Plán s hořkostí pelyňku

6. října 2014 v 15:46 | Aliwien |  Téma týdne
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ve svých čtyřiceti letech jsem už příliš neplánovala a ani nepočítala s tím, že bych mohla potkat opravdovou lásku. Ale stalo se. Byl černovlasý, o pět let starší než já, tvrdil, že rozvedený a moc mu to slušelo. Hnědé oči mne vždycky dokázaly uhranout. Seznámili jsme se náhodou v restauraci, kde já byla na obědě, v rámci pořádaného poznávacího zájezdu. Byla sobota, krásný podzimní den. Po obědě jsme měli chvilku rozchod s možností podívat se kamkoliv. Můj neznámý seděl u vedlejšího stolu a upřeně mne pozoroval. Nakonec si přisedl na volné místo blíže ke mně a začali jsme si povídat. Byl sympatický, po všech stránkách podle mého vkusu, prostě "in". Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru a svěřila mu při procházce po okolí restaurace o sobě téměř vše. Vůbec mi nepřišlo divné, že on to tak nedělá. Celou dobu poslouchal, přikyvoval a bylo-li co, chválil.
Od té doby mne pravidelně navštěvoval u mne doma, později u mne občas i přespával. Jeho návštěvy byly čím dál tím častější a mně vůbec nebyly nepříjemné. V bytě jsem žila sama. Děti už dávno vyletěly z rodinného hnízdečka a měly svůj život. Milan Hruška, jak se mi představil, na rozdíl ode mne všechno plánoval. Plánoval naše společné soužití, plánoval i svatbu. Jen já nevěděla, jestli mám na jeho plánování kývnout. Všechno bylo tak narychlo, uspěchané a nečekané, že jsem se nedokázala rozhodnout.
Milan moje váhání chápal.
"Víš, Jindřiško, jsem už takový. Všechno chci mít hned. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Tím jsem se řídil celý život a vždycky se mi to vyplatilo", zdůrazňoval, když jsem namítala, že na podobné úvahy o svatbě je opravdu ještě moc brzo. Nikdy nepřišel bez kytice květin, nebo drobné pozornosti. Věděl dobře, co na mne platí, rošťák jeden.
Bylo krátce po Vánocích, které jsme prožili společně a pro mne byly neskutečně nádherné, plné domácí pohody, klidu a lásky. Před Silvestrem se Milan opět vrátil ke svému plánu s naší svatbou.
"Miláčku, tak mne napadá, co kdybychom se vzali v lednu? A co kdybychom svatbu uspořádali na zámku Kozel? Je to tam krásné, určitě to tam taky znáš, vždyť je to odsud nedaleko. Chtěl bych mít romantickou svatbu. Vždycky jsem to tak ve svých představách plánoval. Co na to říkáš? Vezmeš si mne?"
Držel mne v náručí a pozoroval svýma uhrančivýma očima. Nedokázala jsem říci ne, a od té chvíle jsme začali plánovat společně. Vymínil si, že svatbu na zámku zajistí sám.
"Jindřiško, víš, ale potřeboval bych nějakou zálohu. Objednání svatby něco stojí a já na to všechno sám taky nestačím, rozumíš?"
Pochopila jsem. Vždyť zatím všechno financoval ze svého, takže byla řada na mně. Dala jsem mu padesátitisícovou zálohu, když tvrdil, že tolik ho zajištění svatby na zámku bude stát. Ani ve snu mne nenapadlo si cokoliv ověřovat. Milanovi jsem prostě bezmezně věřila. Sama jsem se rozhodovala o tom, jaké si pořídím svatební šaty. Nějaké bílé s krajkou a závojem, to už v úvahu nepřicházelo. Ale pěkný a slušivý kostýmek se sváteční halenkou, to rozhodně ano. Vydali jsme se proto společně do města, abychom nějaký vybrali. Vzala jsem si kartu do bankomatu, že peníze vyberu někde cestou.
Na ten pravý kostýmek jsem narazila asi po hodině toulání po městě. Z bankomatu jsem vybrala dvacet tisíc, Milan mi přitom dělal zeď. "Nemusí všichni vidět, jaký PIN zadáváš", zdůrazňoval.
Uplynulo dalších čtrnáct dnů. Pomalu jsem začala přemýšlet o tom, koho na svatbu pozvu. S Milanem jsem se domluvila, že svatební menu zajistí v restauraci na zámku, abychom nemuseli nikam daleko chodit. Prý tam udělají i cukroví. Pozvolna jsem začala brát na vědomí, že za několik týdnů budu paní Hruškovou.
Bylo chladné lednové ráno, když jsem Milana zastihla v kuchyni, oblečeného do svátečního, s bílou košilí a kravatou, kterou jsem mu nedávno koupila.
"Kam se vypravuješ, takhle vylepšenej?", ptám se.
"Ty nevíš? Autobus mi jede za půl hodiny, na zámku otevírají v devět. Musím tam domluvit vše, co je třeba, moje milá. Vrátím se asi až večer, protože zpátky celý den nic nejede!"
Vzala jsem to na vědomí.
"Připravím něco dobrého k večeří!". Rozloučila jsem se s Milanem. Jeho pohled byl takový zvláštní. Nedokázala jsem v tu chvíli přečíst, co si opravdu myslí, ale bylo to něco nezvyklého, do té chvíle pro mne cizího. Když odešel, nemohla jsem se zbavit divného pocitu, že něco není v pořádku.
Nadešel večer. Večeře byla již dávno připravena na stole, ale Milan nikde. Čekala jsem do půlnoci. Volala jsem mu na mobil, ale byl nedostupný. "Proboha, co se mu mohlo stát?", uvažovala jsem. Když se nevrátil do rána, bylo jasné, že moje včerejší ranní tušení mělo něco do sebe. Rozhodla jsem se Milanovo zmizení oznámit na policii. Ani jsem nechtěla domyslet, že by ho třeba někdo zabil nebo mu jinak ublížil. Cestou na oddělení jsem zašla k bankomatu vybrat si hotovost. K mému překvapení mi ale bankomat žádnou hotovost nedal. Na vašem účtu není dostatek peněz, dozvěděla jsem se.
"To přece není možné! Kam by se poděly moje celoživotní úspory?" Zkusila jsem štěstí ještě u jiného bankomatu, bohužel se stejným výsledkem. To už začal hlodat červíček pochybností. Že by Milan nebyl tak vzorným a bezúhonným kamarádem? On přece mohl znát PIN k mému účtu! Díval se, když jsem ho zadávala, a to ne jenom jednou. Moje svědomí nechtělo takovou katastrofu přijmout.
Na policejním oddělení se mne ujal policista středních let. Sotva jsem řekla jméno Milan Hruška, usmál se.
"Tak další oběť! Copak sliboval vám? Taky svatbu, nejlíp na zámku? Kolik jste mu dala peněz? A co další peníze? Zůstaly vám na účtu, nebo i ty stihnul vybrat?"
Zatmělo se mi před očima. Policista vyjmenoval vše, co jsem já chtěla oznámit, aniž věděl, co mám na srdci. Bylo jasné, že jsem naletěla profesionálnímu sňatkovému podvodníkovi.
"Během těchto čtrnácti dnů jste už pátá oběť, která se rozhodla všechno oznámit", dozvídám se.
"Ani jméno tohoto výtečníka nebude pravé. Slyšel jsem tady jména jako Josef Borovička, Michal Višnička, Jiří Švestka a já nevím, jaké ještě. Zřejmě se teď soustředil na ovoce a vybírá si identitu podle toho", poznamenal se suchým humorem policista.
"Jen legenda je všude stejná. Nabídka sňatku a prázdné konto. Uděláme všechno pro to, aby se dostal brzo před soud", loučil se se mnou muž zákona.
Domů jsem se vrátila bez nálady. Jak jsem mohla být tak důvěřivá to dodnes nevím. Snad za to mohly ty uhrančivé oči, kterým jsem nedokázala odolat. Ale od té doby rozhodně už nebudu nic plánovat nebo si dobře rozmyslím, co a s kým. Na mé poslední plánování dlouho nezapomenu a plán s hořkostí pelyňku už bych nikdy nechtěla opakovat.

Téma týdne: "Má smysl něco plánovat"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 6. října 2014 v 16:03 | Reagovat

Tak to je mi vážně líto co se ti stalo. Doufejme, že se všechno rychle vyřeší. Nechápu, jak se můžou někteří lidi takhle chovat. Copak jim nedochází co tím působí ?! :-(

2 Ježurka Ježurka | Web | 6. října 2014 v 16:33 | Reagovat

Něco mi to připomíná, asi jednu podobnou tvoji povídku. Ale se smutným koncem, že? Já, když něco podobného slyším, tak si vždy říkám, že by se mi tohle nestalo, ale kdo ví, že? Teď už určitě ne. :-D

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 6. října 2014 v 16:36 | Reagovat

[2]: Máš pravdu, jednu z mých povídek Ti to připomenout může. Ale ta je zase brána z trochu jiného pohledu.

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. října 2014 v 17:20 | Reagovat

Jen potichu doufám, že tohle vymyslela tvoje fantazie, že to není z tvého života. Jinak jsi to moc hezky napsala :-)

5 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 7. října 2014 v 19:44 | Reagovat

Opravdu to vymyslela moje fantazie, i když ve své dlouholeté praxi ve státní správě jsem se skutečně s takovým případem setkala. Povídka tedy tímto střípkem vychází z reality a pro čtivost je doplněna vlastní fantazií. Jsem ráda, že se Ti líbila.[4]:

6 Bev Bev | Web | 8. října 2014 v 7:06 | Reagovat

Tak to je velice krásně napsaný příběh a poměrně častý. Vždycky když o něčem takovém slyším, tak si říkám, co ty ženské dělaly, že takhle naletěly? Jenže uhrančivé oči mají své kouzlo a láska je mocná čarodějka. Chudák důvěřivá Jindřiška, místo svatby na mizině a sama. Je dobře, že tentokrát je to jen vymyšlený příběh. :-)

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 8. října 2014 v 17:56 | Reagovat

Děkuji za pochvalu i zařazení do výběru. Od Tebe zvlášť potěší. Hezký večer. [6]:

8 Meduňka Meduňka | Web | 10. října 2014 v 15:02 | Reagovat

Důvěřuj, ale prověřuj, říká se... :-) Výborná povídka ze života.

9 valin valin | Web | 16. října 2014 v 18:25 | Reagovat

I takoví muži jsou. Moc pěkná povídka. :-D

10 Helena Helena | Web | 19. října 2014 v 21:35 | Reagovat

Dříve se tohle stávalo častěji, ale tedˇ snad už né. :-)

11 Pavla Pavla | Web | 5. března 2015 v 19:00 | Reagovat

Pěkná povídka :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama