Květen 2014

Jak jsem se stal černou ovcí rodiny

27. května 2014 v 17:06 | Aliwien |  Téma týdne
Se svou ženou Maruškou jsem šťastně ženatý už patnáct let. Žijeme v malebné vesnici v rodinném domku. Společnou radostí jsou naše dvě děti, dvanáctiletá Eva a devítiletý Ondřej. Nikdy jsem nebyl přítelem nicnedělání. A proto, když se naskytla možnost jezdit s kamionem, neodmítl jsem. Za dobu sedmi let jsem tak poznal téměř celou Evropu. Moje žena sice moc nadšená nebyla, protože jsem nebyl moc doma a taky možná trochu žárlila. Znala moji slabost pro opačné pohlaví a musím po pravdě přiznat, že měla pravdu. Občas jsem na svých cestách přibral stopařku, a když se mi líbila, proč ne. Vždycky jsem se řídil heslem "co oči nevidí, to srdce nebolí", a zatím to vycházelo. Až na jedinou výjimku.

"Pavle, máš na poště nějaký dopis do vlastních rukou! Prý od soudu, říkala mi listonoška a dopis mi nedala".
"Já? Od soudu? A co by mi kdo od soudu mohl chtít?", divím se, ale v hlavě mi zahlodá červíček poznání.
"Jak to mám vědět, když to nevíš ty sám? Nezapomeň si tam zítra dojít. Dneska už mají zavřeno!"
Maruška na mne volala ze zahrady, kde se věnovala sázení svých oblíbených kytiček. Bylo jaro, stromy rozkvétaly a příroda dávala o sobě vědět vůní svých nejdříve kvetoucích květin. Maruška se zálibně dívala na své rozkvétající narcisky a tulipány, které voněly do daleka. Já však neměl na vnímání vůní přírody myšlenky, protože červíček poznání hlodal čím dál, tím více.

"A co když ti od soudu píšou kvůli Jitušce?", strašilo mne moje druhé já a já začal vzpomínat. Je to asi rok a půl, co jsem se seznámil s Jitkou. Byla to krásná třicátnice, černooká, černovlasá, s dlouhýma štíhlýma nohama. Stopl jsem ji při cestě do Prahy, kde bydlela a kam taky chtěla svézt. Báječně jsme si spolu povídali. Slovo dalo slovo a začali jsme se scházet na smluvených místech pravidelně. Po půl roce mne pozvala k sobě do bytu. Pak jsme se viděli ještě jednou. To mi sdělila, že je ve druhém měsíci. Zřejmě čekala, že tuhle zprávu uvítám s otevřenou náručí, ale zmýlila se. Na mimino jsem se rozhodně necítil a s Maruškou se kvůli tomu rozvádět nechtěl. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda dítě je moje. Navrhoval jsem Jitce, že jí zaplatím potrat. Nevyjádřila se k tomu, ale úplně beznadějné to taky nebylo. Řekla, že o tom bude přemýšlet a že se mi ozve. Od té doby se mi vyhýbala, telefony nezvedala, na SMS zprávy nereagovala. Když jsem se za ní vypravil do Prahy, v domě jsem ji nenašel. Prý se odstěhovala. Novou adresu jsem nezjistil. Pustil jsem ji z hlavy. Ale co teď? Co když opravdu dítě porodila a teď po mně bude chtít alimenty? Jak to vysvětlím doma? Co řeknu Marušce? Zřejmě mi nezbude, než přiznat barvu. Ale vůbec se mi do toho nechtělo. Marušku mám rád a nechci jí ublížit. Rozbolela mě z toho hlava.

Byl večer, když Maruška naservírovala krásně propečené kuře k večeři. Dobře věděla, co mám rád. Ale mně nějak v ústech hořklo, až si toho Maruška všimla.
"Co je s tebou? Nechutná ti? Nejsi nemocnej?"
"Rozbolela mě hlava. Ani nevím proč. Ale kuřátko je skvělý, ale asi ho tentokrát nezvládnu. Nechám si to na snídani!"
Svoji nedojedenou porci jsem odnesl do ledničky.
"A co uděláme s tvojí hlavou? Dáme si slivovici, co říkáš? To je lék na všechno. Uvidíš. Udělá se ti rozhodně líp."
Uvítal jsem to. Věděl jsem, že po několika panácích naší domácí slivovice se mi ta hořká pravda bude říkat lehčeji.
Hověl jsem si na našem velkém letišti, když dorazila do ložnice Maruška. Měla novou, krajkovou košilku a nádherně voněla.
"Tak co hlava? Už nebolí?", sondovala, když se sunula pod moji peřinu, s evidentním cílem, jak naše společné ležení má pokračovat.
"Je to lepší, určitě lepší. Ale počkej. Musím ti něco říct." Nadechl jsem se. Chvíle pravdy nastala.
"A co je tak důležitýho, že to nemůže počkat?"
Zakryl jsem Marušce ústa rukou.
"Nepřerušuj. Když to neřeknu teď, tak to neřeknu nikdy. Zbouchnul jsem před rokem v Praze jednu kočku. Ten dopis od soudu se bude zřejmě týkat placení alimentů!"
Maruška na mě zírala neuvěřitelnýma očima.
"To si děláš srandu? To je ale blbá sranda. Okamžitě řekni, že sis to vymyslel, nebo…"
Její tvář zvážněla a oči se zalily slzami. Já mlčel. Nic víc se mi už dodávat nechtělo.
"Myslela jsem, že už si svoje milenecké avantýry skončil. Dědku jeden starej!" Maruška mi vyčítala mezi proudy slz.
"Odpusť mi to. Byla to náhoda, já vlastně ani nevím, jestli to dítě je opravdu moje!"
"Mlč! Ještě řekneš něco, co by tě pak mrzelo. Ale zklamal jsi mě. Myslela jsem, že dneska ten večer hezky uzavřeme. To se ti opravdu povedlo!"
Maruška zabořila hlavu do polštáře a já věděl, že nejlepší bude ji nechat samotnou, aby tu novinku dokázala vstřebat. Sebral jsem svoji peřinu s polštářem a ustlal si tentokrát na sedačce v obýváku. Děti už dávno spaly ve svých pokojíčcích v podkroví.

Tuhle noc jsem toho moc nenaspal. Kolem osmé ráno jsem už přešlapoval na naší poště. U přepážky jsem byl první. Dopis s modrým pruhem mi úřednice vydala bez problémů.
Trochu se mi třásly ruce, když jsem se podíval na odesílatele. K mému údivu to nebylo od soudu, ale od policie. Obvodní oddělení policie Praha - Západ. Kroutil jsem hlavou. Ještě větší záhada. Že by mě Jituška udala na policii pro neplacení výživného? Netrpělivě jsem roztrhl obálku a začal číst.
"Oznamujeme Vám, že Vámi nahlášená krádež finanční hotovosti z února tohoto roku byla zdejším oddělením prošetřena. Věc byla odložena, neboť pachatel nebyl zjištěn. Podepsán velitel služebny…"
Zatočila se mi hlava a musel jsem se před poštou posadit na lavičku. Na to, že jsem nahlásil v Praze na policii krádež mojí peněženky, kterou mi někdo sebral v supermarketu, jsem už docela zapomněl.
Ale co mi to všechno bylo platné. Černou ovcí naší rodiny jsem už navždy zůstal, i když mi Maruška odpustila.








Zrcadlo vždycky lže

23. května 2014 v 10:25 | Aliwien |  Téma týdne
Svět za zrcadlem? Zvláštní téma tohoto týdne. Můžeme si představovat cokoliv. Chuchvalce prachu, sem tam nějakého pavouka, kterému se nepochybně za zrcadlem výborně daří. Přesto je zrcadlo v našem životě důležité. Potřebujeme ho každé ráno. Přiznejme si, kdo z nás se po ránu do zrcadla nepodívá? Neznám nikoho takového. Jiná otázka je, co si při pohledu do zrcadla pomyslí. Slyšíte to taky?
"Pane bože. To mám zase ránu. Už abych si namalovala na ten ksicht obličej, jinak to nepřežiju. A ty vlasy! Přeležené, stojí si každý, na jakou stranu se mu zachce. Co s tím zase udělám? Asi to vyřeší tekoucí voda a fén. Ale hlavně rychle. Nebo zase přijdu do práce pozdě a šéf mě zabije, sebere mi prémie, nebo rovnou vyhodí!"
Vybíháte z koupelny a v kuchyni zapnete varnou konvici a připravíte hrnek s kávou. Pak už následuje rituál před zrcadlem, přesně, podle předchozích vlastních pokynů. Mezitím se vracíte do kuchyně, zalít bublající vodou připravenou kávu. Zhruba po dvaceti minutách se spěcháte na snídani. Kafe je už skoro studené, ale nevadí to. Hlavně, že jste se sama sobě v zrcadle začala líbit. A nastává další problém, kde se bez zrcadla neobejdete. Zase to slyšíte?
"Co si jenom vezmu na sebe? Tyhle šaty ne - kroutíte s nimi před zrcadlem. V těch jsem tlustá a barva se mi nelíbí. Vytahujete další - ty jsou moc teplé, dnes bude hezky, tak něco lehkého. Sukně - ta je moc dlouhá, tahle zase moc krátká, džíny - ano. Ty si vezmu. Halenku nebo tričko? Co mám dneska v práci na programu? Vezmu si tričko. Nic slavnostního mne dneska nečeká. Ale jaký tričko? S nápisem, bez nápisu? Červené, nebo bílé?"
Nakonec vítězí pestré, které stejně nosíte nejraději.
Úpěnlivě sledujete minutovou ručičku na hodinách.
"Hoď sebou, nebo to opravdu nestihneš. Potřebovala bych po ránu nějakého skřítka, který by vystoupil ze zrcadla a vždycky mi vybral to, co mi nejvíc sluší, učesal mě, nalíčil, to by byla skvělá práce. Všechno bych stihla. Vypadala bych jako člověk a vůbec bych se po ránu tolik nenadřela".
Kdo ví, jestli existuje nějaký život za zrcadlem. Ve spěchu obouvám sandály, beru kabelku a klíče od bytu a mizím. Cestou na tramvaj se mi vybavuje pohádka "O Sněhurce", kde zlá královna potřebovala své kouzelné zrcadlo k prosazení svých zlých úmyslů. Škoda, že takové nemám. Ale na druhou stranu, lhát se nemá. A zrcadlo, to podle mě vždycky lže. Zkuste se ho zeptat, "kdo je na světě nejkrásnější, nejbohatší, nejlepší, nejinteligentnější a co já vím, jaké ještě nej". Pak se do něj podívejte. Myslíte si, že má pravdu?

Tehdejší doba a mých pět let

13. května 2014 v 15:38 | Aliwien |  Téma týdne
Když mi bylo pět, psal se rok 1954. Prožívala jsem krásné a spokojené dětství se svými rodiči a prarodiči, neboť jsme s nimi sdíleli společnou domácnost. Myslím, že tohle si dnešní mladí lidé neumějí představit. Já ale na soužití rodičů a babičky s dědou s maminčiny strany vzpomínám s láskou. Babička, které by v těchto dnech bylo sto let, byla pro mne druhou mámou.
Vzpomínám na své oblíbené hračky. Panenky z kaučuku, dřevěné kostky jako stavebnice, s různými obrázky, které se daly sestavovat. Později se přidal i kočárek pro panenku, tentokrát už vlasatou a nepostradatelná kuchyňka s nádobíčkem, která mi vydržela až skoro do puberty. V pěti letech jsem uměla docela solidně číst a psát tiskacími písmeny. Hodilo se mi to. V té době jsem byla dlouhodobě v nemocnici a psala domů dopisy. Pravopis tehdy vzal za své, ale o ten vůbec nešlo. Hlavně, že jsem se dovedla s mamkou, tatínkem a babičkou s dědou dorozumět.
V době, kdy mi bylo pět, se pomalu rozjíždělo vysílání České televize. Dnes vím, že bylo zahájeno 25. února 1954. Samozřejmě šlo o černobílou televizi s jediným vysílaným programem. Televizní přijímač, který vážil mnoho kilogramů a měl hodně maličkou obrazovku, jsme měli jako první v ulici. Dívala jsem se na to tehdy jako na zázrak, když se vysílaly zprávy. Z počátku to byl jediný vysílaný program. Po nich následoval nepostradatelný monoskop. Mnozí dnešní mladí možná ani nevědí, oč jde. Monoskop byl televizní kontrolní obrazec, který sloužil k úpravě jakosti přijímaného televizního signálu. Na televizní zprávy se k nám domů chodili dívat i sousedi odnaproti. Byly to rozhodně hezké okamžiky. V porovnání s dnešní dobou si lidé, tím myslím sousedé, byli blíž a dovedli spolu komunikovat bez zloby a závisti.
V tomto roce bylo krátce po měnové reformě a prezidentem republiky byl Antonín Zápotocký. Definitivně skončil takzvaný "přídělový systém", tedy nákup potravin na lístky. Z dětství se mi vybavují fronty na všechno. Fronty na pomeranče, banány, mandarinky, maso, mouku, prostě na všechno. Na koho se ve frontě nedostalo, měl smůlu. Většina obchodů otevírala ráno v šest a zavírala večer v šest. O sobotách a nedělích bylo zavřeno. Dnes si to již těžko dovedeme představit, když nakupovat v supermarketech o půlnoci není problémem.
Byla to zvláštní doba. Jako dítě jsem vnímala jen ty hezké okamžiky, třeba i to, že u nádraží se v našem městě pravidelně na stánku opékaly buřty na sádle. Kdykoliv jsem šla s mamkou nebo babičkou okolo, opečený buřt musel být můj. Vonělo to nepředstavitelně. Dnes mi připadá, že opečené buřty voní jinak a myslím, že daleko od pravdy nebudu.
V době, kdy mi bylo pět, moji rodiče zakoupili velkou zahradu. Později na ní vyrostla chata a trávila jsem tam všechny volné dny a později prožívala krásné dětství se svým bráchou.
Každá doba má svá specifika. Přes všechny nesnáze vnímám tehdejší čas pozitivně. Zapomenout na své dětství, z něhož čas vymazal všechny, nebo alespoň většinu negativních prožitků, se totiž nedá.



Styl a jeho významy

7. května 2014 v 16:54 | Aliwien |  Téma týdne
Téma týdne "Styl" mne opět svádí k hrátkám s naším mateřským jazykem. Čtenáři mého blogu mi určitě odpustí, že to je už po druhé. Ale i toto slovo má mnoho významů a mně nedá, abych si s ním alespoň trochu nepohrála a tím své čtenáře možná i pobavila.

Styl jako slovo pochází z latinského výrazu stilus. Znamenal původně charakteristický rukopis. Odborník mohl, a myslím, že i v současnosti může podle stylu psaní i písma rozpoznat, z jaké doby, z jakého prostředí případně i od jakého autora dílo pochází, i když je nikdy předtím neviděl nebo o něm neslyšel.

Styl může charakterizovat i umění určité doby, například gotický, barokní styl nebo sloh. Sloh je vlastně synonymem k slovu styl. Známe mnoho staveb postavených v gotickém, barokním, renesančním či jiném slohu.

Styl je pojmem i v hudbě. Přiznejme si. Kolik hudebních stylů známe nebo posloucháme? Taneční hudbu, dechovku, rock, blues, balady, country, vážnou hudbu a mnoho dalších. Každá ze skladeb má nepochybně svůj neměnný styl.

Styl se rozhodně uplatňuje i v módě. Móda se mění s postupem doby. Nikdo z nás by asi v současnosti nechtěl chodit v oděvech, užívaných například za časů krále Karla IV. V té souvislosti se mi vybavuje skvělý film "Noc na Karlštejně". Ale v tehdejší době to byl styl oblékání, a kdyby se mohli lidé z tehdejší doby podívat na dnešní svět, nevím, zda by současnou módu chválili. Dnes prostě máme docela jiný styl. S tím souvisí i styl účesů, který se dnes s těmi dřívějšími dá jen těžko srovnávat.

Styl může charakterizovat i určité prostředí (takzvaný rustikální styl) určitého člověka. Často slýcháme při charakterizování některého z našich blízkých, že "tohle chování či jednání není v jeho stylu". Bezesporu každý z nás si zachovává svůj životní styl. Ten je u každého jedince různý, ale v podstatě vždy se snažíme dodržovat jakýsi ucelený systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí, které jsou pro nás, živé objekty, stylové, nebo chcete--li charakteristické.

V širším slova smyslu může styl znamenat také druh provedení, například v tanci (polka, valčík, tango, mazurka, rumba, samba a další tance mají bezpochyby svůj charakteristický styl). Může jít i o druh sportu, například zápas ve volném stylu, volná jízda v krasobruslení a dalších sportech. Obdobně můžeme charakterizovat i stylový nábytek, stylovou restauraci, odpovídající určitému prostředí a stylu.

To je jen několik významů daného slova. Možná, že vás napadnou ještě další, které mi sdělíte do komentářů, a já se ráda poučím. Přeji příjemné čtení.