Poslání ženy

11. března 2015 v 17:40 | Aliwien |  Téma týdne
Jsou to čtyři roky, co jsme si s Rudolfem na radnici řekli své "Ano". Vidím to pořád jako by to bylo včera, Já v dlouhých bílých šatech s vlečkou, zdobených bohatě krajkou. Na hlavě nesměl chybět závoj. Ruda v tmavě modrém společenském oděvu, bílé košili s vyšíváním a světle modrou kravatou. Skoro jsem ho tehdy nemohla poznat. Je jasné, že chlap v obleku vypadá docela jinak, než tak, jak ho známe v džínách a tričku s anglickým nápisem. Ale ani Rudolf neměl slov, když mne po prvé ve svatební den v mých šatech viděl. Pronesl pouze "Jano, ty jsi krásná" a pak mlčel. Málokdy jsem jej viděla dojatého. Prostě - oba jsme si přáli klasickou a krásnou svatbu a to se nám, jako jedno z našich životních cílů, splnilo beze zbytku.
Životním posláním téměř každé ženy je založit rodinu a vychovávat děti. A musím přiznat, že tohle se nám dlouho nedařilo. Procházela jsem nejrůznějšími vyšetřeními, léčebnými postupy, cvičeními, ale marně. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Rudu, aby se nechal vyšetřit i on. Nechtělo se mu. Snad u muže je tato otázka ještě citlivějším tématem, než u ženy. Ale děti jsme chtěli oba a tak nakonec souhlasil. Kdo by čekal, že se objevila nějaká nevyléčitelná nemoc, byl by na omylu. Naopak. Ani u jednoho z nás nebylo zjištěno nic mimořádného. Můj lékař jen konstatoval, že to chce trpělivost a ten správný okamžik.
Nechtěla jsem dlouho čekat. Moje touha po dítěti byla tak velká, že nakonec jsme se s Rudou rozhodli, že dítě si adoptujeme. Po mnoha vyšetřeních a peripetiích jsme skutečně byli vybráni jako pár, který je vhodný k tomu, aby si adoptoval děcko. A měli jsme trošku štěstí, když neznámá matka odložila čerstvě narozené miminko do baby boxu. Okamžitě jsme se to z nemocnice dozvěděli a zhruba po měsíci jsme si domů přinesli naši Lucinku.
Byl to nepopsatelný pocit štěstí. Najednou tady s námi byl vysněný tvoreček, s velkýma očima a docela buclatou tvářičkou. Okamžitě jsme si Lucinku zamilovali. Byla hodná, spinkala skoro celou noc, jako by nám oběma chtěla vyjádřit svůj vděk, že jsme ji nenechali napospas osudu. Dnes jsou jí dva roky. Docela hezky povídá a ještě rychleji běhá. Všechno zvládáme s Rudou v pohodě, občas vypomohou i babičky a dědečkové. Šťastná rodina, myslíte si. Ale já tak docela o tom přesvědčená nejsem. Splnila jsem adopcí dítěte svoje životní poslání? Pořád mi připadá, že tak napůl snad ano. Lucinka zaměstnává moje fyzické i psychické síly natolik, že nad podobnými úvahami nemám moc času přemýšlet.
"Jano, co kdybychom si vyjeli na hory o víkendu? A vzali sebou i Lucinku? Víš, jak se tam vyřádí na saních a my s ní?"
"A ty umíš lyžovat, Rudo?"
V živé paměti mám stále Rudovy lyžařské pokusy, kdy jsme ještě jako svobodní byli společně s kamarády také na horách. Tenkrát jsme to brali jako velkou legraci a Ruda sloužil jako odstrašující příklad nám všem.
"Však to znáš", zasmál se.
"Od té doby, co jsem na lyžích stál naposledy, se nic nezměnilo. Ale já si myslím, že bych lyže ani nepotřeboval. Určitě se vyřádím s Lucinkou na saních a ty budeš moci bez problémů lyžovat. Tak co na to říkáš?"
"A kde budeme spát? Na stan to v únoru moc nevypadá!"
"Neboj se, už jsem pátral. Pronajímají tam takovou chatku, pochopitelně vytápěnou. Měli bychom tam na jednu noc kuchyňku a pokoj, malá by se tam v pohodě vešla a nějaké jídlo bychom si mohli vzít s sebou. Tak co ty na to, Jani?"
Ruda netrpělivě čekal na můj souhlas a já věděla, že mu to nemůžu zkazit.
Tak jsme se společně po letech ocitli na horách, na našem oblíbeném místě, kde jsem svého manžela uviděla po prvé. Tehdy to bylo v létě a náhodou jsme se potkali v místním obchůdku s potravinami.
"Je tu nádherně, viď Jani? Pomalu bych to tady ani nepoznal. Sněhu kolem plno, lidí taky plno. Ale hlavně, že svítí sluníčko a moc nefouká!"
Lucinka se s tátou na sáňkách opravdu vyřádila do sytosti. Já jsem si užila běžky a tak jsme nakonec všichni byli rádi, že si můžeme ve vytopené chatičce v pokojíčku odpočinout. Lucinka usnula jako špalek. Rudolf otevřel láhev červeného vína. Byla skoro půlnoc, když jsme se dostali do postele. Ale pro mne to byl krásný večer. To jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu tenhle večer považovat za nejkrásnější v mém životě. Neděle utekla rychle a autobus nás dovezl domů do všední reality.
Pomalu se blížily Velikonoce a já se konečně odhodlala navštívit svého lékaře gynekologa, aby zjistil, co se děje. Nemohla jsem dospat a strach, že objeví nějakou strašnou nemoc, mne nechtěl opustit. Rudovi jsem zatím nic neřekla. Uvidíme, až se vrátím domů. Na špatné zprávy je vždycky dost času, říkala jsem si.
"Tak paní Nováčková! Je moc dobře, že jste přišla!" Lékař se na mne díval docela přívětivým pohledem a já začala doufat, že snad špatnou zprávu pro mne nemá.
"Mám pro vás překvapení! Jste těhotná! Zhruba v šestém týdnu. Vidíte. Já vám to říkal už tenkrát. Chce to trpělivost a ten správný čas!"
Nemohla jsem se nadechnout. Chtělo se mi křičet, smát se, plakat. Lucinka dostane bratříčka nebo sestřičku! Konečně tak budu moci splnit své životní poslání na sto procent. Vždyť o letošních Vánocích už budeme kompletní čtyřčlenná rodina!
Na ten správný čas na horách a nádherný večer v klidném prostředí budeme s Rudolfem vzpomínat celý život.

Téma týdne: Životní poslání
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zrza Zrza | Web | 11. března 2015 v 18:37 | Reagovat

Super nápad :) Veľmi dobre sa mi to čítalo :)

2 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 11. března 2015 v 18:41 | Reagovat

Příběh s hezkým koncem :-) Znám rodinu, co si "musela" počkat na vlastní dítě 11 let a to ještě umělým oplodněním.

3 Meduňka Meduňka | Web | 11. března 2015 v 20:42 | Reagovat

Pěkné, to jsem si zase početla :-)
Známá takhle čekala na miminko spoustu let, až po třetím umělém oplodnění se to povedlo, když jí bylo skoro 40 :-D.

4 yuki yuki | 12. března 2015 v 11:45 | Reagovat

Krásne to bol,o aj som si myslela, že to tak skončí už v polovici :-D

5 Jája Jája | E-mail | Web | 12. března 2015 v 12:13 | Reagovat

krásné, úžasně jsi to napsala.. :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 13. března 2015 v 14:06 | Reagovat

Takové životní příběhy s dobrým koncem mám nejraději! Krásné! I když jsem to tušila, že to tak dopadne, byla jsem moc ráda.
Taky se na toto téma chystám psát a určitě mám na mysli stejné životní poslání, jiné u sebe ani nevidím. :-)

7 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 15. března 2015 v 10:21 | Reagovat

Krásný příběh ze šťastným koncem. Když jsem tak četla, jak to ve vaší rodině chodí, jak jste adoptovali Lucinku, bylo mi jasné, jak to dopadne. Myslím. že jsi své životní poslání splnila vrchovatě -krásným vztahem s Rudolfem, adopcí Lucinky a tvé těhotenství je jen logickým pokračováním. Přeji Vám hodně zdraví a štěstí a přikládejte na tu hromádku štěstí... :-)

8 Scrat Scrat | E-mail | Web | 16. března 2015 v 13:38 | Reagovat

Pěkný příběh, ale já si nemyslím, že by bylo posláním ženy mít dítě, vdát se atd., ale že je to čiště na té ženě, jak se rozhodne a ne všechny ženy touží po dítěti a je to jejich životní poslání. Omlouvám se, že takhle rýpu, ale jsem feministka, takže jsem tohle musela podotknout :-P Ale jinak se mi článek samozřejmě líbil ;-)

9 Bev Bev | Web | 31. března 2015 v 14:40 | Reagovat

Tak to bývá, nejdřív to nejde, když se snaží moc a jakmile se uvolní je mimčo na cestě. Pěkný příběh ze života. :-)

10 Ava Ava | E-mail | 13. dubna 2015 v 19:26 | Reagovat

Tak tenhle příběh se stal i v naší rodině.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama