Lázeňské intermezzo

11. srpna 2014 v 17:18 | Aliwien |  Téma týdne
"A zase pojedu do lázní! Jak já se těším!", tak přemítala Ilona, když z poštovní schránky vylovila cestou z práce dopis, obsahující očekávaný poukaz.
"Bude prodloužená dovolená, letos to vyšlo krásně. Červenec, nejlepší letní měsíc přímo vybízel k lázeňskému pobytu.
"Jaké to asi bude po třetí? Setkám se zase s Patrikem, se kterým si po celé tři roky pilně dopisuju, a udržujeme krásné přátelství? Bylo by to fajn!"
S takovými myšlenkami otevírám dveře svého bytu. Dýchne na mne atmosféra domova a naprosté samoty. Jako žena středního věku žiji již dlouhou dobu zcela sama. Bývalý manžel si před lety našel mladší a já rozchod odnesla zdravím. Následkem prodělané mozkové příhody trochu kulhám a lázeňský pobyt, který mi každoročně vylepšuje dovolenou, mi alespoň trošku nalije nových sil do žil. Moje první cesta vede k telefonu. Vytáčím známé číslo.
"Patrik?", netrpělivě vyřknu očekávané jméno, když se po zvednutí sluchátka na druhé straně nikdo neozývá.
"No ahoj. Děje se něco Ilčo?", ozývá se hlubokým sametovým hlasem a já bez jakýchkoliv okolků pokračuju.
"Jedu do lázní. Do našich lázní, chápeš? Patnáctého července. A co ty?"
"Nebudeš mi to věřit, ale budu tam o týden dřív než ty. Vezmu kytaru a už teď se těším, že se zase uvidíme", slyším Patrika.
"Zazpíváme si, jako tenkrát, co?"
"O tom nepochybuj. A teď promiň, někdo mi zvoní u dveří. Tak za týden!", telefon klapne a já si vybavuji naše první setkání.
Je to tři roky, co jsem do lázní přijela po prvé. Přidělili mi samostatný pokoj. Přes den bylo pořád co dělat. Procedury, masáže, plavání a cvičení v bazénu, povinné procházky do nedalekého lesa. Ale večery byly dlouhé. Jako takzvaná "křížková" pacientka jsem nemohla opustit lázeňskou budovu. Je to podobné, jako na nemocenské. A tak jsem se věnovala čtení, poslouchání televize a ručním pracím. Až jednou večer jsem zaslechla zvučné struny kytary, krásný tenor, zpívající známou trempskou píseň. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a zkoumala, odkud hlas přichází. O patro výš to bylo jasné. Protože ani mně hudba nebyla zcela cizí, vrátila jsem se pro svoji kytarku a nesměle zaklepala na dveře pro mne zatím neznámého zpěváka.
"Můžu se přidat?", nahlížím pootevřenými dveřmi do pokoje, odkud se ozvalo hlasité "dál".
"Ale, tak moc vás pohltilo moje zpívání?", zeptal se muž mého věku. Seděl na pohovce, vedle sebe položené dvě francouzské hole.
"Krátím si večer. Vy taky?", pronesl s pochopením, když zaregistroval moje kulhání.
"Hm. Taky. Přilákalo mne to vaše zpívání. Krásné…", odtušila jsem a posadila se do nabídnutého křesla.
"Dáte si něco? Kávu, čaj?", odkudsi vylovil varnou konvici a naplnil ji balenou vodou z lahve. Dala jsem si tenkrát čaj a při jeho pití jsem se dozvěděla vše, co mne zajímalo. Neznámý muž se jmenoval Patrik, trpěl roztroušenou sklerózou a v lázních byl také po prvé. Tahle zákeřná a nevyzpytatelná choroba ho zatím omezovala jen v chůzi. Byl veselý a společenský člověk, zabývající se vším kolem počítačové techniky a k jeho největším koníčkům patřila právě hra na kytaru a zpěv. Prožili jsme tenkrát krásný večer, kdy jsme si společně "zamuzicírovali", čajem si připili na tykání a po dobu lázeňského pobytu ještě hodněkrát i pro potěchu ostatních pacientů uspořádali koncert na přilehlé zahradě u táboráku s kytarou … Už je to docela dávno a mně se přesto zdá, jako by to bylo včera. Od té doby si píšeme. O svých strastech, nemoci i radostech života. Občas si vyměníme nějaký mail, nebo si zavoláme. Vloni to nevyšlo. Patrik byl v lázních v zimě. Proto se letos budu moc těšit. Dlouhou dobu jsme se už neviděli….

S těmito myšlenkami jsem došla do kuchyně, uvařila si kafe a začala přemýšlet, co všechno si vezmu tentokrát do lázní s sebou. Týden utekl jako voda a já konečně s kufrem v ruce a mojí nepostradatelnou průvodkyní a kamarádkou kytarou vystoupila z autobusu ve známém lázeňském městě.
Patrik na mne čekal před lázeňským domem. Nebylo si ho možné nezapamatovat. Jeho podoba se mi téměř okamžitě do detailů vybavila. Nejen pro jeho nezbytné francouzské hole. Jeho vytáhlá hubená postava a krásné hnědé oči, vystupující z vysokého čela se za ty dva roky ani trochu nezměnily.
"Vítám tě…", Patrik se usmíval.
"Koukám, žes kytaru nezapomněla, a to je moc dobře". Zlehka mne políbil na tvář.
"Bože, jak bych si přála, aby se moje přátelství s Patrikem změnilo v cosi jiného, intimnějšího…" To byl můj tajný sen, aniž jsem tušila, zda bude opětovaný i druhou stranou.
V následných třech dnech nás oba pohltil "lázeňský kolotoč". Po snídani jedna procedura za druhou. Dopoledne masáže, cvičení, pak oběd, odpolední procházka a plavání v bazénu s krásně teplou vodou, večeře. Kdo zažil, ví, že v prvních dnech je to nejhorší. Ztuhlé svaly bolí a člověk má jediné přání. Lehnout a spát. Proto jsme se s Patrikem na mém pokoji sešli po prvé až o víkendu. Byl krásný letní večer. Usadila jsem se v křesílku. Patrik odkudsi vyčaroval láhev vína a svoji nepostradatelnou kytaru. Nalil mi do připravené sklenice a usadil se naproti mně.
"Tak jakou si dáme, Ilčo?", zeptal se a začal hrát….
Nejdřív jsem bez dechu poslouchala. Později jsem se přidala zpěvem a svou znalostí několika kytarových akordů. Ty sice pro moji potřebu postačovaly, ale s kvalitou Patrikovy hry se nedaly srovnávat.
Bylo už dlouho po půlnoci, když Patrik dohrál tu naši nejoblíbenější píseň. "Každá trampota má svou mez", v jeho podání na mne hluboce zapůsobila. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho dlouze políbila. Neprotestoval. Objali jsme se. Pocítila jsem velký příval citů, téměř až k bolesti. Byla jsem šťastná. Zadíval se na mne dlouhým pohledem a znovu mne políbil. Pak se těžce zvedl z křesla a na moji otázku, zda za ním zítra večer mohu přijít, kývl a odešel do svého pokoje. Usedla jsem na svoji postel. Hlavou se mi začala honit spousta myšlenek, včetně těch pochybovačných.
"Ilono, neblbni. Zkazíš tak dlouho trvající přátelství. Přece víš, že takovéhle vztahy nemají budoucnost, zadrž!" Tak mi radilo mé druhé já. Ale pocit štěstí byl natolik silný, že jsem o tom odmítla dál přemýšlet.
Ráno jsem se probudila poměrně časně a okamžitě mne napadlo, jaké asi bude setkání s Patrikem za denního světla. Když jsme se setkali cestou do tělocvičny, krátce jsem ho políbila. Neprotestoval, ale ani to nijak nekomentoval. A co pro mne mělo být už teď varováním, ani se nesnažil mé city nějak oplácet. Vysvětlila jsem si to sama pro sebe. Také asi bojuje s rozpory svého svědomí, zda zaměnit naše přátelství za lásku…
Večer jsem za ním se svou kytarou přišla do jeho pokoje. Bylo to všechno jako přes kopírák. Opět jsme se nedostali dál, než k několika polibkům. Přes den jsme byli každý sám. Měla jsem dojem, že Patrik se mi záměrně vyhýbá. Že by se za moje kulhání styděl? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeho zvláštní citový vztah ke mně jsem sama pro sebe nazvala "neláskou".
Nadešel poslední společný lázeňský víkend. Venku pršelo a tak jsme se s Patrikem opět sešli v mém pokoji. Byla jsem odhodlaná se na všechno zeptat. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbal. Vždyť přece byl také postižený, jako já. Proto jsem tenhle důvod vyloučila. Že by měl nějakou jinou? Tohle jsem musela připustit. Na rozloučenou jsem koupila několik obložených chlebíčků. Pro tentokrát jsme vynechali alkohol. Patrik jej stejně s ohledem na svoji nemoc měl od lékaře zakázaný. Uvařil čaj a usadili jsme se naproti sobě.
"Co je s tebou? Dnes jsi nějaká zamyšlená, vážná. Děje se něco?". Patrikův hluboký sametový hlas mne vrátil do současnosti, protože myšlenky jsem měla roztoulané hodně daleko.
"Nic, to bude v pořádku", lhala jsem, neboť najednou mne opustila odvaha všechno vyřešit hned, tak říkajíc bez diplomacie.
"Je ti líto posledního večera? Všechno má svůj konec, co naděláš. Tak jakou si dáme? Tu naši nejoblíbenější?", snažil se Patrik naladit tu správnou atmosféru.
Nezbylo mi, než kousnout do kyselého jablka.
"Obávám se, že dneska mi asi do zpěvu nebude. Potřebuju s tebou mluvit".
"Co je? Stalo se něco?", nechápal, co mám na mysli.
"Ty nevíš? Trápíš mě a nevíš? Zjevně se mi vyhýbáš, přes den o moji společnost nestojíš a teď děláš, že nevíš? Slibovala jsem si od našeho vztahu trochu víc. Ale asi marně…".
Tak a bylo to venku. Musím říci, že v tom okamžiku se mi znatelně ulevilo, i když duše zůstala stále bolavá. Čekala jsem jen na Patrikovo vysvětlení.
Dlouho mlčel, jako by nevěděl, co mi má říci. Pak se zhluboka napil čaje a přisedl ke mně blíž.
"Ilčo, vím, že sis slibovala od našeho vztahu více. Také k tobě cítím sympatie. Ale prostě a jednoduše řečeno - podle mne je nemá cenu rozvíjet a já se toho i bojím. Proto jsem tak zdrženlivý. Nechci ti ubližovat. Podívej. Dobře víš, jak na tom jsem. Zatím chodím pouze o holích. Zatím…". Odmlčel se.
"Ale já", chtěla jsem dodat, že bych se o něho vždycky starala, ale položil mi ruku na ústa a pokračoval.
"Sama nejlíp víš, jak tahle nemoc končívá. Nechtěl bych bejt stoprocentně závislej na jediné milující osobě. Je to krutý, věř mi. Nejsme již nejmladší, a proto si nemusíme mazat kolem huby nějaký med, promiň. A obráceně by to bylo stejné. Ani ty nejsi bez potíží a také nevíš, jak se tvoje nemoc dále rozvine. Ale za to já vím, že kdyby došlo na lámání chleba, tak já se svou chorobou bych se o tebe rozhodně postarat nedokázal. Nechtěl bych takový stav zažít, na to tě mám moc rád. Odpusť mi, že to říkám takhle bez obalu. Ale v našem případě to ani jinak nejde. A potom, jsem už zvyklý být sám. Mám svá pravidla, své zvyky, svůj byt, svoje zcela samostatné zázemí a nedovedu si vůbec představit, že tato moje nezávislost by se měla nějak změnit. Proto jsem při našich společných večerech postupně docházel k závěru, že nechci zkazit naše dosavadní vztahy a změnit naše dlouholeté a pro mne krásné přátelství v nějaký jiný cit. Promiň mi to, jestli můžeš a zůstaň dál mou kamarádkou, které je možné svěřit i to největší tajemství….".
Poslouchala jsem beze slova a do očí se mi draly slzy. Ten večer skutečně na zpívání nedošlo. Oba jsme byli příliš rozechvělí a uvědomovali si, že život není peříčko. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem a objetím a já Patrikovi poděkovala za jeho otevřený postoj k životu a za zachované přátelství ke mně i do budoucna. Druhý den ráno Patrik odejel a já v lázních strávila ještě týden.
Měla jsem čas na to, abych si srovnala svoje vnitřní já a pochopila, že mezi mnou a Patrikem opravdu láskyplný vztah nebude. Vyčítala jsem si, že hned na začátku jsem neposlechla své druhé já. Ale zvládla jsem to. Každá trampota má svou mez, ale vždycky máš důvod jít dál, zpívá se v naší oblíbené písni. Takový je už osud. A mnohdy nejen nás, handicapovaných…

Téma týdne: Oblíbená píseň

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 11. srpna 2014 v 18:44 | Reagovat

Ach jo... tušila jsem, že příběh happyendem neskončí, ale stejně škoda. Alespoň to Ilona zkusila ;-). Na jejím místě bych to udělala též. :-)
Bezvadně a čtivě napsané!

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 20:04 | Reagovat

Děkuji za pochvalu. Vydržela jsi číst až do konce, a to mě těší.[1]:

3 allvsechno allvsechno | 13. srpna 2014 v 13:51 | Reagovat

Nominuju tě na T.L.A. :)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 14:20 | Reagovat

Já Ti děkuji, ale můžeš mi vysvětlit, o co jde? Dosud jsem se s touto zkratkou nesetkala a tak promiň moji neznalost.[3]:

5 Hanka Hanka | 13. srpna 2014 v 15:22 | Reagovat

Dobrý den, jsem tady poprvé, takže nevím NIC o autorce, o blogu... a hned tohle O_O . Přečetla jsem to souvisle jak se říká jedním dechem a to se mi (na blogu) nestává příliš často. Povídka se povedla a ten obsah se nemusí týkat jen postižených nějakou nemocí. Takže - chválím. :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 13. srpna 2014 v 17:45 | Reagovat

Taky jsem si povídku přečetla jedním dechem, trošku jsem s nimi soucítila, ale život se s nikým nemazlí. Je to opravdu ze života, žádné sci-fi, krásně napsané jako vždy, tak co k tomu dodat. Hodně štěstí všem! :-D

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 20:56 | Reagovat

Děkuji  za pochvalu.[5]:

[6]:

8 jana jana | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 21:09 | Reagovat

Dlouhé články většinou nemám sílu číst do konce,ale tato povídka mě vzala za srdce hned od začátku.Zase si udělám čas a přijdu si něco přečíst ;-)

9 markeet123 markeet123 | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 10:14 | Reagovat

Ahooj,U mě na blogu probíhají v rámci jeho 2.narozenin soutěže a budu moc ráda,když se aspoň do něteré z nich zapojíš. Jejich seznam najdeš na - http://markeet123.blog.cz/1408/seznam-narozeninovych-soutezi

10 Robka Robka | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 10:15 | Reagovat

Hezky a s citem napsáno. Trochu mě mrzí, že se jejich vztah neposunul z přátelské roviny někam dál, ale život už je takový a nakonec i to přátelství není k zahození.

11 paling paling | Web | 17. června 2015 v 18:28 | Reagovat

nesouhlasím s autorem, nebo spíš ani s autorem, a s tím, kdo vymyslel tento příspěvek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama