Duben 2016

Krásný den

20. dubna 2016 v 17:13 | Aliwien |  Téma týdne
Zase sedím u pokladny. Samozřejmě v práci. Jak jinak. Ve velkém supermarketu s nepřetržitým provozem to neustále šumí jako v úle. Je krátce před devátou večer a mně se chvilkami dělají mžitky před očima. Sedím tady už více jak čtyři hodiny a neustálé pípání odkódovaných nakoupených věcí mi pomalu ale jistě leze na nervy. Fronta za pokladnou je pořád delší a delší. Vnímám jen matně, že mne pozoruje moje vedoucí.
"Tak Jano, trochu života do toho umírání!", slyším své jméno, ale ruce nějak nechtějí poslouchat. Rozčiluje mne to. Ač jsem to nikdy předtím nezažila, mám teď pocit, že se mi rozskočí hlava. Nevím, jak mne to napadlo, ale přestala jsem markovat. Najednou vstávám a křičím.
"Tak si sem pojďte sednout místo mě, když si myslíte, že to je taková sranda! Stejně vás tu všichni odsuzují, že jenom na nás řvete a sama neděláte nic. Jenom komandujete! Takových šéfů by se našlo! A to už nemluvím ani o té almužně, za jakou tady do roztrhání těla sloužím! Myslíte, že se s tím dá vyjít, když každé vzniklé manko, které jsem ani nezpůsobila já, musím okamžitě zaplatit!"
Zákazníci pomalu opouštějí moji pokladnu a hrnou se jinam. V tu chvíli mně to maximálně vyhovuje. Zřejmě nemají náladu poslouchat moje výlevy. Vedoucí Kropáčková, nebo jak jí všichni říkáme mezi sebou "Kropenka", se naopak hrne ke mně.
"Jano, ty ses zbláznila. Víš, kde seš? Myslíš, že návštěvníky obchodu tvoje nářky zajímají? Budeme to řešit jinde a jindy, rozumíš? A co to vykládáš o penězích? Přece víš, že já výplaty neurčuju, ani nerozděluju. To záleží docela na někom jiném. A teď už dost řečí, koukej zasednout za pokladnu a začít dělat. Nebo budeš mít dneska áčko. To ti garantuju!"
Mně se ale za pokladnu nechce. Pořád mi leží v hlavě, že mi scházejí čtyři tisíce na televizi, kterou si chci koupit. A chtěla bych ji dneska, to je jasné, jinak už tenhle typ mít nebudou. Vracím se k pokladně. Ale rozhodně to není proto, abych začala markovat zboží. Ačkoliv jsem vždycky odsuzovala všechny nenechavce, kteří na obchodě cokoliv nakoupili takzvaně za "pět prstů", otevírám kasu a zcela bez zábran si beru pětitisícovou bankovku. Strkám si ji do kapsy pracovního oděvu a dávám se na útěk.
"Paní vedoucí!", slyším za sebou neznámý hlas.
"Ta vaše pokladní si z kasy vzala nějaké peníze a utekla!"
"Krucinál, práskač jeden", říkám si pro sebe a přidávám do běhu. To už jsem z obchodu venku. Drobně prší a je chladno. Necítím to. I když mám na sobě přes svůj svetr přehozený jen pracovní plášť. je mi pořádné horko. Probíhám náměstím a zahýbám do postranní ulice. Je tma, jen lampy veřejného osvětlení spoře ozařují mokrou silnici a chodník. Z dálky slyším houkání policejních sirén.
"To zavolali policii kvůli mně?"
Připadá mi to hrozně zvláštní.
"Co teď bude dál? Chytnou mě? Zbijou mě? Nebo mě zatknou? Kdo uteče, ten vyhraje", napovídá mi můj zmatený mozek. Beru za kliku u dveří prvého z domů, kolem kterého probíhám. Je zamčeno. Stejně tak je tomu i u dalšího, třetího i čtvrtého. Za sebou slyším hlas mojí šéfové a pak i policistů.
"Jano, neutíkej. Zastav se! Vrať mi peníze a ostatní vyřešíme, slyšíš?"
Nereaguji. Ani nemůžu. Dlouhý běh mne vyčerpává a stěží popadám dech.
"Stůjte! Jménem zákona", následuje vzápětí.
"Musím zdrhnout. Byla by to hrozná ostuda, kdyby mě chytili policisté! A co teprve v práci! Tam by se mi všichni smáli a rozhodně bych tam nemohla vydržet!"
Silná vůle mi vlévá nové síly do žil a opět utíkám. Svoje běžecké tempo však zvyšují i policisté.
"Cha, cha. Směju se v duchu. Kropenka už to vzdala, nemá fyzičku!"
Ale i moje kondice jaksi dochází. Dýchám stále obtížněji a hlasitěji a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Moji pronásledovatelé se neomylně přibližují. Nakonec mne jeden z nich chytá za rameno… Snažím se mu vytrhnout, ale je silnější. Vzdávám to.
V tu chvíli slyším hlasitý drnčivý zvuk. Otevírám oči.
"Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Propocená noční košile, odkopaná peřina a ten neodbytný řinčivý zvuk mne zvolna vrací do současnosti. Natahuji ruku a zamáčknu drnčící budík. Mrknu na čas. Samozřejmě. Pět ráno. Od šesti makám. Ještě, že to všechno byl jenom sen. Chvilku ještě uvažuji, co všechno se mi ve snu v hlavě zrodilo. Realita je ale neúprosná, čas rychle utíká. Dost bylo snů. Rychle na sebe naházím připravené oblečení, mrknu do zrcadla, pročísnu vlasy, beru tašku a mizím na tramvaj. Je pondělí. Zvolna se začíná rozednívat. Je jaro, alespoň pro mne to nejkrásnější období v roce. Za dvě hodiny pípání u pokladny v supermarketu už mohu alespoň jedním okem zpozorovat sluníčko, které se snaží prodrat skrz potemnělé mraky. Vypadá to, že bude krásný den…

Téma týdne: "Dost bylo snů"


Životní heslo

17. dubna 2016 v 16:46 | Aliwien |  Téma týdne
Sedím a tupě zírám před sebe. Ze schránky jsem vyndala dopis. Už cestou po schodech domů jsem neměla dobrý pocit. Teď držím v ruce list černě orámovaného papíru a dozvídám se pro mne nepochopitelnou věc. Rudolf odešel. Můj bývalý přítel, se kterým jsem strávila téměř dvacet let spokojeného života. On. Celoživotní optimista, jehož hlavním životním mottem bylo "hlavu vzhůru", už tady na světě není. I když se před téměř rokem ode mne odstěhoval a našel si jinou ženu, nedokázala jsem na něho zapomenout. Stále jsem věřila, že to byl z jeho strany pouze omyl a jednoho dne znovu zazvoní u mých dveří. Mýlila jsem se. Proč právě on se musel stát obětí dopravní nehody? Věděla jsem, že je týden v nemocnici a jeho stav je vážný. Ale byla jsem přesvědčena o tom, že to všechno zvládne a znovu uslyším to jeho "hlavu vzhůru".

Při pohledu na parte se ve vzpomínkách vracím k našemu společnému životu. Setkali jsme se docela náhodou u lékaře. Já si tam šla pro léky a on, jak mi svěřil, měl problémy se zády. Byl skvělý bavič a společník. Cestou od lékaře jsme si domluvili schůzku v restauraci na další den. Vidím to jako včera. Přišel s kyticí krásně žlutých narcisů, kterých bylo tehdy na jaře všude plno. Prožili jsme společně krásný večer. Ani nevím proč, ale svěřila jsem se mu už tehdy se vším, co mne trápilo. Jak těžký byl pro mne rozvod, byť bezdětného manželství. Dlouho trvalo, než jsem se s touhle životní etapou vyrovnala. Ale na druhou stranu, žít s alkoholikem a násilníkem jsem si nezasloužila a tak rozvod se stal vlastně malou výhrou. Bývalý se zaplaťpánbůh odstěhoval, ani jsem nezjišťovala kam. A tehdy jsem po prvé uslyšela Rudolfovo heslo "hlavu vzhůru" a k tomu ještě dodal "děvče" Zasmála jsem se. Jaképak já byla ve čtyřiceti děvče? A Ruda pokračoval.
"Víš děvče", opět to u mě vyvolalo úsměv, "život není peříčko. Nemazlí se s nikým a s vybranými jedinci se nemazlí dvojnásob. Možná, že k nim patříš i ty, kdo ví. Na tyhle situace mám heslo a věř, že moje "hlavu vzhůru" vždycky zabralo. Po prvé mi zatykal a mne to ani nevím proč, potěšilo. Chápala jsem, že není obvyklé, aby tykání ženě nabídl jako první muž, a proto jsem to raději po naší krátké známosti navrhla sama. Souhlasil okamžitě.
Postupně jsem se dozvěděla, že ani on neměl život lehký. Ve třiceti bojoval s rakovinou. A úspěšně.
"A kolikrát si v té době použil své heslo?", zeptala jsem se s úsměvem.
"Asi bych to ani nespočítal. Ale nikdy jsem si nepřipustil, že by to mohlo dopadnout jinak!"
V pětatřiceti se oženil a za rok se stal otcem. Chlapeček se ale nenarodil zdravý. Trpěl svalovou dystrofii a tento svět opustil ve třech letech. Rudolfova manželka situaci psychicky neunesla a spáchala sebevraždu.
"Tehdy jsem chtěl vykonat totéž. Ale nenašel jsem dost odvahy", svěřoval se mi. Nakonec, i když po delším čase, opět zvítězilo jeho heslo. Nechtěl být zbabělcem, který vzdá život bez boje. Pomohla mu práce a dobří kolegové. Než jsme se potkali, žil sám. Za dva měsíce od první schůzky se ke mně nastěhoval. Prožili jsme opravdu spokojená léta podzimu života. Před rokem mne opustil. Jak to tak u starších mužů občas bývá, probudila se v něm druhá míza. Současná partnerka je o třicet let mladší. Bylo to pro mne těžké, ale použila jsem také Rudolfovo heslo a znovu dala "hlavu vzhůru". Teď je mi pětapadesát. Zůstala jsem sama, bez dětí a příbuzných. Rudovi by bylo o pět více.
By bylo? Jak divné je hovořit o někom, kdo nám byl blízký, jen v čase minulém… Budu si muset zvyknout, že jinak už tomu nebude. Pomalu mi dochází, že to je opravdu realita. Do očí se mi derou slzy a já nechávám pláči volný průchod. Otázka, proč se to všechno muselo stát, zůstane nezodpovězenou.
Pohřeb se konal za týden jen v kruhu nejbližších přátel a známých. Teprve tam jsem se dozvěděla od Rudovy družky, že jej na přechodu srazilo auto a utrpěl vážná zranění. Když už to vypadalo, že všechno zvládne, skolila jej embolie plic. Přes okamžitou lékařskou pomoc se už z druhého břehu nevrátil.
Při poslechu nádherné písně Petra Spáleného "Až mě andělé", kterou měl Ruda moc rád a se kterou jsme se s ním všichni rozloučili, jsem měla pocit, že znovu slyším jeho podmanivý hlas, jak říká "hlavu vzhůru, děvče". I když mě bylo hrozně smutno, v tu chvíli jsem věděla, že i tuhle složitou životní situaci zvládnu. Od té doby jsem Rudovo heslo přijala za své a věřte nebo ne, opravdu funguje.

Téma týdne: "Hlavu vzhůru"