Šikana a přísloví

16. dubna 2015 v 11:52 | Aliwien |  Téma týdne
"Mami, já už to tý školy chodit nebudu!"
"Počkej, Martine. Co to povídáš? Do školy přece chodit musíš. To dobře víš. A proč bys tam chodit neměl? Vždyť sis už i tady našel nové kamarády, nebo ne? Martine, ubližuje ti tam někdo? Jestli jo, tak mi to musíš říct, abych to mohla s tátou nějak řešit, rozumíš? Tak co se děje?"
Spoustu otázek jsem vyřkla s obavami v očích. Přistěhovali jsme se z malé vesničky do města, před půl rokem. Jak jinak, než za prací. Na vesnici nebyla žádná kloudná příležitost, jak vydělat peníze, které by uživily naši početnou rodinu. Ve městě Pavel, tedy můj manžel, našel slušné místo ve stavební firmě a zatím ho i slušně platila. Já kvůli čtyřem dětem pracovala na zkrácený úvazek ve stejné firmě jako uklízečka. Tři z našich dětí byly již téměř dospělé, ale stále žily s námi. Martin jako dvanáctiletý, byl nejmladší náš mazánek. Život se k němu od narození nezachoval nejlíp. Narodil se s vývojovou vadou srdce a v dětství prodělal několik vážných operací. Dodnes nemohl cvičit a běhat jako ostatní děti. Byl hubený a drobný. Prý se to s přibývajícím věkem srovná. Nejstarší byla Markéta. Vystudovaná středoškolačka, zatím bez práce. Jiřina studovala ekonomickou školu a v červnu ji čeká maturita. Zda najde nějaké uplatnění v dnešní těžké době, je zatím ve hvězdách. Roman se učí druhým rokem instalatérem a učení ho baví. A Martin? Chodí do sedmičky. Se žádným s dětí jsem nikdy neměla závažnější problém.
"Tak co Martine? Povíš mi, co se děje?" Přisedám k němu ke stolu a čekám, co se dozvím.
"Víš, mami, všichni se mi smějou. Už mě to nebaví a chodit tam mezi ty posměváčky nechci!"
"A kdo se ti směje? A proč? Povíš mi to?" Vyzvídám dál a snažím se zopakovat, že do školy chodit bude muset stejně, protože je to prostě jeho povinnost.
"Smějou se mi skoro všichni spolužáci. Jsem pro ně chcípáček, co nemůže s nima běhat v tělocvičně, hrát volejbal, fotbal, prostě vysmívají se mi. Všechno jim na mě vadí. Že jsem malej a hubenej. Jsem vesnickej balík, co podle nich neumí ani do pěti počítat. Podceňujou mě a vadí mi to. Mami, co mám dělat?"
"Ty chceš říct, že tě šikanujou? No tak, neboj. To určitě budu řešit. A co tomu říká paní učitelka?"
"Neříkal jsem jí to. Bylo by to ještě horší. Říkali by, že žaluju a ještě by mě zmlátili. Stejně mi to slibujou už dlouho. Ale důvod k tomu nemají žádnej. Prostě se jen tak chtějí bavit!"
"A můžeš mi říct, kdo se tak chová? Neříkej, že to jsou úplně všichni ve třídě. Tomu nevěřím."
"No hlavně Pepa, Rosťa a Karel. To jsou tři kámoši, největší třídní esa. Není lumpárny, aby tam nechyběli. Ostatní buď mlčí, nebo se mě i zastávají, a to hlavně holky. Ale zatím to moc nepomáhá!"
"A nezavdáváš k tomu sám nějakou příčinu?"
"O ničem nevím, mami. Občas jim řeknu, že jsou kreténi nebo volové, když se mi posmívají. Ale to je normální. To si říkají mezi sebou i ostatní kluci."
Chápu Martinův postoj. A nějak se mi nechce do situace zasvěcovat i někoho jiného. Vydávám se do školy sama. Snad se mi podaří zastihnout Martinovu třídní učitelku, se kterou si docela rozumím.
Rozhovor mezi námi netrval dlouho.
"Víte paní Kratinová, i já jsem si všimla, že ta svatá trojice z mojí třídy má s vašim Martinem nějaký problém. Snažila jsem se klukům vysvětlit, že se nechovají fér. Ale jak vidím, tak to zatím moc nepomohlo. Budu muset nasadit tvrdší kalibr. Nebojte se. Martinovi, který je mimochodem výborným žákem, ubližovat určitě nenechám. Ani se nedozví, že jste za mnou byla!"
Ze školy jsem odcházela klidnější. Martin se učil opravdu dobře, s tím problém nikdy neměl. Uplynul další měsíc. Zatím jsem se Martina nezeptala, jestli se ve třídě něco změnilo. Ale ani on sám si nestěžoval.
"Víš mami, že teď už je ve třídě klid?", překvapil mne jednou odpoledne, když mi dával podepsat domácí úkoly. Najednou, jako by se něco změnilo. Ti tři kluci, co se mi nejvíc posmívali, se mi vyhýbají, spíš se mě nevšímají a já jich taky ne. S ostatníma mám pohodu. Dokonce jsem si našel i kamarádku Irenu. Je to moc fajn holka!"
"No vidíš. Já jsem ti říkala, že se to časem srovná. A jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Máš skvělou třídní, a to je taky moc důležité, víš?"
Neprozradila jsem Martinovi, že jsem s jeho učitelkou hovořila. Ale od ní jsem se dozvěděla, že tvrdší kalibr skutečně zabral. A jaký byl? Tatínci těch tří "výlupků" neměli o chování svých synáčků ani ponětí. Když jim to učitelka vylíčila a chlapcům pohrozila policií a možností přesunu do diagnostického ústavu, zabralo to. Nemalou roli přitom určitě sehráli i tatínkové Rosti, Pepíka a Káji. Věřím, že klukům určitě moc do smíchu nebylo. Když jsem později s jejich rodiči mluvila na třídním aktivu, svoji metodu mi neprozradili. S úsměvem však jeden z nich podotkl, že staré české přísloví říká, že v mládí je škoda rány, která padne vedle. A občas je třeba i toto přísloví využít, protože stále nejlépe zabírá.

Téma týdne: "Jen se smějte"

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alice Alice | 16. dubna 2015 v 13:05 | Reagovat

Tak tohle je opravdu dokonalý příběh; až málem děsí, jak reálný... :D Nominuji jej do výběru na TT - opravdu klobouk dolů.

2 Ježurka Ježurka | Web | 16. dubna 2015 v 16:54 | Reagovat

Výborně, dobré konce miluji nejvíc v životě  a šikana - to je v dnešní době dost rozšířené trápení, bohužel. :-(

3 valin valin | E-mail | Web | 16. dubna 2015 v 20:35 | Reagovat

Kéž by to vždycky bylo tak jednoduché a úderné. Dnešní uitelky se celkem bojí jak dětí, tak i jejich rodičů. Hezká povídka...

4 Meduňka Meduňka | Web | 17. dubna 2015 v 12:08 | Reagovat

Jak ty děti umí být kruté... Já se s šikanou ve škole naštěstí nesetkala osobně, ale být moje dítě tím šikanujícím darebákem, nasekám mu na prdel, že si dlouho nesedne.
Vynikající povídka, pod ten výběr se podepisuju ;-)  :-)

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 17. dubna 2015 v 16:50 | Reagovat

Děkuji za pochvalu! Snad budu mít šanci dostat se i do nominace na článek měsíce, ale konkurence je velká. Tak uvidíme![4]: :-)

6 Alice Alice | 17. dubna 2015 v 18:13 | Reagovat

[5]: Myslím, že jo. :-)

7 Fredy Kruger Fredy Kruger | 17. dubna 2015 v 23:18 | Reagovat

" Dnes zažil jsem strašlivou šikanu !
... já v hostinci sedím si po ránu,
tu cítím, že musím jít na stranu !!

" Nuž... mlátím pak na dveře  WC,
... pootevřu je lehce
Tam dřepí  baba ... či  děvče ?
A dovnitř pustit mne nechce !!
Což má vina, že nemá nic na sobě ??

Právě kvůli té osobě,
...já stolici  vykonal na chodbě!!"

" Vy  srát jste chtěl na ženském záchodě !"
Křičejí na muže  strážníci

Marně se brání muž plačící !
Jann Pytschuss  byl vyvlečen na ulici,
strážníci vedou jej na strážnici !

Muž křičí : " Nikdo mne nevyslech !"

" Všechno nám povíte u výslechu !"

Marně křičí muž : " Pusť  mě !"

" Drž hubu !"...řvou strážníci drsně ...

8 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 21. dubna 2015 v 6:58 | Reagovat

Hezká povídka se šťastným koncem :-) Ne vždy to dopadne dobře, jak už píše valin, často jde o obavy nebo dokonce nezájem ze strany učitelů.

9 moudimasinka moudimasinka | 21. dubna 2015 v 10:26 | Reagovat

Skvěle napsané a nejen tento článek.

10 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. dubna 2015 v 12:02 | Reagovat

Děkuji za návštěvu i pochvalu. Přijď zase.[9]:

11 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 25. dubna 2015 v 8:34 | Reagovat

Moc pěkná povídka.

Někdy je to opravdu těžké a smutné. Můj syn má velmi podobné problémy, jen bohužel nemáme štěstí na tak chytře konající učitelku.

Pěkný víkend :-)

12 Illumináti Illumináti | Web | 14. května 2015 v 18:55 | Reagovat

such povídka
                          wow
        much literatura
                         very šikana
          so příslový

13 Ježurka Ježurka | Web | 15. května 2015 v 17:11 | Reagovat

Alenko, moc zdravím, chodím koukat a NIC. Doufám, že nemarodíš a jestli ano, tak přeji brzké uzdravení. Myslím na tebe.

14 valin valin | E-mail | Web | 26. května 2015 v 15:36 | Reagovat

Co je z tebou krajanko? Nějak ji se odmlčela. Doufám, že jsi v pořádku...

15 Bev Bev | E-mail | Web | 28. května 2015 v 7:50 | Reagovat

Povídka je pěkná, šikana je čím dál rozšířenější, dnes dokonce hrozí i šikana prostřednictvím interetu.

Doufám, že nejsi nemocná, máš se dobře  a pilně promýšlíš další příběhy ze života. :-) Hezké dny, milá Alenko a snad zas brzy nashledanou. :-)

16 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. května 2015 v 16:43 | Reagovat

Zdravím, moc v pořádku nejsem byla jsem 5 týdnů v nemocnici a zatím nic moc. Drž palce, ať je mi líp.[14]: :-)

17 valin valin | Web | 2. června 2015 v 8:36 | Reagovat

[16]: Já jsem si říkala, žes asi nějak nemocná. Mělas velikou časovou prodlevu a to u tebe není běžné. Snad sis nezlomila klíček. Myslím na tebe a držím palce, aby ses zase dala brzy do pořádku... :-)

18 Bev Bev | E-mail | Web | 3. června 2015 v 13:43 | Reagovat

[16]: Ach, tak mě moc mrzí, snad už bude jenom líp, palce držím všecky čtyři a posílám srdečný pozdrav. Pokud už jsi doma, tak se to určitě bude rychle zlepšovat. :-)

19 Bev Bev | E-mail | Web | 3. června 2015 v 17:46 | Reagovat

Alenko, jdu teď od Meduňky a mimoděk jsem u ní zalétla očima na tvůj komentář, kde píšeš, že se pereš s vážnou nemocí, myslela jsem, že jsi měla spíš úraz. To je mi nesmírně líto, přeju ti hodně sil, odvahy a velkou podporu v rodině a v žádném případě nečti mou poslední povídku, psala jsem ji s láskou a nadějí ale přece jenom to není zrovna nejlepší čtení pro maroda. Zdravím ještě jednou a držím palce. :-)

20 Sayuri Sayuri | Web | 23. června 2015 v 16:07 | Reagovat

Bolo to napísané veľmi dobre. Reálne, zo života, obohatené o pocity postavy. Veľmi sa mi páčil dej. To, ako sa zachovala mama a stála pri svojom dieťati aj ako sa zachovala učiteľka a pomohla mu. Naozaj super! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama