Duben 2015

Šikana a přísloví

16. dubna 2015 v 11:52 | Aliwien |  Téma týdne
"Mami, já už to tý školy chodit nebudu!"
"Počkej, Martine. Co to povídáš? Do školy přece chodit musíš. To dobře víš. A proč bys tam chodit neměl? Vždyť sis už i tady našel nové kamarády, nebo ne? Martine, ubližuje ti tam někdo? Jestli jo, tak mi to musíš říct, abych to mohla s tátou nějak řešit, rozumíš? Tak co se děje?"
Spoustu otázek jsem vyřkla s obavami v očích. Přistěhovali jsme se z malé vesničky do města, před půl rokem. Jak jinak, než za prací. Na vesnici nebyla žádná kloudná příležitost, jak vydělat peníze, které by uživily naši početnou rodinu. Ve městě Pavel, tedy můj manžel, našel slušné místo ve stavební firmě a zatím ho i slušně platila. Já kvůli čtyřem dětem pracovala na zkrácený úvazek ve stejné firmě jako uklízečka. Tři z našich dětí byly již téměř dospělé, ale stále žily s námi. Martin jako dvanáctiletý, byl nejmladší náš mazánek. Život se k němu od narození nezachoval nejlíp. Narodil se s vývojovou vadou srdce a v dětství prodělal několik vážných operací. Dodnes nemohl cvičit a běhat jako ostatní děti. Byl hubený a drobný. Prý se to s přibývajícím věkem srovná. Nejstarší byla Markéta. Vystudovaná středoškolačka, zatím bez práce. Jiřina studovala ekonomickou školu a v červnu ji čeká maturita. Zda najde nějaké uplatnění v dnešní těžké době, je zatím ve hvězdách. Roman se učí druhým rokem instalatérem a učení ho baví. A Martin? Chodí do sedmičky. Se žádným s dětí jsem nikdy neměla závažnější problém.
"Tak co Martine? Povíš mi, co se děje?" Přisedám k němu ke stolu a čekám, co se dozvím.
"Víš, mami, všichni se mi smějou. Už mě to nebaví a chodit tam mezi ty posměváčky nechci!"
"A kdo se ti směje? A proč? Povíš mi to?" Vyzvídám dál a snažím se zopakovat, že do školy chodit bude muset stejně, protože je to prostě jeho povinnost.
"Smějou se mi skoro všichni spolužáci. Jsem pro ně chcípáček, co nemůže s nima běhat v tělocvičně, hrát volejbal, fotbal, prostě vysmívají se mi. Všechno jim na mě vadí. Že jsem malej a hubenej. Jsem vesnickej balík, co podle nich neumí ani do pěti počítat. Podceňujou mě a vadí mi to. Mami, co mám dělat?"
"Ty chceš říct, že tě šikanujou? No tak, neboj. To určitě budu řešit. A co tomu říká paní učitelka?"
"Neříkal jsem jí to. Bylo by to ještě horší. Říkali by, že žaluju a ještě by mě zmlátili. Stejně mi to slibujou už dlouho. Ale důvod k tomu nemají žádnej. Prostě se jen tak chtějí bavit!"
"A můžeš mi říct, kdo se tak chová? Neříkej, že to jsou úplně všichni ve třídě. Tomu nevěřím."
"No hlavně Pepa, Rosťa a Karel. To jsou tři kámoši, největší třídní esa. Není lumpárny, aby tam nechyběli. Ostatní buď mlčí, nebo se mě i zastávají, a to hlavně holky. Ale zatím to moc nepomáhá!"
"A nezavdáváš k tomu sám nějakou příčinu?"
"O ničem nevím, mami. Občas jim řeknu, že jsou kreténi nebo volové, když se mi posmívají. Ale to je normální. To si říkají mezi sebou i ostatní kluci."
Chápu Martinův postoj. A nějak se mi nechce do situace zasvěcovat i někoho jiného. Vydávám se do školy sama. Snad se mi podaří zastihnout Martinovu třídní učitelku, se kterou si docela rozumím.
Rozhovor mezi námi netrval dlouho.
"Víte paní Kratinová, i já jsem si všimla, že ta svatá trojice z mojí třídy má s vašim Martinem nějaký problém. Snažila jsem se klukům vysvětlit, že se nechovají fér. Ale jak vidím, tak to zatím moc nepomohlo. Budu muset nasadit tvrdší kalibr. Nebojte se. Martinovi, který je mimochodem výborným žákem, ubližovat určitě nenechám. Ani se nedozví, že jste za mnou byla!"
Ze školy jsem odcházela klidnější. Martin se učil opravdu dobře, s tím problém nikdy neměl. Uplynul další měsíc. Zatím jsem se Martina nezeptala, jestli se ve třídě něco změnilo. Ale ani on sám si nestěžoval.
"Víš mami, že teď už je ve třídě klid?", překvapil mne jednou odpoledne, když mi dával podepsat domácí úkoly. Najednou, jako by se něco změnilo. Ti tři kluci, co se mi nejvíc posmívali, se mi vyhýbají, spíš se mě nevšímají a já jich taky ne. S ostatníma mám pohodu. Dokonce jsem si našel i kamarádku Irenu. Je to moc fajn holka!"
"No vidíš. Já jsem ti říkala, že se to časem srovná. A jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Máš skvělou třídní, a to je taky moc důležité, víš?"
Neprozradila jsem Martinovi, že jsem s jeho učitelkou hovořila. Ale od ní jsem se dozvěděla, že tvrdší kalibr skutečně zabral. A jaký byl? Tatínci těch tří "výlupků" neměli o chování svých synáčků ani ponětí. Když jim to učitelka vylíčila a chlapcům pohrozila policií a možností přesunu do diagnostického ústavu, zabralo to. Nemalou roli přitom určitě sehráli i tatínkové Rosti, Pepíka a Káji. Věřím, že klukům určitě moc do smíchu nebylo. Když jsem později s jejich rodiči mluvila na třídním aktivu, svoji metodu mi neprozradili. S úsměvem však jeden z nich podotkl, že staré české přísloví říká, že v mládí je škoda rány, která padne vedle. A občas je třeba i toto přísloví využít, protože stále nejlépe zabírá.

Téma týdne: "Jen se smějte"


Tkaničky

9. dubna 2015 v 11:04 | Aliwien |  Téma týdne
"Proč se mi ty prsty pořád takhle pletou? To jsem takové strašné nemehlo? Milena se mi směje, a to mě hrozně štve!"
Vztekám se sám nad sebou a dál se trápím se zavazováním tkaniček u svých bot. Brzo mi budou čtyři roky. Zase nic. Prsty se mi zamotaly do tkaniček a mám co dělat, abych je odsud dostal.
"A jé, je! Zase tkaničky? No zamotal ses do nich hezky, ty umělče! Ukaž, prosím Tě!"
Milena rozmotala zauzlovanou tkaničku.
"Takhle tě v září do školky nevezmou, když se to nenaučíš. Když mně byly čtyři, tak jsem to už dávno uměla. Nešiko. Počkej, já to řeknu mamce, jak seš nešikovnej! Podívej. Vždyť na tom nic není. Uděláš uzlík, ten už ti jde. Pak vezmeš do ruky jednu tkaničku, uděláš kličku, koukej. Takhle na to musíš, Vendo. Kličku podržíš v ruce, uděláš druhou kličku na druhém konci tkaničky a obě kličky provlečeš a celé to utáhneš, aby se ti to nerozvázalo. Vidíš?"
Viděl jsem to už mockrát, ale pořád se mi to nedařilo. Vzteky jsem praštil svojí keckou o zeď.
"No takhle se to nenaučíš, vztekloune!"
Milena se směje a já zuřím.
"A mamce nic povídat nebudeš, slyšíš?"
Vrhám se na svoji osmiletou sestřičku a povalím ji na zem. Chvilku se navzájem muchláme a přetahujeme. Milča křičí a dožaduje se svobody. Uštědřím jí pár žďuchanců a ona mi oplácí stejným. Mám ji rád. Nikdy bych jí nechtěl ublížit. Ale aby žalovala mamce, které jsem slíbil, že do konce týdne to pitomé zavazování tkaniček zvládnu, to bych nepřežil.
"Pusť mě! Au, to bolí!"
"Pustím tě, až mi slíbíš, že nebudeš žalovat!"
"Nebudu, slibuju! A teď už mne pusť, víš, že musíme uklidit pokojík, než se mamka vrátí z nákupu! A víš, že tě mám na starosti, tak už nezlob!"
Pouštím Milču ze svého sevření. I když jsem byl o čtyři roky mladší, vétšinou se mi podařilo ji přeprat. Prostě, jsem chlap, jak říká táta.
"Cha, cha. Chlap, co si neumí zavázat tkaničky..."
Moje vnitřní já mi připomnělo, abych se tak moc zase neprsil. Pomáhám uklízet rozházené hračky po celém pokoji a srovnat polštářky na našich postelích.
"A máme jakž tak uklizeno. Co teď?"
Milča nějak neví, co s volnou chvilkou. Ve mně to vře, ale tentokrát se překonávám. Beru do ruky svoji cvičnou botu.
"Ukaž mi ještě jednou tu blbou kličku!"
Milena neprotestuje a hlavolam mi ukazuje asi třikrát po sobě.
A teď jdi pryč! Já nechci, aby ses na mne dìvala!"
Milča se směje.
"Dobře. Když myslíš že ti to půjde líp, proč ne. Budu si hrát na počítači, to na tebe neuvidím."
Znovu se mučím u své boty. Tkaničky mne vyzývavě pozorují, jako by chtěly říct, že už se těší na to, jak je zase skvěle zamotám. Koušu se do rtu. Líp se tak můžu soustředit. Uzlík se podařil. Vzdychnu. Polovina úspěchu je tu. Jak to ta Milena dělala? Beru do ruky konec jedné tkaničky a udělám kličku. Ruce se mi trošku chvějou, asi to bude tím napětím. Držím kličku a kousnu se do rtu ještě silněji. Najednou se i druhá klička daří. Hurá. Tři čtvrtiny úspěchu. Teď ještě protáhnout a celé to utáhnout. Prsty se mi s tkaničkami trošku šmodrchají, ale daří se. Utažené to sice moc není, ale drží to.
"Mám to, hurá!"
Hlasitě jásám a nadšeně ukazuji své vítězství Mileně, která je zabraná do počítačové hry.
"To není možný! Ukaž ten tvůj výtvor! Na jedničku to sice neni, ale, když to zkusíš jestě párkrát, tak překvapíme mamku. Za chvíli se vrátí, tak koukej makat!"
Nevím jak se to stalo. Najednou se mi prstíky přestaly do tkaniček motat a já měl jasno, jak na to. Bylo to pro mne dokonalé mučení, ale ten pocit radosti a štěstí, že se mi nejen děti ve školce, ale ani Milča už nebude pro moji neohrabanost posmívat, rozhodně za to stál.

Téma týdne: "Mučení povoleno"