Kam s ním?

30. září 2015 v 16:54 | Aliwien |  Téma týdne
"Cože? Co říkáš? Tobě snad přeskočilo!", hlasitě volám z kuchyně na svoji manželku Evu, která trojčí u televize v obývacím pokoji. Tvrdí, že jsem vyhrál. Ba co víc. Křičí, že jsem milionář. Nemůžu tomu uvěřit. Sázím Sportku už více jak dvacet let. Že by opravdu? Společně kontrolujeme vylosovaná čísla a můj tiket. Za tu chvíli jsem to stihl snad stokrát, než mi došlo, že jsem opravdu vyhrál více jak milion korun. Čekal jsem, že budu jako Eva. Nadšeně trojčit u televize. Ale nebylo to tak. Dostal jsem strach, co bude dál. Co udělám s takovou kupou peněz, které jsem v životě neviděl pohromadě?
"Petře, ty nemáš radost? Co je s tebou? Nemám ti zavolat doktora? Není ti zle?"
Eva se s obavami dívá na můj pobledlý obličej.
"Neboj, nic mi není. Jen mě to prostě zaskočilo a stále tomu nemohu uvěřit. Snad mi to dojde později, možná zítra. Ale ty to hlavně nikomu neříkej. Víš, jací jsou lidé. Závist by na sebe nedala dlouho čekat".
S Evou jsme vychovali dvě děti. Obě jsou již dospělé. Syn Ondřej vystudoval lékařskou fakultu a působí jako obvodní lékař v nedalekém městě. Zatím je svobodný. Dcera Jitka je čerstvě vdaná a v očekávání narození prvního potomka. Je učitelkou v mateřské školce. Moc se těšíme s Evou na naše první vnouče. Však už na to také máme svá léta. Já před dvěma roky oslavil šedesátku, Eva bude slavit letos Abrahámoviny. Těšil jsem se, že konečně si budu užívat života podle svého, společně s Evou. Zabývat se milionovou výhrou, která mi po zdanění zbyla, sice nepatří mezi nepříjemné starosti, ale znovu musím zopakovat, že v první chvíli mně to žádné nadšení nepřineslo. Navíc jsem měl opravdu strach, že Eva neudrží jazyk za zuby a za chvíli si o našem milionu budou cvrlikat i vrabci na střeše.
Měl jsem pravdu. Kdykoliv jsem se setkal v domě s ostatními nájemníky, dívali se na mne zvláštním pohledem. Všichni mi gratulovali, i když já pořádně nevěděl, proč. Vždyť vlastnit milion není žádná slast, navíc, když stále pořádně nevím, jak s penězi naložím. Stavět dům se mi v mém věku moc nechtělo. Na to, abych si dům nechal postavit firmou, jsem neměl. Milion by byl trochu málo. Neměl jsem ani pozemek, takže tuhle variantu řešení jsem ve svém nitru rychle zavrhl. Brát si úvěr, který by musely splácet nakonec i naše děti, také nepřipadalo v úvahu. S Evou jsme měli slušně zařízený byt a vždycky jsme předpokládali, že nám vystačí až do smrti. Nepatříme a nikdy jsme nepatřili k pěstitelům či zahrádkářům, nevlastnili jsme žádnou chatu ani chalupu. Tyhle koníčky nás nikdy nelákaly. Naším jediným společným majetkem kromě bytu bylo auto. Koupíme si nové? Nevěděl jsem. Má to vůbec ještě cenu? Naše autíčko, se kterým jsme jezdili na dovolené většinou po Česku, sloužilo stále dobře. Vyrazíme k moři? Možná, nebo spíš určitě. Evu pobyt u moře na rozdíl ode mne lákal. Já po žhavém slunci a válení se na pláži zase tak moc netoužil. Navíc létání jsem se hodně bál. Ale zřejmě budu muset strach z letu překonat, abych udělal Evě radost. Bude to dárek k padesátinám, rozhodl jsem se.
Když jsem své závěry sdělil Evě, zajásala. Věděl jsem, že bude mít radost. Co uděláme ale s penězi dál, mi neporadila. Všechno, včetně eventuelního nového auta jí připadalo tak trochu zbytečné. A utratit peníze jenom proto, aby se dostaly do oběhu, to už jsme nechtěli žádný z nás.
Věnujeme peníze dětem? To zcela jistě připadalo v úvahu. Ale proč zrovna teď hned? Obě mají svůj vlastní život, svůj vlastní byt. A kolik bychom jim chtěli dát? Všechno určitě ne, bránil jsem se Evinu návrhu. Co když my oba na stará kolena budeme také nějaké peníze potřebovat? Nikdy nevíme, jaké zdravotní komplikace nás v podzimu života potkají a jaké nepředpokládané výdaje nám mohou vzniknout. Nakonec jsme se shodli na tom, že Ondrovi i Jitce pošleme na účty třista tisíc každému. Určitě je užijí smysluplně, o tom nebylo žádných pochyb.
Luxusní dovolená na Kanárských ostrovech byla skvělá. Mohli jsme si dopřát cokoliv. Plná penze byla samozřejmostí. Bylo to po prvé, kdy jsme nemuseli "obracet a počítat každou korunu". Musím říci, že to byl opravdu příjemný pocit. Ale ve světě boháčů jsem se tak nějak necítil ve své kůži. Musí na to být žaludek, shodli jsme se tenkrát s Evou. Zvyk je železná košile, říká jedno ze známých přísloví. A já i Eva jsme byli celý život zvyklí žít vcelku skromně. Dnes by se řeklo, že jsme patřili k tak zvané "střední vrstvě", tedy ani chudí, ale ani moc bohatí. Zvyknout si na level o stupeň nebo dva výše, to zřejmě chvíli potrvá a kdo ví, jestli se dokážeme do jiné vrstvy vůbec adaptovat.
Když jsme se vrátili z dovolené, nevymysleli jsme už nic, kam bychom peníze rozumně investovali. Přispět na charitu? Nikdy to nepatřilo k našim prioritám. Nevěřil jsem totiž tomu, že peníze zaslané na jakýsi účet skutečně dorazí k tomu tolik potřebnému klientovi. Zbylých čtvrt milionu zůstalo na našem společném účtu a zřejmě nám poslouží jako přilepšení k důchodu, pokud se nějakého dožijeme. Nerudovská otázka "kam s ním" nám dala ale pořádně zabrat. A pak se řekne, že být milionářem přináší jenom samou radost…

Téma týdne: Kdybych se stal(a) milionářem
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 blechov blechov | E-mail | Web | 30. září 2015 v 18:56 | Reagovat

Docela reálný příběh.
A to přilepšení k důchodu? Vlastně moudré a potřebné. Ostatně - počíétá-li se s pobíráním důchodu dvacet roků, tak ono přilepšení bude odpovídat čtyřem tisícovkám měsíčně.
Když byl člověk zvyklý se o sebe a rodinu vlastní prací a úsilím starat spolu s partnerem, nepotřebuje vyhrávat milion, ale pořádek ve společnosti a ve světě.

2 Robka Robka | Web | 30. září 2015 v 20:49 | Reagovat

To je přesné... Tak bych se cítila taky, kdybych někdy vyhrála (jakože se to nestane, z prostého důvodu - nehraju). Peníze jsou prostředkem, ale nejsou tím důležitým, co v životě potřebujeme. Spousta věcí za ně koupit nejde. Určitě ne klid, spokojenost, zdraví a dobré vztahy.

3 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2015 v 16:25 | Reagovat

Asi podobně to vidím i já taky jsem dnes o tom psala, vidíš. Ale nemám to tak krásně sestavené jako ty. :-?

4 Meduňka Meduňka | Web | 3. října 2015 v 10:05 | Reagovat

V dnešní době se vlastně jeden melounek :-D dá rozkutálet velmi lehce, líbí se mi, jak si s ním nakonec hrdinové příběhu rozumně poradili :-).

5 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 3. října 2015 v 21:30 | Reagovat

Rozumná volba :-)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 5. října 2015 v 13:56 | Reagovat

Byli opravdu velmi rozumní a praktičtí. Děti se určitě zaradují a oni dva si taky něco užili. Velmi pěkné zamyšlení nad milionáři a miliony. :-)

7 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 9. října 2015 v 8:50 | Reagovat

Tak nějak podobně by to proběhlo u nás. Až na tu charitu. Nakoupili bychom spoustu hraček a zanesli do dětského domova. Potom  něco do útulku pro psy a kočičky.
Což se ale nestane, protože ani nesázíme. :-)

8 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 12. října 2015 v 17:10 | Reagovat

Člověk by řekl, že taková výhra udělá radost, ale ani si neuvědomí, že jsou s tím spojené i starosti. Čím větší výhra, tím více starostí. Tak budu bez starostí, občas sice vsadím, ale na výhry moc nevěřím :-D

9 Zdena Š. Zdena Š. | 14. října 2015 v 9:22 | Reagovat

Pěkně jsem si početla a příběh se mě líbil,jak rozumně se vše vyřešilo,ale každý tak rozumný není. Měj hezky den a ozvi se ! Ahoj Zdena ;-)  :-)

10 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:47 | Reagovat

Sázíme pravidelně v práci. je nás deset a těšíme se, že jednou...to přece musí vyjít.
Jenom nevím, jestli mě baví spíš ta komunikace kolem případné výhry,(která stejně nikdy nepřijde) protože je u toho hodně legrace, kam jako za tu výhru společně vyrazíme... :-D  :-D

11 Victoria Autumn Victoria Autumn | Web | 27. listopadu 2015 v 13:15 | Reagovat

pěkný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama