Anonym za všechny peníze

15. září 2015 v 17:52 | Aliwien |  Téma týdne
Krásný letní den. Letošní léto bylo opravdu jako vymalované. S manželkou jsme výjimečně trávili dovolenou v Čechách, Užili jsme si koupání u přehrady a krásné relaxace v nedalekých lázních. Musím přiznat, že v posledním roce se mně v podnikání ve stavebnictví opravdu dařilo. Není to ale jednoduché. Spousta starostí byla samozřejmostí. Přesto se zdálo, že konečně po letech bude všechno v nejlepším pořádku. Ale osud tomu chtěl jinak.
Pomalu se schylovalo k podzimu, když jsem jednoho dne zaparkoval svoje auto před domem. Vůně smažené cibule se linula až ven a já už se těšil na něco dobrého k večeři.
"Máš tady poštu, Rudolfe", přivítala mne moje Andrea a položila na stůl svazek dopisů. Znal jsem to. Samé faktury a složenky. Jen poslední dopis byl zvláštní. Adresa byla nalepená na obálce, písmena odkudsi vystříhaná. Když jsem dopis otevřel, nestačil jsem se divit. Anonym. Psaný na hodně starém psacím stroji, soudě podle typu písma. Upozorňoval mne, že moje podnikání brzo skončí, že se postará, abych nepřežil. Pokud bych se snad chtěl zachránit, mám doručit sto tisíc korun na místo, které bude určeno v dalším dopise. Podepsán "přítel". Nebral jsem to moc vážně. Manželce jsem raději nic neprozradil a dopis roztrhal. Nějaký závistivec, nebo šprýmař si ze mě dělá srandu, pomyslel jsem si. Týden se nedělo nic. Skoro jsem už na anonym zapomněl. Další pozdrav neznámého anonyma na sebe ale nenechal dlouho čekat. Tentokrát jsem jej našel v poštovní schránce sám. Adresa stejná, jako minule.
"Tak tys mne asi nebral vážně, co? Tak poslouchej ty podnikatelíčku. Zítra ráno bude pod tvým milovaným autíčkem bomba. Nastartuješ a bum. Pak se děj vůle boží. Přežiješ, nebo taky ne. Ale těch sto táců pořád platí. Když je včas doručíš, rozmyslím si to. A to ti říkám. Žádná policie! To by byl tvůj definitivní konec". Následoval popis místa, kam jsem měl během dvou hodin doručit požadované peníze. Dopis opět podepsal "přítel".
I když jsem nebyl žádný třasořitka, zmocnil se mne pocit strachu. Co když to ten vyděrač myslí vážně? Co udělám? Odvezu svoje auto do garáže? Pomůže mi to? Co když ví, kde mám garáž a já mu jenom usnadním jeho úmysl umístit do auta bombu? V garáži by to měl přece daleko klidnější, než jenom tak na ulici! Půjdu na policii? Co když mne sleduje a ublíží mi? Těžká volba, ale rozhodnout jsem se musel opravdu sám. Andreu jsem chtěl ušetřit podobných starostí, i když strach jsem měl i o ni. Zbývaly mi necelé dvě hodiny, kdy jsem si mohl být jistý, že s autem mohu odjet bez rizika. Vymluvil jsem se Andree na firemní povinnosti a odjel do města. Zaparkoval jsem na rušném náměstí a na mobilu vymačkal 158. Když se ozvala policie, ulevilo se mi a ve stručnosti jsem vylíčil, oč mi jde.
"Zůstaňte na místě, pane Baroch. Přijedeme za vámi", ujistil mne podle hlasu mladší policista.
Ještě v autě jsem mu ukázal výhružný dopis.
"Nemáte nějaké nepřátele? Nevíte, kdo to mohl psát?", ptal se mne mladý praporčík, který se mnou dojel na policejní služebnu.
"Vůbec nemám potuchy. V podnikání se mi daří dobře, o žádných nepřátelích nic nevím, problémy v práci s nikým nemám. Je to asi nějaký závistivec nebo šprýmař", sděloval jsem svůj názor.
"Na šprýmaře bych to zrovna netypoval. Tohle už není žádná legrace!"
Trvalo jen chvilku, než se policisté shodli na dalším postupu.
"Bude nejlepší, když požadavek vyděrače splníte. Peníze vám dáme v obálce a dovezete je tam, kam chce. Samozřejmě pojedeme za vámi. Nebojte se. Nepozná nic", ujišťovali mne, ale ve mně i přesto byla malá dušička.
Vůbec jsem nezkoumal, co bylo obsahem obálky, kterou mi policisté předali. Možná tam opravdu byly požadované peníze. Ale mne v té chvíli zajímalo pouze to, aby mi nikdo neublížil, a v pořádku jsem se vrátil domů. Peníze jsem měl s obálkou dát do odpadkového koše před domem číslo 45 v nedaleké ulici. Nikdy jsem se necítil tak špatně, jako právě tehdy. Před dům jsem dojel ještě před uplynutím dvou určených hodin. Odpadkový koš byl před domem jediný a nemohl jsem nic splést. Vystoupit z auta mi však chvilku trvalo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda neuvidím nějakou osobu. Ale bylo zde dočista prázdno. Jako by se všichni lidé schovali ve svých bytech a báli se vystrčit nos. Koukal jsem i po oknech výškového domu. Ale nikoho jsem nezahlédl. Bylo krátce po desáté hodině večer. Tma se už dala krájet.
"Tak Rudolfe. Přece se toho vyděrače nebudeš bát", utěšoval jsem sám sebe. Rychle jsem otevřel dveře auta, doběhl ke koši a vhodil do něho obálku. Kdybych se v tu chvíli otočil, všiml bych si, že v jednom z oken v pátém patře se pohnula záclona a kdosi vyhlédl na ulici. Ale měl jsem docela jiné starosti. Snad ještě rychleji jsem nasedl do auta a odejel pryč. Oddechl jsem si. Policisty jsem za sebou neviděl, či spíše jejich civilní auto nepoznal.
Doma jsem zaparkoval na obvyklém místě.
"Kde jsi byl takovou dobu? Ty se do tý práce nastěhuj a mně tady nech fotku, abych věděla, jak vůbec vypadáš!", durdila se na mne moje milovaná Andrea. Teď už nebylo co skrývat a tak jsem jí vylíčil všechno, co se stalo.
"A co bude ráno? Co když opravdu budeš mít v autě bombu?", obávala se.
"Neboj. Policie o všem ví. Do auta si pro jistotu ráno nesednu, dokud ho neprohlídne nějaký odborník. A teď už pojď spát. Za chvíli bude půlnoc."
Tu noc jsme toho oba moc nenaspali. Strach, že se opravdu něco stane, byl silnější, než únava z celého dne.
Ráno před osmou někdo zazvonil. Vykoukl jsem z okna. Na ulici stálo policejní auto a za dveřmi můj známý praporčík.
"Dobré ráno, pane Baroch. Vaše auto teď prohlédne pyrotechnik. Půjčíte nám klíče?"
Řekl jsem, že půjdu s ním a v rychlosti se oblékal.
"Mimochodem pane Baroch, toho vašeho vyděrače už máme. Sedí u nás na oddělení a nejspíš skončí ve vazbě!"
To už do předsíně bytu přišla i manželka.
"A smím vědět, kdo to je?", ptám se.
"Samozřejmě! Říká vám něco jméno Mirek Pošmourný?"
Nemohl jsem uvěřit svým uším. Je to už pět let. Tehdy přetekla moje i manželčina trpělivost a našeho adoptovaného syna Mirka Pošmourného, kterého jsme vychovávali od dětských let, jsme z našeho bytu vyhostili. Nebylo se čemu divit. Propadl drogám, hrám na automatech, zanechal studia na střední škole a samozřejmě ani nikde nepracoval. Ba co hůř, ani pracovat nechtěl. Proč taky. Vždy jsme ho s manželkou nějak zabezpečili, aby nebyl bezdomovcem a schovali tak tento náš "výchovný nezdar" před zvědavými sousedy. S povahou určitých lidí prostě nic nenaděláte. Zděděné geny po biologických rodičích zřejmě udělaly své. Trpělivost přetekla, když si Mirek z našich úspor většinu vypůjčil, samozřejmě bez našeho souhlasu. Náš byt opouštěl kupodivu celkem v klidu. Zřejmě věděl, kdo se ho ujme. Jeho poznámku, že o něm ještě uslyšíme, jsem tehdy vůbec nebral vážně. Už rok a půl jsem ho neviděl. Nepřihlásil se k nám, nevolal, nepsal. Vůbec jsem netušil, kde se zdržuje a popravdě řečeno mi to bylo jedno. Přestal jsem se tím problémem zabývat. Mirek se pro mne stal uzavřenou kapitolou.
"Pro Krista! Mirek?", manželka tomu nemohla uvěřit.
"Už to tak bude. Přišel si pro obálku a zpátky domů se už nedostal. Prý se vám chtěl pomstít. Já jsem sice nepochopil za co, ale podle mého spíše potřeboval peníze. Drogy a hrací automaty ho dodnes neopustily. Hlavně, že všechno dobře dopadlo a teď budete mít nějakou dobu určitě klid!"
Jak jsem se později dozvěděl, Mirek vyfasoval za vydírání a prodej drog nepodmíněný trest. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že syn, byť adoptovaný, je schopen i cestou anonymu tolik ubližovat. Ale takový je už občas bohužel život.

Téma týdne: Anonymita
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 slunecnyden slunecnyden | 15. září 2015 v 19:09 | Reagovat

Skvěle napsané!

2 Bev Bev | E-mail | Web | 16. září 2015 v 13:59 | Reagovat

Skvělá povídka ze života. Něco takového bych nechtěla zažít, jaké to musí být hrozné zklamání!!

Jako vždy na výbornou, Alenko. :-)

3 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 16. září 2015 v 14:08 | Reagovat

Drogy a automaty ničí život nejen těm, co jdou ke dnu,  ale i jejich nejbližším. Hezky napsaný příběh. Život není holt jen o radostech :-)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 16. září 2015 v 16:34 | Reagovat

[2]: Děkuji za pochvalu i výběr, jsi moje věrná fanynka.

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 16. září 2015 v 16:35 | Reagovat

Děkuji za komentář i pochvalu![3]:

6 Meduňka Meduňka | Web | 17. září 2015 v 11:04 | Reagovat

Je to smutný, dočkat se něčeho takového...  
Jako vždy se mi velmi pěkně četlo, ty prostě umíš. :-)

7 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 17. září 2015 v 20:21 | Reagovat

Přidávám do výběru na téma týdne. :-)

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 17. září 2015 v 20:57 | Reagovat

Děkuji,  potěšilo mne to.[7]:

9 Ježurka Ježurka | Web | 19. září 2015 v 17:25 | Reagovat

Alenko, to bylo napínavé! Až jsem se orosila! Díky za krásný zážitek, ostatně jako vždy! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama