Říjen 2014

Pohádka o mlze života

30. října 2014 v 16:57 | Aliwien |  Téma týdne
Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žili ve svém malém královstvíčku král Bořivoj a královna Sofie. Jejich největší radostí byl dospívající syn Radmil. Měl zvláštní dar. Rozuměl řeči zvířat. Jednoho dne si všiml v předsálí obrazu s neznámou kráskou.
"Nevíš, kdo je ta krásná dívka?", ptal se svého otce.
Král se zachmuřil.
" Je to dcera krále Salomona ze sousedství, prý jí říkali Johanka, než nenávratně zmizela. Je to už několik let a dosud ji nikdo nespatřil. Také se říkalo, že kdo spatří její obraz, ihned se do ní zamiluje, tak prý je krásná."
"A kam se ztratila tatínku, a proč?"
"Nevím. Slyšel jsem, že král Salomon ji kdysi přislíbil nějakému černokněžníkovi výměnou za svůj život. Teprve později mu došlo, co vlastně učinil a Johanku skrýval. Jenomže na jejích osmnáctinách z ničeho nic všichni u večeře usnuli, a když se probudili, Johanka byla pryč. Král si myslí, že ji čaroděj unesl. Rozeslal k sousedům její portrét, aby mu dali vědět, kdyby se náhodou objevila. Ale od té doby se po Johance slehla zem."
Od té chvíle princ Radmil nemyslel na nic jiného, než na svoji krásnou neznámou z obrazu.
"Víš co otče? Půjdu Johanku hledat. Přece musí někde být a musí se vrátit domů. Je tak krásná. Na její obraz se stále musím dívat. Měl jsi pravdu. Asi jsem se do ní zamiloval!"
"Já věděl, že ten obraz nám přinese jenom neštěstí! Víš, co tě může na takové cestě potkat? A kdo ví, jestli neznámou čarodějovu zemi vůbec najdeš!"
Ale Radmil se nenechal odradit. Druhý den ráno se rozloučil s rodiči a se svým věrným černým hřebcem se vydal na cestu.
Sluníčko pálilo, když se ocitl na mýtině nedaleko lesa. Na cestičce spatřil několik vrabců, kteří se spolu hádali.
"Moje je zrníčko, slyšíš, moje!", pípal jeden.
"Není, já jsem ho našel, je tedy moje", cvrlikal druhý. Překřikovali se všichni navzájem, až jeden z nich spatřil prince.
"Pane, prosím, poraď nám", žadonil třetí vrabčáček.
"Jednoduchá rada, braši. Zasaďte společně zrníčko do země. Vyroste klas a na něm bude tolik nových zrníček, že bude dost pro vás všechny!"
"Děkujeme za radu, pane. Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na nás. Taky ti pomůžeme."
Princ se pousmál a pokračoval v cestě lesem. Najednou spatřil na trsu borůvčí včelku dělnici. Zamotala se do pavučiny.
"Pane, prosím, pomoz mi. Musím se vrátit do úlu. Bez pomoci zahynu a sama se nevymotám!"
"Maličkost. Posečkej chviličku!" Princ vysvobodil včelku ze zajetí a ta vesele zabzučela.
"Děkuji ti, můj pane! Když budeš cokoliv potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu."
Pomalu se smrákalo, když princ dojel k malému rybníku. Na břehu se dohadovali dva rybáři o to, komu patří ulovená zlatá rybka.
"Moje je. Já jsem ji vytáhl z vody", říká jeden z nich.
"Ne, je moje, protože prut i čeřen jsem ti půjčil. Kdybys to neměl, nemohl bys rybku vytáhnout!"
Když spatřili prince, požádali ho o radu.
"Snadno vás rozsoudím", odpověděl.
"Ale nejdříve poraďte vy mně. Neslyšeli jste o říši čaroděje, který skrývá princeznu Johanku? Už ji dlouho hledám."
"Vidíš, pane támhle ten černý les? Za ním prý se skrývá neznámá země. Třeba je to ta, kterou právě hledáš. A teď rozsuď nás!"
"Dejte mi rybku. Dám vám za ni deset zlaťáků a peníze si rozdělíte rovným dílem!"
Jak řekl, tak se i stalo. Princ vzal rybku do ruky, pohladil ji po hřbetě a pustil ji zpátky do rybníka.
"Děkuji ti, pane! Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu".
Uplynulo mnoho dní a princ Radmil na své pomocníky pomalu zapomněl. Jak by mu také mohli pomoci. Hlavně, že on dokázal pomoci jim.
Neznámá krajina, kde se nacházel, byla pochmurná a smutná. Projel černý les a na kopci uviděl černý hrad. Brána byla otevřená. Vjel proto se svým vraníkem dovnitř. Sotva tak učinil, spustily se železné mříže. Vzápětí uslyšel hlas.
"Co tady pohledáváš, člověče? Víš o tom, že pokud do mého hradu živá duše vkročí, zpátky už se nedostane? Jsem čaroděj Zlomor. Každého zahubím!"
"Nebojím se tě, čaroději. Unesl jsi Johanku a já jsem ji přišel osvobodit!"
"Chá, ty bídný lidský červe. To se ti nikdy nemůže podařit. Johanka je zakletá v mlhu života. Nechtěla se stát mojí ženou. Navždy je odsouzena k tomu, aby se jako obláček vznášela nad mým hradem a hlídala moje srdce. Vysvobodit ze zakletí by ji mohl jenom ten, kdo by splnil tři úkoly, které mu dám a naplnil své i její srdce čistou láskou. Jenže, nic takového se nemůže stát. Bylo tady již pár odvážlivců. Ale jejich lebky skončily na plotě, jak vidíš! Brzy k nim přibude i ta tvoje, to mi věř!"
Teprve teď si princ Radmil všiml zvláštního oplocení čarodějovy zahrady. Zamrazilo ho, ale nezalekl se.
"Jinak než s princeznou odsud neodejdu. Jsem připraven plnit tvoje úkoly."
"Dobrá. Tedy poslyš. Zavedu tě na svoji louku. Na ní se v trávě nachází přesně třináct čtyřlístků. Ty všechny do večera najdeš a přineseš je. Nechci, aby moji zemi ovládalo štěstí, které čtyřlístky přinášejí!"
Louka byla rozlehlá a tráva hustá.
"Jak najdu čtyřlístky? Vždyť hledání jen jednoho mi zabere dlouhý čas", zoufal si princ Radmil.
"Kdyby tu tak byli moji vrabčáčci. Ti by určitě svýma bystrýma očkama čtyřlístky uviděli a zobáčkem uštípli", posteskl si.
"Vždyť jsme tady náš pane, slíbili jsme ti to. Posečkej jen krátkou chvilku, pro nás je to hračka!"
A opravdu. Před polednem princ Radmil předal Zlomorovi všech třináct čtyřlístků.
"Neboj. Po druhé už neuspěješ!", vyhrožoval Zlomor.
Zavedl prince ke svému rybníku.
"Tady do rybníka mi včera spadla velká perla, která je symbolem mého bohatství. Tu perlu najdeš a do večera mi ji doneseš. Jinak tě čeká jistá smrt!"
Zamyšlený princ chodil po hrázi, když si vzpomněl na zlatou rybku.
"Kdyby tu tak byla moje rybička. Ta by určitě věděla, kde je černokněžníkova perla!"
"Jsem tady pro tebe, můj pane. Posaď se na břehu, za chvilku ti perlu donesu. To je maličkost!", ozvala se zlatá rybka.
Smrákalo se, když princ Radmil odevzdával Zlomorovi ztracenou perlu. Zlomor se zachmuřil. "Po třetí se ti to nepodaří! Rozhodující úkol tě čeká zítra!"
Unavený princ ani nevěděl, jak rychle usnul. Zdál se mu sen o princezně Johance.
"Můj princi, čeká tě těžký úkol. Ale doufám, že se ti ho také podaří splnit. Jen jedno ti chci říci. Život Zlomora se skrývá v jeho srdci, které já opatruji na obláčku jako zakletá mlha života. Jen ten, kdo Zlomorovo srdce přitiskne na svou hruď a naplní jej láskou, dokáže Zlomora zahubit! Nezapomeň na to, a hodně štěstí!"
Princ se probudil do slunečného rána. V hlavě si promítal vše, co se mu zdálo a čekal třetí, rozhodující úkol od Zlomora.
"Svoji Johanku si musíš zasloužit. Proto si ji musíš vybrat mezi ostatními!"
Zlomor zavedl prince Radomíra do sálu, kde bylo dokola umístěno dvanáct stejně velkých kamenů.
"Jen jeden z nich je živý a v něm je zakletá hledaná princezna. Je na tobě, abys uhádl, který kámen to je!"
"Jak mohu takový úkol splnit? Všechny kameny jsou naprosto stejné!"
Náhle uslyšel kolem ucha zabzučení.
"Neboj, princi, jsem s tebou. Ukaž na ten kámen, na kterém budu sedět!"
"Děkuji, včelko!"
Princ několikrát dokola obešel všechny kameny. Teprve pak uviděl včelku sedět na jednom z nich.
"Tohle je princezna Johanka!"
"Uhodl jsi. Můžeš odejít. Ale sám. Abys mohl odejít s princeznou, musel bys mne zahubit. To se ještě nikomu nepodařilo. Když se podíváš vzhůru, princezna je stále jen mlha mého života. Není v silách člověka, aby ji ze zakletí vysvobodil!"
"Myslíš, Zlomore? Budeme tedy spolu bojovat. Uvidíme, kdo je silnější!"
Záhy princ pochopil, že mečem proti Zlomorovi nic nezmůže. Byl nezranitelný a každé utržené ráně se jenom smál.
"Vydrž princi. Mojí pomoci je ještě jednou zapotřebí, jak vidím. Povolám ostatní včelky dělnice a společně sneseme z obláčku Zlomorovo srdce. Co s ním, už určitě budeš vědět sám!"
Jak včelka řekla, tak se i stalo. Zlomor ani nezpozoroval, že jeho srdce z obláčku mlhy života zmizelo.
Radmil jej přitiskl na svoji hruď. V tom okamžiku začalo blýskat a hřímat. Zlomor se zlomil v pase.
"Ne! Lásku ne!", byla jeho poslední slova. Změnil se v kopec prachu, který sám od sebe začal hořet. K nebi stoupal černý dým a hrad i s černým lesem se postupně propadal kamsi do nitra země.
Radmil otevřel oči.
"Co se děje? Snad to všechno nebyl jenom sen?"
Rozhlédl se kolem sebe. Kousek od něho se probouzela krásná Johanka. Objal ji a políbil.
"Zvítězil jsi nad zlou mocí, Radmile. Děkuji ti za to. Ale ještě trochu se ti musím odměnit. Princezna vzala do ruky třináct čtyřlístků.
"Nechť z těchto čtyřlístků vyroste jabloňová alej. Kdo jablko ze stromu sní, bude mít celý život šťastný!"
Princ spatřil v ruce princezny krásnou velkou perlu.
"Ať z této perly je krásný bílý vraník!"
Jak řekla, tak se i stalo.
"A teď princi, nasedneme na své koníčky a pojedeme domů. Rodiče nás už netrpělivě vyhlížejí!
Svatba to byla veliká a Radmil a Johanka spolu hodně dlouho spokojeně žili. A jestli nezemřeli, dodnes vyprávějí svým dětem a vnukům příběh o krásné Johance, zakleté v mlhu života…

Téma týdne: Mlha života





Žijí mezi námi

22. října 2014 v 17:17 | Aliwien |  Téma týdne
Známe je všichni. Kdo z nás by se alespoň jednou za život nesešel s někým, kdo se navenek tváří jako největší přítel a kamarád a za zády pomlouvá, očerňuje vás u šéfa či jiných vlivných osob? Myslím, že takových bude hodně. Proč to tito lidé vlastně dělají? Důvody jsou podle mne dva. Závist a peníze. Závist nad vaší úspěšností v zaměstnání. Závist ke vztahu k někomu, kdo se líbí i jim. Když už vás nemůže vyštípat z místa, proto, že ve své práci jste prostě dobří a ona osoba na vás v tomto ohledu nemá, zkouší to právě tímhle špinavým způsobem. Vždyť přece - pokud se dostane na vaše místo, bude mít větší plat. A o to jde takovým "dobrým duším" především. Mohla bych psát o tom, že snaha dostat se na vysněnou pozici, vyvrcholila až v šikanu na pracovišti. Je neuvěřitelné, co "kamarádka" a spolužačka ze střední školy dokázala v důsledku své závisti a snahy povýšit, ve svojí hlavě vymyslet. Ranní hlášky typu"ty dneska zase vypadáš, prosím tě, co to máš zase na sobě, co tady ještě děláš, už máš být dávno v invalidním důchodu" jsou jenom slabým odvarem toho, co se odehrávalo ve skutečnosti. Nejdříve si myslíte, že to je všechno jenom vtip. Ale pokud to slyšíte každý den několikrát, přestává to být legrace. Faktem je, že špína se na každého nakydá rychle. Horší je se pak očistit a prokázat, že všechny ty pomluvy a výmysly skutečně výmysly byly. Jsem ráda, že mně se to podařilo. A "kamarádka", která se o všechno postarala, nakonec sama odešla. Ale o této epizodě jsem rozhodně psát nechtěla. Je to jedna z kapitol mého života, na kterou nechci vzpomínat.
Mezi ďábelské lidi s andělskou tváří musím bohužel počítat i naše politiky. Nedávno, jak známo, proběhly komunální volby. Voliči vyjádřili svá přání, koho by na svých radnicích rádi viděli a komu věří. A jak to dopadlo? V okamžiku, kdy byly sečteny hlasy, zvolené kandidáty volič, díky kterému mohou vykonávat svoje funkce, docela přestal zajímat. Nevěříte? V kolika městech a místech se vítězná strana či hnutí díky uzavřeným koalicím dostala do opozice? Přímo se nabízí otázka, proč vlastně volíme, když de facto na výsledcích vůbec nezáleží…
Nesmírně mne "pobavilo" jednání poslanecké sněmovny. Místo projednávání rozpočtu na příští rok se celá sněmovna zabývala výroky současného ministra obrany, které pronesl na adresu vojáků v misích v seriálové roli "Kriminálka Anděl" a ještě po něm požadovali omluvu. Nevím, co si o tom mám myslet. Vždyť je to seriálová role, kterou tomuto herci někdo napsal a on pouze napsaný text herecky ztvárnil. Nemůže za to, že v současnosti je ministrem obrany a rozhodně nelze spojovat jeho herecké výroky s realitou. Omluva v tomto směru mi přijde zcela irelevantní a doufám, že k žádné nedojde. I tady se projevili "ďábelští lidé s andělskou tváří". A důvod? Zřejmě oddálit projednávání důležitějších bodů programu, nebo jen tak trochu pobavit své voliče. Ale myslím si, že ani to se moc nepodařilo. Mě to rozhodně naštvalo. Přejme si, aby "ďábelských lidí s andělskou tváří" v naší společnosti ubývalo a aby nádherný text písně "Modlitba pro Martu" se konečně stal skutečností. "Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť ať už pominou!"

Téma týdne: Ďábelští lidé s andělskou tváří

Zamračená neděle

14. října 2014 v 17:38 | Aliwien |  Téma týdne
S bráchou jsme byli dvojčata. Jednovaječní, takže prakticky k nerozeznání. Jen maminka nás dokázala vždy přiřadit ke správnému jménu. Jaroušek a Jiříček. Vyrůstali jsme v krásném a spokojeném dětství, s mnoha rošťárnami. Samozřejmě, že ve škole jsme často využili naší podoby a zmátli zkoušející učitele. Mělo to svoji výhodu. Každý z nás se naučil jen jeden předmět a z toho se pak nechal vyzkoušet. Když jsme poporostli a absolvovali stejnou střední školu, už jsme si na podobné záměny moc netroufali. Záleželo nám na tom, abychom dobře odmaturovali a pokud možno se dostali i na vysokou. Samozřejmě, že v osmnácti jsme se přihlásili do soukromé autoškoly. Udělat řidičák přece patřilo ke každému správnému chlapovi, obzvlášť když se chtěl se svým řidičským uměním pochlubit své lásce. A tady nastal náš problém.
Já, jako o pět minut starší Jirka, jsem nějak neměl patřičné buňky na zvládnutí teorie. Dodnes nechápu, jak je to možné, ale prostě mi to do hlavy nenalezlo. V autoškole si nás rozdělili každého na jiný den. Měli chudáci strach, že si nás spletou. A toho jsem nemohl nevyužít. Jarda byl na teorii kofr, ostatně jako na všechno. Musím přiznat, že přece jen byl o něco chytřejší než já a učení mu dalo polovinu práce. Ale nevadilo nám to. Navzájem jsme si vždycky vypomohli a spolu nám to klapalo skvěle. Domluvil jsem se tedy s Járou, že zkušební písemné testy udělá za mne. Sám je absolvoval bez chyby dva dny přede mnou. Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Na naši záměnu nikdo nepřišel. Praktické zkoušky jsme oba zvládli bez problémů a konečně získali vytoužený řidičák.
Doma jsme měli ojetou škodovku.
"Pro vaše začátky to bude určitě stačit", říkal táta a v garáži nám ji poctivě naleštil, aby vypadala jako nová.
Měl pravdu. Od té doby jsme mnohokrát s bráchou vyjížděli na výlety do okolí, někdy i s dívkami. Společně jsme si při řízení radili a zvládali nelehké začátky.
Uplynulo pět let. Starou škodovku už jsme každý z nás vyměnili za starší ojeté auto, samozřejmě za pomoci rodičů. Dnes je prostě taková doba. A my byli moc rádi, že nám to vychází.
"V neděli pojedu za Veronikou", svěřil se mi Jarda při cestě z přednášky. Zbývalo nám oběma pár zkoušek, státnice a diplomka a moc jsme se těšili, až náročné studium ukončíme. Veroniku jsem znal. S bráchou kamarádila už od střední školy. Možná nešlo o vážný vztah, ale byla to hezká holka. Poctivě přiznávám, že kdyby si ji nevybral Jára dřív, udělal bych to já. Bydlela zhruba třicet kilometrů od nás, takže žádná nepřekonatelná vzdálenost.
"Pojedu po obědě, vrátím se tak do sedmi večer". Všichni jsme to vzali na vědomí.
Odpoledne bylo zamračené a tak jsem relaxoval v obýváku při televizi. V podvečerních zprávách mne zaujala zmínka o tom, že nedaleko od nás se čelně srazil kamion s osobním autem. Zvedl jsem oči od rozečtené knihy a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Auto, vklíněné pod kamionem, bylo nepochybně Jaroslavovo. Další větě jsem nejdříve nechtěl věřit. "Řidič, který nehodu nezavinil, bohužel nepřežil", říkala moderátorka v televizi.
"Třeba je to jenom nějaký trapný omyl", utěšoval jsem se. Neřekl jsem nikomu nic. Sedl do svého auta a vydal se na místo nehody.
Realita byla tvrdá. Jak rád bych změnil tenhle den! Proč musel zemřít zrovna Jára? Vždyť byl rozhodně lepší řidič než já! Jak to řeknu doma? Rodiče to neunesou! Řidiče kamionu prý přepadl mikrospánek a vjel do protisměru, dozvěděl jsem se. Nic se mu nestalo, ale v jeho kůži bych taky být nechtěl. Obou se nás na místě ujal policejní psycholog. Zhruba po hodině jsem dojel domů a čekalo na mne to nejtěžší. Říci to všechno rodičům… Proč nemohu změnit tenhle den? Proč jsem v tom autě raději nebyl já? Otázky, na které nemám odpověď. Po týdnu neskutečného smutku, vzpomínek a pláče mne do reality vrací smutná hudba. Sedím v obřadní síni místního krematoria, přede mnou na katafalku bílá rakev, obsypaná růžemi a spoustou dalších květin a věnců. Říká se, že v kritických chvílích proběhne hlavou člověka celý život. Ve zkratce proběhl bráchův život v hlavě i mně. Najednou všichni vstávají. Rakev se za zvuku nádherných zhudebněných veršů Josefa Fouska, nazvaných "Až mne andělé" pomalu zasouvá za přivírající oponu. Brácha míří do svého ráje, odkud není návratu. Naplno si uvědomuji, že jsem ztratil polovinu svého já. Bude trvat dlouho, než se s touhle skutečností srovnám. Mám jen jediné přání. Ať takových dnů, spojených se ztrátou milované osoby, které bych ve svém životě chtěl změnit, je co nejméně.

Téma týdne: Jeden den, který bych ráda změnila

Plán s hořkostí pelyňku

6. října 2014 v 15:46 | Aliwien |  Téma týdne
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ve svých čtyřiceti letech jsem už příliš neplánovala a ani nepočítala s tím, že bych mohla potkat opravdovou lásku. Ale stalo se. Byl černovlasý, o pět let starší než já, tvrdil, že rozvedený a moc mu to slušelo. Hnědé oči mne vždycky dokázaly uhranout. Seznámili jsme se náhodou v restauraci, kde já byla na obědě, v rámci pořádaného poznávacího zájezdu. Byla sobota, krásný podzimní den. Po obědě jsme měli chvilku rozchod s možností podívat se kamkoliv. Můj neznámý seděl u vedlejšího stolu a upřeně mne pozoroval. Nakonec si přisedl na volné místo blíže ke mně a začali jsme si povídat. Byl sympatický, po všech stránkách podle mého vkusu, prostě "in". Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru a svěřila mu při procházce po okolí restaurace o sobě téměř vše. Vůbec mi nepřišlo divné, že on to tak nedělá. Celou dobu poslouchal, přikyvoval a bylo-li co, chválil.
Od té doby mne pravidelně navštěvoval u mne doma, později u mne občas i přespával. Jeho návštěvy byly čím dál tím častější a mně vůbec nebyly nepříjemné. V bytě jsem žila sama. Děti už dávno vyletěly z rodinného hnízdečka a měly svůj život. Milan Hruška, jak se mi představil, na rozdíl ode mne všechno plánoval. Plánoval naše společné soužití, plánoval i svatbu. Jen já nevěděla, jestli mám na jeho plánování kývnout. Všechno bylo tak narychlo, uspěchané a nečekané, že jsem se nedokázala rozhodnout.
Milan moje váhání chápal.
"Víš, Jindřiško, jsem už takový. Všechno chci mít hned. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Tím jsem se řídil celý život a vždycky se mi to vyplatilo", zdůrazňoval, když jsem namítala, že na podobné úvahy o svatbě je opravdu ještě moc brzo. Nikdy nepřišel bez kytice květin, nebo drobné pozornosti. Věděl dobře, co na mne platí, rošťák jeden.
Bylo krátce po Vánocích, které jsme prožili společně a pro mne byly neskutečně nádherné, plné domácí pohody, klidu a lásky. Před Silvestrem se Milan opět vrátil ke svému plánu s naší svatbou.
"Miláčku, tak mne napadá, co kdybychom se vzali v lednu? A co kdybychom svatbu uspořádali na zámku Kozel? Je to tam krásné, určitě to tam taky znáš, vždyť je to odsud nedaleko. Chtěl bych mít romantickou svatbu. Vždycky jsem to tak ve svých představách plánoval. Co na to říkáš? Vezmeš si mne?"
Držel mne v náručí a pozoroval svýma uhrančivýma očima. Nedokázala jsem říci ne, a od té chvíle jsme začali plánovat společně. Vymínil si, že svatbu na zámku zajistí sám.
"Jindřiško, víš, ale potřeboval bych nějakou zálohu. Objednání svatby něco stojí a já na to všechno sám taky nestačím, rozumíš?"
Pochopila jsem. Vždyť zatím všechno financoval ze svého, takže byla řada na mně. Dala jsem mu padesátitisícovou zálohu, když tvrdil, že tolik ho zajištění svatby na zámku bude stát. Ani ve snu mne nenapadlo si cokoliv ověřovat. Milanovi jsem prostě bezmezně věřila. Sama jsem se rozhodovala o tom, jaké si pořídím svatební šaty. Nějaké bílé s krajkou a závojem, to už v úvahu nepřicházelo. Ale pěkný a slušivý kostýmek se sváteční halenkou, to rozhodně ano. Vydali jsme se proto společně do města, abychom nějaký vybrali. Vzala jsem si kartu do bankomatu, že peníze vyberu někde cestou.
Na ten pravý kostýmek jsem narazila asi po hodině toulání po městě. Z bankomatu jsem vybrala dvacet tisíc, Milan mi přitom dělal zeď. "Nemusí všichni vidět, jaký PIN zadáváš", zdůrazňoval.
Uplynulo dalších čtrnáct dnů. Pomalu jsem začala přemýšlet o tom, koho na svatbu pozvu. S Milanem jsem se domluvila, že svatební menu zajistí v restauraci na zámku, abychom nemuseli nikam daleko chodit. Prý tam udělají i cukroví. Pozvolna jsem začala brát na vědomí, že za několik týdnů budu paní Hruškovou.
Bylo chladné lednové ráno, když jsem Milana zastihla v kuchyni, oblečeného do svátečního, s bílou košilí a kravatou, kterou jsem mu nedávno koupila.
"Kam se vypravuješ, takhle vylepšenej?", ptám se.
"Ty nevíš? Autobus mi jede za půl hodiny, na zámku otevírají v devět. Musím tam domluvit vše, co je třeba, moje milá. Vrátím se asi až večer, protože zpátky celý den nic nejede!"
Vzala jsem to na vědomí.
"Připravím něco dobrého k večeří!". Rozloučila jsem se s Milanem. Jeho pohled byl takový zvláštní. Nedokázala jsem v tu chvíli přečíst, co si opravdu myslí, ale bylo to něco nezvyklého, do té chvíle pro mne cizího. Když odešel, nemohla jsem se zbavit divného pocitu, že něco není v pořádku.
Nadešel večer. Večeře byla již dávno připravena na stole, ale Milan nikde. Čekala jsem do půlnoci. Volala jsem mu na mobil, ale byl nedostupný. "Proboha, co se mu mohlo stát?", uvažovala jsem. Když se nevrátil do rána, bylo jasné, že moje včerejší ranní tušení mělo něco do sebe. Rozhodla jsem se Milanovo zmizení oznámit na policii. Ani jsem nechtěla domyslet, že by ho třeba někdo zabil nebo mu jinak ublížil. Cestou na oddělení jsem zašla k bankomatu vybrat si hotovost. K mému překvapení mi ale bankomat žádnou hotovost nedal. Na vašem účtu není dostatek peněz, dozvěděla jsem se.
"To přece není možné! Kam by se poděly moje celoživotní úspory?" Zkusila jsem štěstí ještě u jiného bankomatu, bohužel se stejným výsledkem. To už začal hlodat červíček pochybností. Že by Milan nebyl tak vzorným a bezúhonným kamarádem? On přece mohl znát PIN k mému účtu! Díval se, když jsem ho zadávala, a to ne jenom jednou. Moje svědomí nechtělo takovou katastrofu přijmout.
Na policejním oddělení se mne ujal policista středních let. Sotva jsem řekla jméno Milan Hruška, usmál se.
"Tak další oběť! Copak sliboval vám? Taky svatbu, nejlíp na zámku? Kolik jste mu dala peněz? A co další peníze? Zůstaly vám na účtu, nebo i ty stihnul vybrat?"
Zatmělo se mi před očima. Policista vyjmenoval vše, co jsem já chtěla oznámit, aniž věděl, co mám na srdci. Bylo jasné, že jsem naletěla profesionálnímu sňatkovému podvodníkovi.
"Během těchto čtrnácti dnů jste už pátá oběť, která se rozhodla všechno oznámit", dozvídám se.
"Ani jméno tohoto výtečníka nebude pravé. Slyšel jsem tady jména jako Josef Borovička, Michal Višnička, Jiří Švestka a já nevím, jaké ještě. Zřejmě se teď soustředil na ovoce a vybírá si identitu podle toho", poznamenal se suchým humorem policista.
"Jen legenda je všude stejná. Nabídka sňatku a prázdné konto. Uděláme všechno pro to, aby se dostal brzo před soud", loučil se se mnou muž zákona.
Domů jsem se vrátila bez nálady. Jak jsem mohla být tak důvěřivá to dodnes nevím. Snad za to mohly ty uhrančivé oči, kterým jsem nedokázala odolat. Ale od té doby rozhodně už nebudu nic plánovat nebo si dobře rozmyslím, co a s kým. Na mé poslední plánování dlouho nezapomenu a plán s hořkostí pelyňku už bych nikdy nechtěla opakovat.

Téma týdne: "Má smysl něco plánovat"

Setkání s idolem

1. října 2014 v 17:46 | Aliwien |  Téma týdne
Zvoní. Za chvilku začíná hodina dějepisu, na kterou se už od začátku týdne moc těším. Zase uslyším jeho hlas. Krásný, podmanivý, zvláštní. Vždycky mne dostane. Karel Suk učí dějepis na gymnáziu, v naší třídě už třetí rok. Od počátku jsem ho obdivovala. Jeho výklady látky neměly chybu. Byly velmi poutavé a i ty největší nepozory ve třídě najednou nebavilo nic jiného, než poslouchat. Ale mne nejvíce upoutával hlas. Postupně jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.

"Veselá k tabuli!", zprvu sedím a nevím, zda se to týká opravdu mě. Tolik jsem se při poslechu zasnila do jeho hlasu. Teprve, když do mne strčí kamarádka Jitka, uvědomuji si, že "Kája", jak jsem si profesora v duchu pokřtila já, mne právě vyvolal.
"Tak Veselá, copak je s vámi, neslyšíte?", opakuje a já už vstávám a překotně spěchám k tabuli. Nemám strach, že nebudu umět. Moje platonická láska k profesorovi mne mimo jiné přinutila k tomu, abych se dějepis učila daleko více, než ostatní předměty. Přece mu nemohu udělat ostudu, že…
"Tak jako obvykle, je to za jedna", usmívám se a vracím se do lavice. Pak už se zase soustředím na výklad, jako vždy přitažlivý. Hodina utekla jako voda a vím, že další "děják" nás čeká pozítří. Tak dlouho budu muset vydržet bez svého "Káji", povzdechnu si v duchu.
O přestávce umývám tabuli. Moje oči bezděčně zamíří pod katedru. Cosi tam leží na zemi. Beru do ruky kožené černé pouzdro a zvědavě ho otevírám. Otáčím se přitom zády ke třídě. Nemusí každý vědět a vidět, co jsem našla.
"Bože! To je "Kájovo" pouzdro! Občanka, kreditka, finanční hotovost, řidičák, kartička pojišťovny - no prostě všechno! Muselo mu to při hodině vypadnout z kapsy u kalhot. Co teď? Přemýšlím, zda mám jít do sborovny a odevzdat to tam. Třeba ještě ve škole bude. Ale co když ne? Napadá mne odvážná myšlenka. Půjdu za ním domů!" Adresu si vzápětí zapamatuji z občanského průkazu a nepozorovaně nález schovávám do své tašky. "To bude něco! Budu s "Kájou" u něj doma! Co když tam bude sám?" Na to nechci ani pomyslet. "Přece jenom je mu pětatřicet a mně devatenáct!"

Pozdě odpoledne zazvoním u panelákového bytu na sídlišti. Po chvíli se ozve bzučák a vcházím dovnitř. Srdce mi bije až v krku a nemohu se ubránit zvláštním pocitům, hraničícím na jedné straně s obavami, co bude dál a na druhé straně se štěstím, že opět uslyším hlas svého idolu. Tajně přitom doufám, že by se mohlo zrodit i něco víc, než jenom moje platonická láska. V šestém poschodí mne u otevřených dveří bytu čeká ON.
"Ale, Veselá! Copak se děje? Potřebujete doučování? To bych od vás zrovna nečekal!"
Koktám.
"Pa, pane profesore, nesu vám pouzdro. Našla jsem ho ve třídě pod katedrou a je vaše." Strkám mu do ruky svůj nález.
"Tedy, vůbec nevím o tom, že jsem ho ztratil. A to jsem jel autem až domů, vlastně bez dokladů. Děkuji moc, Veselá. Ale víte co? Takový nález si zaslouží odměnu. Nechcete jít na chvilku dál? Alespoň na kafe? Maminka vaří moc dobrý…"
Láká mne to. Uvidím, jak má můj idol zařízený byt. Představuji si něco hodně moderního. Když slyším, že je doma s maminkou, přestávám se bát, že by se mohlo stát něco nepředvídatelného a jdu dál.
"Mamko, vedu návštěvu! Stav na kávu, tahle návštěva si to mimořádně zaslouží", haleká "Kája" už z předsíně.
Vede mne do obývacího pokoje, kde už čeká usměvavá sedmdesátnice, která nezapře, že je "Kájovou" maminkou.
"Vítám vás, slečno! Copak vás přivedlo až k nám?"
Od "Káji" se maminka vzápětí dozvídá důvod mé návštěvy.
"No, jo. To je celý Karel. Vždycky něco někde nechá, nebo zapomene koupit. Je hrozně nepraktický, víte? Kdyby mne tady neměl, tak bude chodit pořád v jedné zmuchlané košili, neuvaří si ani to kafe a na přitlučení obrázku na zeď si raději objedná firmu, aby si náhodou neublížil!", směje se profesorova maminka.
Rozhlížím se po bytě. Mám pocit, jako by se tady zastavil čas. Starožitné hodiny s kyvadlem právě odbily pátou odpolední. Vedle starožitná skříň, velká knihovna s regály až ke stropu, které jsou plné knih. Jen namátkou zaznamenávám spisy T.G.Masaryka, soubor knih Karla Čapka, Aloise Jiráska a spoustu další, především historické literatury. Nikde ani stopy po nějaké moderně či moderní technice. Žádná televize ani počítač. Ve srovnání s tím, co říkala maminka si docela dovedu představit, že profesor je sice skvělým historikem, který umí neskonale dobře vykládat a přednášet, ale pro každodenní život bude naprosto nepoužitelný. Musím přiznat, že můj idol tímhle zjištěním trošku utrpěl ránu. Pozvolna upíjím opravdu dobrou kávu, jak jinak než z opravdu starého, ale krásného porcelánového hrnečku.
"To jste všechno přečetl?", ukazuji na rozsáhlou knihovnu.
"Téměř ano. Historie a četba byly a jsou mým celoživotním koníčkem. Snažím se, aby moje hodiny dějepisu byly co nejzajímavější, a bez přečtení řady z těchto knížek by tomu tak určitě nebylo!"
Poslouchám jeho hlas a zase mám srdce až v krku. Dívám se mu do očí. Ale s ním to evidentně nic nedělá. Prostě "suchar Kája", rozšířila jsem jeho přezdívku ve svém nitru. Po půlhodině, která pro mne byla asi nejdelší na světě, se rozloučím. Vím, že moje láska k "sucharu Kájovi" navždy zůstane jenom platonická. Na jeho podmanivý a nádherný hlas budu vzpomínat celý život.

Téma týdne: Platonická láska