Srpen 2014

Není táta jako táta

26. srpna 2014 v 16:23 | Aliwien |  Téma týdne
Z dětského pokoje slyším hlasitý pláč. Zase Hanička. Rozsvítím lampičku u nočního stolku. Ručičky budíku ukazují tři hodiny.
"Zase neusnu do rána!", pomyslím si, když ve spěchu nazouvám pantofle.
"Už jdu, broučku, neplakej, maminka je u tebe!", volám. V pokojíčku na posteli sedí moje sedmiletá Hanička, s uplakanýma a hrůzou otevřenýma očima.
"Mamíí, já se bojím!"
Počká, až si k ní sednu a křečovitě mne obejme kolem krku.
"Mamíí, já jsem tak ráda, že jsi tady. Nezabije mě, viď?"
"Ale jdi, ty můj rozumbrado. Copak se ti zase zdálo? A kdo by tě chtěl zabít? Máš přece mě a já tě nedám, neboj!", hladím ji po hlavě a cítím, jak se celá chvěje.
"Víš mami, zase tu byl. Ten velký, hubený pán, s knírkem. V ruce držel pásek a tolik mne bil. Moc to bolelo. Nakonec říkal, že mne stejně jednou zabije a tebe taky! Moc jsem se bála, křičela jsem!"
"A pak ses probudila a viděla, že jsi doma, co? Neboj. To všechno byl jen ošklivý sen. Už je to dobré. Jsem tu s tebou. Chceš, abych si lehla k tobě do postýlky?"
"Jo", říká roztřeseným hláskem. Opatrně se nasunu pod její peřinku, obejmu ji kolem ramen a za chvilku cítím, jak usíná. Pomalu vstanu. Cestou do ložnice je mi jasné, že opět budu mít do rána o čem přemýšlet. Tenhle sen se štíhlým pánem s knírkem se totiž Haničce nezdál po prvé. V poslední době to bylo docela často. Nechce se mi moc věřit na reinkarnaci. Ale co když opravdu se jí vybavují dávné vzpomínky z útlého věku? Co když se jí skutečně nějakým způsobem vrací ta hrůza, kterou jsem si já i s ní musela zhruba před pěti lety vytrpět? Vysoký hubený pán s knírkem byl můj bývalý manžel a Hančin táta. Myslela jsem si, že si ho nemůže pamatovat. Ale tyhle opakované sny - co když jsou to nějaké ztracené vzpomínky, které se jí nyní vrací? Je možné, že ji minulost bude stále pronásledovat?

Uléhám a v myšlenkách se vracím do období před pěti lety. Tehdy jsem byla s manželem vdaná druhý rok, dcerka se batolila kolem nás. Manžel byl žárlivý, občas se i napil, nějaká ta facka u nás nebyla nic mimořádného. Ale kvůli Haničce jsem to chtěla vydržet. Přece každé dítě potřebuje oba rodiče…

Při jedné návštěvě hospody jakýsi jeho "dobrý kamarád" mu při pivě namluvil, že Hanička mu není vůbec podobná.
"Bůhví čí ta holka je! Měl by sis s tou tvojí doma pořádně promluvit!", to byla voda na manželův mlýn. Od té doby jsem měla doma peklo. Haničku jsem se snažila chránit, ale to, aby nebyla svědkem hrubého násilí, se vždycky nepodařilo. Nechtěla jsem to nikam hlásit. Byla by to přece ostuda. Co by si pomysleli lidé, kteří mne znají. Ještě by se mi vysmáli. Řídila jsem se heslem "co se doma uvaří, se má i doma sníst". Ale trpělivost není nekonečná. Manželova žárlivost i přesvědčení, že Hanička není jeho a že já zákonitě jsem mu musela být nevěrná, se stupňovalo. Opilý chodil domů téměř denně. Snažila jsem se mu vyhýbat, protože jakékoliv vysvětlování se míjelo účinkem. Ale ani tahle moje snaha nezabrala. Stále víc jej to utvrzovalo v jeho "pravdě". A pak přišel onen kritický den. Byla neděle ráno, sluníčko se zvolna klubalo z mlhy a vypadalo to, že bude nádherná neděle.
"Podívám se s malou odpoledne do ZOO. Vláďa stejně skončí v hospodě, jako každou neděli", plánovala jsem si.
Když jsem přišla do kuchyně, manžel tam cosi kutil. V ruce držel Haniččinu lahvičku s čajem. Překvapilo mne to. Nikdy si takových věcí nevšímal. Že by?? Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mne v tu chvíli napadlo.
"Co tam děláš? Tys do toho čaje něco nasypal, co? A nelži, viděla jsem tě!!", lhala jsem s přesvědčením, že se přizná k tomu, co jsem jenom tušila.
"Zabiju ji. Bastarda. Nemůžu se na ni ani podívat. A ty ji budeš následovat!" Mířil k Haničce do pokoje. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale skočila jsem mu po ruce a lahvičku mu vyrvala. Mrštila jsem s ní do dřezu. Rozbila se. Pak už si jen matně vybavuji spoustu ran, můj křik a posléze i volání sousedů, co se to u nás děje. Poslední, co jsem ze sebe dokázala vykřičet, bylo "zavolejte policii". Když jsem se probrala, skláněl se nade mnou lékař. V bytě byl klid, manžela jsem nikde neviděla. Pohybovali se tam jenom policisté, kterým jsem s námahou vysvětlovala, co se stalo.
"Kde je Hanička?", vyhrkla jsem, ač mne bolelo celé tělo.
"Buďte v klidu. Hanička bude v pořádku, má jenom šok. Poděkujte sousedům. Vyrazili dveře a vzali ji k sobě. A ten, co vám ublížil, mezitím utekl. Teď pojedete s námi do nemocnice. Musí vás tam pořádně prohlédnout!"
V nemocnici jsem strávila čtrnáct dní. Haničku za mnou na návštěvu vodila sousedka, se kterou jsem se od té doby hodně spřátelila. Od policistů jsem se dozvěděla, že v čaji byla silná dávka uspávacích prášků. Kdyby se Hanička napila, určitě by to nepřežila. Manžela dopadli hned druhý den. Skončil ve vazbě. Přiznal se, že opravdu chtěl Haničku zabít. Nebyla přece jeho… Soud jej poslal do vězení na osmnáct let za pokus o vraždu a ublížení na zdraví. V zápětí jsem se s ním rozvedla.
Haničce jsem tuhle historii neměla sílu vyprávět. Zatím byla ještě moc malá. Spíše jsem chtěla tyhle vzpomínky z její paměti na věky vymazat. Když se ptala na tátu, vymlouvala jsem se, že je dlouhodobě v cizině a že nevím, zda se vrátí. Snad až Hanička dospěje, najdu odvahu, abych jí řekla pravdu. Bude jí pětadvacet, až její "táta" opustí vězení. Nechám na ní, zda bude chtít ztracené vzpomínky docela zapomenout, nebo si bude chtít se svým "tátou" promluvit. Já mám jasno. Nikdy jej už nechci vidět. Kéž by i pro mne tyhle vzpomínky zůstaly navždycky ztracené…

Téma týdne: Ztracené vzpomínky


Tajné přání

19. srpna 2014 v 18:13 | Aliwien |  Téma týdne
Sedím na lodžii našeho panelákového bytu a tiše se dívám na noční oblohu. Je jasná, červencová noc, nádherné teplo a vůbec se mi nechce spát. Pozoruji Velký vůz a spoustu dalších zářících hvězdiček kolem něj. Robin by je pojmenoval všechny. Astronomie byla jeho velkým koníčkem. Padá hvězda. Vzpomínám. Tehdy jsme také společně pozorovali padající hvězdu a pro sebe tutlali svá tajná přání. Já si přála, aby nám naše láska vydržela navždycky. Dnes je tomu právě rok…

Měli jsme s Robinem krátce po svatbě. Byla to láska na první pohled a oba jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Brali jsme se po tříměsíční známosti. Svatba byla velkolepá. Vždycky bylo mým snem mít svatbu se vším všudy. Dlouhé bílé svatební šaty, ženicha v tmavém obleku s bílou košilí a kravatou v barvě mé svatební kytice. Družičky také nesměly chybět. Brali jsme se na nedalekém zámku a mně se opravdu splnil životní sen. Léto jsme trávili na naší venkovské chalupě. Sami. Rodiče se smířili s tím, že chaloupku jim přenecháme na podzim. Chtěli jsme si užít naše mladé manželství. Vraceli jsme se z taneční zábavy. Znáte to, jak to na vesnici chodí. Muzika hraje, pokud je co jíst a pít. Byli jsme veselí, zamilovaní, šťastní. Cesta domů vedla po krajnici okresní silnice. Tak jako dnes byla i tehdy krásná teplá jasná noc. Na nebi ostře zářily hvězdy a Robin si neodpustil, aby mne neproškolil. Dnes si již nevzpomínám na to, jaké hvězdy všechny na obloze viděl a pojmenoval. Ale stačilo mi, že mne držel kolem ramen a já jen tiše přikyvovala. Pak se ozvala rána. Najednou byla naprostá tma.

Ranní noviny přinesly palcové titulky: "Opilý řidič srazil u silnice dva mladé lidi a od nehody ujel", mohl se dočíst každý, koho tato tragedie zajímala.

Pomalu se probouzím. Kde to jsem? Kolem mne je bílo. Mlhavě vidím postavu v bílém plášti. Pozvolna se mi zaostřuje zrak.
"Tak co, už jsme se vyspinkali? Vítám vás zpátky! Vy jste nám ale dala! Už mě vnímáte? Jak se jmenujete, slyšíte mě?"
"Alena Horníková, vlastně ne, Patočková", snažím se ze sebe vypravit. Moc mi to ale nejde.
"To nic. Určitě si vzpomenete zítra, jak se opravdu jmenujete", říká lékař s úsměvem a vidím, jak do zavedené kanyly z injekční stříkačky tlačí jakousi tekutinu. Po chvíli zavírám oči a opět se propadám do tmy.
"Probudí se nejspíš k večeru. Okamžitě mne zavolejte, kdyby se dělo něco mimořádného. Jestli nebude mít po tom nárazu poškozený mozek, bude to zázrak". Sestřička přikyvuje a usedá na kulatou stoličku u mého lůžka.

Znovu se probouzím. Stmívá se. Sestřička se na mne usmívá a přivolává lékaře.
"Tak jak? Už je líp? Dneska mi už řeknete, jak se jmenujete doopravdy?"
Bolí mne hlava, ale otázce moc nerozumím. Proč se na to ptá? Jasně, že to vím.
"Alena Patočková", říkám bez rozmýšlení.
"Tak ne Horníková?"
Co to sem plete. To je přece moje jméno za svobodna. Namáhavě to vysvětluji a tak se lékař dozvídá, že mám krátce po svatbě a na své nové jméno jsem si ještě nezvykla.
"A co Robin?", ptám se já, protože si najednou uvědomuji, že se mnou před nehodou někdo byl.
"Robin? Kdo je to?"
Proboha. Ten doktor je asi blázen, říkám si v duchu, ale nahlas pronesu jediné slovo, kterého jsem ještě schopná.
"To je manžel".
"Aha, já už vím. Ten tady leží taky. Zatím ho nemůžete vidět, musíte se nejdřív dát trochu dohromady sama, jasné? Máte otřes mozku, jinak kupodivu se vám, kromě drobných oděrek nic nestalo!"
"A Robin? Jak ten je na tom?"
Lékař se vyhne odpovědi.
"Teď ne. Jak jsem řekl, dozvíte se to později".

Po týdenním pobytu v nemocnici jsem konečně byla schopná normálně vnímat. Dozvěděla jsem se, že Robin má zlomené nohy a na rozdíl ode mne silný otřes mozku. Zatím je udržovaný v umělém spánku. Byla to rána z čistého nebe. Robin mi přece nemůže umřít. Kvůli nějakému nezodpovědnému opilému parchantovi…
Když mne po dalším týdnu propustili domů, jezdila jsem za Robinem do nemocnice každý den. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku a vyprávěla mu, co je u nás nového. Snad mne slyšel, kdo ví. Po měsíci se konečně probral. Nepoznával mne. Vyděsilo mne to.
"Nebojte, to se časem spraví", utěšoval mne jeho ošetřující lékař. Zajímavé bylo, že po několika dalších dnech podle hlasu věděl, kdo jsem. Nechápala jsem to. Až později mi došlo to, co vlastně všichni kolem mne úzkostlivě tajili. Robin nevidí!
Lékař mi moji domněnku potvrdil. Následkem nárazu a poškození mozku Robin skutečně přišel o zrak. Celý svět se mi v tu chvíli zhroutil, ale před Robinem jsem nechtěla na sobě dát nic znát. Když se konečně postavil na nohy, byl to malý zázrak. Vodila jsem si ho po nemocniční chodbě a dodávala mu sil, aby svůj boj o další život nevzdával.
Dnes uplynul rok od nešťastné události a zítra si Robina přivezu domů. Na doléčení v ústavu se naučil braillovo písmo. Naštěstí jeho další vnímání zůstalo nepoškozené. Ujišťoval mne, že mne stále miluje. Co když tenkrát moje přání padající hvězdy se splnilo právě až teď? Co když to všechno byla jenom těžká zkouška naší vzájemné lásky? Obstáli jsme v ní oba, i když to nebylo lehké. Dnes již vím, že další soužití s mým manželem zvládnu a moc se těším, až zase bude vedle mne spát v naší společné ložnici.

Otřesu se zimou. Naposledy se rozhlédnu po tmavé obloze plné rozzářených hvězdiček. Je krátce po půlnoci. Kdyby teď náhodou nějaká hvězda padala, bezpečně vím, jaké by tentokrát bylo moje přání. Ale člověk nesmí být neskromný. Třeba se splní. Uvidíme zase za rok…

Téma týdne: Toulky ve hvězdách


Lázeňské intermezzo

11. srpna 2014 v 17:18 | Aliwien |  Téma týdne
"A zase pojedu do lázní! Jak já se těším!", tak přemítala Ilona, když z poštovní schránky vylovila cestou z práce dopis, obsahující očekávaný poukaz.
"Bude prodloužená dovolená, letos to vyšlo krásně. Červenec, nejlepší letní měsíc přímo vybízel k lázeňskému pobytu.
"Jaké to asi bude po třetí? Setkám se zase s Patrikem, se kterým si po celé tři roky pilně dopisuju, a udržujeme krásné přátelství? Bylo by to fajn!"
S takovými myšlenkami otevírám dveře svého bytu. Dýchne na mne atmosféra domova a naprosté samoty. Jako žena středního věku žiji již dlouhou dobu zcela sama. Bývalý manžel si před lety našel mladší a já rozchod odnesla zdravím. Následkem prodělané mozkové příhody trochu kulhám a lázeňský pobyt, který mi každoročně vylepšuje dovolenou, mi alespoň trošku nalije nových sil do žil. Moje první cesta vede k telefonu. Vytáčím známé číslo.
"Patrik?", netrpělivě vyřknu očekávané jméno, když se po zvednutí sluchátka na druhé straně nikdo neozývá.
"No ahoj. Děje se něco Ilčo?", ozývá se hlubokým sametovým hlasem a já bez jakýchkoliv okolků pokračuju.
"Jedu do lázní. Do našich lázní, chápeš? Patnáctého července. A co ty?"
"Nebudeš mi to věřit, ale budu tam o týden dřív než ty. Vezmu kytaru a už teď se těším, že se zase uvidíme", slyším Patrika.
"Zazpíváme si, jako tenkrát, co?"
"O tom nepochybuj. A teď promiň, někdo mi zvoní u dveří. Tak za týden!", telefon klapne a já si vybavuji naše první setkání.
Je to tři roky, co jsem do lázní přijela po prvé. Přidělili mi samostatný pokoj. Přes den bylo pořád co dělat. Procedury, masáže, plavání a cvičení v bazénu, povinné procházky do nedalekého lesa. Ale večery byly dlouhé. Jako takzvaná "křížková" pacientka jsem nemohla opustit lázeňskou budovu. Je to podobné, jako na nemocenské. A tak jsem se věnovala čtení, poslouchání televize a ručním pracím. Až jednou večer jsem zaslechla zvučné struny kytary, krásný tenor, zpívající známou trempskou píseň. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a zkoumala, odkud hlas přichází. O patro výš to bylo jasné. Protože ani mně hudba nebyla zcela cizí, vrátila jsem se pro svoji kytarku a nesměle zaklepala na dveře pro mne zatím neznámého zpěváka.
"Můžu se přidat?", nahlížím pootevřenými dveřmi do pokoje, odkud se ozvalo hlasité "dál".
"Ale, tak moc vás pohltilo moje zpívání?", zeptal se muž mého věku. Seděl na pohovce, vedle sebe položené dvě francouzské hole.
"Krátím si večer. Vy taky?", pronesl s pochopením, když zaregistroval moje kulhání.
"Hm. Taky. Přilákalo mne to vaše zpívání. Krásné…", odtušila jsem a posadila se do nabídnutého křesla.
"Dáte si něco? Kávu, čaj?", odkudsi vylovil varnou konvici a naplnil ji balenou vodou z lahve. Dala jsem si tenkrát čaj a při jeho pití jsem se dozvěděla vše, co mne zajímalo. Neznámý muž se jmenoval Patrik, trpěl roztroušenou sklerózou a v lázních byl také po prvé. Tahle zákeřná a nevyzpytatelná choroba ho zatím omezovala jen v chůzi. Byl veselý a společenský člověk, zabývající se vším kolem počítačové techniky a k jeho největším koníčkům patřila právě hra na kytaru a zpěv. Prožili jsme tenkrát krásný večer, kdy jsme si společně "zamuzicírovali", čajem si připili na tykání a po dobu lázeňského pobytu ještě hodněkrát i pro potěchu ostatních pacientů uspořádali koncert na přilehlé zahradě u táboráku s kytarou … Už je to docela dávno a mně se přesto zdá, jako by to bylo včera. Od té doby si píšeme. O svých strastech, nemoci i radostech života. Občas si vyměníme nějaký mail, nebo si zavoláme. Vloni to nevyšlo. Patrik byl v lázních v zimě. Proto se letos budu moc těšit. Dlouhou dobu jsme se už neviděli….

S těmito myšlenkami jsem došla do kuchyně, uvařila si kafe a začala přemýšlet, co všechno si vezmu tentokrát do lázní s sebou. Týden utekl jako voda a já konečně s kufrem v ruce a mojí nepostradatelnou průvodkyní a kamarádkou kytarou vystoupila z autobusu ve známém lázeňském městě.
Patrik na mne čekal před lázeňským domem. Nebylo si ho možné nezapamatovat. Jeho podoba se mi téměř okamžitě do detailů vybavila. Nejen pro jeho nezbytné francouzské hole. Jeho vytáhlá hubená postava a krásné hnědé oči, vystupující z vysokého čela se za ty dva roky ani trochu nezměnily.
"Vítám tě…", Patrik se usmíval.
"Koukám, žes kytaru nezapomněla, a to je moc dobře". Zlehka mne políbil na tvář.
"Bože, jak bych si přála, aby se moje přátelství s Patrikem změnilo v cosi jiného, intimnějšího…" To byl můj tajný sen, aniž jsem tušila, zda bude opětovaný i druhou stranou.
V následných třech dnech nás oba pohltil "lázeňský kolotoč". Po snídani jedna procedura za druhou. Dopoledne masáže, cvičení, pak oběd, odpolední procházka a plavání v bazénu s krásně teplou vodou, večeře. Kdo zažil, ví, že v prvních dnech je to nejhorší. Ztuhlé svaly bolí a člověk má jediné přání. Lehnout a spát. Proto jsme se s Patrikem na mém pokoji sešli po prvé až o víkendu. Byl krásný letní večer. Usadila jsem se v křesílku. Patrik odkudsi vyčaroval láhev vína a svoji nepostradatelnou kytaru. Nalil mi do připravené sklenice a usadil se naproti mně.
"Tak jakou si dáme, Ilčo?", zeptal se a začal hrát….
Nejdřív jsem bez dechu poslouchala. Později jsem se přidala zpěvem a svou znalostí několika kytarových akordů. Ty sice pro moji potřebu postačovaly, ale s kvalitou Patrikovy hry se nedaly srovnávat.
Bylo už dlouho po půlnoci, když Patrik dohrál tu naši nejoblíbenější píseň. "Každá trampota má svou mez", v jeho podání na mne hluboce zapůsobila. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho dlouze políbila. Neprotestoval. Objali jsme se. Pocítila jsem velký příval citů, téměř až k bolesti. Byla jsem šťastná. Zadíval se na mne dlouhým pohledem a znovu mne políbil. Pak se těžce zvedl z křesla a na moji otázku, zda za ním zítra večer mohu přijít, kývl a odešel do svého pokoje. Usedla jsem na svoji postel. Hlavou se mi začala honit spousta myšlenek, včetně těch pochybovačných.
"Ilono, neblbni. Zkazíš tak dlouho trvající přátelství. Přece víš, že takovéhle vztahy nemají budoucnost, zadrž!" Tak mi radilo mé druhé já. Ale pocit štěstí byl natolik silný, že jsem o tom odmítla dál přemýšlet.
Ráno jsem se probudila poměrně časně a okamžitě mne napadlo, jaké asi bude setkání s Patrikem za denního světla. Když jsme se setkali cestou do tělocvičny, krátce jsem ho políbila. Neprotestoval, ale ani to nijak nekomentoval. A co pro mne mělo být už teď varováním, ani se nesnažil mé city nějak oplácet. Vysvětlila jsem si to sama pro sebe. Také asi bojuje s rozpory svého svědomí, zda zaměnit naše přátelství za lásku…
Večer jsem za ním se svou kytarou přišla do jeho pokoje. Bylo to všechno jako přes kopírák. Opět jsme se nedostali dál, než k několika polibkům. Přes den jsme byli každý sám. Měla jsem dojem, že Patrik se mi záměrně vyhýbá. Že by se za moje kulhání styděl? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeho zvláštní citový vztah ke mně jsem sama pro sebe nazvala "neláskou".
Nadešel poslední společný lázeňský víkend. Venku pršelo a tak jsme se s Patrikem opět sešli v mém pokoji. Byla jsem odhodlaná se na všechno zeptat. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbal. Vždyť přece byl také postižený, jako já. Proto jsem tenhle důvod vyloučila. Že by měl nějakou jinou? Tohle jsem musela připustit. Na rozloučenou jsem koupila několik obložených chlebíčků. Pro tentokrát jsme vynechali alkohol. Patrik jej stejně s ohledem na svoji nemoc měl od lékaře zakázaný. Uvařil čaj a usadili jsme se naproti sobě.
"Co je s tebou? Dnes jsi nějaká zamyšlená, vážná. Děje se něco?". Patrikův hluboký sametový hlas mne vrátil do současnosti, protože myšlenky jsem měla roztoulané hodně daleko.
"Nic, to bude v pořádku", lhala jsem, neboť najednou mne opustila odvaha všechno vyřešit hned, tak říkajíc bez diplomacie.
"Je ti líto posledního večera? Všechno má svůj konec, co naděláš. Tak jakou si dáme? Tu naši nejoblíbenější?", snažil se Patrik naladit tu správnou atmosféru.
Nezbylo mi, než kousnout do kyselého jablka.
"Obávám se, že dneska mi asi do zpěvu nebude. Potřebuju s tebou mluvit".
"Co je? Stalo se něco?", nechápal, co mám na mysli.
"Ty nevíš? Trápíš mě a nevíš? Zjevně se mi vyhýbáš, přes den o moji společnost nestojíš a teď děláš, že nevíš? Slibovala jsem si od našeho vztahu trochu víc. Ale asi marně…".
Tak a bylo to venku. Musím říci, že v tom okamžiku se mi znatelně ulevilo, i když duše zůstala stále bolavá. Čekala jsem jen na Patrikovo vysvětlení.
Dlouho mlčel, jako by nevěděl, co mi má říci. Pak se zhluboka napil čaje a přisedl ke mně blíž.
"Ilčo, vím, že sis slibovala od našeho vztahu více. Také k tobě cítím sympatie. Ale prostě a jednoduše řečeno - podle mne je nemá cenu rozvíjet a já se toho i bojím. Proto jsem tak zdrženlivý. Nechci ti ubližovat. Podívej. Dobře víš, jak na tom jsem. Zatím chodím pouze o holích. Zatím…". Odmlčel se.
"Ale já", chtěla jsem dodat, že bych se o něho vždycky starala, ale položil mi ruku na ústa a pokračoval.
"Sama nejlíp víš, jak tahle nemoc končívá. Nechtěl bych bejt stoprocentně závislej na jediné milující osobě. Je to krutý, věř mi. Nejsme již nejmladší, a proto si nemusíme mazat kolem huby nějaký med, promiň. A obráceně by to bylo stejné. Ani ty nejsi bez potíží a také nevíš, jak se tvoje nemoc dále rozvine. Ale za to já vím, že kdyby došlo na lámání chleba, tak já se svou chorobou bych se o tebe rozhodně postarat nedokázal. Nechtěl bych takový stav zažít, na to tě mám moc rád. Odpusť mi, že to říkám takhle bez obalu. Ale v našem případě to ani jinak nejde. A potom, jsem už zvyklý být sám. Mám svá pravidla, své zvyky, svůj byt, svoje zcela samostatné zázemí a nedovedu si vůbec představit, že tato moje nezávislost by se měla nějak změnit. Proto jsem při našich společných večerech postupně docházel k závěru, že nechci zkazit naše dosavadní vztahy a změnit naše dlouholeté a pro mne krásné přátelství v nějaký jiný cit. Promiň mi to, jestli můžeš a zůstaň dál mou kamarádkou, které je možné svěřit i to největší tajemství….".
Poslouchala jsem beze slova a do očí se mi draly slzy. Ten večer skutečně na zpívání nedošlo. Oba jsme byli příliš rozechvělí a uvědomovali si, že život není peříčko. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem a objetím a já Patrikovi poděkovala za jeho otevřený postoj k životu a za zachované přátelství ke mně i do budoucna. Druhý den ráno Patrik odejel a já v lázních strávila ještě týden.
Měla jsem čas na to, abych si srovnala svoje vnitřní já a pochopila, že mezi mnou a Patrikem opravdu láskyplný vztah nebude. Vyčítala jsem si, že hned na začátku jsem neposlechla své druhé já. Ale zvládla jsem to. Každá trampota má svou mez, ale vždycky máš důvod jít dál, zpívá se v naší oblíbené písni. Takový je už osud. A mnohdy nejen nás, handicapovaných…

Téma týdne: Oblíbená píseň


Kouzelnou zemí je domov

4. srpna 2014 v 18:29 | Aliwien |  Téma týdne
Kouzelná země. Téma, které si můžeme vyložit různě. Pro každého z nás je kouzelná země někde jinde. Když jsme byli dětmi, byla to nepochybně pohádková země plná králů, hodných princezen či princů, kteří pro lásku k nim dokázali vždy porazit zlého draka nebo přechytračit čerta či skřítka a získat nejméně půl království, samozřejmě s láskou princezny či prince až na věky. Kolik kouzla bylo a je až dodnes v pohádkách. Kdyby to šlo, určitě by alespoň někteří z nás chvilku chtěli být v takové zemi pohádek, kde dobro zvítězí nad zlem a láska je všemocná čarodějnice.

Postupem času už pohádky čteme svým dětem, vnučkám a vnukům a pozorujeme jejich oči, zářící radostí. Ani jim nechybí představivost a jsou stejní, jako jsme byli v jejich věku my. I oni by chtěli být součástí královské rodiny, na krásném zámku, kde stále svítí slunce a pro své vyvolené být hrdiny, kteří vysvobodili zakleté prince či princezny.

Dnes máme možnost cestovat po celém světě. Navštívenou zemi, kde strávíme čtrnáct dnů své vysněné dovolené, však poznáme jen z jedné stránky. Samozřejmě, že nás uchvátí krásně zařízené hotely, pláže kousek od moře, které je pro nás jako suchozemce vzácné. Líbí se nám i počasí, kdy až na výjimky je stále krásné teplo a sluníčko. Ale byla by tato země pro nás kouzelná i v případě, že bychom zde chtěli žít trvale? Těžko říct. Jen málokdo z nás by dokázal opustit svoji rodnou zemi natrvalo. Skutečností je, že v každé zemi je něco lepší než u nás a naopak. Abychom vše poznali, museli bychom v té "druhé" zemi žít asi dlouho. Ale myslím si, že stejně by se nám časem zastesklo a museli bychom se alespoň na chvilku podívat "domů". Vzpomínám třeba na zpěváka Waldemara Matušku. Pokud byl v Čechách, zpíval vždy česky. Když emigroval, nesměly se jeho písně hrát v rozhlase ani v jiném médiu. Ale po sametové revoluci, jakmile mohl, přijel se alespoň na chvíli podívat "domů" a potěšit svými písničkami, které se hrají dodnes, své fanoušky. Nakonec o tom, kde byl "doma" svědčí i fakt, že je pochován v Čechách.

Na některých blozích jsem četla články, že náš stát je špatný, a že za komunistů bylo líp. Je to otázka názoru a prožitků každého z nás. Jen stěží může o předchozí době psát ten, kdo ji nezažil a třeba jen slyšel vyprávět své rodiče a prarodiče, jaké to "za komunistů" vlastně bylo. Nešlo jen o to, že jsme nemohli cestovat na západ a do exotických zemí jako dnes a že se stály fronty na banány, pomeranče, maso a kdoví co ještě. Komunisté promlouvali do všeho. Pokud rodina nebyla dostatečně angažovaná, jejich dítě se jen těžko mohlo dostat na střední či vysokou školu, i když mělo ke studiu všechny předpoklady. Všichni vedoucí pracovníci, pokud chtěli své funkce vykonávat, museli být členy strany. Jinak neměli šanci, i když byli vzdělaní a chytří. Ale nechtěla bych se v tomto příspěvku pouštět do politiky. Náš dnešní stát je takový, jaký jsme si ho sami vytvořili. Je pravda, že občas připomíná absurdistán. Ale žádná země není ideální a všude je něco špatného a něco dobrého. Je především na mladých lidech, aby změnili to, co se jim na dnešní době nelíbí. Kritizovat dokáže každý, ale pro to, aby se něco změnilo, je třeba něco udělat. Mladí lidé by měli chodit k volbám a učinit tak zásadní první krok k možné změně řízení státu.

Kde tedy je ta pravá "kouzelná země?" Myslím si, že je to domov. Místo, kde jsme se narodili, kde jsme vyrůstali, poznali své přátele, kamarády, studovali, pracovali a zažili dobré i zlé. Přece nemůžeme zapomenout na své kořeny. Jedno staré a moudré přísloví říká, že "všude dobře a doma nejlíp". Plně s ním souhlasím. Domov, to kouzelné slovíčko na pět písmen, alespoň pro mne hodně znamená.

Téma týdne: Kouzelná země