Září 2015

Kam s ním?

30. září 2015 v 16:54 | Aliwien |  Téma týdne
"Cože? Co říkáš? Tobě snad přeskočilo!", hlasitě volám z kuchyně na svoji manželku Evu, která trojčí u televize v obývacím pokoji. Tvrdí, že jsem vyhrál. Ba co víc. Křičí, že jsem milionář. Nemůžu tomu uvěřit. Sázím Sportku už více jak dvacet let. Že by opravdu? Společně kontrolujeme vylosovaná čísla a můj tiket. Za tu chvíli jsem to stihl snad stokrát, než mi došlo, že jsem opravdu vyhrál více jak milion korun. Čekal jsem, že budu jako Eva. Nadšeně trojčit u televize. Ale nebylo to tak. Dostal jsem strach, co bude dál. Co udělám s takovou kupou peněz, které jsem v životě neviděl pohromadě?
"Petře, ty nemáš radost? Co je s tebou? Nemám ti zavolat doktora? Není ti zle?"
Eva se s obavami dívá na můj pobledlý obličej.
"Neboj, nic mi není. Jen mě to prostě zaskočilo a stále tomu nemohu uvěřit. Snad mi to dojde později, možná zítra. Ale ty to hlavně nikomu neříkej. Víš, jací jsou lidé. Závist by na sebe nedala dlouho čekat".
S Evou jsme vychovali dvě děti. Obě jsou již dospělé. Syn Ondřej vystudoval lékařskou fakultu a působí jako obvodní lékař v nedalekém městě. Zatím je svobodný. Dcera Jitka je čerstvě vdaná a v očekávání narození prvního potomka. Je učitelkou v mateřské školce. Moc se těšíme s Evou na naše první vnouče. Však už na to také máme svá léta. Já před dvěma roky oslavil šedesátku, Eva bude slavit letos Abrahámoviny. Těšil jsem se, že konečně si budu užívat života podle svého, společně s Evou. Zabývat se milionovou výhrou, která mi po zdanění zbyla, sice nepatří mezi nepříjemné starosti, ale znovu musím zopakovat, že v první chvíli mně to žádné nadšení nepřineslo. Navíc jsem měl opravdu strach, že Eva neudrží jazyk za zuby a za chvíli si o našem milionu budou cvrlikat i vrabci na střeše.
Měl jsem pravdu. Kdykoliv jsem se setkal v domě s ostatními nájemníky, dívali se na mne zvláštním pohledem. Všichni mi gratulovali, i když já pořádně nevěděl, proč. Vždyť vlastnit milion není žádná slast, navíc, když stále pořádně nevím, jak s penězi naložím. Stavět dům se mi v mém věku moc nechtělo. Na to, abych si dům nechal postavit firmou, jsem neměl. Milion by byl trochu málo. Neměl jsem ani pozemek, takže tuhle variantu řešení jsem ve svém nitru rychle zavrhl. Brát si úvěr, který by musely splácet nakonec i naše děti, také nepřipadalo v úvahu. S Evou jsme měli slušně zařízený byt a vždycky jsme předpokládali, že nám vystačí až do smrti. Nepatříme a nikdy jsme nepatřili k pěstitelům či zahrádkářům, nevlastnili jsme žádnou chatu ani chalupu. Tyhle koníčky nás nikdy nelákaly. Naším jediným společným majetkem kromě bytu bylo auto. Koupíme si nové? Nevěděl jsem. Má to vůbec ještě cenu? Naše autíčko, se kterým jsme jezdili na dovolené většinou po Česku, sloužilo stále dobře. Vyrazíme k moři? Možná, nebo spíš určitě. Evu pobyt u moře na rozdíl ode mne lákal. Já po žhavém slunci a válení se na pláži zase tak moc netoužil. Navíc létání jsem se hodně bál. Ale zřejmě budu muset strach z letu překonat, abych udělal Evě radost. Bude to dárek k padesátinám, rozhodl jsem se.
Když jsem své závěry sdělil Evě, zajásala. Věděl jsem, že bude mít radost. Co uděláme ale s penězi dál, mi neporadila. Všechno, včetně eventuelního nového auta jí připadalo tak trochu zbytečné. A utratit peníze jenom proto, aby se dostaly do oběhu, to už jsme nechtěli žádný z nás.
Věnujeme peníze dětem? To zcela jistě připadalo v úvahu. Ale proč zrovna teď hned? Obě mají svůj vlastní život, svůj vlastní byt. A kolik bychom jim chtěli dát? Všechno určitě ne, bránil jsem se Evinu návrhu. Co když my oba na stará kolena budeme také nějaké peníze potřebovat? Nikdy nevíme, jaké zdravotní komplikace nás v podzimu života potkají a jaké nepředpokládané výdaje nám mohou vzniknout. Nakonec jsme se shodli na tom, že Ondrovi i Jitce pošleme na účty třista tisíc každému. Určitě je užijí smysluplně, o tom nebylo žádných pochyb.
Luxusní dovolená na Kanárských ostrovech byla skvělá. Mohli jsme si dopřát cokoliv. Plná penze byla samozřejmostí. Bylo to po prvé, kdy jsme nemuseli "obracet a počítat každou korunu". Musím říci, že to byl opravdu příjemný pocit. Ale ve světě boháčů jsem se tak nějak necítil ve své kůži. Musí na to být žaludek, shodli jsme se tenkrát s Evou. Zvyk je železná košile, říká jedno ze známých přísloví. A já i Eva jsme byli celý život zvyklí žít vcelku skromně. Dnes by se řeklo, že jsme patřili k tak zvané "střední vrstvě", tedy ani chudí, ale ani moc bohatí. Zvyknout si na level o stupeň nebo dva výše, to zřejmě chvíli potrvá a kdo ví, jestli se dokážeme do jiné vrstvy vůbec adaptovat.
Když jsme se vrátili z dovolené, nevymysleli jsme už nic, kam bychom peníze rozumně investovali. Přispět na charitu? Nikdy to nepatřilo k našim prioritám. Nevěřil jsem totiž tomu, že peníze zaslané na jakýsi účet skutečně dorazí k tomu tolik potřebnému klientovi. Zbylých čtvrt milionu zůstalo na našem společném účtu a zřejmě nám poslouží jako přilepšení k důchodu, pokud se nějakého dožijeme. Nerudovská otázka "kam s ním" nám dala ale pořádně zabrat. A pak se řekne, že být milionářem přináší jenom samou radost…

Téma týdne: Kdybych se stal(a) milionářem

Nový začátek

22. září 2015 v 17:18 | Aliwien |  Téma týdne
"Počkej po padesátce!", říkávala moje maminka, v dobách, kdy já se blížila tomuto životnímu jubileu.
"Každý rok na sobě poznáš! Když se ráno vzbudíš a nebude tě nic bolet, bude to zázrak!"
Nevěřila jsem jí. Ale nenechala jsem na sobě nic znát. Nebudu jí přece brát její přesvědčení. Spolu jsme prožívaly krásný život. Vyhověly si navzájem ve všem a já si vůbec nedokázala představit, jaké to bude, až ona jednou "nebude". Většina lidí se domnívá, že je na takovou situaci připravená. Ale já musím říci, že opak je pravdou. I když samozřejmě vím, že nakonec nikdo z nás ze života nevyvázne živý, dostatečně připraveni na smrt nejsme nikdy. Vždycky nás překvapí. Dnes, kdy už ztráta drahé osoby přebolela, musím dát své mamince za pravdu. Každý rok po padesátce je opravdu cítit. A ten loňský bych opravdu nejraději vygumovala z paměti. Ale bohužel to nejde.
Žila jsem s manželem v panelákovém bytě v menším městě. Společně jsme vycházeli skvěle, vzájemný vztah byl dlouhodobý a pomalu jsme začínali plánovat, jak za rok společně oslavíme zlatou svatbu.
"Já nevím, Václave. Budeme vůbec nějakou zlatou svatbu pořádat? S rodinou, to určitě ano. Naše tři dospělé děti se už nemohou dočkat, až jim zase něco dobrého uvařím a upeču. Ale na radnici? Tam se mi opravdu nechce, co říkáš ty?"
"No, ještě máme rok na přemýšlení. Ale já bych do toho šel. Vždyť manželských párů s tak dlouhým soužitím zase tolik není. A zopakovat si manželský slib? Je to přece dojemné a krásné. Já bych to rád ještě jednou prožil. Ale teď to nebudeme řešit. Zatím to není moc aktuální, Aničko".
Měl jako vždy pravdu a raději jsme si pustili televizi, abychom přišli na jiné myšlenky. Začínalo jaro, když jsem ve schránce našla dopis ze zdravotní pojišťovny.
"Co mi můžou chtít?". Podivila jsem se a otevřela jej ještě cestou do bytu. Pozvánka na preventivní prohlídku, dočetla jsem se. Popravdě řečeno, nemám to ráda. Příznivcem preventivních prohlídek opravdu nejsem. Nemusím o sobě docela všechno vědět. Červíček "co kdyby" okamžitě začne v hlavě hlodat a já jsem spokojenější, když nic netuším. Václav je ale pravý opak. Vždycky se všech prohlídek zúčastňoval s předstihem. Snad to bylo dáno tím, že celý život strávil v armádě jako profesionální voják a tam pravidelné lékařské prohlídky byly povinností. Byl to také on, kdo mne tentokrát donutil na pozvánku reagovat.
"Alespoň budeš vědět, jak na tom jsi. A když se nic nenajde, budeš mít klid. Na nic si nestěžuješ, tak co se bojíš. Všechno bude v nejlepším pořádku, uvidíš!"
Mlčela jsem. Zatím jsem mu neříkala, že mne občas pobolívají nohy a co hlavně, špatně se mi dýchá. Nechtěla jsem, aby si dělal o mne starost. Možná je to jenom nějaké přechodné, ty změny počasí z tepla do zimy mně také nedělají moc dobře. Utěšovala jsem se v duchu, že to přejde tak nějak časem samo. Ale červíček pochybností hlodal čím dál tím častěji.
"Tak paní Rousková a máte to za sebou", přivítala mne moje obvodní lékařka. Pozvala si mne, protože měla už všechny výsledky z preventivních prohlídek pohromadě.
"Mám pro vás pár dobrých a jednu méně dobrou zprávu. Ale ani ta zatím nemusí vůbec nic znamenat!"
Začala jsem se bát, co se dozvím.
"Všechna vyšetření jsou negativní", slyšela jsem lékařku a chtěla si oddechnout.
"Až na rentgen plic", konstatovala dál a můj krevní tlak vystoupal v tu chvíli do závratných výšek.
"Tam je nějaký nález zřejmý, ale nemusí to být vůbec nic vážného. Pošlu vás na další vyšetření a potom uvidíme!"
"Je tam nádor?", zeptala jsem se potichu a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
"To potvrdí nebo vyvrátí další vyšetření!"
Lékařka vyplnila jakési doporučení a já se vypotácela z ordinace. V čekárně mě utěšoval Václav.
"Neboj. Uvidíš, že to nakonec bude dobré!"
V jeho očích jsem ale viděla cosi jiného. Bál se o mne. Rozhodla jsem se proto být statečná a dala mu za pravdu, že zatímní zjištění nemusí být tragické.
Bohužel tomu tak nebylo a já jsem po měsíci nastoupila do nemocnice na operaci s diagnózou rakoviny plic. Václav mne všude doprovázel a podporoval, stejně jako moje tři děti.
Operace dopadla nakonec dobře. Sice mám o kousek plic míň, ale hlavně, že je nádor pryč. Teď ještě přežít chemoterapii nebo ozařování. Václav mne při každé návštěvě ujišťoval, že to nejhorší mám už za sebou a teď všechno bude jenom lepší.
V nemocnici jsem trávila už více jak tři týdny. Rána se hojila pomalu. Zase jsem musela vzpomenout na maminku a konstatovat pro sebe, že měla pravdu, když říkala, že po padesátce je všechno složitější. Začalo mi ale být divné, že poslední týden Václav za mnou na návštěvu nepřišel a viděla jsem jenom své děti. I ony byly vážnější, než kdy jindy a moc se jim nechtělo mluvit. Rozhodla jsem se, že se musím dozvědět pravdu, stůj co stůj. Když už to bylo po třetí, co Václav nedorazil, nedalo mi to.
"Co je s Václavem? Moniko, řekni mi pravdu! Stalo se mu něco? A neříkej, že nic. Poznala jsem to na Pepovi i Jardovi, že se něco děje. Tak mluv. Chci vědět pravdu!"
Monika se na mne zadívala a já spatřila v jejích očích slzy.
"Víš mami, kluci mne pověřili, abych ti všechno řekla. Proto jsem tady dnes sama. Je to pro mne i pro tebe hodně těžké. Ale táta před týdnem dostal infarkt. Z ničeho nic se skácel doma. Náhodou jsem tam byla a zavolala mu hned záchranku!" Slzy se začaly hrnout proudem.
"No, dobrá, to se může stát. A kde táta leží? A jak mu je? Už je to lepší?" Otázky se ze mne hrnou jedna za druhou.
Monika pláče a ve mně se zastavilo srdce.
"Moniko, ty chceš říct, že …" nedomluvila jsem. Monika mne objala a to už jsme plakaly obě. Z přerývané řeči jsem se dozvěděla, že mého milovaného Václava sanitka už nedovezla do nemocnice živého.
"Kluci teď zařizujou pohřeb, mami. Chtěli by, abys taky mohla na pohřeb jít. Budeme se o tom bavit s doktorem, jestli tě pustí, nebo ne!"
Nemohla jsem to pochopit. Co se to stalo? Jak budu teď žít? Nemocná a sama v bytě? Co to bude za život? Má vůbec cenu dál žít? Takové, a upřímně řečeno i horší myšlenky mne napadaly, když Monika z nemocnice odešla. Tolik jsme ještě měli s Václavem společných plánů. A najednou jsou prostě pryč, jakoby nikdy nebyly…
Smířit se s tím bylo pro mne opravdu těžké. Mnohokrát, a to i po úspěšné chemoterapii, kdy už jsem byla doma, jsem chtěla ze života utéci. Ale nikdy jsem nenašla dostatek odvahy. Jsem prostě srab a moc dobře to o sobě vím. Po nějaké době, kdy ta největší bolest z nečekaného úmrtí manžela už odezněla, jsem si uvědomila, že vždycky je pro co žít. Vždyť jak nádherné je, když vás vnoučata osloví "babičko" a vidíte, že vás milují. A to oslovení by mně určitě chybělo a vnoučata bych tady na tom zatraceném světě přece nemohla jen tak zanechat. Rozhodla jsem se proto pro nový začátek svého života. Byl sice hodně složitý, ale dnes vím, že stál za to.

Téma týdne: Jak (ne)utíkat ze života

Anonym za všechny peníze

15. září 2015 v 17:52 | Aliwien |  Téma týdne
Krásný letní den. Letošní léto bylo opravdu jako vymalované. S manželkou jsme výjimečně trávili dovolenou v Čechách, Užili jsme si koupání u přehrady a krásné relaxace v nedalekých lázních. Musím přiznat, že v posledním roce se mně v podnikání ve stavebnictví opravdu dařilo. Není to ale jednoduché. Spousta starostí byla samozřejmostí. Přesto se zdálo, že konečně po letech bude všechno v nejlepším pořádku. Ale osud tomu chtěl jinak.
Pomalu se schylovalo k podzimu, když jsem jednoho dne zaparkoval svoje auto před domem. Vůně smažené cibule se linula až ven a já už se těšil na něco dobrého k večeři.
"Máš tady poštu, Rudolfe", přivítala mne moje Andrea a položila na stůl svazek dopisů. Znal jsem to. Samé faktury a složenky. Jen poslední dopis byl zvláštní. Adresa byla nalepená na obálce, písmena odkudsi vystříhaná. Když jsem dopis otevřel, nestačil jsem se divit. Anonym. Psaný na hodně starém psacím stroji, soudě podle typu písma. Upozorňoval mne, že moje podnikání brzo skončí, že se postará, abych nepřežil. Pokud bych se snad chtěl zachránit, mám doručit sto tisíc korun na místo, které bude určeno v dalším dopise. Podepsán "přítel". Nebral jsem to moc vážně. Manželce jsem raději nic neprozradil a dopis roztrhal. Nějaký závistivec, nebo šprýmař si ze mě dělá srandu, pomyslel jsem si. Týden se nedělo nic. Skoro jsem už na anonym zapomněl. Další pozdrav neznámého anonyma na sebe ale nenechal dlouho čekat. Tentokrát jsem jej našel v poštovní schránce sám. Adresa stejná, jako minule.
"Tak tys mne asi nebral vážně, co? Tak poslouchej ty podnikatelíčku. Zítra ráno bude pod tvým milovaným autíčkem bomba. Nastartuješ a bum. Pak se děj vůle boží. Přežiješ, nebo taky ne. Ale těch sto táců pořád platí. Když je včas doručíš, rozmyslím si to. A to ti říkám. Žádná policie! To by byl tvůj definitivní konec". Následoval popis místa, kam jsem měl během dvou hodin doručit požadované peníze. Dopis opět podepsal "přítel".
I když jsem nebyl žádný třasořitka, zmocnil se mne pocit strachu. Co když to ten vyděrač myslí vážně? Co udělám? Odvezu svoje auto do garáže? Pomůže mi to? Co když ví, kde mám garáž a já mu jenom usnadním jeho úmysl umístit do auta bombu? V garáži by to měl přece daleko klidnější, než jenom tak na ulici! Půjdu na policii? Co když mne sleduje a ublíží mi? Těžká volba, ale rozhodnout jsem se musel opravdu sám. Andreu jsem chtěl ušetřit podobných starostí, i když strach jsem měl i o ni. Zbývaly mi necelé dvě hodiny, kdy jsem si mohl být jistý, že s autem mohu odjet bez rizika. Vymluvil jsem se Andree na firemní povinnosti a odjel do města. Zaparkoval jsem na rušném náměstí a na mobilu vymačkal 158. Když se ozvala policie, ulevilo se mi a ve stručnosti jsem vylíčil, oč mi jde.
"Zůstaňte na místě, pane Baroch. Přijedeme za vámi", ujistil mne podle hlasu mladší policista.
Ještě v autě jsem mu ukázal výhružný dopis.
"Nemáte nějaké nepřátele? Nevíte, kdo to mohl psát?", ptal se mne mladý praporčík, který se mnou dojel na policejní služebnu.
"Vůbec nemám potuchy. V podnikání se mi daří dobře, o žádných nepřátelích nic nevím, problémy v práci s nikým nemám. Je to asi nějaký závistivec nebo šprýmař", sděloval jsem svůj názor.
"Na šprýmaře bych to zrovna netypoval. Tohle už není žádná legrace!"
Trvalo jen chvilku, než se policisté shodli na dalším postupu.
"Bude nejlepší, když požadavek vyděrače splníte. Peníze vám dáme v obálce a dovezete je tam, kam chce. Samozřejmě pojedeme za vámi. Nebojte se. Nepozná nic", ujišťovali mne, ale ve mně i přesto byla malá dušička.
Vůbec jsem nezkoumal, co bylo obsahem obálky, kterou mi policisté předali. Možná tam opravdu byly požadované peníze. Ale mne v té chvíli zajímalo pouze to, aby mi nikdo neublížil, a v pořádku jsem se vrátil domů. Peníze jsem měl s obálkou dát do odpadkového koše před domem číslo 45 v nedaleké ulici. Nikdy jsem se necítil tak špatně, jako právě tehdy. Před dům jsem dojel ještě před uplynutím dvou určených hodin. Odpadkový koš byl před domem jediný a nemohl jsem nic splést. Vystoupit z auta mi však chvilku trvalo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda neuvidím nějakou osobu. Ale bylo zde dočista prázdno. Jako by se všichni lidé schovali ve svých bytech a báli se vystrčit nos. Koukal jsem i po oknech výškového domu. Ale nikoho jsem nezahlédl. Bylo krátce po desáté hodině večer. Tma se už dala krájet.
"Tak Rudolfe. Přece se toho vyděrače nebudeš bát", utěšoval jsem sám sebe. Rychle jsem otevřel dveře auta, doběhl ke koši a vhodil do něho obálku. Kdybych se v tu chvíli otočil, všiml bych si, že v jednom z oken v pátém patře se pohnula záclona a kdosi vyhlédl na ulici. Ale měl jsem docela jiné starosti. Snad ještě rychleji jsem nasedl do auta a odejel pryč. Oddechl jsem si. Policisty jsem za sebou neviděl, či spíše jejich civilní auto nepoznal.
Doma jsem zaparkoval na obvyklém místě.
"Kde jsi byl takovou dobu? Ty se do tý práce nastěhuj a mně tady nech fotku, abych věděla, jak vůbec vypadáš!", durdila se na mne moje milovaná Andrea. Teď už nebylo co skrývat a tak jsem jí vylíčil všechno, co se stalo.
"A co bude ráno? Co když opravdu budeš mít v autě bombu?", obávala se.
"Neboj. Policie o všem ví. Do auta si pro jistotu ráno nesednu, dokud ho neprohlídne nějaký odborník. A teď už pojď spát. Za chvíli bude půlnoc."
Tu noc jsme toho oba moc nenaspali. Strach, že se opravdu něco stane, byl silnější, než únava z celého dne.
Ráno před osmou někdo zazvonil. Vykoukl jsem z okna. Na ulici stálo policejní auto a za dveřmi můj známý praporčík.
"Dobré ráno, pane Baroch. Vaše auto teď prohlédne pyrotechnik. Půjčíte nám klíče?"
Řekl jsem, že půjdu s ním a v rychlosti se oblékal.
"Mimochodem pane Baroch, toho vašeho vyděrače už máme. Sedí u nás na oddělení a nejspíš skončí ve vazbě!"
To už do předsíně bytu přišla i manželka.
"A smím vědět, kdo to je?", ptám se.
"Samozřejmě! Říká vám něco jméno Mirek Pošmourný?"
Nemohl jsem uvěřit svým uším. Je to už pět let. Tehdy přetekla moje i manželčina trpělivost a našeho adoptovaného syna Mirka Pošmourného, kterého jsme vychovávali od dětských let, jsme z našeho bytu vyhostili. Nebylo se čemu divit. Propadl drogám, hrám na automatech, zanechal studia na střední škole a samozřejmě ani nikde nepracoval. Ba co hůř, ani pracovat nechtěl. Proč taky. Vždy jsme ho s manželkou nějak zabezpečili, aby nebyl bezdomovcem a schovali tak tento náš "výchovný nezdar" před zvědavými sousedy. S povahou určitých lidí prostě nic nenaděláte. Zděděné geny po biologických rodičích zřejmě udělaly své. Trpělivost přetekla, když si Mirek z našich úspor většinu vypůjčil, samozřejmě bez našeho souhlasu. Náš byt opouštěl kupodivu celkem v klidu. Zřejmě věděl, kdo se ho ujme. Jeho poznámku, že o něm ještě uslyšíme, jsem tehdy vůbec nebral vážně. Už rok a půl jsem ho neviděl. Nepřihlásil se k nám, nevolal, nepsal. Vůbec jsem netušil, kde se zdržuje a popravdě řečeno mi to bylo jedno. Přestal jsem se tím problémem zabývat. Mirek se pro mne stal uzavřenou kapitolou.
"Pro Krista! Mirek?", manželka tomu nemohla uvěřit.
"Už to tak bude. Přišel si pro obálku a zpátky domů se už nedostal. Prý se vám chtěl pomstít. Já jsem sice nepochopil za co, ale podle mého spíše potřeboval peníze. Drogy a hrací automaty ho dodnes neopustily. Hlavně, že všechno dobře dopadlo a teď budete mít nějakou dobu určitě klid!"
Jak jsem se později dozvěděl, Mirek vyfasoval za vydírání a prodej drog nepodmíněný trest. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že syn, byť adoptovaný, je schopen i cestou anonymu tolik ubližovat. Ale takový je už občas bohužel život.

Téma týdne: Anonymita

Ze života nemluvněte

8. září 2015 v 16:32 | Aliwien |  Téma týdne
Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.
Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.
Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!
A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.
Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.
No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.
Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Život není fér


Není táta jako táta

3. září 2015 v 11:31 | Aliwien |  Téma týdne
Prvního září. Zase začíná nový školní rok a pro mne, jako patnáctiletou slečnu, ten docela nový na ekonomické škole. Jsem moc ráda, že jsem se na školu dostala a na studium se celkem těším. Doufám, že všechno zvládnu v pohodě. První den se všichni seznamujeme. Musím říct, že náš třídní profesor je velký fešák. Může mu být tak čtyřicet, má krátké, černé vlasy a příjemný hlas. Nejsem jediná holka ze třídy, která po něm se zálibou kouká. Hlavně, aby nebyl moc přísnej, honí se mi hlavou. Představil se jako Miloš Lukeš. Krásné české jméno, snadné k zapamatování. Po třech hodinách se rozcházíme domů.
Máma mne už doma čeká. Moje první dojmy si nemůže nechat ujít.
"Tak co, Maruško, jaké je to v nové škole?"
Líčím, jaké je to ve třídě upravené, vymalované, čisté. Pochopitelně dojde i na třídního.
"Je to moc velkej fešák, mami. Všechny holky čuměly, když přišel do třídy. Podívej. Ani nezaregistroval, že jsem si ho mobilem vyfotila. Musím ti ho ukázat! Jmenuje se Miloš Lukeš. Koukej!"
Ukazuji mamce nepříliš zdařenou fotografii v mobilu. Najednou pozoruji, že mamka bledne.
"Mami, co je? Je ti něco? Jsi celá bledá. Počkej. Přinesu ti vodu".
Mamka se napije a pomalu se jí vrací barva do tváří.
"Tak už je to dobré? Co se děje mami? Ty toho našeho učitele znáš?"
"Vůbec ne. To se mi jen tak trochu zamotala hlava. Ale už je to lepší. A váš třídní je opravdu střihoun, to máš tedy pravdu!"
Ani ve snu netuším, jaké myšlenky se mamce honí hlavou.
"Samozřejmě, děvče moje, že ho znám. Před patnácti lety to byla moje velká láska a ty jsi byla následek. Manželovi jsem se už dávno přiznala. Odpustil mi. Když ses narodila, byli jsme už s Martinem svoji. A tak ani naši netuší, že všechno bylo trochu jinak. Ale pokud jde o tebe, nevím tak docela dobře, co mám dělat. Říci pravdu nebo ne? Budu se muset poradit s Martinem. Máš přece tátu. A že není ten biologický? Co na tom záleží!"
"Mami, vnímáš mne? Nemám přece jenom zavolat doktora?"
Mamka se vrací do reality.
"Nedělej si starosti Maruško. Už je to fajn. A víš co? Dneska se mi nechce vařit. Obléknu se a zajdeme spolu na oběd do restaurace. Táta se stejně vrátí z práce až večer. Co říkáš?"
Proti tomu nemůžu vůbec nic namítat. Domů se vracíme kvečeru. Je krásný skoro podzimní podvečer, Doma se zdravím s tátou a znovu musím líčit svoje prožitky z prvého dne v nové škole. Když vyslovím jméno třídního profesora, táta se s překvapením v očích podívá na mamku a ta jen neznatelně kývne. Já nevím, co se děje, ale žádného vysvětlení se od obou rodičů nedočkám. Prý se mi něco zdálo, namítají oba, když se ptám, co tátův překvapený pohled měl znamenat. Brzo odcházím spát. Dojmů je mnoho a únava se už hlásí.
"Jak je ten svět malý, Kláro, co? Koho by napadlo, že naše dcera bude mít za třídního svého biologického otce? Život občas tropí hlouposti, ale tohle je hloupost docela nebezpečná. Co když se to Maruna dozví?"
"A odkud by se to mohla dozvědět? Milošovi jsem nikdy neřekla, že je jeho dcera. Věřím, že to dodnes netuší a ani bych nechtěla, aby se to dozvěděl. Tenkrát to byl úlet. Jsem šťastná, že jsi mně můj hřích odpustil a Marušku vnímáš jako vlastní dceru. Mám tě moc ráda, Martine!"
Martin mne políbí a povzdychne si.
"Také jsem tenkrát před patnácti lety nevěděl, jak se mám zachovat. Ale protože jsi od počátku nic neskrývala, zvítězila nakonec moje velká láska k tobě. A nelituji, věř mi. Přesto nevím, jestli bychom to Marušce neměli nějak opatrně říct. Kdo mohl předpokládat, že náhoda svede Marunu a jejího biologického otce dohromady. Asi nikdo z nás. Co říkáš?"
"Martine, nikdy mne nenapadlo, že tohle budeme ještě někdy spolu v životě řešit. Ale musím ti dát za pravdu. Neměli bychom Maruně lhát. Stejně si všimla, že mně se udělalo mdlo, když jsem viděla fotku Miloše v jejím mobilu a ty ses jenom překvapivě podíval, když jsi slyšel jeho jméno. Není už malá holka a snad to pochopí, co myslíš?"
Martin přikývl. Trvalo týden, než se oba rodiče odhodlali říci Marušce pravdu.
"Cože? Já nejsem tvoje dcera? To chceš říct, že máma ti byla nevěrná? A navíc s mým třídním? Co jsme to za rodinu, proboha? Tak proto mamce nebylo dobře, když viděla jeho fotku a tys vysílal jenom překvapivé pohledy…"
První Maruščina reakce byla hodně bouřlivá. S pláčem utekla do svého pokojíčku.
Sedím na gauči a brečím. Tak táta není můj táta? Proč já musím mít za tátu nějakého profesora, který je sice fešák, ale nic jiného k němu necítím? Co bude dál? Ví o tom vůbec? Bude se se mnou chtít vidět nebo dokonce setkávat? To by se mi ale vůbec nelíbilo, přemítám v duchu a utírám slzy, které se ani nevím proč, z očí pořád řinou.
Uplynuly tří dny, než se mi podařilo trošku strávit novou informaci. Věděla jsem, že si budu muset s rodiči ještě promluvit, i když tohle téma nebude nikomu moc příjemné. Vhodná chvilka přišla v sobotu večer.
"Mami, promiň. Ale já se musím vrátit, no víš k čemu přece. Profesor o tom ví, že jsem jeho dcera?"
"Ne, Maruško., Nikdo kromě mne a Martina o tom neví. Když mu to neprozradíš ty, nebude to nikdy vědět. V tvém rodném listu také napsaný není. Poděkuj tady tátovi. Ten vzal tenkrát všechno na sebe, víš?"
Objala jsem tátu kolem krku a políbila ho.
"Mám tě moc ráda, tati. A chci za tátu jenom tebe. Nikoho jiného, víš? A neboj. Profesor se ode mne nic nikdy nedozví. Ublížila bych hlavně vám oběma, jako rodičům. A to rozhodně nechci. Někdy je prostě lepší skutečnou pravdu nevědět…"

Téma týdne: Co je lepší nevědět?