Na chatu už můžeme vzpomínat pouze při pohledu na fotografie. Místo chaty stojí domeček. Na místě, kde se nám tak mnoho líbilo v dětství, jsme zakotvili natrvalo. Vymoženosti dnešní doby jsou samozřejmostí, ať si vezmeme video, mobilní telefon, televizi, počítač nebo tablet. Za mého dětství kromě televize jsme žádný z těchto pojmů neznali. Vybavuje se mi první mobilní telefon. Velké "pádlo", které opravdu sloužilo jen k telefonování a psaní krátkých zpráv. První barevná televize, kde obraz jen místy vystihoval skutečnou barevnost světa. Počítač s velkým monitorem a malou obrazovkou byl převratným objevem hlavně v práci.

Dnes se obsluhovat počítač učí děti již v mateřské školce, v první třídě je už mobilní telefon samozřejmostí a nemít doma pořádný počítač s internetem je takřka nemyslitelné. Na jednu stranu je to moc dobře. Mladá generace alespoň v budoucnosti nebude mít problémy tyhle přístroje ovládat a nebude se muset jejich obsluhu pracně učit "na stará kolena", jako my senioři. Na druhou stranu je však třeba dbát opatrnosti. Nejen v tom, jaké informace na internet poskytujeme, s kým a o čem si dopisujeme, ale i v tom, kolik času věnujeme nejrůznějším počítačovým hrám. Bohužel se mnozí dopracovali k závislosti. A léčit takovou závislost je těžké. Záleží jen na vůli každého z nás. Jednoduše řečeno, pokrok nezastavíš, ale dostat se do jeho zajetí, či se v něm dokonce ztratit, je velký problém. A tak mi nezbývá, než na závěr této úvahy dodat, že všeho je třeba využívat s mírou a zdravým rozumem.

Téma týdne: Ztraceni v pokroku

Dárek od Mikuláše

22. srpna 2016 v 17:25 | Aliwien |  Téma týdne
Dívám se na svět svýma velkýma černýma očima už pět let. Moc se těším na zítra. Bude pátého prosince a to k nám zase po roce přijde Mikuláš. I když jsem od kamarádek ve školce slyšela, že Mikuláš vlastně není a jsou to převlečení lidé, nechci tomu věřit. Na druhou stranu je mi ale divné, jak to ten Mikuláš všechno stihne, aby obešel všechny děti, a to i ty zlobivé, společně s čertem. K nám čert nechodil. Byla jsem ráda, alespoň jsem se nemusela bát, že by mě mohl odnést do pekla v tom svém pytli, jak vždycky tvrdila maminka s babičkou, když jsem měla svůj zlobivý den. Kamarádka ze školky mě svým tvrzením o Mikuláši naštvala. Nevěřila jsem tomu a pohádala se s ní. Svoji radost a přesvědčení jsem si ale nenechala zkazit. Nemohla jsem dospat a dočkat se dárečků, které mi Mikuláš vždycky nadělil. Sladkosti, drobné hračky a občas ve stříbře perfektně zabalenou briketu nebo kousek uhlí. To prý proto, abych si uvědomila, že zlobení si mám odpustit. Mikuláš byl pro mne taková "předehra" na Ježíška, kdy dárků a radosti bylo ještě více. Již od rána jsem si připravovala básničku pro Mikuláše. Bylo to podobné, jako každý rok. Modlitbička "Andělíčku, můj strážníčku" byla tradiční a říkanka z mé oblíbené knížky "Polámal se mraveneček, ví to celá obora" byla zase tou nejnovější, kterou jsem se naučila. Snad se bude Mikulášovi líbit.

Konečně nastal očekávaný večer. Mikuláš třikrát zazvonil a já v pokoji na gauči netrpělivě očekávala, s čím přijde. Jako vždycky měl plný košík dárků, v ruce zlatou berlu. Byl celý v bílém rouchu, dlouhé bílé vousy zdobily jeho bradu. Všimla jsem si, že má na nohou bačkory. Pozdravila jsem. Trochu se mi třásl hlas, ale místo úvodní modlitbičky ze mne vypadlo "jé, Mikuláši, ty máš stejný bačkory, jako tatínek!" Mikuláš chvilku mlčel, ale potom hlubokým hlasem řekl "Ale prosím tě. Takových bačkor po světě chodí, to můžeme mít stejné všichni!" Měl pravdu. Své podezření, že snad tatínek, který byl údajně v práci, by mohl být tím Mikulášem, jsem tedy zavrhla. A Mikuláš pokračoval.
"A copak? Ty si myslíš, že ti dáreček dám jenom tak? To já se nejdřív musím podívat, jestli jsem u té správné holčičky, a jestli tady pro tebe vůbec něco mám. A maminko", zeptal se, byla ta holčička vůbec hodná? Zaslouží si nějaký dáreček? Ale bez básničky to nebude!"
Když maminka Mikuláše uklidnila, že jsem zlobila jen tak trošičku, nezbylo mi nic jiného, než předvést svoje recitační umění. Při "Andělíčkovi" se mi zase třásl hlas. Mikuláš byl velké postavy a vzbuzoval respekt. Když došlo na mravenečka, myslela jsem, že to nedám dohromady. Ale s pomocí maminky to vyšlo a Mikuláš se jenom usmíval pod své dlouhé vousy.
"No vidím, že tahle holčička si dáreček zaslouží", usoudil a začal hledat ve svém proutěném košíku. Dostala jsem asi pět krásně zabalených dárků. Jeden z nich byl ale zvláštní v tom, že docela stejný dostala i maminka, babička, tatínek i dědeček. Poděkovala jsem Mikulášovi a ten se rozloučil. "Škoda, že to nemohl vidět tatínek", svěřovala jsem se potom mamince.
Začala jsem rychle rozbalovat. Bylo tam všechno, co jsem měla ráda. Mandarinka, pomeranč, čokoládové cukroví a malá panenka v krásných princeznovských šatičkách. Ta se mi líbila ze všeho nejvíc. Okamžitě to byla moje princezna Zlatuška. Nakonec došlo i na rozbalení toho zvláštního dárečku. Bylo to hodně neobvyklé. Vůbec jsem nevěděla, co to je. V krabici bylo cosi stočeného do dlouhé spirály. Když jsem na to sáhla, ucukla jsem. Bylo to studené, kluzké, mastné. Otazník v mých očích byl nepřehlédnutelný, trochu jsem se i bála. Co když to je živé? Zase jsem si sáhla a zase ucukla. To už maminka s babičkou nevydržely a začaly se smát. Ukázaly mi úplně stejnou krabici, se stejným obsahem.
"Neboj se, Maruško! To tě nekousne. Víš, co to je? To je prasečí ocásek!"
"Prasečí ocásek? A proč mně Mikuláš nadělil prasečí ocásek? Co s ním budu dělat?"
Můj pětiletý mozek tohle nechápal. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tedy alespoň v krabici. Prasátko s ocáskem mi rozhodně něco říkalo, ale tohle… Hrát se s tím nedalo, bylo to studené a nepříjemné na omak, kousat a jíst se to taky v tomhle stavu nedalo, tedy co s tím? Byl to snad pozdrav od čerta? Opravdu jsem se docela bála, aby ocásek třeba neobživl.
Maminka se jenom smála.
"No prasečí ocásek je moc dobrá pochoutka. Uvidíš, až ho uvaříme, jak ti bude šmakovat!"
S úlevou jsem tenhle neobvyklý dárek předala mamince. Ale na ten zvláštní pocit, který se mne zmocnil, když jsem dárek rozbalila, asi do smrti nezapomenu.

Dnes už dávno vím, že kamarádka ze školky měla pravdu. Po letech mi maminka vyprávěla, jak to vlastně bylo, a proč celá rodina dostala prasečí ocásky na Mikuláše. Moje druhá babička prodávala v řeznictví. V té době byla tahle pochoutka nedostatkovým zbožím. Dnes se tomu smějeme, ale tehdy to opravdu tak bylo. Proto babička všem koupila prasečí ocásky, obstarala stejné krabice a vychlazené masíčko tam uschovala. Věděla, co je dobré. Všichni jsme si po Mikuláši moc pochutnali a ještě hodně dlouho se smáli mému údivu nad prazvláštním dárečkem. Nejvíce na Mikuláše vzpomínal můj tatínek. Moje zmínka o stejných bačkorách ho opravdu "dostala". Dalo mu hodně práce, aby svoji mikulášovskou roli dohrál bez úhony až do konce!

Téma týdne: První vzpomínka