Červen 2014

Spoluhráč nebo protihráč?

30. června 2014 v 16:31 | Aliwien |  Téma týdne
Vliv. Krátké slovíčko, nepochybně velkého významu. Je to schopnost člověka působit na jiné osoby a ovládá nás, aniž si to uvědomujeme, již od našeho narození. Když poprvé spatříme světlo tohoto světa, má na nás nepochybně vliv naše maminka. Osoba, která je nám nejbližší, stráví s námi nejvíce času, stará se o to, abychom byli sytí a po všech stránkách našeho novorozeneckého věku šťastní. Maminka je také osobou, kterou začínáme vnímat a věnujeme jí své první úsměvy. Záhy se v okruhu našeho vnímání ocitá i druhá část rodiny - tatínek. Ten si s námi hraje, hlídá nás, když maminka nemůže, později s námi chodí na procházky a seznamuje nás s okolím. Oba rodiče, pokud rodina funguje tak, jak má, by na nás měli mít pozitivní vliv. Pokud tomu tak není, je něco špatně. Ale o tom jsem dnes hovořit nechtěla.
Když povyrosteme, začnou nám povinnosti. Nejdříve v mateřské škole, později v základce a ještě později na střední či vysoké škole. Všude nás nepochybně ovlivňují kamarádi spolužáci. Je na nás samých, abychom poznali, jaký vliv na nás ten či onen kamarád má. Podlehneme-li špatnému vlivu, může se to odrazit v celém našem dalším životě. Určitě mnohý z nás poznal někoho, kdo kouřil marihuanu, nabízel či dokonce prodával drogy, hrál na automatech, nadměrně požíval alkohol a kdoví, co ještě. Je jenom na našem vnímání, ovlivněném zcela jistě výchovou rodičů a učitelů, zda takového "kamaráda" k sobě pustíme, nebo ho odmítneme. Někteří to dokážou, někteří ne. Ti, kteří nechtějí opravdu spadnout vlivem "kamarádů" až na samé dno, musí posléze vyvinout mnoho úsilí, aby se ze své závislosti vymanili.
Ovlivnit nás však mohou nejen rodiče a kamarádi. Určitě do této kategorie patří učitelé. Kdo by s láskou nevzpomínal na své učitele, v jejichž hodinách byl svědkem zajímavého a nikoliv nudného výkladu látky, kdy se při zkouškách setkal s porozuměním a pochopením svého já? Myslím, že nás bude mnoho.
Ovlivnit naši osobnost může také četba a kultura vůbec. Přiznejme si. Kdo z nás v dobách, kdy se zde promítaly filmy o Vinnetouovi a jeho pokrevním bratrovi, nezatoužil alespoň na chvilku být tím spravedlivým náčelníkem Apačů, či neohroženým Old Shatterhandem? Přiznám se, že tyhle "pohádky" mne baví dodnes a vždycky se na ně ráda podívám. Ze svého dětství si vzpomínám na nezapomenutelné knihy Jaroslava Foglara o Rychlých šípech. Nádherná romantika a dobrodružství muselo ovlivnit mnoho vrstevníků Červenáčka či Velkého Vonta.
Ani v dospělosti či seniorském věku nejsme sami. Máme své přátele, své koníčky, které ovlivní naši činnost a zpříjemní mnohým "podzim života". Jen je třeba pečlivě vybírat a nenaletět podvodníkům, kteří se jako přátelé jen tváří. Zcela jistě nás ovlivňuje i technika. Počítače, tablety, chytré telefony. Pro někoho, kdo je například upoután na lůžko, či jinak postižený, to může být i jediný styk s okolním světem.
Co říci závěrem? Vliv pro každého z nás může být příjemným spoluhráčem. Ale v případě, že špatně zvolíme, stane se z něho nebezpečný protihráč. A proto buďme ostražití a mysleme hlavou.

Téma týdne: vliv

Tajemný hlas

19. června 2014 v 20:14 | Aliwien |  Téma týdne
A zase to slyším. Tajemný hlas v mé hlavě zní čím dál tím naléhavěji. Snažím se nevnímat neustálé vybízení ke společnému výletu kamsi do neznáma. Ženský hlas je stále podmanivější. Cítím, že už dlouho nevydržím odolávat.
"Pojď za mnou! V ráji, který ti nabízím, se budeš mít jako král. Nic ti nebude chybět, nic tě nebude bolet. Pojď a neváhej!"
"Ale já přece nemohu odejít! Nemůžu tady nechat svoji ženu. Mám ji rád. Nechci ji opustit. Pochop to!", snažím se odporovat.
"Ale, ale. Nedělej se. Ono to s tvou láskou tak slavné není. Jen si vzpomeň, kolikrát jsi jí byl nevěrný. Kolikrát jsi lhal, abys zakryl to, co se neměla nikdy dozvědět. Já to vím dobře, svůj vnitřní hlas neošidíš. Jen se divím, že to s tebou ještě neskoncovala. Má svatou trpělivost. Jiná by tě už dávno zanechala svému osudu. Ale boží mlýny melou. Znáš to. A proto jsem tu já. Vyřídím to za ni. Nemysli si, že tě spravedlnost mine. Na každého jednou dojde. A dnes je ten správný čas. Úplněk a pátek třináctého. Líp jsem si nemohla vybrat. A teď už nezdržuj zbytečnými řečmi a pojď!"
Jakási tajemná síla mne zvedá ze židle. Mám pocit, že se vznáším. Nedostanu ze sebe ani slovo. Moje tajemná neznámá síla odmítá jakékoliv vysvětlování. Po pravdě řečeno, vysvětlovalo by se mi těžko. Musel jsem si přiznat, že občas jsem své ženě nevěrný byl. Ale byl to jen důsledek dané situace. Znáte to, jak to někdy dopadá na organizovaných několikadenních školeních. Společná večeře, trocha alkoholu, sympatická kolegyně a je hotovo. Musím se ale obhájit. Nikdy nešlo o trvalý vztah nebo lásku, ale jen momentální příležitost. Nemohl bych své ženě ublížit. Nic se nedozvěděla. Nebyl ani důvod jí cokoliv vyprávět. Začínám vnímat okolí. Tajemný hlas mne tlačí do zad a já se proti své vůli ocitám ve zcela neznámé krajině. Kopcovitý terén, travnatá mýtina a nádherně vonící smrkový les. Vůně je omamující.
"No řekni. Není tady krásně? Slibovala jsem ti ráj. A jsme na místě. K tomu, aby ti opravdu nic nechybělo a nic nebolelo, budeš muset ještě něco udělat. Nic není zadarmo!"
Je hluboká noc. Nevím, jak je to možné, ale místo na mýtině, kde stojím, je osvětleno zvláštní září jako ve dne. Snad je to důsledek úplňku. Opět ze sebe nemohu dostat slovo. Začíná se mě zmocňovat strach. Jak tohle dopadne? Co budu muset splnit za úkol, aby můj tajemný hlas si mohl se mnou vyrovnat účty? Když se rozhlížím kolem sebe, nikoho nevidím. Cítím ale, že tajemný hlas nebude daleko.
"Rozhlížíš se zbytečně. Nemůžeš mne vidět. Až nastane ten správný čas, ukážu se ti. A teď kopej!"
V mojí ruce se kdoví odkud ocitá krumpáč a na zemi leží lopata. Není mi jasné, co mám kopat.
"Nekoukej a dělej. Než vykopeš metr hlubokou, dva metry dlouhou a třičtvrtě metru širokou díru, bude to chvíli trvat. Jinak si svůj ráj nezasloužíš a budeš se smažit v pekle. A já docela spěchám. Tak neokouněj a dej se do toho. A nepokoušej se utéct. Dopadlo by to špatně, to mi věř."
Nezbývá mi, než se dát do práce. Terén je docela tvrdý. Za chvíli mám propocenou košili. Tajemný hlas mi ale nedovolí odpočívat a neustále mne vybízí ke zvýšení tempa. Konečně je hotovo. Najednou mohu promluvit.
"Můžeš mi říct, o co jde, Slyšíš?"
"Tys to nepoznal? Podívej se pořádně. Co ti ta jáma připomíná?"
Zažívám panický strach. Do mysli se mi vkrádá něco, co si odmítám třeba jen na chvilku připustit.
"Hrob? Já jsem si vykopal hrob? To snad nemůže být pravda…"
"Dobře jsi pochopil, můj milý. Vím, že jsi chytrý, když chceš. Slibovala jsem ti, že v mém ráji se budeš mít skvěle a nic tě nebude bolet. A kde jinde, než v posmrtném životě by to tak mohlo být?"
V hrůze se otáčím za tajemným hlasem. Vidím nádhernou ženu, s rozevlátými dlouhými vlasy, velmi podobnou mojí Marii. V ruce drží neznámý předmět, kterým na mne míří.
"Neboj se. Nebude to bolet", snaží se mne ukonejšit.
Třesu se strachy a slyším svůj vlastní křik.
"Ale to přece nemůžeš udělat! Já chci žít! Jsem nevinný! Mám tě rád, Marie. Prosím, ne! Byla by to vražda!!"
Cítím, jak se propadám do vykopané jámy.
"Marie, ne! Prosím!"
Kdosi se mnou třese. Stále silněji.
"Martine, prober se! Martine, slyšíš mě? No tak, Martine!"
Pomalu otevírám oči. Zprvu nevím, co se děje a kde jsem. Ale za chvilku se mi vědomí vrací. Jsem doma, ležím v posteli a nade mnou se sklání moje Marie.
"Maruško! Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu se mnou!"
"Tak už mě vnímáš? Křičel jsi něco o vraždě, o nevině a nějaké další nesmysly. To máš z toho, jak pořád čumíš na horory na Nově. Furt ti říkám, aby ses na to vykašlal. Pak máš divoké sny!"
Zvedám se z postele. Ještě se mi trochu třesou nohy po prožitých hrůzách. Podívám se z okna. Svítá. Bude krásný, sluncem zalitý letní den.

Téma týdne: Hlasy v hlavě

Obyčejný dopis

10. června 2014 v 18:49 | Aliwien |  Téma týdne
Rozkvétající pivoňky neomylně signalizují blížící se léto. Miluji tohle roční období plné tepla, slunce, koupání a vysněných prázdnin. S mojí kamarádkou Ivou letos plánujeme společný týdenní pobyt u moře, nejspíše v Chorvatsku. I když je teprve začátek června, moc se na moře těším. A ještě jednu zvláštnost tohle léto má. Za pár dnů mi bude osmnáct a vstoupím tak trochu do světa dospělých. Rodiče plánují oslavu, kde rozhodně nebude chybět kamarádka Iva a moje nejmilejší babička. Škoda, že děda se toho už nedočkal. Vzpomínám na nádherné dětství u babičky s dědou na vesnici. Prožívala jsem tu jako malá holka každé prázdniny. Babička od mých dvanácti let vždycky nezapomněla podotknout, že až mi bude osmnáct, dostanu od ní speciální dárek. Nikdy ale neprozradila, co to bude.
Nadešel můj velký den. Už od rána jsem všude uklízela, pověsila v pokoji vyprané záclony a přichystala slavnostní stůl. Byl rozkládací, pro dvanáct osob. Používali jsme ho jenom o Vánocích a při rodinných oslavách.
"Andrejko, v prádelníku je vyžehlený ten bílý ubrus. Dáš ho na stůl a na zahradě natrháš nějaké čerstvé květiny do vázy, ať to tam hezky vypadá."
"Jasně mami"
Odpovídám ve spěchu, protože první hosté dorazí už za hodinu a já mám ještě spoustu práce. S mamkou i s taťkou vycházím skvěle. Oba se mi maximálně věnují a úměrně mému věku mi dopřávají i dostatek osobní svobody. Jen občas mívám pocit, jakoby to nebylo všechno. Jako kdybych byla součástí ještě někoho dalšího, kdo se přede mnou skrývá, nebo se naší rodiny bojí. Tyhle chvilkové divné pocity jsem vždycky dokázala zahnat a přičítala je svojí bujné fantazii. Odpoledne se vydařilo. Dostala jsem nový mobil od rodičů, voucher na thajskou masáž od Ivy a od babičky peníze.
"A co tvůj slibovaný zvláštní dárek, babi?", připomínám se. To jsme v pokoji na chvilku osiřely.
"Neboj. Na všechno dojde. Ale musíš mi slíbit, že to, co ti dám, otevřeš, až budeš večer v pokojíčku sama. Má to svůj význam. A o tom, co se dozvíš, zatím nikomu neříkej. S obsahem nalož tak, jak budeš sama chtít. Slibuješ?"
Pokývám hlavou. Babička vytahuje z kabelky bílou, pečlivě zalepenou obálku, na které je její rukou napsáno "Andrejce k osmnáctinám". Beru ji do ruky. Je lehká. Podle hmatu není poznat, že by ukrývala nějaký předmět. Odnáším ji do svého pokojíčku k ostatním dárkům. Slib určitě splním a už teď se nemohu dočkat večera.
Venku je už tma, když opatrně otevírám obálku od babičky. Vypadne na mne menší zažloutlá obálka, adresovaná babičce. Uvnitř je dopis. Začínám číst.
"Milá paní Chrástecká,
asi se divíte, kdo Vám píše. Ale jí si nemohu pomoci a musím to udělat. Před dvanácti lety jsem odnosila pro Vaši dceru její dítě. Ten pocit, vzdát se narozeného miminka ve prospěch Vaší dcery byl pro mne něco, s čím jsem se nedokázala dodnes vyrovnat. Já vím. Namítnete, že to byla vzájemná dohoda Vaší dcery, jejího manžela a mne, stvrzená smlouvou o náhradním mateřství. Nebylo to zadarmo. Ale věřte mi, peníze nemohou nahradit stesk po děcku, kterému jsem poskytla azyl na devět měsíců a porodila jej. Ani nevím, jestli to byla holčička nebo chlapeček. Ale moc bych se chtěla s ním nebo s ní setkat. Vím, že to nebude lehké. Nemám odvahu napsat rovnou Vaší dceři. Řekly jsme si tenkrát, že se od porodu už neuvidíme. Ale Vás prosím, budete-li moci svým vlivem na Vaši dceru nějak k setkání přispět, budu Vám vděčná. Regina Vorlová." Následovala její adresa.
Podívala jsem se na datum dopisu. Byl opravdu psán před šesti lety, v době, kdy mi bylo dvanáct let. Obsah mne pořádně vyděsil. Já jsem koupené dítě, které se narodilo jakési paní Vorlové? Proč? Proč mi to mamka nikdy neřekla? Přece mám právo to vědět! Zároveň jsem si uvědomila, že moje občasné pocity, že kdosi, ke komu patřím, v naší rodině chybí, byly na místě. Ten "kdosi" pro mne byla neznámá paní Vorlová. Pane Bože. Co mám dělat? Mám o tom dopisu říci mámě? Babička mi obálku dala potají a beze svědků. Budu tedy zatím mlčet. A co dál? Mám vyhovět přání mé náhradní matky? Představuji si, jak by v podobné situaci bylo mně. Mám v tom celkem okamžitě jasno. Svého dítěte, byť zrozeného z jiných než mých oplozených vajíček, bych se vzdát nedokázala. O obsahu dopisu jsem přemýšlela celou noc.
Ráno jsem vzala do ruky dopisní papír.
"Má neznámá paní Vorlová,
včera se mi dostal do ruky Váš dopis, který jste napsala před šesti lety mojí babičce, paní Chrástecké. Jmenuji se Andrea Březinová a jsem tím potomkem, jemuž jste jako náhradní matka poskytla "ubytování" ve svém těle na devět měsíců. Včera mi bylo osmnáct a chci vědět všechno. Pokud to myslíte vážně, navrhněte termín a místo setkání a ozvěte se mi na email…" Dopis důkladně zalepím, na obálku napíšu adresu a při cestě do školy jej házím do poštovní schránky.

Uplynul týden. Každý večer otevírám emailovou poštu. Přece to všechno nebyl jen nemístný vtip, ujišťuji sama sebe, když očekávaná zpráva nepřichází. Až v pátek, kdy jsem sama doma, se dočkám.
"Milá Andrejko, promiň, že tykám, ale jsi přece jen taky trochu moje. Rozhodně Tě chci vidět. Co bys říkala dnešnímu večeru po osmé?" Následuje místo setkání. Kupodivu malá kavárnička nedaleko mého bydliště. Obratem odpovídám, že určitě přijdu. Jsem ráda, že nikdo není doma a nikomu se nemusím zpovídat. Zítra pojedu za našima na chatu. Ale co si mám vzít na sebe? Po chvilce uvažování vytahuji letní květovanou sukni a červenou halenku. Vím, co mi sluší. Venku je po tropickém dnu docela příjemně.
V kavárně jsem za pět minut. Přesto, že jsem svoji náhradní matku nikdy neviděla, neomylně mne to táhne ke stolu, kde sedí osamocená žena, ve věku mojí mamky.
"Nejste prosím paní Vorlová?", ptám se zcela zbytečně.
"Andrejko! Vstává a s pláčem mne objímá. Po chvilce oboustranného dojetí usedáme při kávě a džusu ke stolečku. Dozvídám se, že moje mamka nebyla schopná nikdy donosit dítě. Vždy potratila na samém počátku těhotenství. Jediným řešením byla surogace, tedy náhradní mateřství. Nakonec se setkala s Reginou, která ve své děloze odnosila dítě, zrozené z oplodněných vajíček, odebraných mojí mamce. Moji rodiče si mne z porodnice odnesli bezprostředně po porodu, aniž Regina dítě viděla. Vyprávěla jsem Regině o mém spokojeném dětství i dosavadním životě s rodiči. Dozvěděla se i o mém občasném zvláštním pocitu, že kromě rodičů ještě patřím někomu dalšímu. Rozcházely jsme se před půlnocí, s tím, že naše setkání nebude poslední. Byla jsem šťastná. Našla jsem poslední článek, který mi v životě dosud chyběl.
V sobotu odpoledne jsem to už nevydržela a všechno jsem řekla mamce. Byla překvapená, ale potvrdila mi vše, co jsem se dozvěděla od Reginy.
"Myslela jsem si, že se to nikdy nedozvíš. Ale náhoda tomu chtěla a já Ti nechci bránit. Nechtěla jsem, aby sis myslela, že jsi nějaké "koupené dítě". V tehdejší době ještě neplatily potřebné zákony. Bylo těžké do podobné akce jít. Mohli jsme mít na krku trestní stíhání pro obchodování s dětmi, protože tím postupem jsme obešli zákonnou adopci. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo…"
"Mami, domluvily jsme se s Reginou, že se setkáme znovu za týden. Nechceš jít se mnou?"
Po chvilce váhání mamka souhlasila. Nemělo cenu Reginu dál skrývat a sama si také ráda zavzpomíná.
Přemýšlím nad sílou slova. Dopis. Obyčejné slovo na pět písmen. Pro mne to ale bylo slovo vzácné. Díky dopisu jsem našla svoji druhou matku.

Téma týdne: Píšu Ti

Maturita a moje pocity

5. června 2014 v 11:00 | Aliwien |  Téma týdne
Když jsem si přečetla téma tohoto týdne "Takový ten pocit", uvědomila jsem si, kolik pocitů člověk vlastně může prožívat. Pocit štěstí, lásky, osamocení, smutku, bezmoci, radosti a bůhví čeho ještě. V těchto dnech to bude už čtyřicet pět let, co jsem skládala zkoušku z dospělosti. Stále to vidím, jako by to bylo dnes. Sváteční modré šaty, zdobené krajkovými rukávy, slavnostní účes a spousta zprvu smíšených pocitů. Udělám - neudělám? Studovala jsem většinou s jedničkami a tak mi připadalo neskutečné, že bych snad nemohla maturitu udělat. Ale - světe div se, skoro se to stalo.

Jako první byla na pořadu maturitní zkoušky ruština. Jazyk, který se tehdy povinně vyučoval na všech školách. Otázky jsme si vytahovali s černého klobouku, ve kterém byla naskládána dřevěná kolečka s čísly. Číslo otázky si již dnes nepamatuji. Ale moje profesorka, která mne celá studia ruštinu učila, po spatření čísla pronesla bez váhání: "To bude sovětská kosmonautika" a poodešla k dalšímu stolečku, aby mi otázku přinesla v papírové podobě. Seděla jsem na "potítku" a v té době cítila, jak všechny ostatní nadřené vědomosti k maturitě se mi z hlavy kamsi vytrácejí. Byl to zvláštní pocit, nikdy už jsem takový nezažila. Soustředila jsem se na kosmonautiku a v duchu přemýšlela, jak budu hovořit o Gagarinovi či Těreškovové. Ale ouha! Profesorka mi se slovy, "tak jsem to neuhodla, kosmonautika to není", na stolek přinesla otázku, kde stálo: "Sovětský průmysl a založení a historie Leningradu (dnes Petrohrad)".

Byl to šok. Nejen, že v předem daných maturitních otázkách se sovětský průmysl jaksi vůbec nevyskytoval, ale díky předchozímu omylu mojí vyučující jsem si vůbec nebyla schopná vzpomenout ani na založení slavného města. Vědomosti se odmítaly do hlavy vrátit. Okno jako výloha. To byl pocit, který jsem zažívala, spolu s pocitem naprosté bezmoci a zklamání z toho, že nepochybně budu maturitu z ruštiny opakovat v září. To už jsem seděla před maturitní komisí a na dotaz, s kterou otázkou chci začít, jsem potichu a nesměle řekla "Leningrad". Doufala jsem, že se mi v hlavě rozsvítí, ale bohužel nic. Moje profesorka seděla vedle mne a viděla, že se něco děje. Že není možné, abych neřekla ani slovo a jen mlčela. Naklonila se ke mně a tak, aby nikdo neslyšel, nebo alespoň dělal, že neslyší, mi pošeptala: "Leningrad - Petr Veliký, rok 1703". A tehdy jsem zažila další zcela zvláštní pocit, který se od té doby už nikdy neopakoval. Připadalo mi to, jako když rozsvítíte žárovku, nebo škrtnete zapalovačem. Najednou se nadřená otázka ukázala jako na dlani a já už bez problémů hovořila o všem, co jsme se o tehdejším Leningradu učili.

Samozřejmě, že muselo dojít i na druhou otázku o sovětském průmyslu. Z dob, kdy jsme to ve škole probírali, jsem si zapamatovala jen jedinou větu. "Za cara bylo Rusko zaostalou zemí." Dnes se tomu usmívám, ale tehdy mi do smíchu vůbec nebylo. Naštěstí jsem seděla blízko mapy tehdejšího SSSR a tak jsem pustila svoji fantazii na procházku a podle barev na mapě jsem hovořila o tamním zemědělství či průmyslu. To napětí, jak tohle dopadne, mi připadalo nekonečné, ale zároveň se dostavoval jakýsi pocit úlevy, že snad všechno zvládnu.

Zkouška opravdu dopadla dobře. Když jsem na chodbě před místností, kde se maturovalo, čekala na další předmět, oslovila mne moje profesorka ruštiny. "Můžeš mi říct, proč jsi chtěla začínat Leningradem, když jsi ten sovětskej průmysl uměla daleko líp?" Po pravdě jsem řekla, že na tuhle otázku odpověď nemám. Ale ta směs nejrůznějších, neopakovatelných pocitů, umocněná nakonec pocitem neskonalého štěstí, že to vše mám dokonce s vyznamenáním za sebou, ve mně zůstala dodnes.

Téma týdne: Takový ten pocit