Zamračená neděle

14. října 2014 v 17:38 | Aliwien |  Téma týdne
S bráchou jsme byli dvojčata. Jednovaječní, takže prakticky k nerozeznání. Jen maminka nás dokázala vždy přiřadit ke správnému jménu. Jaroušek a Jiříček. Vyrůstali jsme v krásném a spokojeném dětství, s mnoha rošťárnami. Samozřejmě, že ve škole jsme často využili naší podoby a zmátli zkoušející učitele. Mělo to svoji výhodu. Každý z nás se naučil jen jeden předmět a z toho se pak nechal vyzkoušet. Když jsme poporostli a absolvovali stejnou střední školu, už jsme si na podobné záměny moc netroufali. Záleželo nám na tom, abychom dobře odmaturovali a pokud možno se dostali i na vysokou. Samozřejmě, že v osmnácti jsme se přihlásili do soukromé autoškoly. Udělat řidičák přece patřilo ke každému správnému chlapovi, obzvlášť když se chtěl se svým řidičským uměním pochlubit své lásce. A tady nastal náš problém.
Já, jako o pět minut starší Jirka, jsem nějak neměl patřičné buňky na zvládnutí teorie. Dodnes nechápu, jak je to možné, ale prostě mi to do hlavy nenalezlo. V autoškole si nás rozdělili každého na jiný den. Měli chudáci strach, že si nás spletou. A toho jsem nemohl nevyužít. Jarda byl na teorii kofr, ostatně jako na všechno. Musím přiznat, že přece jen byl o něco chytřejší než já a učení mu dalo polovinu práce. Ale nevadilo nám to. Navzájem jsme si vždycky vypomohli a spolu nám to klapalo skvěle. Domluvil jsem se tedy s Járou, že zkušební písemné testy udělá za mne. Sám je absolvoval bez chyby dva dny přede mnou. Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Na naši záměnu nikdo nepřišel. Praktické zkoušky jsme oba zvládli bez problémů a konečně získali vytoužený řidičák.
Doma jsme měli ojetou škodovku.
"Pro vaše začátky to bude určitě stačit", říkal táta a v garáži nám ji poctivě naleštil, aby vypadala jako nová.
Měl pravdu. Od té doby jsme mnohokrát s bráchou vyjížděli na výlety do okolí, někdy i s dívkami. Společně jsme si při řízení radili a zvládali nelehké začátky.
Uplynulo pět let. Starou škodovku už jsme každý z nás vyměnili za starší ojeté auto, samozřejmě za pomoci rodičů. Dnes je prostě taková doba. A my byli moc rádi, že nám to vychází.
"V neděli pojedu za Veronikou", svěřil se mi Jarda při cestě z přednášky. Zbývalo nám oběma pár zkoušek, státnice a diplomka a moc jsme se těšili, až náročné studium ukončíme. Veroniku jsem znal. S bráchou kamarádila už od střední školy. Možná nešlo o vážný vztah, ale byla to hezká holka. Poctivě přiznávám, že kdyby si ji nevybral Jára dřív, udělal bych to já. Bydlela zhruba třicet kilometrů od nás, takže žádná nepřekonatelná vzdálenost.
"Pojedu po obědě, vrátím se tak do sedmi večer". Všichni jsme to vzali na vědomí.
Odpoledne bylo zamračené a tak jsem relaxoval v obýváku při televizi. V podvečerních zprávách mne zaujala zmínka o tom, že nedaleko od nás se čelně srazil kamion s osobním autem. Zvedl jsem oči od rozečtené knihy a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Auto, vklíněné pod kamionem, bylo nepochybně Jaroslavovo. Další větě jsem nejdříve nechtěl věřit. "Řidič, který nehodu nezavinil, bohužel nepřežil", říkala moderátorka v televizi.
"Třeba je to jenom nějaký trapný omyl", utěšoval jsem se. Neřekl jsem nikomu nic. Sedl do svého auta a vydal se na místo nehody.
Realita byla tvrdá. Jak rád bych změnil tenhle den! Proč musel zemřít zrovna Jára? Vždyť byl rozhodně lepší řidič než já! Jak to řeknu doma? Rodiče to neunesou! Řidiče kamionu prý přepadl mikrospánek a vjel do protisměru, dozvěděl jsem se. Nic se mu nestalo, ale v jeho kůži bych taky být nechtěl. Obou se nás na místě ujal policejní psycholog. Zhruba po hodině jsem dojel domů a čekalo na mne to nejtěžší. Říci to všechno rodičům… Proč nemohu změnit tenhle den? Proč jsem v tom autě raději nebyl já? Otázky, na které nemám odpověď. Po týdnu neskutečného smutku, vzpomínek a pláče mne do reality vrací smutná hudba. Sedím v obřadní síni místního krematoria, přede mnou na katafalku bílá rakev, obsypaná růžemi a spoustou dalších květin a věnců. Říká se, že v kritických chvílích proběhne hlavou člověka celý život. Ve zkratce proběhl bráchův život v hlavě i mně. Najednou všichni vstávají. Rakev se za zvuku nádherných zhudebněných veršů Josefa Fouska, nazvaných "Až mne andělé" pomalu zasouvá za přivírající oponu. Brácha míří do svého ráje, odkud není návratu. Naplno si uvědomuji, že jsem ztratil polovinu svého já. Bude trvat dlouho, než se s touhle skutečností srovnám. Mám jen jediné přání. Ať takových dnů, spojených se ztrátou milované osoby, které bych ve svém životě chtěl změnit, je co nejméně.

Téma týdne: Jeden den, který bych ráda změnila
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Crazy Doctor ♥ Crazy Doctor ♥ | 14. října 2014 v 17:46 | Reagovat

OMG a to je realita ? Krutá :// To mrzí.. :(

2 Kačí Corn Kačí Corn | Web | 14. října 2014 v 17:49 | Reagovat

Tak to mě mrzí. Musí to být strašná ztráta. Přeji hodně sil. :(

3 Jája Jája | E-mail | Web | 14. října 2014 v 18:28 | Reagovat

život dokáže být krutý..jen hodně síly...

4 Tracy Tracy | Web | 15. října 2014 v 17:05 | Reagovat

To je smutný :/ a máš tu moc hezké příběhy, hezky se čtou :)

5 Ježurka Ježurka | Web | 15. října 2014 v 17:15 | Reagovat

Opět nádherně napsaný příběh ze života. Já vím, život dokáže být i krutý.

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 15. října 2014 v 18:39 | Reagovat

Děkuji, vždycky mě dokážeš potěšit.[5]:

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 15. října 2014 v 21:37 | Reagovat

Od začátku jsem tušila, že to bude smutné, ale až tolik ne. V koutku duše doufám, že je to jen fanztazie...

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 16. října 2014 v 9:08 | Reagovat

Uklidním Tě. První část je realita. Nehoda je fikce, abych splnila téma týdne. Děkuji za komentář i za to, že moje příběhy čteš a líbí se Ti.[7]:

9 Tracy Tracy | Web | 16. října 2014 v 16:21 | Reagovat

Ale tvý příběhy jsou trošku na jiný úrovni než moje^^ a nedivím se, že je čte hodně lidí :-) Máš prostě talent :)
btw. ten citát v menu se mi hrozně líbí :D

10 Meduňka Meduňka | Web | 16. října 2014 v 16:52 | Reagovat

Zase smutný příběh... a zase výborně napsaný... :-) Ty se fakt moc hezky čteš.

11 valin valin | Web | 16. října 2014 v 18:19 | Reagovat

Tak to je hodně smutný příběh. Napínavý a celkem jsem ráda, že druhá polovina je fikce... :-)  :-)  :-)

12 Pravoslava Vlčková Pravoslava Vlčková | E-mail | 16. října 2014 v 22:50 | Reagovat

Smutné,ale krásně napsané.

13 Helena Helena | Web | 19. října 2014 v 21:26 | Reagovat

Alenko, příběh je to smutný ale ze života. Co se má stát, se stane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama