Zoufalství

9. srpna 2015 v 11:33 | Aliwien |  Téma týdne
A zase jsem doma sama. Tak jako každý den, každé odpoledne a každý večer. Radost mi dělá jen syn Radek. Můj manžel, tedy jestli se ještě manželem vůbec dá nazvat, nějak cestu domů zapomněl. Chodí se sem jenom vyspat a to ještě přichází až kolem půlnoci. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde je. Odmítl se na toto téma se mnou bavit.
"Dávám ti peníze, jíst máš co, na sebe taky, tak co ještě chceš?"
Od jisté doby jsem přestala naléhat. Nemělo to cenu a nechtěla jsem se stále jenom hádat. Vnitřně mne to hrozně bolelo. Kolik jsem probrečela kapesníků nebo polštářů v posteli, nechci ani počítat. Emoce prostě občas vyplavou na povrch, ať chcete nebo ne.
V zámku u dveří zarachotil klíč.
"Že by?", říkám si nevěřícně.
"Vždyť je teprve osm večer!"
Nemýlila jsem se. Franta skutečně přišel domů, takhle brzo tento půlrok po prvé.
"Co tady děláš? Vždyť ještě není půlnoc!", rýpám si trošku, i když vím, že si tak můžu zadělat na hezkou hádku. Ale nějak to ze mne vypadlo, aniž jsem chtěla.
"No, no. Jednou přijdu trochu dřív a nejsem vítanej. Pročpak? Čekáš snad nějakého nového frajera? Jestli ti tu vadím, tak mi to řekni hned. Ale jestli je v tom chlap, tak tě napřed zabiju. Nesnesu pomyšlení, že bys mohla mít někoho jiného! Tak povídej! Dělej!"
Nejsem schopná slova. Franta mne drží pod krkem a zřejmě své výhrůžky myslí docela vážně. Nerozumím tomu. Zatím mne nikdy fyzicky nenapadl. Křičel, vyhrožoval, to ano, ale zabít mne? Začala jsem se bát.
"Žádného frajera nečekám, ani žádného nemám. To bych se spíš mohla ptát já tebe, jak je to s tvojí frajerkou. Kde by ses jinde toulal, než u nějaké ženské, že. A ptám se tě? Neptám. A teď už mne pusť. Docela to bolí, když to chceš vědět!"
Ale Frantovo sevření nepovoluje a můj pocit zoufalství a strachu roste.
"Tak slyšel jsi? Copak mne opravdu chceš zabít?", to už křičím.
Franta se jenom poťouchle usmívá.
"Bojíš se, co? Ale neboj. Ruce si s tebou špinit nebudu. Pro takovou slepici, jako seš ty, je to totiž škoda!"
Sevření u krku povoluje a já hluboce vydechnu.
"Co mi dáš k večeři? Mám hlad!"
Rozčílilo mne to.
"A ty si myslíš, že ti budu vyvařovat, když doma vůbec nejsi a ani nevíš, jak domov vypadá? Jdi se najíst tam, kde ti dali najíst včera nebo předevčírem. Já tady nic nemám. Mně k večeři stačí rohlík a kus salámu. A jestli tobě taky, tak si uřízni kus salámu v lednici a rohlíky nebo chleba je v šuplíku v kuchyni!"
Franta se ke mně přibližuje a já už se zase bojím. Zvedám se ze židle a spěchám do ložnice. Nestihla jsem se zamknout. Franta byl jako smyslů zbavený. Praštil se mnou na postel, strhal ze mne oblečení a bil mne hlava nehlava. Nepoznávala jsem ho. Jakoby se mu cosi v mozku přehodilo na jinou výhybku. Křičím o pomoc a můj křik nelze přeslechnout. Radek vyběhl ze svého pokoje rovnou k nám. Snaží se svého tátu ode mne odtrhnout. Moc se mu to nedaří. Je mu přece jenom teprve třináct.
"Tatí, přestaň! Proč ubližuješ mamce? Nech toho, nebo zavolám policii!"
Zmínka o policii Frantu zaskočila. Jeho zlost se vmžiku obrátila proti synovi.
"Tak policii bys na tátu chtěl zavolat? To jsi pěkný synek, jen co je pravda. Je vidět, že ti to taky budu muset vysvětlit ručně!"
Přibližuje se k Radkovi a já se ho snažím svým tělem bránit. Zase už volám o pomoc a Radek se připojuje. Kdosi klepe na naše dveře.
Franta jde do předsíně otevřít a já se okamžitě s Radkem v ložnici zamykám.
"Potřebujete něco, sousede?" slyším Frantu.
"Já nic. Ale vy byste asi nějakou tu pomoc potřeboval, ne? Slyším od vás volání, jako by se tady dělo cosi nepřístojného. Nebo se pletu?"
Soused Milota občas naše vzájemné hlasité hádky urovnával, když ho v noci svým křikem Franta rušil ze spaní. Byl to pořádný svalovec, boxer, prostě v dané situaci člověk na svém místě. Franta vždy zkrotl po jeho návštěvě a alespoň chvíli byl jako beránek.
"Určitě se vám něco zdálo, sousede. To my si tady jen tak hrajeme, víte?"
"Máte trochu divné hry na můj vkus. Ale říkám vám, ještě jednou se od vás z bytu ozve křik, volám okamžitě policii. Počítejte s tím!"
Franta se vrací do bytu a snaží se dostat do ložnice. Skleněná výplň dveří za chvíli bere za své a je jen otázkou okamžiku, kdy se Franta ocitne mezi námi. Zažívám pocit naprosté bezmoci a neuvěřitelného strachu. Ještě, že Radek měl u sebe mobil, a když jsme se zamkli, zavolal na policii.
Kdosi zvoní.
"Tady je to jako na pražským mostě", rozčiluje se Franta a odchází do předsíně. Teď už nemá cenu být v ložnici, když je volně přístupná a tak se s Radkem přesouváme do kuchyně.
Za dveřmi stojí dva policisté.
"Máme na vás stížnost. Prý se tady děje nějaké domácí násilí. Pustíte nás dál?"
Než se Franta vzpamatuje, policisté jsou v bytě a přicházejí za mnou do kuchyně.
Popravdě líčím, co se stalo. Pozvolna se vybarvující podlitiny na obličeji a nohách jen dokládají moje vyprávění a Radek jenom přikyvuje. I v jeho očích vidím dosud nepoznaný strach.
Policisté si opisují nacionále nás všech.
"Situace je jasná", říká jeden z nich.
"Pan Stoklasa si sbalí pár svých věcí, léky, pokud nějaké užívá a půjde s námi. Nejdříve sepíšeme na oddělení protokol. Z něho nadevší pochybnost vyplyne zákaz pobytu v tomto bytě na deset dnů. Je vám to jasné? Tak oblíkat a jdeme!"
Frantu odvedli a v našem bytě nastal konečně klid. Ale strachu a beznaděje mne to nezbavilo. Co bude dál? Co když se vrátí a bude se do bytu dobývat? A co bude po deseti dnech? Jak dlouho ještě tohle chci vydržet? Emoce vybuchují a já pláču. Slzy přinášejí úlevu.
Franta se už do bytu nevrátil. Nepátrala jsem po něm. Po poradě s právníkem jsem podala žádost o rozvod. Zda toto řešení přinese klid, však ukáže až čas.

Téma týdne: Emoce a jiné nesmysly
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | Web | 9. srpna 2015 v 12:14 | Reagovat

Dost mi to něco připomíná... Dobře (záměrně nepíši pěkně) napsaná povídka.

2 Ježurka Ježurka | Web | 9. srpna 2015 v 13:36 | Reagovat

Alenko, opět jsem četla jedním dechem a tu hrůzu si nedovedu ani představit. Formu máš super, tak piš, piš, piš! :-)

3 Mischelle Mischelle | Web | 9. srpna 2015 v 14:30 | Reagovat

Moc hezká povídka :)

4 BEZD´A BEZD´A | Web | 9. srpna 2015 v 16:22 | Reagovat

Četla jsem to jednim dechem je to hrozné když se to děje hezka povídka Měj se :-)

5 userka userka | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 18:23 | Reagovat

Tohle já nesnáším, protože asi nikdy nepochopím ty ženy, co takhle žijou, aniž by se pokusily uniknout. Copak opravdu musí čekat na to, až to přeroste ve fyzický násilí?

6 Bev Bev | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 8:08 | Reagovat

Nesnáším takové primitivy a hrubiány, doslova mi vaří krev a to o tom jen čtu. Je to skvělá povídka, Alenko. Moc se ti povedla.

I tobě přeju léto tak pěkné, jak jen to půjde. :-)

7 Marsi Marsi | Web | 10. srpna 2015 v 13:12 | Reagovat

Super povídka, moc se povedla. Četlo se to úplně samo :)

8 Meduňka Meduňka | Web | 11. srpna 2015 v 15:58 | Reagovat

Výborně napsáno, plným právem ve výběru.
S takovým hovadem, s prominutím, jsem měla co do činění, krátce sice, ale na ten strach nezapomenu.

9 Mniška Mniška | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 10:59 | Reagovat

Jak je to psané v ich formě, tak jsme chvíli měla strach, že je to osobní zážitek. Nicméně se podepisuji pod jeden z předchozích komentářů - četlo se jedním dechem!

10 valin valin | Web | 14. srpna 2015 v 12:42 | Reagovat

No, bála jsem se o ní a hlavou mi letěly obrazy. Tohle se opravdu stává a ten děs, že se tyran zase vrátí a bude ještě hůř, musí být mučivý. Sugestivně napsáno, jde mi z toho mráz po zádech.. :-)  :-)

11 Ava Ava | E-mail | 22. srpna 2015 v 22:01 | Reagovat

Četla jsem se zatajeným dechem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama