Nový začátek

22. září 2015 v 17:18 | Aliwien |  Téma týdne
"Počkej po padesátce!", říkávala moje maminka, v dobách, kdy já se blížila tomuto životnímu jubileu.
"Každý rok na sobě poznáš! Když se ráno vzbudíš a nebude tě nic bolet, bude to zázrak!"
Nevěřila jsem jí. Ale nenechala jsem na sobě nic znát. Nebudu jí přece brát její přesvědčení. Spolu jsme prožívaly krásný život. Vyhověly si navzájem ve všem a já si vůbec nedokázala představit, jaké to bude, až ona jednou "nebude". Většina lidí se domnívá, že je na takovou situaci připravená. Ale já musím říci, že opak je pravdou. I když samozřejmě vím, že nakonec nikdo z nás ze života nevyvázne živý, dostatečně připraveni na smrt nejsme nikdy. Vždycky nás překvapí. Dnes, kdy už ztráta drahé osoby přebolela, musím dát své mamince za pravdu. Každý rok po padesátce je opravdu cítit. A ten loňský bych opravdu nejraději vygumovala z paměti. Ale bohužel to nejde.
Žila jsem s manželem v panelákovém bytě v menším městě. Společně jsme vycházeli skvěle, vzájemný vztah byl dlouhodobý a pomalu jsme začínali plánovat, jak za rok společně oslavíme zlatou svatbu.
"Já nevím, Václave. Budeme vůbec nějakou zlatou svatbu pořádat? S rodinou, to určitě ano. Naše tři dospělé děti se už nemohou dočkat, až jim zase něco dobrého uvařím a upeču. Ale na radnici? Tam se mi opravdu nechce, co říkáš ty?"
"No, ještě máme rok na přemýšlení. Ale já bych do toho šel. Vždyť manželských párů s tak dlouhým soužitím zase tolik není. A zopakovat si manželský slib? Je to přece dojemné a krásné. Já bych to rád ještě jednou prožil. Ale teď to nebudeme řešit. Zatím to není moc aktuální, Aničko".
Měl jako vždy pravdu a raději jsme si pustili televizi, abychom přišli na jiné myšlenky. Začínalo jaro, když jsem ve schránce našla dopis ze zdravotní pojišťovny.
"Co mi můžou chtít?". Podivila jsem se a otevřela jej ještě cestou do bytu. Pozvánka na preventivní prohlídku, dočetla jsem se. Popravdě řečeno, nemám to ráda. Příznivcem preventivních prohlídek opravdu nejsem. Nemusím o sobě docela všechno vědět. Červíček "co kdyby" okamžitě začne v hlavě hlodat a já jsem spokojenější, když nic netuším. Václav je ale pravý opak. Vždycky se všech prohlídek zúčastňoval s předstihem. Snad to bylo dáno tím, že celý život strávil v armádě jako profesionální voják a tam pravidelné lékařské prohlídky byly povinností. Byl to také on, kdo mne tentokrát donutil na pozvánku reagovat.
"Alespoň budeš vědět, jak na tom jsi. A když se nic nenajde, budeš mít klid. Na nic si nestěžuješ, tak co se bojíš. Všechno bude v nejlepším pořádku, uvidíš!"
Mlčela jsem. Zatím jsem mu neříkala, že mne občas pobolívají nohy a co hlavně, špatně se mi dýchá. Nechtěla jsem, aby si dělal o mne starost. Možná je to jenom nějaké přechodné, ty změny počasí z tepla do zimy mně také nedělají moc dobře. Utěšovala jsem se v duchu, že to přejde tak nějak časem samo. Ale červíček pochybností hlodal čím dál tím častěji.
"Tak paní Rousková a máte to za sebou", přivítala mne moje obvodní lékařka. Pozvala si mne, protože měla už všechny výsledky z preventivních prohlídek pohromadě.
"Mám pro vás pár dobrých a jednu méně dobrou zprávu. Ale ani ta zatím nemusí vůbec nic znamenat!"
Začala jsem se bát, co se dozvím.
"Všechna vyšetření jsou negativní", slyšela jsem lékařku a chtěla si oddechnout.
"Až na rentgen plic", konstatovala dál a můj krevní tlak vystoupal v tu chvíli do závratných výšek.
"Tam je nějaký nález zřejmý, ale nemusí to být vůbec nic vážného. Pošlu vás na další vyšetření a potom uvidíme!"
"Je tam nádor?", zeptala jsem se potichu a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
"To potvrdí nebo vyvrátí další vyšetření!"
Lékařka vyplnila jakési doporučení a já se vypotácela z ordinace. V čekárně mě utěšoval Václav.
"Neboj. Uvidíš, že to nakonec bude dobré!"
V jeho očích jsem ale viděla cosi jiného. Bál se o mne. Rozhodla jsem se proto být statečná a dala mu za pravdu, že zatímní zjištění nemusí být tragické.
Bohužel tomu tak nebylo a já jsem po měsíci nastoupila do nemocnice na operaci s diagnózou rakoviny plic. Václav mne všude doprovázel a podporoval, stejně jako moje tři děti.
Operace dopadla nakonec dobře. Sice mám o kousek plic míň, ale hlavně, že je nádor pryč. Teď ještě přežít chemoterapii nebo ozařování. Václav mne při každé návštěvě ujišťoval, že to nejhorší mám už za sebou a teď všechno bude jenom lepší.
V nemocnici jsem trávila už více jak tři týdny. Rána se hojila pomalu. Zase jsem musela vzpomenout na maminku a konstatovat pro sebe, že měla pravdu, když říkala, že po padesátce je všechno složitější. Začalo mi ale být divné, že poslední týden Václav za mnou na návštěvu nepřišel a viděla jsem jenom své děti. I ony byly vážnější, než kdy jindy a moc se jim nechtělo mluvit. Rozhodla jsem se, že se musím dozvědět pravdu, stůj co stůj. Když už to bylo po třetí, co Václav nedorazil, nedalo mi to.
"Co je s Václavem? Moniko, řekni mi pravdu! Stalo se mu něco? A neříkej, že nic. Poznala jsem to na Pepovi i Jardovi, že se něco děje. Tak mluv. Chci vědět pravdu!"
Monika se na mne zadívala a já spatřila v jejích očích slzy.
"Víš mami, kluci mne pověřili, abych ti všechno řekla. Proto jsem tady dnes sama. Je to pro mne i pro tebe hodně těžké. Ale táta před týdnem dostal infarkt. Z ničeho nic se skácel doma. Náhodou jsem tam byla a zavolala mu hned záchranku!" Slzy se začaly hrnout proudem.
"No, dobrá, to se může stát. A kde táta leží? A jak mu je? Už je to lepší?" Otázky se ze mne hrnou jedna za druhou.
Monika pláče a ve mně se zastavilo srdce.
"Moniko, ty chceš říct, že …" nedomluvila jsem. Monika mne objala a to už jsme plakaly obě. Z přerývané řeči jsem se dozvěděla, že mého milovaného Václava sanitka už nedovezla do nemocnice živého.
"Kluci teď zařizujou pohřeb, mami. Chtěli by, abys taky mohla na pohřeb jít. Budeme se o tom bavit s doktorem, jestli tě pustí, nebo ne!"
Nemohla jsem to pochopit. Co se to stalo? Jak budu teď žít? Nemocná a sama v bytě? Co to bude za život? Má vůbec cenu dál žít? Takové, a upřímně řečeno i horší myšlenky mne napadaly, když Monika z nemocnice odešla. Tolik jsme ještě měli s Václavem společných plánů. A najednou jsou prostě pryč, jakoby nikdy nebyly…
Smířit se s tím bylo pro mne opravdu těžké. Mnohokrát, a to i po úspěšné chemoterapii, kdy už jsem byla doma, jsem chtěla ze života utéci. Ale nikdy jsem nenašla dostatek odvahy. Jsem prostě srab a moc dobře to o sobě vím. Po nějaké době, kdy ta největší bolest z nečekaného úmrtí manžela už odezněla, jsem si uvědomila, že vždycky je pro co žít. Vždyť jak nádherné je, když vás vnoučata osloví "babičko" a vidíte, že vás milují. A to oslovení by mně určitě chybělo a vnoučata bych tady na tom zatraceném světě přece nemohla jen tak zanechat. Rozhodla jsem se proto pro nový začátek svého života. Byl sice hodně složitý, ale dnes vím, že stál za to.

Téma týdne: Jak (ne)utíkat ze života
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 denikmyvala denikmyvala | Web | 22. září 2015 v 18:38 | Reagovat

Tak to je síla... :( Chápu, že občas chceš utéct ze života... Ani já bych nevěděla jak dál... :( Držím ti pěsti, jsi silná, zvládla jsi toho už tolik... Musíš být úžasný člověk, proto to zvládneš. Pro sebe a pro ty ostatní!

2 Meduňka Meduňka | Web | 24. září 2015 v 13:01 | Reagovat

Trochu mě teda mrazí, neboť příběh je dost síla, a paní Anička není srab! Hrdinka je, není odvážný utēct, ale bojovat :-).

3 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2015 v 14:05 | Reagovat

Kdepak srab, v tom je obrovský kus odvahy, na to musí být člověk opravdu silný, aby něco takového ustál.
Držím Aničce a její rodině palce. :-)

4 Ježurka Ježurka | Web | 24. září 2015 v 16:03 | Reagovat

Alenko, nějak se mi lesknou oči a dala se do mne zima. Docela živě jsem si vzpomněla na dobu před víc jak 30 lety, když byla maminka v nemocnici na těžké operaci, ležela tam dost dlouho a tatínka mezitím také složil infarkt. Maminka je tu dosud, ale tatínek na něj umřel. A říct jí to, to bylo pro nás, tři jejich děti, to nejhorší. :-(

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 24. září 2015 v 17:02 | Reagovat

Zase se mi potvrdilo, jak moc se lidské příběhy vzájemně podobají. Jsem ráda, že se Ti povídka líbila, i když moc veselá není.[4]: :-)

6 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 25. září 2015 v 13:18 | Reagovat

Já říkávám, že každý máme ve svém životě nějaké trápení, ale zdá se mně, že na někoho se to sype mírou víc než vrchovatou. Tohle jsou pro mě hrdinové, lidé,  co musí bojovat , prát se se životem a hledat, jak žít dál.

7 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 28. září 2015 v 11:04 | Reagovat

Silný životní příběh, nádherně napsaný. Můj hluboký obdiv.

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 28. září 2015 v 12:26 | Reagovat

Děkuji moc, udělala jsi mi radost! [7]: :-)

9 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 30. září 2015 v 22:44 | Reagovat

Moc hezky napsané, ale také hodně smutné,Přesto všechno je hrdinka velká bojovnice, která vlastně i kvůli vnoučatům svůj život nevzdala, a to je moc dobře, :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama