Jak jsem se stal černou ovcí rodiny

27. května 2014 v 17:06 | Aliwien |  Téma týdne
Se svou ženou Maruškou jsem šťastně ženatý už patnáct let. Žijeme v malebné vesnici v rodinném domku. Společnou radostí jsou naše dvě děti, dvanáctiletá Eva a devítiletý Ondřej. Nikdy jsem nebyl přítelem nicnedělání. A proto, když se naskytla možnost jezdit s kamionem, neodmítl jsem. Za dobu sedmi let jsem tak poznal téměř celou Evropu. Moje žena sice moc nadšená nebyla, protože jsem nebyl moc doma a taky možná trochu žárlila. Znala moji slabost pro opačné pohlaví a musím po pravdě přiznat, že měla pravdu. Občas jsem na svých cestách přibral stopařku, a když se mi líbila, proč ne. Vždycky jsem se řídil heslem "co oči nevidí, to srdce nebolí", a zatím to vycházelo. Až na jedinou výjimku.

"Pavle, máš na poště nějaký dopis do vlastních rukou! Prý od soudu, říkala mi listonoška a dopis mi nedala".
"Já? Od soudu? A co by mi kdo od soudu mohl chtít?", divím se, ale v hlavě mi zahlodá červíček poznání.
"Jak to mám vědět, když to nevíš ty sám? Nezapomeň si tam zítra dojít. Dneska už mají zavřeno!"
Maruška na mne volala ze zahrady, kde se věnovala sázení svých oblíbených kytiček. Bylo jaro, stromy rozkvétaly a příroda dávala o sobě vědět vůní svých nejdříve kvetoucích květin. Maruška se zálibně dívala na své rozkvétající narcisky a tulipány, které voněly do daleka. Já však neměl na vnímání vůní přírody myšlenky, protože červíček poznání hlodal čím dál, tím více.

"A co když ti od soudu píšou kvůli Jitušce?", strašilo mne moje druhé já a já začal vzpomínat. Je to asi rok a půl, co jsem se seznámil s Jitkou. Byla to krásná třicátnice, černooká, černovlasá, s dlouhýma štíhlýma nohama. Stopl jsem ji při cestě do Prahy, kde bydlela a kam taky chtěla svézt. Báječně jsme si spolu povídali. Slovo dalo slovo a začali jsme se scházet na smluvených místech pravidelně. Po půl roce mne pozvala k sobě do bytu. Pak jsme se viděli ještě jednou. To mi sdělila, že je ve druhém měsíci. Zřejmě čekala, že tuhle zprávu uvítám s otevřenou náručí, ale zmýlila se. Na mimino jsem se rozhodně necítil a s Maruškou se kvůli tomu rozvádět nechtěl. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda dítě je moje. Navrhoval jsem Jitce, že jí zaplatím potrat. Nevyjádřila se k tomu, ale úplně beznadějné to taky nebylo. Řekla, že o tom bude přemýšlet a že se mi ozve. Od té doby se mi vyhýbala, telefony nezvedala, na SMS zprávy nereagovala. Když jsem se za ní vypravil do Prahy, v domě jsem ji nenašel. Prý se odstěhovala. Novou adresu jsem nezjistil. Pustil jsem ji z hlavy. Ale co teď? Co když opravdu dítě porodila a teď po mně bude chtít alimenty? Jak to vysvětlím doma? Co řeknu Marušce? Zřejmě mi nezbude, než přiznat barvu. Ale vůbec se mi do toho nechtělo. Marušku mám rád a nechci jí ublížit. Rozbolela mě z toho hlava.

Byl večer, když Maruška naservírovala krásně propečené kuře k večeři. Dobře věděla, co mám rád. Ale mně nějak v ústech hořklo, až si toho Maruška všimla.
"Co je s tebou? Nechutná ti? Nejsi nemocnej?"
"Rozbolela mě hlava. Ani nevím proč. Ale kuřátko je skvělý, ale asi ho tentokrát nezvládnu. Nechám si to na snídani!"
Svoji nedojedenou porci jsem odnesl do ledničky.
"A co uděláme s tvojí hlavou? Dáme si slivovici, co říkáš? To je lék na všechno. Uvidíš. Udělá se ti rozhodně líp."
Uvítal jsem to. Věděl jsem, že po několika panácích naší domácí slivovice se mi ta hořká pravda bude říkat lehčeji.
Hověl jsem si na našem velkém letišti, když dorazila do ložnice Maruška. Měla novou, krajkovou košilku a nádherně voněla.
"Tak co hlava? Už nebolí?", sondovala, když se sunula pod moji peřinu, s evidentním cílem, jak naše společné ležení má pokračovat.
"Je to lepší, určitě lepší. Ale počkej. Musím ti něco říct." Nadechl jsem se. Chvíle pravdy nastala.
"A co je tak důležitýho, že to nemůže počkat?"
Zakryl jsem Marušce ústa rukou.
"Nepřerušuj. Když to neřeknu teď, tak to neřeknu nikdy. Zbouchnul jsem před rokem v Praze jednu kočku. Ten dopis od soudu se bude zřejmě týkat placení alimentů!"
Maruška na mě zírala neuvěřitelnýma očima.
"To si děláš srandu? To je ale blbá sranda. Okamžitě řekni, že sis to vymyslel, nebo…"
Její tvář zvážněla a oči se zalily slzami. Já mlčel. Nic víc se mi už dodávat nechtělo.
"Myslela jsem, že už si svoje milenecké avantýry skončil. Dědku jeden starej!" Maruška mi vyčítala mezi proudy slz.
"Odpusť mi to. Byla to náhoda, já vlastně ani nevím, jestli to dítě je opravdu moje!"
"Mlč! Ještě řekneš něco, co by tě pak mrzelo. Ale zklamal jsi mě. Myslela jsem, že dneska ten večer hezky uzavřeme. To se ti opravdu povedlo!"
Maruška zabořila hlavu do polštáře a já věděl, že nejlepší bude ji nechat samotnou, aby tu novinku dokázala vstřebat. Sebral jsem svoji peřinu s polštářem a ustlal si tentokrát na sedačce v obýváku. Děti už dávno spaly ve svých pokojíčcích v podkroví.

Tuhle noc jsem toho moc nenaspal. Kolem osmé ráno jsem už přešlapoval na naší poště. U přepážky jsem byl první. Dopis s modrým pruhem mi úřednice vydala bez problémů.
Trochu se mi třásly ruce, když jsem se podíval na odesílatele. K mému údivu to nebylo od soudu, ale od policie. Obvodní oddělení policie Praha - Západ. Kroutil jsem hlavou. Ještě větší záhada. Že by mě Jituška udala na policii pro neplacení výživného? Netrpělivě jsem roztrhl obálku a začal číst.
"Oznamujeme Vám, že Vámi nahlášená krádež finanční hotovosti z února tohoto roku byla zdejším oddělením prošetřena. Věc byla odložena, neboť pachatel nebyl zjištěn. Podepsán velitel služebny…"
Zatočila se mi hlava a musel jsem se před poštou posadit na lavičku. Na to, že jsem nahlásil v Praze na policii krádež mojí peněženky, kterou mi někdo sebral v supermarketu, jsem už docela zapomněl.
Ale co mi to všechno bylo platné. Černou ovcí naší rodiny jsem už navždy zůstal, i když mi Maruška odpustila.







 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 alienartworld alienartworld | Web | 27. května 2014 v 17:47 | Reagovat

Zajímavá povídka, vážně pěkně napsaná. Ten konec byl super. :)

2 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 27. května 2014 v 18:21 | Reagovat

Pěkná povídka.
Černé svědomí je prevít, jak zahlodá, tak nedá pokoj. Uklouznout může asi každý a měl štěstí, že mu Maruška odpustila :-)

3 Barča Barča | Web | 27. května 2014 v 19:12 | Reagovat

Hezky napsaná povídka, která vystihuje téma týdne (y) ;-)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 27. května 2014 v 19:23 | Reagovat

[1]:Děkuji všem za milé komentáře.

[2]:

[3]:

5 Robka Robka | E-mail | Web | 27. května 2014 v 20:05 | Reagovat

Pěkně a čtivě napsáno. jak říká Karla, černé svědomí je prevít a zbrklost se nevyplácí. Možná se mu ulevilo, ale určitě to nestálo za to.

6 Meduňka Meduňka | Web | 27. května 2014 v 21:04 | Reagovat

Ajajaj! To si ten Pavel krásně zavařil! :-D Tedy, já bych mu asi neodpustila. Moc hezká povídka!

7 Ježurka Ježurka | Web | 28. května 2014 v 14:12 | Reagovat

Tak tomu se říká trapas jako poleno, že? Krásné napsané, jako vždy, četla jsem to jedním dechem. :-)

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 28. května 2014 v 19:58 | Reagovat

Děkuji za pochvalu![7]: :-)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 29. května 2014 v 6:02 | Reagovat

Jejda, ten si naběhl. No, jak se říká, boží mlýny melou pomalu ale jistě. Moc pěkný příběh, pobavil mě. :-)

10 Regi Regi | E-mail | Web | 31. května 2014 v 18:38 | Reagovat

Jo jo, stahoval kalhoty, přitom brod byl ještě v nedohlednu a nakonec se ukázalo, že se dal pohodlně přejít suchou nohou... Díky, pobavilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama