Divoká jízda

4. dubna 2014 v 18:08 | Aliwien |  Povídky
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii mi šla dnes již hlava kolem. "Klídek, vana s horkou vodou únavu smyje", na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka, neznámého odesílatele. Výtah zase, tak jako v poslední době často, nejezdil. Zasunul jsem obálku do kapsy a s námahou vyšplhal šest poschodí. "Sakra doktore", říká mi mé druhé já, "měl bys s tou obezitou něco dělat. Je ti 30 a za chvíli už ani do svého bytu po schodech nedolezeš, aby ses nezadejchal!" "Dej mi svátek", odbývám své svědomí," začnu od léta. "Budu jezdit na kole, sportovat, uvidíš!".
V podobných úvahách jsem otevřel dveře bytu. Dýchlo na mne ovzduší samoty, naprostého ticha, klidu. Zamířil jsem do koupelny a pustil horkou vodu do vany. Než jsem shodil šaty, byla vana plná. Koupel-to bylo hlavní, co jsem v ten podvečer potřeboval. Po opuštění koupelny jsem zamířil do kuchyně. Otevřel jsem lednici a vyndal od včerejška od maminky uvařený guláš. Při pomlaskávání nad dobrou večeří, která mi vylepšila náladu, jsem vzpomněl na obálku, uloženou v kapse kabátu. Zvolna jsem dojedl a obálku spolu s lahví dobrého piva jsem si donesl k televizi. "Zase nic nehrajou", konstatoval jsem, když jsem se podíval do programu. Pak jsem konečně obálku otevřel.
"POZVÁNKA NA SETKÁNÍ", stálo tam velkými písmeny. Když jsem se začetl dál, dozvěděl jsem se, že absolventi mého ročníku medicíny po pěti letech pořádají sraz a zvou na pořádaný mejdan všechny ze studia. "No, službu nemám, moc se mi to hodí, je to sobota, bude sranda", konstatoval jsem a datum konání pečlivě zapsal do svého diáře.
Sobota tu byla najednou, tak říkajíc "co by dup". V podvečer jsem začal přemýšlet, co si vlastně vezmu na sebe. Není to jen výsada žen, jak si všichni myslí. I já jsem ten večer chtěl vypadat co nejlépe. Vždyť kolegové a kolegyně, se kterými jsem promoval, také snad nepřijdou v bílém plášti…. Otevřel jsem svoji skříň. Moc na výběr toho tu nebylo. Šaty, ve kterých jsem maturoval - no ty už vyšly z módy, navíc se nějak "srazily věkem". Druhé - v těch jsem promoval a párkrát byl v divadle. Další výběr nebyl. Oblékl jsem tedy tmavě modré, z kvalitní a nemačkavé látky ušité kvádro. Sako jakž-takž - ale ty kalhoty! Mé druhé já mělo pravdu. Bříško, které jsem za těch pár let díky dobré kuchyní mojí maminky získal, se nějak nechtělo do kalhot vejít. "No, nic se nedá dělat", konstatoval jsem s povzdechem. Budu to muset nějak vydržet". Přišil jsem knoflíček u kalhot na samý okraj a s námahou se do kalhot "nasoukal".
"Když nebudu moc divoce tancovat, a moc jíst, tak to snad nějak přežiju, ale bude to boj", usoudil jsem. Ze šuplíku jsem vytáhl nažehlenou bílou košili a ze dveří skříně stáhl světle modrou lesklou kravatu. Když jsem zapnul sako, trochu odstávalo, ale moje bříško, vtěsnané v kalhotách, skoro nebylo ani vidět.
"Dobré to je", konstatoval jsem, když před odchodem z bytu jsem zhodnotil svoji "figuru" v zrcadle.
"Ahoj Tondo", to byla první slova, která jsem zaslechl po vstupu do sálu.
"Čau Zdeňku", odpověděl jsem, viditelně potěšen, že jako prvního potkávám právě svého nejlepšího kamaráda ze studií. Postupně jsem se pozdravil s Janou, Karlou, Honzou a Maruškou. "Jo, Maruška", to byla tvoje tajná a velká láska, co?", ozývalo se zase moje druhé já. "To byla, ale ani nevím, proč jsem tenkrát nějak ten vztah nerozvíjel…." odpovídal jsem si.
Tak, jak už to na podobných setkáních bývá, po výborné společné večeři nemohlo chybět dobré víno. Při něm jsem se dozvěděl, že Jana je vdaná, má dvojčata, teď je na mateřské. Karla se stihla za pět let po studiích nejen vdát, ale také rozvést. Děti ji zatím minuly. Honza - pracuje v Praze na popáleninové klinice a zatím neměl na rodinu čas. Zdeněk, můj nejlepší kamarád - skončil podobně jako já. Lékař na jednom zdravotním obvodu - "Ferda Mravenec - práce všeho druhu", jak to vtipně nazval. "Manželka právnička a dvouletý kluk jako buk", chlubil se Zdeněk fotografií. A Maruška? Ta zůstala věrná své studijní lásce-ortopedii. Své pacienty léčila na poliklinice. Zatím byla svobodná. A zase se ozvalo mé druhé já. "Je svobodná, dělej něco, snaž se, třeba se jí ještě líbíš, zkus to!"
Své druhé já jsem tak trochu poslechl. Spolu se Zdeňkem jsem pozval Marušku k našemu stolu. Pití přibývalo a já už po dvou litrech vypitého vína měl chuť i tancovat. V sále hrál taneční orchestr univerzální repertoár. Krásnému ploužáku nebylo možné odolat. "Smím prosit?", povstal jsem od stolu a uklonil se zlehka před Maruškou. I když jsem nikdy žádným profesionálním tanečníkem nebyl, snad vlivem celkové atmosféry i vypitého vína jsem skutečně měl pocit, že tančím. Marušce jsem sice občas šlápl na nohu, ale prominula mi to. Ke stolu jsme se vrátili rozesmátí, upocení, žízniví. Další láhev vína na sebe nedala dlouho čekat. To už jsem si z mého tanečního umění vůbec nic nedělal. "Nedáme si nějaký živější kousek?", zeptala se Maruška. Výborně se bavila, v tanci střídala mě a Zdeňka.
"Proč ne", opáčil jsem.
"Mě už je to jedno, ale musíš mi prominout. Moc tu divočinu neovládám". To jsem opakoval, když jsme společně odcházeli na parket, kde na obrátkách nabíral rokenrol.
"Tak Toníčku, rytmus, rytmus!", provokovala mne Maruška, když se začala přede mnou vlnit a poskakovat do rytmu hraného tance. Zkusil jsem to podle ní. A světe - div se - šlo to. Přece se nenechám před Maruškou zahanbit, zauvažoval jsem a trochu přidal na razanci svých pohybů. A pak se to stalo….
Uslyšel jsem podivný zvuk. V prvé chvíli jsem přemýšlel, zda jsem k obědu nejedl čočku a toto nebyl následek. Ale nebyl…. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že moje kalhoty, v kterých jsem byl nasoukaný, asi nevydržely. Bohužel - byla to pravda. Kalhoty praskly po celé délce ve své zadní části, odkud vyčnívaly moje šedé slipy a lem bílé košile… Co teď? Sako už dávno viselo na židli u stolu, stejně by bylo celé propocené. Proboha! Maruška naproti mně ještě nic nezpozorovala, ale to nemohlo dlouho trvat. Rokenrol mi začal být fuk.
"Pojď, musíme nepozorovaně ke stolu"¨, pošeptal jsem Marušce a natočil se k ní bokem. Pochopila a zachovala chladnou hlavu. Vzala mne kolem pasu a její široké rukávy jasně červených šatů zakryly to nejpodstatnější. Pomalu jsme došli ke stolu a já si sedl.
"Tak a máme pro dnešek dotancováno", konstatoval jsem, když se ke stolu vrátil i Zdeněk. "No, ale dopito nemáme", usoudili oba moji společníci. A musím říci, že od té doby to byla skutečně "divoká jízda". Červené víno vystřídal tvrdý alkohol, na závěr podpořený několika lahvemi šampusu.
Kolem čtvrté ráno jsme začali uvažovat, jak se dostaneme domů. Musím přiznat, že já jsem chodil velice špatně. Po sále mne vždy doprovázela Maruška, když jsem svým sakem a jejím rukávem chránil svůj handicap, abych neměl ostudu u ostatních kolegů. Věděl jsem, že pěšky domů asi nedojdu a Zdeňkovi jsem to také otevřeně přiznal.
"No počkej, nějak to zařídím", vysoukal ze sebe (také se značnou námahou). V předsálí, naproti šatnám, kde jsme díky krásnému jarnímu počasí, neměli žádné věci, stál opřený velký červený rudlík.
"Tondo, Maruš, pojďte sem", zavolal Zdeněk, když jsme zaplatili vzniklou útratu a rozhodli se definitivně jít domů.
"Podívej, co jsem objevil, zvládneme to, co říkáš?" Nejdřív jsem na Zdeňka hleděl nechápavě. Ale potom, když mi vysvětlil, že na rudlík si sednu a on mne s Maruškou doveze až domů, jsem souhlasil. Na protest jsem se nezmohl. Můj totálně opilý mozek nebyl schopen rozumného uvažování.
Rudlík sice nebyl žádným pohodlným povozem, ale mně to vyhovovalo. Zdeněk s Maruškou tlačili a já seděl. Nohy natažené před sebou, abych nebrzdil. Na moje prasklé kalhoty vidět nebylo. To byl také hlavní důvod našeho počínání. Cesta domů vedla městem po hlavní silnici. Smích Marušky a náš křik se rozléhal daleko široko. Chodník a občas i silnice nám nestačila, jak kamarádi se mnou "šněrovali".
"Karle, vidíš to co já?", obrátil se policista v zaparkovaném autě na svého kolegu. Ten nevěřícně zakroutil hlavou. Oba vystoupili ze svého auta a zamířili k nám.
"Tak pánové a dámo", copak to tady děláme? Občanské průkazy prosím", ozval se policista. Když nás zkontrolovali, začalo vyptávání.
"Kdepak jsme vzali ten rudlík, teď v pět ráno? Kampak s ním jedeme? Prodat do sběrny?" Otázka stíhala otázku a mně se jen těžko odpovídalo. Alkohol mne snad zbavil i veškerého srozumitelného vyjadřování. Teprve, když se do vysvětlování zapojil Zdeněk i Maruška, policisté měli jasno. Málokdy jsem viděl se "muže zákona" tak smát, jako tohoto rána.
"Tak přátelé, dojeďte domů v pohodě a během dopoledne se přijdu osobně přesvědčit do restaurace, kde jste byli, zda jste tam rudlík vrátili", se smíchem se s námi rozcházel policista Karel. "Jinak vás všechny oznámím pro krádež, to si pište, páni doktoři", ujišťoval nás cestou do vozidla.
Do paneláku už jsme dojeli bez problémů. Výtah kupodivu jezdil, takže jsem nemusel ani schody šlapat. Po pravdě řečeno, byl jsem tehdy moc rád. Když jsem se dopoledne vyspal, šklebil se na mě v předsíni červený rudlík. Chvíli mi dalo práci, než jsem si uvědomil, co tam ta věc vlastně dělá. V hlavě mi zvonili kováříčkové a události poslední noci se mi vybavovaly jen pomalu. Teprve, když z kuchyně vyšel Zdeněk a z obýváku Maruška, rozsvítilo se mi.
Tedy - to byla ale "divoká jízda", konstatovali jsme všichni se smíchem. Společně jsme stejnou cestou rudlík odvezli do restaurace, odkud jsme si ho předtím bez souhlasu personálu "vypůjčili". Tentokrát už na rudlíku nikdo neseděl. Personál restaurace vše přijal s porozuměním a výbuchem smíchu. "Po pravdě řečeno, ani jsme ztrátu rudlíku nezaregistrovali", dozvěděl jsem se.
Jeden pozitivní výsledek však tato divoká jízda nepochybně měla. Od té doby jsem už nebyl v bytě sám a měl na koho čekat a na koho se těšit. Maruška kromě své lásky - ortopedie, uměla i velmi dobře opravovat malé kalhoty. Ještě dlouho jsme se příhodě, která přispěla k našemu krásnému vztahu, upřímně smáli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katerííína Katerííína | Web | 4. dubna 2014 v 18:47 | Reagovat

hezký! ;)

2 Mad Med Mad Med | Web | 4. dubna 2014 v 20:46 | Reagovat

Příběh je smyšlený, nebo se opravdu stal? Je bezva humorný, takové mám ráda :-D.

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 21:48 | Reagovat

Obojí. Část je fikce, ale podstata příběhu je skutečností.[2]:

4 Regi Regi | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 7:52 | Reagovat

Humorná příhoda po ránu a den je hned příjemnější. Díky.

5 karlaprazakova karlaprazakova | 5. dubna 2014 v 15:24 | Reagovat

Nádherný příběh. Milý a vtipný. A kouzelný večírek. Taky jsem podobný zažila, ale rudlik jsme neměli. :D

6 Ester Ester | Web | 8. dubna 2014 v 11:14 | Reagovat

:D Super humorný, příběh. Moje první slova když jsem se na ten článek koukla byla "Bože můj, to je dlouhý", ale ani jsem nezaznamenala že je konec. Četl se krásně jedním dechem :-)

7 Ježurka Ježurka | Web | 8. dubna 2014 v 14:25 | Reagovat

To bylo krásné! Úsměvné, vtipné a s dobrým koncem! Super!

8 Bev Bev | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 14:41 | Reagovat

Je to báječná povídka, krásně napsaná a vtipná. Pobavila mě a moc se mi líbila. :D
A taky mě překvapilo jak podobný směr jsme shodně zvolily, ale neopisovala jsem, přísáhám. :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama