Maličkosti kolem nás

6. prosince 2014 v 18:31 | Aliwien |  Téma týdne
Miluji adventní čas. Čas příprav na nejkrásnější svátky v roce, které alespoň u nás doma představují svátky klidu, pohody, setkávání se s přáteli a rodinou a nepostradatelné nadělování dárků. Maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou ale kolem nás po celý rok. Kolikrát si říkám, jak málo stačí člověku ke štěstí. Nevěříte? Posuďte sami.
Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál krátce po skončení druhé světové války, v době, kdy řada lidí z naší republiky z politických důvodů emigrovala. Ale začal ještě dávno předtím, kdy Eva s Martou chodily do základní školy, tehdejší "měšťanky". Byly nerozlučné kamarádky. Prožívaly společně dobré i zlé, jedna bez druhé nebyla ani den. Společně chodily i do tanečních, později jedna druhé byla i na svatbě. A tady začal problém. Eva se vdala za občana německé národnosti, což se tehdejšímu režimu příliš nelíbilo. Nakonec se Eva rozhodla s manželem emigrovat. Marta jí to sice rozmlouvala, ale na druhou stranu ji chápala. Eva neměla šanci získat dobrou práci ve svém oboru. Vždyť měla za manžela "nepřítele národa", který nebyl žádoucí. Dlouholeté kamarádství tak ze dne na den skončilo. Marta se jen dozvěděla od Evina bratra, že Eva s manželem se dostala až do Austrálie. Tam nakonec zakotvili natrvalo. Martě se po kamarádce dlouho stýskalo. Ale co se dalo dělat. Na to, aby se za ní podívala "k protinožcům" jednoduše nebyly peníze. A kdo ví, jestli by získala tehdy potřebné vízum.
Uplynulo dlouhých padesát let. Po "sametové revoluci" zavládl jiný režim. Bylo krásné letní odpoledne, když Martě zazvonil v kapse mobil.
"Kdo mě, starou bábu, může shánět?", komentovala to.
Podívala se na displej.
"To je Karel, bratr Evy! Snad se s ní něco nestalo?", říkala si hlasitě a přijala hovor.
"Dobrý den Karle, co se děje? Stalo se něco s Evou?"
Netrpělivě očekávala odpověď. Dobře věděla, že Eva to teď nemá lehké. Nedávno jí zemřel manžel. Společně vychovali čtyři děti, dnes již dospělé syny, které, pokud ví, v domě s Evou nebydlí.
"Dobrý den Marto. No s Evou se nestalo nic, vlastně - počkej, někoho ti dám k telefonu!"
"Ahoj Marto. Tady Eva. Přijela jsem na stará kolena se podívat do mého bývalého domova a moc ráda bych se s tebou viděla. Bylo by to možné, co říkáš?"
"Evo! To není možný! Ty seš opravdu v Čechách? To víš, že tě chci vidět, a to hned. Kde jsi teď? Dobře. Sednu do auta a ke Karlovi si pro tebe dojedu. Nebo lépe, přivezu si vás oba. Stejně si budeme mít o čem povídat!"
Setkání po padesáti letech s věrnou kamarádkou bylo dojemné a víc než skvělé. Oběma spolužačkám bylo sedmdesát tři let. Eva měla prošedivělé vlasy, ale byla stále štíhlá jako za svého mládí. Marta naopak nějaké to kilo přibrala, ale šedivý vlas na její hlavě byste hledali marně. Marta naslouchala jejímu vyprávění, a mnohdy se musela usmívat.
"To víš. Moje čeština už je všelijaká. Občas mi nějaké to slovíčko vypadne a musím přemýšlet. Ale moje děti umí všechny česky, německy po tátovi i anglicky po svém domově. Vždycky jsme na to dbali. Česká komunita je v Austrálii veliká a společně se stále setkáváme. Dneska žiju sama ve vile o devíti místnostech, pomalu se tam ztrácím. Synové mne sice navštěvují často. Bydlí nedaleko, ale sednou do letadla a jsou u mne za hodinku! Čemu se zase směješ, Marto?"
"No jen si představuju, že tvoji synové bydlí nedaleko, jak říkáš, a přitom musí k tobě letět letadlem."
"Co to je čtyřista kilometrů? To je kousek!"
Marta pochopila, že s Evou má asi rozdílné měřítko, pokud jde o vzdálenosti a tak jen dál tiše poslouchala zajímavé vyprávění svojí kamarádky, která ještě se svým manželem procestovala celý svět. Eva strávila u Marty celý týden. Karel je zanechal svému osudu. Jak řekl, jenom by jim překážel. Když se spolu na nádraží loučily, obě věděly, že se vidí naposledy. Eva už si vzhledem ke svému věku na další tak dlouhou cestu netroufala. Marta na tom nebyla tak zdravotně dobře, aby si takový výlet mohla dovolit. Ale na setkání po padesáti letech, k němuž přispěla maličkost - hovor z mobilního telefonu - budou určitě vzpomínat až do konce svého života.

Téma týdne: Maličkosti, které dělají lidi šťastnými
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 19:37 | Reagovat

Setkání po padesáti letech je zázrak. Moc hezký příběh. :-)

2 hagridihratkysestiflercimcapem hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 6. prosince 2014 v 21:01 | Reagovat

Pěkný příběh :)

3 Ježurka Ježurka | Web | 7. prosince 2014 v 17:02 | Reagovat

To je dojemné. Taky jsem v jejich věku a proto si to dovedu živě představit. Já mám spolužačky taky "nedaleko", pouze tak 350 km odtud, ale už se tam taky asi jen tak nedostanu. Krásná povídka. 8-O

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. prosince 2014 v 17:33 | Reagovat

To bylo nádherné, mám slzy v očích :-)

5 Meduňka Meduňka | Web | 7. prosince 2014 v 20:05 | Reagovat

Jé, to je krásný! To setkání muselo být obrovsky šťastný :-). Vzpomněla jsem si při čtení, jak se mi kdysi odstěhovala kamarádka do jen 70 km vzdálenýho města a mě to tenkrát připadalo tak strašně daleko...

6 bev bev | 8. prosince 2014 v 7:07 | Reagovat

Opravdu moc krásná povídka. Hezky se četla a zůstal mi z ní milý pocit. Dobře že se aspoň ještě jednou viděly. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama