Život na vozíku

18. června 2016 v 17:38 | Aliwien |  Téma týdne
Jaký je vlastně život na vozíku? Je hřebíkem do rakve, nebo ne? Je tím posledním hřebíčkem života? Mnoho otázek, na které není lehké najít odpověď. Když vám lékař v nemocnici po autonehodě sdělí, že bohužel už nikdy nebudete chodit, napadne vás, že hřebíček do rakve se pořádně zavrtal a už ho nikdo nevytáhne. Dokonce si chvilku přejete, aby se ta rakev za vámi zavřela nadobro. Trvá hodně dlouho, než se naučíte s tímhle faktem žít. Začátky jsou hodně těžké. Kdo si myslí, že se jen tak jednoduše posadí z postele do vozíku a hned bude jezdit jako "širón", ten se hodně plete. Dostat se z postele bez cizí pomoci ze začátku totiž není vůbec možné. Najednou vám neslouží ruce tak jako dřív, ba co víc, neslouží vám hlavně nohy. Nemůžete s nimi pohnout, i když vaše hlava a mozek to chce. Ale tyhle příkazy se nějak míjejí se skutečností, a vy nechápete proč. Vždyť na tom přece není nic složitého, posunout se dopředu a posadit se. Když s hrůzou zjistíte, že to prostě nejde, cítíte se psychicky na dně. Ale na druhou stranu to nesmíte vzdávat. Životní zásada, že všechno zlé je k něčemu dobré zde platí dvojnásob a opravdu mnoho záleží na pevné vůli a chuti do dalšího života.

K zvládnutí krutých začátků pomáhá rehabilitace. Pravidelné cvičení v rámci možností každého jednotlivce. Rehabilitace bolí, ale s tím nic nenaděláte. Naopak. Když se po delším čase dostaví první úspěch a vy se na rukou udržíte tak, abyste se mohli do vozíku z lůžka bez pomoci kohokoliv skutečně posadit, zachvátí vás pocit neskutečné radosti a štěstí. Vlastní pohyb s vozíkem dá také rukám a zádům hodně zabrat, i když se to nezdá.

Zdravý člověk to možná nepochopí. Musí se to prostě zažít. Málokdo si dokáže představit, co všechno může být pro vozíčkáře problémem. Pomineme schody, vjezdy na chodníky či možnost dostat se do hromadných dopravních prostředků. Bohužel naše společnost ještě tak daleko nedospěla, aby myslela i na své postižené spoluobčany a zajistila kamkoliv bezbariérové přístupy, i když v posledních letech se situace lepší. Mnoho problémů, které je třeba okamžitě vyřešit, má vozíčkář i doma. Dostat se do vany nebo sprchového koutu, dostat se na WC, vejít se s vozíkem do výtahu nebo vůbec do dveří kuchyně či pokoje a mnoho dalších. Obvykle samostatnému bydlení s vozíčkáře předchází celková rekonstrukce bytu tak, aby jej mohl užívat. Jakýkoliv i sebemenší úspěch znamená pro něho zase zdroj radosti a optimismu.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik vozíčkářů plnohodnotně pracuje? Určitě je jich menšina. Lidé kolem nich se totiž stále nezbavili předsudků z minulosti, že člověk na vozíku je člověk jiný, hlavně méněcenný, který kromě pohybového postižení je nemocný i tak říkajíc "na hlavu". Ale přece nelze všechny házet do jednoho pytle. Nebo si myslíte, že ano? Znám takové, kteří díky svému handicapu pracovali celý život a práce jim byla nejen zdrojem příjmu, ale v mnohých případech i koníčkem. Vozíčkáři, nebo obecněji lidé postižení, totiž pracují rádi a kvalitně. Možnost pracovat, být uznávaným odborníkem a plnohodnotným kolegou, to je totiž pro zdravotně postiženého obdobný pocit, jako pro jiného výhra v loterii. Ale to už bychom se od tématu týdne dostali někam jinam. Svojí úvahou jsem jen chtěla vyjádřit to, že život s vozíkem nekončí a na poslední hřebíček do rakve je ještě dost času.

Téma týdne: Hřebík do rakve

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdena Š. Zdena Š. | 18. června 2016 v 18:33 | Reagovat

Milá  Alenko , sepsala jsi to pěkně,ale v první chvíli jsem myslela,že píšeš o tom jak přestat kouřit ! Víš já mám zafixováno v hlavě,že každá cigareta je hřebíčkem do rakve ! Ale pak jsem pochopila jak to myslíš a líbilo se mě to,jen to chtělo přitvrdit,jseš na zdravé jedince moc ohleduplná a oni málokteří jsou,víš. Jinak dobrý,máš jedničku s hvězdičkou !!! Krásný zbytek soboty  Ti přeji !!!! :-D  ;-)  :-)

2 Robka Robka | Web | 18. června 2016 v 20:21 | Reagovat

Z práce znám pár lidí, co používají invalidní vozík. Nedávno jsem absolvovala s jednou paní vyšetření na poliklinice a přitom si uvědomila, kolik překážek takový člověk musí zdolávat.
Třeba to, že musíte jet speciální sanitkou, která je na převoz vozíků zařízena, nebo to, že když se snažíte dostat na rentgenový stůl člověka, který váží přes sto kilo a prostě se sám na nohy nepostaví, není to žádná hračka. Posuvný stůl je samozřejmě utopie, nejsou prý na něj peníze.
Znám ale i dost lidí, kteří život na vozíku zvládají do jisté míry samostatně - ale je pravda, že s překážkami se bohužel setkávají na každém kroku. Stačí nástupní ostrůvek, který není bezbariérový, obrubníky na chodníku, příliš úzké chodby...

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 18. června 2016 v 21:33 | Reagovat

Jak to, že tě ještě neznám? Moc hezky píšeš :-) Ale některé povídky jsou tak smutné... ale všechny (dosud přečtené) se čtou jedním dechem! :-)

4 Ježurka Ježurka | Web | 19. června 2016 v 13:35 | Reagovat

Lidé na vozíku, když se naučí potřebné, jsou také rádi na světě a nejen, že pracují, ale také mnozí sportují. Hodně jsem o nich už četla a před takovými smekám. Jsou to lidé jako my, jen to mají trochu složitější, že?

5 ruzena ruzena | E-mail | Web | 19. června 2016 v 16:03 | Reagovat

Moc hezky napsané, i když o problémech které bohužel pro postižené lidi stále existují.. Hlavně bychom si měli uvědomit když pořád někam spěcháme že se všechno může změnit během chvíle...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama