Pošetilé rozhodnutí

21. července 2014 v 17:37 | Aliwien |  Téma týdne
"Dano! Jsi tady? Dano, slyšíš?"
Slyším svoji matku dobře. Ale nechce se mi zrovna odpovídat. Stojím jako teď často před zrcadlem ve svém pokojíku a prohlížím se. Jen tak. V kalhotkách a bez podprsenky. Jsem tlustá. Alespoň to všichni moji vrstevníci říkají. A hlavně Vašek. To mi vadí nejvíc. Chtěla bych být hubená, štíhlá. Jinak se nikomu nebudu líbit. Tyhle myšlenky mi nejdou z hlavy v poslední době téměř vůbec. Ale jak to řešit? Snažím se už tři měsíce moc nejíst, ale pořád nejsem se svojí figurou spokojená. Otáčím se na bok a pozoruji svoje podle mne tlusté bříško. Připadá mi, jako bych byla svojí "tloušťkou" uvězněna v mé kůži. Mám pocit, že mne moje kůže každou chvilku musí uškrtit. Nezbývá nic jiného, než opravdu zhubnout, abych se cítila líp. Slyším mamku šlapat po schodech k mým dveřím. Rychle si natahuji na sebe triko a kraťasy.
"Ty mě neslyšíš, nebo co? Hulákám ze zdola jako blázen! Nebo se mnou nemluvíš? To ses zase urazila, když jsem ti vytýkala, že málo jíš a že rozhodně nejsi tlustá, jak si pořád myslíš? Tebe mrzí, že si zdravá, že jo. Podívej se kolem sebe. Kolik takových děvčat v tvém věku taky nechtělo jíst a jak dopadly. Podívej se na Ivanu. Skončila v nemocnici, viď? A to tam chceš taky skončit? Tak řekneš mi něco, nebo budu tady řečnit jenom já?"
"Nic mami. Neslyšela jsem tě. Chceš něco?", ptám se a v duchu už mamku posílám pryč. Nemám náladu na její přednášky. Stejně mne od mého úmyslu zhubnout neodradí. Musím to udělat za každou cenu. Abych nebyla spolužákům, a hlavně Vaškovi pro smích…
"Jo, chci něco. Máš dole připravenou večeři. Koupila jsem šunku od kosti, k tomu rohlíky. Pojď jíst a přestaň se už koukat do zrcadla. Stejně tam nic neykoukáš!"
Ani si to neuvědomuju, ale pravda je, že i oblečená na sebe stále hledím do zrcadla. V duchu cítím opovržení nad svou osobou a moje kůže mne stále více škrtí. Hlavně na břiše a zadku. Ale mamka se nic nesmí dozvědět.
Pomalu scházím dolů do kuchyně. Šunka voní na dálku, ale mně se dělá špatně. V poslední době jsem skoro vůbec nic nejedla. Vždycky jsem si to odnesla k sobě nahoru a tam to skončilo v záchodě. Máma nic nezjistila, naopak mne pochválila, že konečně jím. Usedám ke stolu. Je mi jasné, že nedokážu pozřít ani sousto. A když - tak stejně ve mně dlouho nezůstane. Stačí se jenom předklonit.
"Tak jez, nebo co! Koukáš na to jako husa do flašky! Nevím, co už bys chtěla. Máš pěkně rozmlsanou pusinku, když už ti ani šunčička nejede!"
"Nemám hlad. Sním si to později a vezmu si to k sobě, jo?", zkouším svoji oblíbenou taktiku.
"A co kdybys taky jednou povečeřela se mnou? Jsem tady pořád sama. Ty se vždycky vytratíš nahoru a do rána tě nikdo nevidí. Tak co říkáš. Dáme si spolu?"
Nenapadá mne žádná smysluplná úniková cesta. A tak mi nezbývá, než uždíbnout kousek rohlíku a šunky a dát to do pusy. Zvedá se mi žaludek, ale překonám to. Když se rohlík zmenší na polovinu, tak to vzdávám.
"Mami, já už opravdu nemůžu. Nezlob se. Nemám hlad a zbytek si sním u sebe. Bylo to moc dobrý".
Mamka tentokrát nic nenamítá a já si zbytek večeře odnáším do svého pokojíku. Je mi jasné, kde skončí. Stejně jsem toho snědla moc a budu muset se toho rychle zbavit. Na záchodě je to jenom chvilka, stejně se mi dělalo blbě celou dobu. Mám dojem, že jsem ale snědla rozhodně víc, než jsem ze sebe vydala. Proto si pro jistotu vezmu ještě dvě tabletky projímadla. Pak už bude dobře.
Ta noc byla strašně dlouhá. Asi jsem to s projímadlem přehnala. Byla jsem víc na záchodě než v posteli. Bylo mi blbě ze všeho. Ale když jsem ráno stoupla na váhu, tři kila byla pryč. Už mám 45 kilo z mých původních 58. Ale určitě je to ještě málo. Nedá se říct, že bych pociťovala hlad. Jíst prostě nemusím. Stačí, když se občas napiju vody.
"Danuš, tobě bylo v noci blbě?"
Mamce opravdu nic neunikne a tak musím přiznat, že jsem tu noc strávila na záchodě.
"Ale po čem? Vždyť si jedla jenom kousek šunky. A té nebylo nic, protože já ji jedla taky a žádné následky nemám! Že by nějaká střevní chřipka? A jak je ti teď?"
"No, nic moc. Točí se mi trochu hlava, ale to nic nebude. To se mi stává často a za chvíli to přejde", snažím se mamku uklidnit.
"A tak to ne, děvenko. Hezky se sebereme a já s tebou dojdu k doktorovi. To není žádná sranda. Ztrácíš se mi před očima a je třeba zjistit, od čeho. Tak se oblíkej a pospěš si. Je tam od osmi. Ve škole tě omluvím, hlavní je, aby se zjistilo, co se s tebou děje."
"Ale mami, to je zbytečný, to za chvíli přejde, já nikam nejdu. Víš, co tam bude lidí. A ty přece musíš do práce. Nebo ne?", snažím se mamku od jejího úmyslu odradit.
"Nekecej. V práci si vezmu volno. A ty dělej. Vůbec se mi nelíbíš a já nemám klid!"
V čekárně mého obvodního lékaře jsou přede mnou jen dva pacienti. Prskají a kašlou.
"Ještě to od nich chytnu", brblám si jen tak pro sebe.
"Tak slečno Komárková, pojďte dál", usměvavá sestřička mne zve do ordinace.
"A můžu s ní, sestři?", mamka je za mnou v závěsu.
"Ale mami", snažím se o svoji svobodu. Nebudu moci doktorovi něco nakecat, když tam se mnou mamka bude.
"Jen pojďte paní Komárková", sestřička moji snahu evidentně neocenila.
Doktor Pivoňka je prošedivělý padesátník. Ošetřuje mne od mého dětství a tak mne zná dobře. Mamka usedá do nabídnutého křesílka u stolečku v ordinaci a mne si bere doktor "do parády".
"Tak co tě trápí, Dano?", obrací se ke mně.
"V noci jsem měla průjem", šeptnu.
"A taky zvracela?", ptá se.
Zavrtím hlavou, i když vím, že tentokrát lžu. Ale to na sebe nechci prozradit.
"To ale není všechno, pane doktore!", mamka se ozývá ze svého křesílka a mně začíná být horko.
"Proto jsem tu s ní, aby náhodou na něco nezapomněla. Musela by vám taky říct, že posledních čtvrt roku skoro nic nejí, ztrácí se před očima, je zamyšlená, ráno se jí motá hlava a vůbec se mi nelíbí!"
"Ale? Tak se na to podíváme! Polož se támhle a pokrč nohy!"
Lékař mi vyšetřil břicho a mne jako na potvoru v tu chvíli vůbec nic nebolelo. Pak mne postavil na váhu.
"Hm." Zabručel.
"Střevní chřipka to nebude. Nabereme krev, sestřičko!"
Tuhle proceduru opravdu nemusím. Je mi jasné, že jakmile uvidím kapičku krve, bude mi zle. Ale nedá se nic dělat. Sestřička připravila injekční jehlu a stříkačku, já zacvičila s levou rukou. Pak jsem ucítila bodnutí a dál jsem přestala vnímat.
"Dano! Tak slyšíš mě? Dano! Prober se!"
Cítím, jak mne někdo pleská do tváře. Docela to bolí a přinutí mne to, abych otevřela oči. Nade mnou se sklání doktor Pivoňka, okolo stojí sestřička s mamkou.
"Poznáváš mě? Víš, kdo jsem? A jak se jmenuješ?"
Co se mě ptá na takové blbosti. Jasně, že vím, jak se jmenuju a kdo je on. S námahou a potichu to zopakuju.
"Tak sláva! Jsme mezi živejma! Tys nám dala, holčičko. Ale krev máme nabranou a už tě nebudeme dál trápit. Výsledky budu mít zítra. Potom budu chytřejší! Ale určité podezření mám už teď. Mělo by se to tím rozborem jenom potvrdit."
Doktor Pivoňka se usazuje ke svému pracovnímu stolu a já stále ještě odpočívám na lehátku. "Tak holčičko. A teď mi hezky česky a po pravdě povíš, jak je to s tvým jídlem. Ty nejíš. Že jo? Všechno totiž ukazuje na to, že máš zaděláno na anorexii. Nevíš co to je? Když to řeknu stručně, tak je to vypěstovaný naprostý odpor ke každému jídlu. Vede k podvýživě a to jsou ty tvoje ranní nevolnosti, jak ty říkáš, motání hlavy. A teď hezky prozraď, kdo je ten kluk, pro kterého tak hubneš. Za tak krátkou dobu ztratit třináct kilo, není normální. Tak povídej. Já už jsem toho napovídal více než dost. A maminka na tebe počká v čekárně, já jí to potom zopakuju".
Nezbývá mi, než přiznat barvu. O tom, jak se mi ve třídě posmívají, že jsem tlustá, o tom, že se mi směje hlavně Vašek, který se mi líbí a o tom, jak jsem se rozhodla tenhle problém řešit. Rozpovídala jsem se i o svém pocitu, že si připadám jako uvězněná ve vlastní kůži a mám dojem, že když se zhubnu, tak tenhle pocit ztratím.
"Ty jsi ale trdlo, Danuško, promiň. Tebe netěší, že jsi hezká a zdravá holka? Víš, že sis zadělala na vážnou nemoc?"
Dál mi poctivě vysvětluje, jaké následky může toto moje počínání do budoucna způsobit.
Z očí se mi valí slzy. Jen netuším, jak teď začnu zase normálně jíst, když žaludek protestuje.
Lékař jako by četl moje myšlenky.
"Zvládneš to sama? Začneš pomalu jíst, dietu ti napíšu. Ale musíš to opravdu dodržovat. Nechci tě zatím posílat do nemocnice. Ale kdybys to sama nedokázala, nic jiného by mi nezbývalo. Teď ti píchnu něco na posílení organismu, abys došla v pohodě domů. Dáš si týden oddechu ze školy, budeš užívat klidu a hlavně pravidelně jíst. Vysvětlím to ještě tvojí mamince. A nakonec dostaneš doporučení na psychologii. Zatím to budeme řešit ambulantně a budeš tam chodit na pohovory. Tam už tě zbaví pocitu vlastní škrtící kůže. Ohlídám si to, neboj se. Ten psycholog je můj kamarád a dobrý člověk. Souhlasíš?"
Přikyvuju. Hlavně, že nemusím do nemocnice. Nevím proč, ale cítím se šťastná. Možná, že je to i vlivem posilující látky, kterou mi lékař píchnul. Neskutečně se mi ulevilo. Najednou mi všechny poznámky mých spolužáků, které jsem vnímala jako výsměch, připadají malicherné. Vašek mi přece sám mi nikdy neřekl, že já bych se mu jako hubenější líbila…
Pochopila jsem, že konečně jsem našla někoho, kdo mi moje nevázané hubnutí rozmluvil a vysvětlil mi, jak je takové rozhodnutí pošetilé. Mámě jsem se to říct bála. Nikdy nešla pro ránu daleko. A mužský element v naší rodině prostě chyběl. Možná to bylo i tím, kdo ví.
Za týden jsem přišla doktorovi Pivoňkovi poděkovat. Bylo mi už neskutečně líp. Uvěznění ve vlastní kůži tak zůstalo minulostí.

Téma týdne: Uvězněn ve vlastní kůži






 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lana Donnalyn Lana Donnalyn | Web | 21. července 2014 v 18:09 | Reagovat

Krásny príbeh.

2 mengano mengano | E-mail | Web | 22. července 2014 v 12:29 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala. Teď ještě aby si to přečetly všechny ty pro ana fanatičky tady na blogu :-)

Dávám tvůj článek do výběru na tema-tydne.blog.cz

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 22. července 2014 v 12:54 | Reagovat

Děkuji, potěšila jsi mne.[2]:

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 22. července 2014 v 17:44 | Reagovat

Nádherné a bohužel stále aktuální. Kdyby to tak jednoduše a přímočaře šlo i ve skutečnosti...

5 Ježurka Ježurka | Web | 22. července 2014 v 17:49 | Reagovat

To je asi jeden z mnoha skutečných příběhů mladých dívek, které mají tyto problémy. Jsem ráda, že to nakonec tak dobře dopadlo. To se mi ulevilo. Zase jako vždy moc krásně napsané, ty to ani jinak neumíš. :-D

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 22. července 2014 v 19:02 | Reagovat

Děkuji moc.[5]:

7 Jája Jája | E-mail | Web | 22. července 2014 v 23:00 | Reagovat

musím jen souhlasit četla jsem to jedním dechem, úžasný příběh.... :-)

8 daeris daeris | Web | 22. července 2014 v 23:31 | Reagovat

Strašně se mi líběj ty tvý dialogy. Myslim, že napsat dobrej a hlavně přirozenej dialog chce dost citu pro ten příběh a ty ho rozhodně máš.

9 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 23. července 2014 v 9:30 | Reagovat

To je krásný příběh, líbí se mi, že se Dana nezatvrdila a nepokračovala v tom, ale že doktora poslechla. Hezky píšeš, čte se to jedním dechem, akorát si myslím, že anorektičky to od nemoci neodradí. S anorexií se u nich totiž pojí i slepota a hluchota ke všem dobrým radám, řekla bych. Ne u všem, samozřejmě, ale u pro ana ano.

10 Meduňka Meduňka | Web | 24. července 2014 v 7:19 | Reagovat

Výborný příklad pro ostatní "začínající" anorektičky. A zase se mi tvůj článek tak krásně četl :-).

11 Ornella van Cor Ornella van Cor | Web | 28. července 2014 v 18:07 | Reagovat

Jak já tě chápu. Také jsem byla nespokojená s tím, jak vypadám, omezila jsem jídlo na minimum a myslela si, že to tím vyřeším. Teď po dvou letech vím, jak moc jsem se mýlila, dříve jsem to ale neviděla. Až když mě museli hospitalizovat, protože jsem 14 dní každý den zvracela. Ne schválně, ale můj žaludek se prostě nedokázal smířit s tím, co se děje. Dostala jsem kapačku a šup na psychologii. Moje psycholožka naštěstí našla příčinu mých stavů a já pochopila, jak malicherná jsem byla. A jsem ráda, že nejsem jediná, kdo procitnul. Tvůj článek je znamením, dobrým znamením pro všechny slečny, které anorexií v jakékoliv formě trpí. Všechno je to jen v hlavě a tvoje hlava se s tím poprava výborně. :-)

12 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 28. července 2014 v 18:30 | Reagovat

[11]: To je dobře, že jsi to zvládla. Gratuluju. Já jsem se naštěstí  s ničím podobným srovnávat nemusela, protože jde o vymyšlenou mikropovídku na dané téma týdne. Ale to, že jsi to po přečtení považovala za můj  vlastní příběh mne utvrdilo v tom, že jsem to zřejmě napsala dobře. Díky!

13 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 29. července 2014 v 8:54 | Reagovat

Hezky napsané a potěšilo mě, že to má optimistický konec. :-)

14 Janinka Janinka | E-mail | Web | 29. července 2014 v 15:43 | Reagovat

Pěkná povídka.
Kéž by tyhle problémy šly řešit takhle jednoduše i ve skutečnosti, jak by bylo mnoha rodičům i pacientům lehčeji.

15 Janča Janča | E-mail | 4. srpna 2014 v 21:20 | Reagovat

Krásná povídka a bohužel aktuální.. Alespoň že ten konce je zde dobrý. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama