Krásný den

20. dubna 2016 v 17:13 | Aliwien |  Téma týdne
Zase sedím u pokladny. Samozřejmě v práci. Jak jinak. Ve velkém supermarketu s nepřetržitým provozem to neustále šumí jako v úle. Je krátce před devátou večer a mně se chvilkami dělají mžitky před očima. Sedím tady už více jak čtyři hodiny a neustálé pípání odkódovaných nakoupených věcí mi pomalu ale jistě leze na nervy. Fronta za pokladnou je pořád delší a delší. Vnímám jen matně, že mne pozoruje moje vedoucí.
"Tak Jano, trochu života do toho umírání!", slyším své jméno, ale ruce nějak nechtějí poslouchat. Rozčiluje mne to. Ač jsem to nikdy předtím nezažila, mám teď pocit, že se mi rozskočí hlava. Nevím, jak mne to napadlo, ale přestala jsem markovat. Najednou vstávám a křičím.
"Tak si sem pojďte sednout místo mě, když si myslíte, že to je taková sranda! Stejně vás tu všichni odsuzují, že jenom na nás řvete a sama neděláte nic. Jenom komandujete! Takových šéfů by se našlo! A to už nemluvím ani o té almužně, za jakou tady do roztrhání těla sloužím! Myslíte, že se s tím dá vyjít, když každé vzniklé manko, které jsem ani nezpůsobila já, musím okamžitě zaplatit!"
Zákazníci pomalu opouštějí moji pokladnu a hrnou se jinam. V tu chvíli mně to maximálně vyhovuje. Zřejmě nemají náladu poslouchat moje výlevy. Vedoucí Kropáčková, nebo jak jí všichni říkáme mezi sebou "Kropenka", se naopak hrne ke mně.
"Jano, ty ses zbláznila. Víš, kde seš? Myslíš, že návštěvníky obchodu tvoje nářky zajímají? Budeme to řešit jinde a jindy, rozumíš? A co to vykládáš o penězích? Přece víš, že já výplaty neurčuju, ani nerozděluju. To záleží docela na někom jiném. A teď už dost řečí, koukej zasednout za pokladnu a začít dělat. Nebo budeš mít dneska áčko. To ti garantuju!"
Mně se ale za pokladnu nechce. Pořád mi leží v hlavě, že mi scházejí čtyři tisíce na televizi, kterou si chci koupit. A chtěla bych ji dneska, to je jasné, jinak už tenhle typ mít nebudou. Vracím se k pokladně. Ale rozhodně to není proto, abych začala markovat zboží. Ačkoliv jsem vždycky odsuzovala všechny nenechavce, kteří na obchodě cokoliv nakoupili takzvaně za "pět prstů", otevírám kasu a zcela bez zábran si beru pětitisícovou bankovku. Strkám si ji do kapsy pracovního oděvu a dávám se na útěk.
"Paní vedoucí!", slyším za sebou neznámý hlas.
"Ta vaše pokladní si z kasy vzala nějaké peníze a utekla!"
"Krucinál, práskač jeden", říkám si pro sebe a přidávám do běhu. To už jsem z obchodu venku. Drobně prší a je chladno. Necítím to. I když mám na sobě přes svůj svetr přehozený jen pracovní plášť. je mi pořádné horko. Probíhám náměstím a zahýbám do postranní ulice. Je tma, jen lampy veřejného osvětlení spoře ozařují mokrou silnici a chodník. Z dálky slyším houkání policejních sirén.
"To zavolali policii kvůli mně?"
Připadá mi to hrozně zvláštní.
"Co teď bude dál? Chytnou mě? Zbijou mě? Nebo mě zatknou? Kdo uteče, ten vyhraje", napovídá mi můj zmatený mozek. Beru za kliku u dveří prvého z domů, kolem kterého probíhám. Je zamčeno. Stejně tak je tomu i u dalšího, třetího i čtvrtého. Za sebou slyším hlas mojí šéfové a pak i policistů.
"Jano, neutíkej. Zastav se! Vrať mi peníze a ostatní vyřešíme, slyšíš?"
Nereaguji. Ani nemůžu. Dlouhý běh mne vyčerpává a stěží popadám dech.
"Stůjte! Jménem zákona", následuje vzápětí.
"Musím zdrhnout. Byla by to hrozná ostuda, kdyby mě chytili policisté! A co teprve v práci! Tam by se mi všichni smáli a rozhodně bych tam nemohla vydržet!"
Silná vůle mi vlévá nové síly do žil a opět utíkám. Svoje běžecké tempo však zvyšují i policisté.
"Cha, cha. Směju se v duchu. Kropenka už to vzdala, nemá fyzičku!"
Ale i moje kondice jaksi dochází. Dýchám stále obtížněji a hlasitěji a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Moji pronásledovatelé se neomylně přibližují. Nakonec mne jeden z nich chytá za rameno… Snažím se mu vytrhnout, ale je silnější. Vzdávám to.
V tu chvíli slyším hlasitý drnčivý zvuk. Otevírám oči.
"Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Propocená noční košile, odkopaná peřina a ten neodbytný řinčivý zvuk mne zvolna vrací do současnosti. Natahuji ruku a zamáčknu drnčící budík. Mrknu na čas. Samozřejmě. Pět ráno. Od šesti makám. Ještě, že to všechno byl jenom sen. Chvilku ještě uvažuji, co všechno se mi ve snu v hlavě zrodilo. Realita je ale neúprosná, čas rychle utíká. Dost bylo snů. Rychle na sebe naházím připravené oblečení, mrknu do zrcadla, pročísnu vlasy, beru tašku a mizím na tramvaj. Je pondělí. Zvolna se začíná rozednívat. Je jaro, alespoň pro mne to nejkrásnější období v roce. Za dvě hodiny pípání u pokladny v supermarketu už mohu alespoň jedním okem zpozorovat sluníčko, které se snaží prodrat skrz potemnělé mraky. Vypadá to, že bude krásný den…

Téma týdne: "Dost bylo snů"

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | Web | 21. dubna 2016 v 17:50 | Reagovat

Člověk by si někdy ulehčil život :-) Ale ty následky poté... Hezky se to četlo.

2 Meduňka Meduňka | Web | 23. dubna 2016 v 21:51 | Reagovat

Sen jak detektivka :D, jsem si říkala, jak tohle dopadne a naštěstí dobře, probuzením :-D Super!

3 Ježurka Ježurka | Web | 24. dubna 2016 v 14:41 | Reagovat

Tak jsem si hned říkala, že to není reálné, že to bude určitě sen a jsem ráda, že to tak bylo. Jinak jsem ráda, Alenko, že ses do toho opět dala! :-)  :-)

4 valin valin | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 13:23 | Reagovat

Taky jsem tiše doufala, že ten příběh je jenom sen. Četla jsem jedním dechem.. :-)  :-)

5 Natálie Natálie | Web | 1. května 2016 v 18:45 | Reagovat

úžasně napsáno.. a pokladní bych fakt dělat nechtěla.. člověk musí jet jak fretka, pak ty fronty a připadá mi, že tam musí na člověka věčně čumět jak na zvířátko v zoo..

6 Bev Bev | E-mail | Web | 10. května 2016 v 10:05 | Reagovat

Super!! nejdřív jsem myslela, že to bude psychologická studie prodavačky těsně před zhroucením ( a že bych to chápala, prodávala jsem u nás a stačilo! natož v supermarketu) a nakonec se z toho vyklubal sen. Moc pěkně napsané. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama