Od pohádky k realitě

18. července 2014 v 10:50 | Aliwien |  Téma týdne
Toto téma týdne úzce souvisí s tématem minulým. Kdo z nás by neznal pohádku Hanse Christiana Andersena o ošklivém káčátku, na které se všichni ostatní koukali "skrz prsty" a nakonec se změnilo v krásnou labuť a opět všichni ostatní možná záviděli, ale každopádně s prominutím "čuměli". Realita je však od této pohádky v naší společnosti hodně vzdálená.

Když už mám psát opět o někom odlišném od ostatních, chtěla bych se v tomto článku zastavit u našich tělesně postižených spoluobčanů, konkrétně vozíčkářů. Mám na mysli ty, kteří ke svému postižení přišli v důsledku nehody, úrazu, či nemoci. Nemohou sice chodit, ale ostatní a to především rozumové schopnosti u nich zůstávají zachovány v celém rozsahu. Uvědomil si někdo z vás čtenářů, jak těžký mají tito lidé život? Jak mnoho námahy musí vynaložit, aby se například oblékli, obstarali sami sebe, postarali se o svoji domácnost? Určitě mnohé z vás ani nenapadne, že prostý jednoduchý úkon, který ani nevnímáte, dá vozíčkáři hodně práce. Kolik z nich může v naší společnosti plnohodnotně pracovat? Myslím si, že bychom se velkého čísla nedopočítali. A když už se to podaří, zase to vozíčkář nemá lehké. Bohužel stále existují v naší zemi lidé s předsudky, přesvědčení o tom, že pokud je někdo něčím odlišný či zvláštní, musí být i mentálně slabším jedincem. A co pak takovému vozíčkářovi zbývá, když chce takové podezření vyvrátit? Je to jednoduché. Musí umět všechno lépe, než ti "zdraví" kolem něj a vyvrátit tak jejich názory. Přesvědčit je o své odbornosti a po této stránce někoho ze svých kolegů takzvaně "nachytat na švestkách". Když se mu to podaří, má vyhráno. I když určití zaměstnavatelé mají v naší zemi povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, málokdo to dodrží a raději zaplatí peníze státu navíc. Myslím si, že rozhodně dělají chybu. Vozíčkář totiž pracuje dobře a rád. Práce je jeho koníčkem, někdy smyslem celého života. Vozíčkář minimálně marodí, už proto, aby nevzbudil pocit, že v práci nemá co dělat a že je tam na obtíž. Nebýt "ošklivým kačátkem" dá opravdu mnoho úsilí i práce. Ale znám takové, kteří jsou uznáváni jako plnohodnotní odborníci a práce jim je, nebo byla vším.

Vozíčkář se mnoha věcí, pro jiné samozřejmých pro život, musel vzdát. Zase si mnozí z vás asi neuvědomí, že jen málo z nich žije partnerským životem nebo má rodinu. Bez pomoci svých nejbližších by nezvládl dnešní uspěchaný život. Smířit se se všemi "výhodami" vozíku je velmi složité. Přesto jsou mezi námi tací, kteří rozdávají radost a energii do života svým "zdravým" vrstevníkům a vůbec se nepovažují za "ošklivá káčátka". Ať je takových co nejvíce. A na druhou stranu - ať je nejvíce i těch "zdravých", kteří nebudou na vozíčkáře pohlížet jako na ošklivá káčátka a budou ochotni jim i v případě nutnosti pomoci. Možná se pak opravdu změní v krásnou labuť. Ale k takové realitě je v naší společnosti ještě hodně daleko.

Téma týdne: Ošklivé káčátko
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | E-mail | Web | 18. července 2014 v 12:20 | Reagovat

moc krásný a pravdivý článek, velice oceňuji.... :-) hezký víkend :-D

2 sarush ef sarush ef | Web | 18. července 2014 v 13:03 | Reagovat

Máš pravdu. Skvělý článek.

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 18. července 2014 v 16:59 | Reagovat

Nemyslím, že jsou na tom vozíčkáři a ostatní handicapovaní tak strašně jak jsi to popsala. mají opravdu těžší život než my. Myslím si, že se změnil postoj veřejnosti k těmto lidem směrem k lepšímu. Alespoň to tak vnímám ve svém okolí. Museli se hodně věcí vzdát, ale žijí i v manželstvích nebo prostě jen tak spolu. Vychovávají děti. Spousta z nás si jich váží a pokud to dovolí, tak jim pomáháme. :-)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 18. července 2014 v 17:22 | Reagovat

Nemyslím si,  že jsem ve svém článku popsala život vozíčkáře jako strašný, právě naopak. Chtěla jsem jenom vyjádřit postoj některých lidí k nim a přiblížit jejich problémy tak, jak to vidím já. Rozhodně jsem se nikoho nechtěla dotknout.[3]:

5 Meduňka Meduňka | Web | 19. července 2014 v 9:55 | Reagovat

Já si uvědomuju. A bohužel znám takové, kteří na vozíčkáře pohlíží skrz prsty. Zažila jsem situaci, kdy řidič autobusu spouštěl plošinu, by mohl pán na vozíčku vystoupit a jakási ženština se hlasitě čílila, že to zdržuje a že nestihne přestoupit na další spoj. A kdosi poznamenal, že ona si, na rozdíl od postiženého, může ten autobus doběhnout. :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 19. července 2014 v 13:31 | Reagovat

Přesně tak, nemají to jednoduché a my, lidé zdraví, jim to mnohdy moc neusnadňujeme. Také mám nachystaný článek na podobné téma, tak uvidím, zda to stihnu. :-D

7 Radka Radka | E-mail | Web | 19. července 2014 v 22:30 | Reagovat

Při setkání s takovými lidmi si uvědomuji své štěstí, že i když na tom nejsem stoprocentně, mám se v porovnání s nimi skvěle. A to mi lékařka předpovídala invalidní vozík ve třiceti (což se díky Bohu nevyplnilo a snad ani nevyplní).
U nás ve firmě uklízejí lidé invalidní na zkrácené úvazky a moc mě těší, že se k nim zaměstnanci chovají ohleduplně. Tak by to zkrátka mělo být :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama