Červen 2016

Nedělní výlet

26. června 2016 v 17:54 | Aliwien |  Téma týdne
"Karle, tak jak to bude s tím nedělním výletem?", ptám se svého manžela. Jsme svoji už půl roku a zatím se pořád tak nějak hledáme. Jakoby on nemohl být bez manuálu na život, přesněji řečeno, bez manuálu, který mu píše jeho maminka a moje tchyně. A on jej svědomitě plní. Ze začátku jsem to snášela v pohodě. Ale postupem času jsem si uvědomovala, že to pro mne není to pravé ořechové. Bydlíme společně v rodinném domku. Já s Karlem v prvém patře, tchyně s tchánem v přízemí.
"Kájo, slyšíš mě? Ptám se, jak to bude s tím nedělním výletem!"
Opakuji svoji otázku, když Karel neodpovídá.
"Jani, promiň. Neslyšel jsem. Nedělní výlet říkáš? A co tomu říkala maminka? Ptala ses jí na to? Neměla pro nás nějaký jiný plán?"
Maminka. Takhle to u nás chodí pořád. Já jsem "ta druhá v pořadí".
"A proč bych se měla ptát maminky? Copak jsme nesvéprávní a potřebujeme její souhlas s naším výletem? Přece si můžeme jet, kam chceme, i bez jejího povolení, nemyslíš?", oponuji naštvaně.
"To určitě můžeme. Ale znáš maminku. Je potom na nás naštvaná a já chci mít doma klid. Půjdu za ní sám, když ty se na to necítíš!"
Karel se vytratil do přízemí domu a já se nedozvěděla odpověď na svoji otázku. Hlavou se mi honí náš dosavadní společný život. Společný? Těžko říct. Přesně to vyjadřuje pojem společný ve třech. Nebyla dosud žádná akce, kterou by maminka neabsolvovala s námi. Všechno chtěla vidět, všude chtěla být a hlavně, neustále radila, jak máme postupovat. Jak má Karel řídit, co si máme v restauraci dát k obědu, protože to určitě bude zdravé a čerstvé, kudy máme jít, abychom si ušetřili cestu. Tuhle neděli jsem ale chtěla s Karlem mít pro sebe. V soukromí jsem mu chtěla jako prvnímu říci, že na letošní Vánoce nás bude o jednoho více a k tomu jsem rozhodně tchyni nepotřebovala.
Pomalu scházím do přízemí a klepu na dveře. Otevírá Karel.
"Tys tady? Tak pojď dál. Maminka je rozčílená. Chtěla tuhle neděli slavit tátův svátek. Má ho sice až ve středu, ale prý se to na víkend lépe hodí. Náš nápad s výletem se jí pochopitelně nelíbí. Zatím jsem se jí to snažil vysvětlit, ale moc se mi to nevede!", sděluje mi Karel potichu ve dveřích bytu. Je mi jasné, že vybojovat si výlet nebude jednoduché. Ale nechci to vzdát.
"A jak jsi na tom ty? Která strana u tebe převažuje? Zase budeš jenom plnit přání své maminky? A pokud ano, tak já ani dál nejdu. Bylo by to zbytečný!", napjatě očekávám Karlovu odpověď, když se zouvám v předsíni.
"Miláčku, samozřejmě že stojím při tobě. Ale znáš to. Chci mít doma klid. Proto jsem vždycky ustoupil. Vzájemné vztahy jsou přece o ustupování, nemyslíš?!"
"Jo. A ještě dodej, že maminka je maminka a já se zase obuju. Chci pro tentokrát být jenom s tebou, chápeš? Seš hroznej alibista. Jenom, aby sis to s nikým nerozházel, co? A jestli se to tvojí ženě líbí, nebo ne, to tě opravdu moc nezajímá!"
To už vcházíme do obývacího pokoje a tchyně už od dveří spouští svoji vyřídilku.
"Janičko, co sis to zase vymyslela? Vždyť přece od minulého týdne víš, že jsem chtěla, vlastně chci v neděli oslavit tátův svátek! Nemůžeš ten výlet odložit o týden? V Mariánských lázních jsem už dlouho nebyla, a kdyby ti to nevadilo, tak bych mohla jet s váma! Alespoň bych vás nasměrovala, co všechno si máte prohlédnout a počkala bych na vás někde ve vinárně u dobrého vínka. Tak co říkáte?"
Krev se ve mně sice vaří, ale navenek nesmím dát nic najevo. Nechci Karlovi dělat nepříjemnosti a tchyni přes všechny potíže mám ráda. Je jinak hodná a ochotná vždy pomoci.
"Víte maminko, já bych opravdu chtěla tentokrát být s Karlem sama. Nezlobte se. Ale i mladí potřebují občas soukromí a být jenom spolu. A posunout výlet o týden nemohu. Zajistila jsem už oběd pro dva v hotelu a počítám i s procházkou a prohlídkou lázeňského města. Taky jsem tam byla naposledy ve svém dětství a chci vidět, co se všechno změnilo. A mimochodem, mám pro Karla určité překvapení, které se bez přítomnosti třetí osoby určitě obejde. A tatínkův svátek můžeme naopak oslavit o týden déle. Vždyť Pavla je až ve středu! Co říkáte maminko? Nešlo by udělat tentokrát výjimku?"
"No, jo. Takoví jste vy mladí. Řekni rovnou, že mě s sebou nechcete a že vám vadím. Bude to upřímnější a na rovinu!"
To už se do debaty vměšuje i můj muž a snaží se mamince vysvětlit, že se pro jednou vůbec nic nestane.
"Mami, nezlob se. Vždyť jsme tě až dosud vzali kamkoliv vždycky. Myslím si, že Jana má pravdu. Tátův svátek rozhodně týden počká, ostatně mluvil jsem s ním včera a rozhodně by mu to nijak nevadilo. A to, že tě s sebou nechceme, je jenom tvůj názor. A upřímně řečeno, mrzí mne to, že si to myslíš. Tak jak to uděláme? Přece se tady kvůli neděli nebudeme hádat, promiň. To by bylo docela zbytečný! Jo, a ještě něco. Mami, musíš si uvědomit, že už jsem dospělý a Jana je moje žena. Máme svůj manuál pro život a ten tvůj návod je občas tak nějak navíc. Ale nechci ti ublížit, jen chci, abys mne, nebo lépe řečeno, nás, pochopila!"
Uvědomuji si, že to je po prvé, co se Karel přiklonil na moji stranu a odvážil se mamince oponovat. Těší mne to a s napětím očekávám, jak tohle dopadne.
Maminka sedí a přemýšlí. Po chvilce se ozve dojatý hlas.
"Moji milí, jen si jeďte, kam chcete. Vlastně máte pravdu. Měli jste mi to říct už dávno, že vám ten můj manuál pro život vadí. Ale Karle, ty dobře víš, že jsem to dělala kvůli tobě. Byla jsem zvyklá život plánovat pořád. Táta s i s tím starosti nedělal a na rozdíl od tebe mu to nevadilo. A tak mi promiňte moji přílišnou vtíravost. Už se to nestane!"
Maminka své slovo skutečně dodržela. Od té doby je z ní ta nejhodnější a nejohleduplnější tchyně na světě. Ale když se po našem výletě dozvěděla to sladké překvapení, že bude babičkou, pomalu začala plánovat manuál pro život pro našeho potomka… Je jedna velká pravda. "Starého psa novým kouskům nenaučíš". A tak tomu zřejmě bude i s naší maminkou.

Téma týdne: "Manuál pro život"



Život na vozíku

18. června 2016 v 17:38 | Aliwien |  Téma týdne
Jaký je vlastně život na vozíku? Je hřebíkem do rakve, nebo ne? Je tím posledním hřebíčkem života? Mnoho otázek, na které není lehké najít odpověď. Když vám lékař v nemocnici po autonehodě sdělí, že bohužel už nikdy nebudete chodit, napadne vás, že hřebíček do rakve se pořádně zavrtal a už ho nikdo nevytáhne. Dokonce si chvilku přejete, aby se ta rakev za vámi zavřela nadobro. Trvá hodně dlouho, než se naučíte s tímhle faktem žít. Začátky jsou hodně těžké. Kdo si myslí, že se jen tak jednoduše posadí z postele do vozíku a hned bude jezdit jako "širón", ten se hodně plete. Dostat se z postele bez cizí pomoci ze začátku totiž není vůbec možné. Najednou vám neslouží ruce tak jako dřív, ba co víc, neslouží vám hlavně nohy. Nemůžete s nimi pohnout, i když vaše hlava a mozek to chce. Ale tyhle příkazy se nějak míjejí se skutečností, a vy nechápete proč. Vždyť na tom přece není nic složitého, posunout se dopředu a posadit se. Když s hrůzou zjistíte, že to prostě nejde, cítíte se psychicky na dně. Ale na druhou stranu to nesmíte vzdávat. Životní zásada, že všechno zlé je k něčemu dobré zde platí dvojnásob a opravdu mnoho záleží na pevné vůli a chuti do dalšího života.

K zvládnutí krutých začátků pomáhá rehabilitace. Pravidelné cvičení v rámci možností každého jednotlivce. Rehabilitace bolí, ale s tím nic nenaděláte. Naopak. Když se po delším čase dostaví první úspěch a vy se na rukou udržíte tak, abyste se mohli do vozíku z lůžka bez pomoci kohokoliv skutečně posadit, zachvátí vás pocit neskutečné radosti a štěstí. Vlastní pohyb s vozíkem dá také rukám a zádům hodně zabrat, i když se to nezdá.

Zdravý člověk to možná nepochopí. Musí se to prostě zažít. Málokdo si dokáže představit, co všechno může být pro vozíčkáře problémem. Pomineme schody, vjezdy na chodníky či možnost dostat se do hromadných dopravních prostředků. Bohužel naše společnost ještě tak daleko nedospěla, aby myslela i na své postižené spoluobčany a zajistila kamkoliv bezbariérové přístupy, i když v posledních letech se situace lepší. Mnoho problémů, které je třeba okamžitě vyřešit, má vozíčkář i doma. Dostat se do vany nebo sprchového koutu, dostat se na WC, vejít se s vozíkem do výtahu nebo vůbec do dveří kuchyně či pokoje a mnoho dalších. Obvykle samostatnému bydlení s vozíčkáře předchází celková rekonstrukce bytu tak, aby jej mohl užívat. Jakýkoliv i sebemenší úspěch znamená pro něho zase zdroj radosti a optimismu.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik vozíčkářů plnohodnotně pracuje? Určitě je jich menšina. Lidé kolem nich se totiž stále nezbavili předsudků z minulosti, že člověk na vozíku je člověk jiný, hlavně méněcenný, který kromě pohybového postižení je nemocný i tak říkajíc "na hlavu". Ale přece nelze všechny házet do jednoho pytle. Nebo si myslíte, že ano? Znám takové, kteří díky svému handicapu pracovali celý život a práce jim byla nejen zdrojem příjmu, ale v mnohých případech i koníčkem. Vozíčkáři, nebo obecněji lidé postižení, totiž pracují rádi a kvalitně. Možnost pracovat, být uznávaným odborníkem a plnohodnotným kolegou, to je totiž pro zdravotně postiženého obdobný pocit, jako pro jiného výhra v loterii. Ale to už bychom se od tématu týdne dostali někam jinam. Svojí úvahou jsem jen chtěla vyjádřit to, že život s vozíkem nekončí a na poslední hřebíček do rakve je ještě dost času.

Téma týdne: Hřebík do rakve