Prosinec 2014

Dárek k Vánocům

17. prosince 2014 v 17:48 | Aliwien |  Téma týdne
"Jaruš, co kdybychom se šli podívat do města? Chtěl bych ti koupit nějaký dárek pod stromeček. Stejně jsme se ještě spolu nebyli podívat ani na vánočních trzích. Co říkáš?"
"Mirku, já chtěla péct další vánoční cukroví. A dárek? Já přece nic nepotřebuju. No ale dobře. Když máš chuť jít na procházku, tak se to musí využít. Tu nemáš vždycky, že?"
"Máš pravdu. Ale takové řeči, že nic nepotřebuješ, už nechci slyšet. Jen se hezky obleč a vybereš si, co se ti bude líbit. Zasloužíš si to!"
Mirek se ke mně přiblížil ze zadu a zlehka mne políbil na tvář. Přesto, že od naší svatby již uplynulo více jak třicet let, připadali jsme si občas jako za našeho mládí. Mirek byl stále pozorným manželem a popravdě řečeno, dělalo mi to velmi dobře na duši. Naše děti už dávno vyletěly ze společného hnízda a zařídily si svůj život.
Netrvalo dlouho a vyrazili jsme společně do ulic.
Zbývalo pár dnů do Štědrého dne. Tak jako poslední léta počasí venku spíše připomínalo jaro, než blížící se nejkrásnější svátky v roce. Na náměstí byla spousta lidí. Všichni postávali u mnoha stánků s nejrůznějším vánočním zbožím a pochutinami. Obdivovali jsme nádherně nazdobený stromeček. Manžel mi koupil velké perníkové srdíčko s vánočními motivy. Byl romantik. To jsem dobře věděla. I já měla v plánu nadělit mu pod stromeček něco, co si už dlouho přál a pro co si zítra pojedu, až bude v práci.
"A kam zakotvíme teď?", zeptal se, když jsme se vánočních trhů nabažili.
"Co kdybych ti koupil nějaké zimní boty? Tyhle máš už nějaké vyšmajdané, chtělo by to změnu!"
Usmála jsem se. Mirek patřil mezi to málo mužů, kteří si všímali svých drahých poloviček, pokud jde o zevnějšek a ošacení. Tak nějak v duchu jsem si říkala, že by mi Ježíšek mohl nějaké ty botičky přinést. Nakonec jsme společně vybrali kotníkové boty se zimní vložkou, na mírném podpatku.
"A když jsme už venku, nezajdeme na večeři?"
Souhlasila jsem. Nakonec jsem to už znala. Vždycky, když jsme se společně vydali do města, skončilo to večeří.
Domů jsme se vraceli dlouho večer a já už jen sama pro sebe přemýšlela, jaký bude asi ten dárek, pro který se zítra vydám.
Následující den se Mirek vracel z práce o něco dřív. Potichu odemkl byt, chtěl svoji ženu překvapit. V předsíni bytu však zaslechl Jarčin hlas, jak s někým hovoří v obývacím pokoji. Dveře byly zavřené.
"Že bychom měli nějakou nečekanou návštěvu? Žádný cizí kabát tady ale nevisí, to je divné!"
Jarčin hlas byl však zřetelně slyšet a Mirek zvědavě přitiskl ucho na dveře.
"Miláčku! Broučku! Ty jsi tak nádhernej! Já tě miluju! Dej mi pusinku! Tak, hodnej kluk. Ještě jednu prosím!"
Mirkovi se zatajil dech.
"Co to je? Přece tady Jarka nemá nějakého milence? Na stará kolena, no to je přece nesmysl!"
"Máš krásnej ocásek. To se ti bude honit, co? Ty zlatíčko, ani nevíš, jak seš nádhernej! Vem mě hezky kolem krku. Ale nekousej moc. To by bolelo, víš? No vidíš, to je ono. Hodnej kluk. Já tě za to pohladím, miláčku!"
Mirek za dveřmi ztuhl a krátce přemýšlel, co má dělat. No přece tam tomu sokovi svoji Jarušku nenechám! Rázně otevřel dveře obýváku.
"Tak ukaž, kde máš toho svého ku…", ani nedořekl to sprosté slovo, které měl právě na jazyku. Dočista zkoprněl. Jarka seděla u stolu a v náručí držela štěně pomerančového trpasličího pudlíka. Držel se jí jako klíště a celý se strachy třásl.
"Co tady děláš tak brzo? Zkazil jsi mi vánoční překvapení! Teď už s tím nic nenadělám. Stejně nevím, kam bych tohle třesoucí se nadělení do Štědrého dne schovala. A nakonec - nejsme malé děti, viď Mirku?
"Ahoj," vypadlo z Mirka za chvilku.
"Tak to byla samomluva se štěňátkem, co jsi tady vedla?", zeptal se pro jistotu.
"No, a co sis myslel?"
Jarce teprve teď došlo, co vlastně všechno říkala a začala se nehorázně smát.
"Tedy, Mirku, to se ti opravdu povedlo. Ty sis myslel, že tady mám milence? No to je nejpovedenější vtip tohoto roku. Vždyť se koukni, jak je ten pejsek nádhernej a jak se po tobě dívá! Tak moc sis ho přál a mně se konečně podařilo ho sehnat. Bude nám s ním veseleji, uvidíš!"
Mirek vzal chlupatou kuličku do náruče. A v té chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Ač Mirek nikdy sám pro sebe nemluvil, tedy alespoň Jaruška ho nikdy neslyšela, vodopád slov se z jeho úst hrnul o překot.
"Ty chlupáčku krásnej, neboj se mě. U nás ti bude dobře. Budeme tě rozmazlovat, chodit s tebou na procházky, budeme si spolu hrát. Budeš i moje zlatíčko, nejen Jaruščino. Ty potvůrko, nekousej. To docela bolí, ty tvoje ostré zoubky. Tak olíznout mě chceš? Hodnej kluk. Už se zase koušeš do ocásku, ty hračičko? Bože, ty seš tak krásnej, a já mám takovou radost!"
Za sebou uslyšel Jaruščin smích.
"Čemu se směješ?
"Jen si tak představuju, co by asi bylo, kdyby někdo poslouchal tebe za dveřma, tak jako ty mě. Kdo ví, co by si pak o tobě myslel!"
"Třeba, že jsem jinej, viď? Ale neboj. Moje sexuální orientace je docela v pořádku. Večer tě o tom přesvědčím. Tedy, jestli nám to tenhle nový člen rodiny dovolí!"
Teď už jsme se smáli oba. A pak, že samomluva není nakažlivá. Ale jak jsme se přesvědčili, dokáže být i pěkně nebezpečná. A proto - pozor na svědky. Ne vždycky by to muselo takhle šťastně dopadnout.

Téma týdne: Samomluva



Chtěl jsem jí říct...

10. prosince 2014 v 18:13 | Aliwien |  Téma týdne
Obklopuje mne naprosté ticho. Najednou. Nevím, co se mohlo stát. Šel jsem přece do města nakupovat vánoční dárky se svou milovanou Monikou… Proč je tady takové ticho?? Poslední, co jsem slyšel, byla přece ta strašná rána a výkřik. To křičela Monika? A kde je? Začínám trochu vnímat. Ležím na zemi a nade mnou se sklání kdosi v oranžové vestě.
"Slyšíte mne? Jak se jmenujete, pane? Víte, kdo jste?"
Ztěžka odpovídám.
"Láďa přece. Co je s Monikou?"
"Teď nemluvte. Musím zjistit, co je s vámi. Co vás bolí, Láďo?"
Nějak si nemohu nic vybavit. Třeští mi hlava. Jinou bolest necítím a znovu mne začíná obklopovat jakási mlha, nebo spíš tma.
"Zase ztratil vědomí. Vypadá to na silný otřes mozku. Víc zjistí v nemocnici."
"A co ta žena?"
"Prý ji nedovezli. Ale teď je přednější, aby zachránili alespoň jeho. Jedem!"

Vzpomínky na tragickou nehodu, kdy opilý řidič najel na tramvajovou refýž, kde jsme s Monikou čekali na tramvaj, mne budou pronásledovat po zbytek života. V nemocnici jsem si pobyl skoro tři týdny. Dlouho mi nechtěli prozradit, že moje drahá manželka, s níž jsem si užíval společný život teprve třetím rokem, nehodu nepřežila. Ale jednou jsem se to dozvědět musel. V tu chvíli se mi nechtělo žít a bylo mi líto, že jsem neskončil tak, jako ona. Za pomoci oborníků jsem se z nejhoršího dostal. Přesvědčili mne, že je vždycky pro co žít. Ale já jsem přece své Monice ještě tolik věcí chtěl sdělit… Proč to muselo takhle dopadnout?
Chtěl jsem jí říct, jak moc ji mám rád.
Chtěl jsem jí říct, aby byla trpělivá, že se nám určitě už brzy podaří splnit náš sen. Založit rodinu. Já chtěl holčičku, ona chlapečka. Smáli jsme se tomu a s nadsázkou tvrdili příbuzným, že až se nám to vše podaří, budeme mít dvojčata.
Chtěl jsem jí říct, že jsem moc rád, že se nakonec smířila s mojí matkou. Ne vždy si tchyně s nevěstou padne do oka. Moje matka je typ ženy, která si myslí, že všechno umí nejlépe a nikoho dalšího nechce k ničemu pustit. Monika to těžce nesla a několikrát se s matkou nepohodla. Ať šlo o úklid, vaření, práce na zahradě a kdoví, co ještě. Proto jsme se také od mých rodičů, kde jsme bydleli dva roky, nakonec odstěhovali do města do panelákového bytu. Chtěli jsme být sami a žít život podle svého. Matka to nesla těžce, otec s mým, vlastně naším rozhodnutím souhlasil. Myslím si dodnes, že to byl on, kdo matce domluvil a ta nakonec vzala Moniku na milost.
Chtěl jsem jí říct, že v létě spolu odjedeme k moři. Věděl jsem, jak moc po tom touží. Nikdy u moře nebyla a chtěl jsem jí dopřát opravdu luxusní dovolenou.
Chtěl jsem jí říct, že v práci mi nabídli místo zástupce ředitele. Je to odpovědnost, ale i vyšší plat.
Chtěl jsem jí říct spoustu dalších věcí. Chtěl jsem s ní být v dobrém i zlém, jak jsme si slíbili při naší svatbě.

Obklopuje mne naprosté ticho. Stojím na hřbitově a dívám se na náhrobek s jejím jménem. "Tolik jsem ti toho chtěl ještě říct, Moniko a je škoda, že nemůžu", šeptám.
"Už je to rok, co tady se mnou nejsi. Čas hrozně utíká, ale mně se pořád stýská, věříš mi?"
Snad mne slyší. Kdo ví. Někdy si říkám, že se přece žádný člověk nemůže jen tak nenávratně ztratit.
Pokládám na hrob kytici jejích oblíbených červených růži. Je mi smutno, ale je to všechno, co můžu milované bytosti dát…

Téma týdne: Co bych řekl(a), ale nemůžu

Maličkosti kolem nás

6. prosince 2014 v 18:31 | Aliwien |  Téma týdne
Miluji adventní čas. Čas příprav na nejkrásnější svátky v roce, které alespoň u nás doma představují svátky klidu, pohody, setkávání se s přáteli a rodinou a nepostradatelné nadělování dárků. Maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou ale kolem nás po celý rok. Kolikrát si říkám, jak málo stačí člověku ke štěstí. Nevěříte? Posuďte sami.
Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál krátce po skončení druhé světové války, v době, kdy řada lidí z naší republiky z politických důvodů emigrovala. Ale začal ještě dávno předtím, kdy Eva s Martou chodily do základní školy, tehdejší "měšťanky". Byly nerozlučné kamarádky. Prožívaly společně dobré i zlé, jedna bez druhé nebyla ani den. Společně chodily i do tanečních, později jedna druhé byla i na svatbě. A tady začal problém. Eva se vdala za občana německé národnosti, což se tehdejšímu režimu příliš nelíbilo. Nakonec se Eva rozhodla s manželem emigrovat. Marta jí to sice rozmlouvala, ale na druhou stranu ji chápala. Eva neměla šanci získat dobrou práci ve svém oboru. Vždyť měla za manžela "nepřítele národa", který nebyl žádoucí. Dlouholeté kamarádství tak ze dne na den skončilo. Marta se jen dozvěděla od Evina bratra, že Eva s manželem se dostala až do Austrálie. Tam nakonec zakotvili natrvalo. Martě se po kamarádce dlouho stýskalo. Ale co se dalo dělat. Na to, aby se za ní podívala "k protinožcům" jednoduše nebyly peníze. A kdo ví, jestli by získala tehdy potřebné vízum.
Uplynulo dlouhých padesát let. Po "sametové revoluci" zavládl jiný režim. Bylo krásné letní odpoledne, když Martě zazvonil v kapse mobil.
"Kdo mě, starou bábu, může shánět?", komentovala to.
Podívala se na displej.
"To je Karel, bratr Evy! Snad se s ní něco nestalo?", říkala si hlasitě a přijala hovor.
"Dobrý den Karle, co se děje? Stalo se něco s Evou?"
Netrpělivě očekávala odpověď. Dobře věděla, že Eva to teď nemá lehké. Nedávno jí zemřel manžel. Společně vychovali čtyři děti, dnes již dospělé syny, které, pokud ví, v domě s Evou nebydlí.
"Dobrý den Marto. No s Evou se nestalo nic, vlastně - počkej, někoho ti dám k telefonu!"
"Ahoj Marto. Tady Eva. Přijela jsem na stará kolena se podívat do mého bývalého domova a moc ráda bych se s tebou viděla. Bylo by to možné, co říkáš?"
"Evo! To není možný! Ty seš opravdu v Čechách? To víš, že tě chci vidět, a to hned. Kde jsi teď? Dobře. Sednu do auta a ke Karlovi si pro tebe dojedu. Nebo lépe, přivezu si vás oba. Stejně si budeme mít o čem povídat!"
Setkání po padesáti letech s věrnou kamarádkou bylo dojemné a víc než skvělé. Oběma spolužačkám bylo sedmdesát tři let. Eva měla prošedivělé vlasy, ale byla stále štíhlá jako za svého mládí. Marta naopak nějaké to kilo přibrala, ale šedivý vlas na její hlavě byste hledali marně. Marta naslouchala jejímu vyprávění, a mnohdy se musela usmívat.
"To víš. Moje čeština už je všelijaká. Občas mi nějaké to slovíčko vypadne a musím přemýšlet. Ale moje děti umí všechny česky, německy po tátovi i anglicky po svém domově. Vždycky jsme na to dbali. Česká komunita je v Austrálii veliká a společně se stále setkáváme. Dneska žiju sama ve vile o devíti místnostech, pomalu se tam ztrácím. Synové mne sice navštěvují často. Bydlí nedaleko, ale sednou do letadla a jsou u mne za hodinku! Čemu se zase směješ, Marto?"
"No jen si představuju, že tvoji synové bydlí nedaleko, jak říkáš, a přitom musí k tobě letět letadlem."
"Co to je čtyřista kilometrů? To je kousek!"
Marta pochopila, že s Evou má asi rozdílné měřítko, pokud jde o vzdálenosti a tak jen dál tiše poslouchala zajímavé vyprávění svojí kamarádky, která ještě se svým manželem procestovala celý svět. Eva strávila u Marty celý týden. Karel je zanechal svému osudu. Jak řekl, jenom by jim překážel. Když se spolu na nádraží loučily, obě věděly, že se vidí naposledy. Eva už si vzhledem ke svému věku na další tak dlouhou cestu netroufala. Marta na tom nebyla tak zdravotně dobře, aby si takový výlet mohla dovolit. Ale na setkání po padesáti letech, k němuž přispěla maličkost - hovor z mobilního telefonu - budou určitě vzpomínat až do konce svého života.

Téma týdne: Maličkosti, které dělají lidi šťastnými