Duben 2014

Příběh s otevřeným koncem

28. dubna 2014 v 18:15 | Aliwien |  Téma týdne
Na téma týdne "Závislosti" nemohu jinak, než naabídnout jednu z mých starších povídek. Je sice delší, ale doufám, že čtenáře blogu zaujme. A tady je - PŘÍBĚH S OTEVŘENÝM KONCEM:
Vždycky jsem toužila po velké svatbě. Nevěsta v bílém, šaty s vlečkou, dlouhý závoj a družičky. Ženich vyšperkovaný v nepostradatelné bílé košili, světlomodrých šatech, stříbrné kravatě. Prostě svatba, jak má být. Množství hostů nepočítaje. I když mně moji rodiče tento můj sen rozmlouvali ("peníze si prý můžeme užít jinak, třeba na svatební cestu, nebo vybavení domácnosti, v dnešní době je to škoda takto investovat"), neodradili mě. Ženská, když jednou zatouží být v bílých svatebních šatech s vlečkou, tak si prostě tuhle touhu nikým a ničím vzít nenechá.
Se svým nastávajícím jsem se seznámila na taneční zábavě. Na vesnici, kam jsem přijela za svojí babičkou a dědou na léto. V hospodě čtvrté cenové skupiny, kde se o víkendu sešli téměř všichni obyvatelé malé obce a mládenci své spory o dívky řešili "ručně a stručně". V mém případě Pavel nad Milanem zvítězil. Od té doby jsem se s Pavlem vídala čím dál tím častěji, ať už u nás ve městě, nebo u něj doma na vesnici. Byl milý, pozorný, usměvavý, štíhlý, kaštanových vlasů, černooký šibal. Jen jediné mi na něm vadilo. Často a hodně pil. O jeho neřesti jsem s ním mnohokrát mluvila. Vždycky sliboval, ale slib vydržel jen do soboty, kdy si svoji hospodu nedokázal odepřít a všechno začalo znovu. Myslela jsem si, že po svatbě ho moje láska změní. To jsem ještě netušila, jak moc sil mě to bude stát a jak dlouhá cesta k tomu povede…
Náš den "D" nastal za krásného letního červencového poledne. Svatba proběhla přesně podle mých vysněných představ. Stala jsem se paní Irenou Benešovou. Hostina v nejbližším hotelu, se sedmdesáti hosty, se protáhla až do ranních hodin. A nastal Pavlův problém. Přesto, že sliboval, že pít bude jen symbolicky, skutečnost byla docela jiná. O půlnoci už nebyl schopen chůze ani komunikace a jeho rodiče jej museli téměř odnést na náš rezervovaný pokoj.
"Přehnal to na své svatbě, to se stává", konejšili mě plačící. Věděla jsem, že budu mít skutečně originální svatební noc, kdy ženich kromě občasného úprku na toaletu nebude ničeho jiného schopen…
Ráno jsem se probudila později než Pavel. Špatně se mi tu noc usínalo. Pavel seděl zkroušeně v křesle, hlavu ovázanou mokrým ručníkem. Jeho omluvy a pozornosti ke mně nebraly konce. Jeho sladkým slibům jsem uvěřila a "svatební šou" mu odpustila. Náš společný život se od té doby vyvíjel docela všedně. Já pracovala jako úřednice v kanceláři, Pavel jako jeřábník u soukromé firmy. Peníze vystačily tak akorát pro nás oba. Nedovedla jsem si představit, jak bych z našich příjmů uživila dítě. Vždyť nejméně čtvrtinu platu manžela pohltil všemocný alkohol. Moje "lásková a odpouštěcí terapie" nějak čím dál tím méně zabírala. Nabídky, aby se Pavel šel léčit, zásadně odmítal.
"Já a léčit? A Můžeš mi říct proč? Copa jsem nějakej alkoholik? Když se jednou nebo dvakrát za týden ožeru, tak to přece nic neznamená! To je mezi chlapama normální! Peníze ti dávám, do práce chodím, tak co bys ještě chtěla?". To byly Pavlovy argumenty. Naše vzájemné hádky tak byly čím dál tím častější. Jen já jsem věděla, že se Pavel pomalu ale jistě řítí do propasti, zvané alkoholismus. Vždyť jeho každotýdenní pobyty na záchytce již nebyly výjimkou a pokuty za to, že bezvládně ležel opilý na ulici, kde ohrožoval chodce a zejména projíždějící řidiče, také ne. Náhle jsem zjistila, že dosud vydělávané peníze právě proto na vydání v domácnosti nestačí. "Co s tím?", uvažovala jsem. Pavlovi bylo zcela jedno, zda dluhy zaplatí či ne. Já jsem se zase snažila udělat všechno pro to, aby Pavlovy problémy se nedostaly na veřejnost. Proto jsem si několikrát peníze půjčila u svých rodičů. Když záhy zjistili, na co je potřebuji, tak jejich "ruka páně otevřená" se pro mne zavřela. Nedivila jsem se jim. K Pavlovým rodičům jsem si pro nějaké peníze ani netroufla jít. Po vesnici se stejně tradovalo, že s alkoholem na tom nejsou o nic líp než Pavel a jednou propijí i svoji chalupu. Nejhorší bylo, když Pavel vystřízlivěl. Nedokázala jsem se vzepřít jeho slibům, že to bylo naposledy, že od teď už do té hospody určitě nevkročí, a když, tak jenom v neděli… Přes všechny útrapy jsem Pavla měla stále ráda.
Jednoho zimního odpoledne jsem se vracela jako obvykle s taškou nabitou nákupem, domů. Otevřela jsem dveře bytu a užasla jsem. Pavel doma, sedící za stolem a na něm po celém jeho obvodu vysázené tisícovky.
"Copak", povídám s úsměvem, protože to opravdu byl zajímavý pohled, "vyhrál si ve Sportce či co?"
"Irčo", odpověděl mi, "přidali mi v práci, měl jsem několik melouchů a těch čtyřicet táců je toho výsledkem. A já to musím oslavit"!
Než jsem stačila čemukoliv zabránit, patnáct tisíc skončilo v Pavlově kapse a se slovy "do večera se vrátím", zabouchl dveře bytu. Ze zbylé částky jsem s bídou zaplatila dluhy na záchytce a pokutách.
"Jo, pan Beneš?", usmívala se na mě úřednice, "ten tady za chvilku bude mít svůj šuplíček hříchů. Ale teď bude mít všechno zaplacené, tak si snad dá chvíli pokoj".
Dívala se na mě soucitně. Sebrala jsem potvrzení o zaplacení hotovosti a zamířila do nejbližšího občerstvení na kafe, trochu se vzpamatovat z nepříjemného prožitku.
Pavel se vracel domů čím dál tím déle. Nebylo dne, abych jej zastihla doma. Když se vrátil v noci, byl schopen jen stěží se dostat do postele. Peněz měl od té doby kupodivu poměrně dost. Po jejich původu jsem nepátrala. Pomalu začala věřit, že se dal na lepší cestu, a jen jako "každý chlap", jak on s oblibou říkal, se občas napil. Na druhé straně jsem musela uznat, že pokud nebyl opilý, bylo naše manželství bez poskvrnky.
Byl krásný jarní den, když mi v práci zazvonil telefon.
"Tady Bubeník", ozval se hlas našeho souseda z domu.
"Paní Benešová, asi vám v bytě prasklo nějaké potrubí, pod dveřmi se valí voda a na vaší straně jsou byty sousedů vytopené až do přízemí.". "To mi ještě scházelo. Poděkovala jsem panu Bubeníkovi a začala hledat telefon na majitele firmy, kde manžel pracoval.
"Pan Beneš?", uslyšela jsem hlas Jana Frühaufa v telefonu.
"Ten přece už u mě tři měsíce nepracuje. Když jsem ho v prosinci přistihl, že obsluhoval jeřáb opilý, dostal okamžitou výpověď. A kdo volá?", zareagoval, protože právě teď si uvědomil, že neví, komu tak citlivé informace vlastně sdělil. Nezmohla jsem se na odpověď a zavěsila jsem. V práci jsem si vzala dovolenou, cestou se stavěla u bratrance - instalatéra a společně jsme spěchali domů.
Voda už byla opravdu všude. Sousedi na chodbě, naštvaní, očekávající moji pomoc. "Kdepak máte toho svýho? Zase v herně nebo hospodě, co?", slyšela jsem hartusit pana Bubeníka.
"V herně? Co by dělal v herně, proboha?!", myslela jsem si v duchu a na špičkování souseda nereagovala. To už jsme s Ivanem otevřeli dveře bytu. Z utržené vodovodní baterie v kuchyni stříkala voda plným proudem na všechny strany.
"Jak se to mohlo stát?", ptala jsem se Ivana, který nevěřícně kroutil hlavou a v průběhu mého uvažování uzavřel hlavní přívod vody. "Vrátím se za chvíli s novou baterií", pronesl suše."Tahle už je jen vyhodit". Nasedl před domem do své dodávky a odjel.
Při pohledu na tu spoušť se mi udělalo zle. Zničený koberec, lednice, linka. Kuchyně a příslušenství totálně vytopené. Nahlédla jsem do obýváku a zatmělo se mi před očima. Kromě jednoho křesla a konferenčního stolku tady nezbylo vůbec nic. Chyběla televize, video, domácí kino, sbírka starožitného porcelánu po prarodičích a další drobnosti, které jsem v první chvíli ani nepostřehla.
Na stolku ležela obálka a na ní kostrbatým písmem napsáno "PRO IRENKU". To už jsem pro pláč viděla zamlženě a začala mít zlé tušení. Sebrala jsem poslední zbytky sil, otevřela obálku a četla:
"Irčo, vzal jsem si televizi, video, kino a nějaké drobnosti. Prodám to do zastavárny. Nutně potřebuju peníze, mám velké dluhy v herně za rohem. Propadl jsem tomu hraní. Neboj se, až zase vyhraju, jako tenkrát těch čtyřicet táců, všechno vykoupím zpátky a zase bude dobře… Promiň, ale nemůžu bez toho (a taky bez tebe) žít… Jo a ještě - když jsem to nosil ven, nějak jsem zavadil o kuchyňskou baterii. Rozčílilo mě to, a tak jsem za ni vzal asi víc, než bylo zdrávo - promiň, omlouvám se").
Dál už jsem neměla sílu číst. Nejenom alkoholik, ale i gembler, bezohledný násilník, likvidátor mých a našich společně získaných věcí, lhář, to všechno je můj stále ještě milovaný Pavel. Teprve teď jsem pochopila poznámku pana Bubeníka. Já byla zřejmě tím posledním člověkem, kdo o závislosti mého manžela na automatech neměl ani tušení. Všichni kolem už věděli…. Docházelo mi, že při cestách z práce domů jsem registrovala zkoumavé, soucitné a někdy i posměšné pohledy sousedů a jen se v duchu divila, co to má být.
Svět se mi zhroutil. Najednou jsem neměla sílu ani vstát a začít uklízet tu povodeň. Bylo mi všechno naprosto lhostejné. Pavel je "ožrala, gembler, lhář a zloděj", to bylo jediné, co ovládalo v tu chvíli můj mozek. Bezděky jsem sáhla do šuplíku u stolku. Ležely tam netknuté dvě krabičky prášků na spaní. Dovrávorala jsem k baru a vytáhla láhev vodky, která tam byla od Vánoc, jen tak "pro strejčka Příhodu". Otevřela jsem ji, překotně si do dlaně nasypala obsah jedné krabičky sedativ a zhluboka je zapila vodkou. Druhou krabičku už jsem stačila vysypat a zapít jen ze čtvrtiny. Najednou jsem cítila, jak ztrácím rovnováhu a propadám se do tmy, postupně přecházející v zářivé slunce a navozující úžasně příjemné a slastné pocity.
Ivan, který se vzápětí vrátil s novou vodovodní baterií, si odemkl zapůjčenými klíči. Vešel do kuchyně.
"Sakra, kam se ta ženská poděla? Tady je bordel jako v tanku, na nic za tu hodinu nebylo máknuto, to je divný…
Irenoóó, kde jsi?", zavolal hlasitě. Ale odpovědi se nedočkal.
"Ireno??", zopakoval své zvolání, tentokrát s otazníkem v hlase. Pak si povšiml mokrých šlápot, vedoucích do obývacího pokoje. Nahlédl tam.
"No tady se snad bude ma….", už nedořekl, co si pro spatřený nepořádek myslel. Za konferenčním stolkem vyčuhovaly bezvládně moje nohy.
"Ireno, co se ti stalo, je ti něco??" Skokem byl na druhé straně stolku. Pohledem na rozsypané prášky a převrácenou láhev vodky pochopil, o co jde. Přivolat sanitku už bylo dílem několika málo minut, které jak dnes vím, mi zachránily život.
Když jsem se ani za tři dny probrala na jednotce intenzivní péče a definitivně se začala po všech nepříjemných vyšetřeních vracet zase z druhého břehu řeky na tento svět, přeložili mě na psychiatrii. Ke svému údivu jsem se tam setkala s Pavlem.
"Má lásko, promiň, promiň. Nechtěl jsem tě dohnat k sebevraždě. Ne, to jsem opravdu nechtěl. Co bych si tady bez tebe počal, sám nevím. Byl jsem tě na jipce třikrát navštívit. Viděl jsem, jak všichni kolem bojují o tvůj život, který ty jsi chtěla vzdát. Pochopil jsem, že příčinou všeho trápení jsem hlavně já. Všechno jsi to vlastně udělala jenom a jenom kvůli mně, protože mě máš stále ráda, viď? Stejně jako já tebe", dodal tišeji, protože kolem procházela sestřička s našpicovanýma ušima. Přesto, že v první chvíli jsem Pavla hrozně nenáviděla, po jeho proslovu mojí vyčerpané duši nezbylo nic jiného, než jen přikývnout.
"Budu se léčit, vlastně už jsem začal!", pokračoval Pavel.
"Zůstanu tady asi déle než ty, ale neboj, pro tebe vydržím! Prý jsem prvním pacientem, který se na tomto oddělení léčí z dvojí závislosti."
Z psychiatrie mě pustili asi za měsíc. Psycholožce i ošetřujícímu lékaři se podařilo mě přesvědčit o tom, že ve 25 letech ještě má cenu žít a v případě nutnosti najít i odvahu k radikálnímu řezu společného soužití zákonnou cestou. Pavel si na protialkoholním léčení a léčení ze závislosti na automatech pobyl tři měsíce. Pravidelně jsem ho navštěvovala a viděla jsem, že skutečně napřel všechny svoje síly k tomu, aby léčení bylo úspěšné.
Po návratu do společného domova jsme začali řešit náš další život. Prodali jsme byt a přestěhovali se do jiného města. Nechtěli jsme dál snášet zvědavé pohledy a dotazy sousedů. Pro mě navíc bylo důležité, aby se Pavel odpoutal od svých "kamarádů z mokré čtvrti".
V novém působišti jsme oba našli práci a začali znovu od začátku. Zatím se nám to daří. Přesto konec tohoto příběhu pro mě zůstává stále otevřený. I když Pavlovo a nakonec i moje léčení přineslo své ovoce, je pravda, že při ztrátě Pavlovy pevné vůle, vybičované bez pochyby mým pokusem o sebevraždu, by všechno mohlo začít na novo.
Budu tedy doufat, že společná vůle a vzájemná láska nás obou povedou k nově vytčenému cíli. Vždyť bez dětí je každé manželství prázdné….


V tónech písní je síla

23. dubna 2014 v 10:40 | Aliwien |  Téma týdne
Téma týdne "Tóny písně" mne zavádí trochu do historie. V písních je totiž skrytá síla, která ve vypjatých situacích dokáže stmelit celý národ. Takovou písní je například chorál "Svatý Václave, vévodo české země". Svatováclavský chorál byl dlouho českou národní hymnou, dokud se oficiální nestala píseň Kde domov můj. Původ chorálu se datuje až do 12. století a váže se k českému knížeti, svatému Václavovi.
Svatováclavský chorál se rozléhal Pražským hradem při korunovaci českých králů. Zněl ve svatovítské katedrále právě tak, jako v posledním vesnickém kostelíku na horách. Svatováclavský chorál sloužil jako upevnění české národní identity a českého vlastenectví. A stejně tak ho můžeme chápat i v dobách moderních dějin, kdy národ prožíval tragické a osudové chvíle, například v době nacistické okupace.
Od 13. století měnil Svatováclavský chorál svoji podobu. Rozšiřoval se o další strofy a sloky a až na přelomu 18. a 19. století dostal podobu, jakou známe dnes. Čas běžel, ale síla chorálu neslábla. To samozřejmě souvisí s osobou knížete svatého Václava, protože on se stal tou osobností, která sjednocovala národ, stal se zemským patronem. Celá píseň právě tuto jednotu kolem osoby svatého Václava a současně věčného knížete české země vyjadřuje.
Podívejme se také do doby husitské. Chorál "Kdož sú boží bojovníci" vzbuzoval u protivníků strach a hrůzu ještě před samotnou bitvou. Stávalo se, že vlivem zpěvu tohoto chorálu nakonec k bitvě ani nedošlo, protože nebylo s kým bojovat.
V tématu týdne nemohu přehlédnout ani naši státní hymnu. Nahlédněme proto trochu do historie písně "Kde domov můj", ze hry J. K. Tyla "Fidlovačka".
Psal se 21. prosinec 1834, když na českém představení Stavovského divadla, kde se hrálo více německy než česky, zazněla Škroupova melodie a text veršů J. K. Tyla ve hře o staropražské pouti a svátku ševců v pražských Nuslích. Diváci nadšeně tleskali písni v podání pěvce Karla Strakatého (1804-1864) v roli slepého houslisty Mareše, aniž by tušili, co jejich potlesk vyvolá dále. Strakatý, tehdy populární barytonista opery Stavovského divadla, tu hrál klíčovou roli, neboť podle historiků by píseň upadla v zapomenutí, kdyby ji nezpíval při dalších možných příležitostech. Píseň vyšla ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Mezi další její šiřitele, především na Moravě, patřil Jan Křtitel Píšek (1814-1873). Hudebník Jan-Matěj Rak píše ve svém blogu, že píseň sice vychází z "dobové hudební italské módy, neinspiruje se českou ani moravskou lidovou melodikou", přesto je podle něj tolik česká, jak dokázal později tvořit Smetana nebo Dvořák. "Škroup geniálně zazářil jedinou trefou do černého." Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. Existují četné varianty textu a cizojazyčné verze. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo. Mimo jiné byl vyzván Leoš Janáček, aby se ji pokusil složit (odmítl to a Škroupovu píseň parodoval). Hymnou se píseň "Kde domov můj" stala v roce 1920, kdy usnesení vlády č. 19300 konstatovalo, že v této věci "od ustanovení zákona se upouští", a závazné hudební znění hymny bylo stanoveno až roku 1927. (Zdroj - Úřad vlády ČR-webové stránky). Sílu těchto tónů můžeme pozorovat i při sportovních přenosech, kdy je hrána na počest vítězů. Často jsou v očích sportovců vidět slzy dojetí. Vzpomenu-li na rok 1969, kdy se "Fidlovačka" hrála u nás v divadle, tak při zpěvu písně "Kde domov můj" celé divadlo jako na povel povstalo a v nastalém tichu by bylo slyšet upadnout i špendlíkovou hlavičku. Mnozí diváci neskrývali své dojetí při pomyšlení, že společný sen vybudovat "socialismus s lidskou tváří" se nesplnil.
Podíváme-li se na rok 1989, kdy došlo k takzvané "sametové revoluci", i zde nás provázely kromě hymny další nezapomenutelné písně. Byla to "Modlitba pro Martu", nazpívaná Martou Kubišovou. Píseň pochází ze šedesátých let minulého století. Hudbu složil Jindřich Brabec a text Petr Rada. Stala se symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do komunistického Československa v roce 1968, symbolem "Pražského jara" a později i sametové revoluce. Zapomenout nemůžeme ani na písně Spirituál kvintetu "Až se k nám právo vrátí" či "Jednou budem dál", z této doby.
Možná, že mnozí čtenáři mého blogu se v době, o které píši, teprve narodili, nebo ještě nebyli ani na světě. Doufám, že tento příspěvek na téma týdne bude nejen jim skromným nahlédnutím do našich dějin a možná i pochopí, že v tónech písní je skutečně síla. A co říci na závěr? Snad jen - příjemné čtení a zanotujte si s Martou Kubišovou: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou…"


Originální pomlázka

18. dubna 2014 v 10:42 | Aliwien |  Téma týdne
Bylo krátce před Velikonocemi, když jsem tak, jako každé sobotní odpoledne, trávil čas ve sklepní místnosti našeho rodinného domku. Byla zařízená jako dílna. Sloužila mi už léta při obrábění dřeva. Výroba drobných dřevěných figurek a jiných ozdobných předmětů byla mým velkým koníčkem, či spíše "koněm".
"Ty už zase strašíš v tom sklepu?", slyším hlas Jarmilky, která je mojí spokojenou velitelkou již dlouhou dobu.
"Pomalu tě ani nahoře nevidím. Že bys mi poslal fotografii, abych věděla, jak vypadáš?"
Jarmila se blížila po schodech ke dveřím, s igelitkou plnou suchého chleba.
"Pořád lepší, než kdybys mne musela hledat po hospodách mámo, ne? Tady mám klídek, vonící dřevo, nemusím poslouchat tvoje rozkazy…", snažil jsem se zažertovat, když vcházela do dveří.
"Nemudruj, Pepo. Stejně ti to nepomůže. Ty si tak stěžuj", reagovala na moje poznámky.
"A radši přidej támhle do pytle suchej chleba. Víš, jaký mají králíci hlad!"
Jo, králíci. To byla zase manželčina velká láska. Chovala jich na zahradě skoro 30 a usušený chléb jim kromě čerstvé trávy nebo sušeného sena moc chutnal. Přesypal jsem obsah igelitky do velkého látkového pytle.
"Přijď aspoň k večeři. Ať tě zas nemusím honit. Jdu prát záclony a mejt vokna, aby bylo na Velikonoce uklizeno".
Jarmila odcházela a já si zase, jako už tisíckrát předtím uvědomil, jak skvělou manželku mám. Uklizeno, navařeno, vypráno a nažehleno. Ne ve všech domácnostech to takhle chodí. Tyhle práce jsem opravdu dělat nemusel. Z myšlenek mne vytrhl jakýsi podivný zvuk. Nejdříve šramot, potom škrábání. Ze začátku jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Přestal jsem tomu věnovat pozornost a vzal jsem do ruky rozpracovanou figurku, abych pokračoval v rozdělané práci. Ale šramot se po chvilce ozval znovu a silněji. Posléze jej doprovázelo jakési chroupání a občasný pískot. To už jsem pochopil, že tyhle zvuky vycházejí ze shromážděné "mňamky" pro naše strakáče, Mezi chleba se nastěhovali nezvaní hosté a chléb jim moc chutnal. Opatrně jsem pytel otevřel a všechno bylo jasné. Rejskovi svítila očička, jak mu chutnalo. A rozhodně tu nebyl sám. Pytel jsem zase zavázal a začal přemýšlet. Pro králíky to už bylo nepoužitelné krmení. Představit si Jarmilku, jak krmí svoje miláčky něčím, co předtím chutnalo myším, to prostě nešlo.
"Děje se něco?", divila se, když jsem za ní přišel do kuchyně sdělit jí tuhle novinu. Zasmála se.
"No, co. Vyhodíme to a začneme střádat znova. Nic jiného nám asi nezbyde!"
Jarmila zanechala mytí okna a vrátila se se mnou do sklepa, podívat se na nezvané návštěvníky. Snažil jsem se pytel nadzvednout. Ale ouha! Ve spodní části byl zpuchřelý a látka se začínala trhat. U Jarmilky to vyvolalo zděšení.
"Proboha, Pepo, polož to! Nebo si tu myší rodinku nastěhujeme až do baráku! Potvory jedny! Bylo jim tady teplíčko, žrát měly co… No jo. Ale jak to vyřešíme?"
Jarmila pro žádné řešení nešla moc daleko.
"Ještě máme v kumbálu tu starou režnou roletu?", obrátila se na mne.
Kumbál, jak jsme doma říkali naší šatně, sloužil k uskladnění všech věcí, které jsme zrovna nepotřebovali, ale nedokázali se s nimi rozloučit. Praskal ve švech.
"Měla by tam ještě být. Zatím jsem ji k ničemu nepotřeboval. Co s ní?" Nedošlo mi hned, jak to moje žena myslí.
"Sešiju ji po stranách. Nacpeme do ní tenhle pytel. Je pevná, ta nepovolí. A ty pak vymyslíš, kam to odvezeš", zaúkolovala mne.
"Dobře to zavaž. Do zítřka to tady ještě vydrží".
Jak řekla, tak se i stalo. Šedá, po pravé straně pruhovaná roleta splnila svůj účel.
"Teď to vypadá jako pytel peněz!", zasmál jsem se nad touhle úvahou. Ale i Jarmila mi dala za pravdu. Pytle používané na převoz peněz se tomu našemu opravdu nápadně podobaly.
"Ale jak a kam ho odvezu?"
Další důležitá otázka, kterou jsem Jarmilce položil. Auto jsme v naší rodině nevlastnili. Nějak nám na něj při životním snažení nezbylo. Rodinný domek, výchova dvou, dnes již dospělých dětí a příjmy v úrovni "střední vrstvy" dokázaly naše finance odčerpat až do dna. A zase to byla Jarmila, která vymyslela pro ni "jednoduché" řešení.
"Vezmeš kolo a sjedeš k řece. Pytel shodíš z mostu do vody a bude vymalováno! Co tomu říkáš, Pepo?"
Přikývl jsem. Cokoliv namítat stejně nemělo cenu. Jen představa, že sednu na své stařičké kolo, na kterém jsem už alespoň tři roky pořádně neseděl a dokonce, že na něm někam pojedu, ve mně už dopředu nevyvolávala příjemné pocity.
Splnit svůj nelehký úkol jsem se vydal na zelený čtvrtek. Kupodivu jsem na kolo nasedl bez potíží a zjistil, že se snad na něm i nějakou dobu udržím. Bylo jaro, krásné slunečné počasí, i když byla teprve polovina dubna. Sluníčko svými hřejivými paprsky lákalo k procházkám do přírody a ty nejodvážnější i k vodě.
"Tak pojďte holky. Pojedete na vejlet!", oslovil jsem myšky v dobře zavázaném pytli, když jsem si ho upevňoval na nosič mého stařičkého kola. Zavazadlo to nebylo těžké, ale spíš objemné. Silnice byly poloprázdné. Snad to bylo proto, že se blížily svátky a všichni utekli z města na své chaty a chalupy. Plně mi to vyhovovalo. Na kole jsem kličkoval, jak jsem jen uměl. Ale dopadlo to dobře, upadnout se mi nepodařilo. Na okraj města jsem dorazil za chvilku. Řeka tu protékala svým stále stejným tempem už po staletí a krásně šuměla. Pohled na krajinu, kterou jsem tak dobře znal už z dob svého dětství, ve mně vždycky vyvolával nostalgické vzpomínky. Vzpomínky na mého dědečka, se kterým jsem jako kluk u řeky chytal raky. Tehdy jich tu žilo… Dnes je všechno jinak. Voda ztratila svoji průzračnost a s ní se i raci kamsi vytratili.
Výskot nedaleko se koupající skupinky mladých lidí mne vrátil ze snění do reality.
"Odvážlivci! Já bych tam nestrčil ani palec u nohy. Brr…" Otřásl jsem se zimou při té představě. To už jsem stál u pilíře na mostě přes řeku. Můj pytel, jakoby tušil, že je u cíle, spadl z nosiče kola a opřel se o pilíř.
"No jo. Té mojí se to řekne. Ale jak to dostanu do vody? Chleba je lehkej, poplave na hladině. A ti otužilci? Ti mně tu ještě chyběli. Ještě si budou myslet, že se chci zbavit nějaké mrtvoly. Nepochybně by pytel doplaval až k nim."
Usilovně jsem se snažil vyřešit tuhle skoro nerudovskou otázku.
"Budu muset najít nějaký kámen a tím pytel zatížím. Stejně si musím odskočit, třeba támhle naproti v křoví nějaký ten kámen najdu".
Sebral jsem tedy kolo a chtěl s ním odejít z mostu na protější stranu, splnit svoje předsevzetí. Ale než jsem mohl cokoliv realizovat, zastavilo u mne auto s hlídkou městské policie.
"Pane, copak tady děláte? Vlastně - co tu dělá ten pytel? Ten je váš? A to ho tady chcete nechat? Tak to vás nesmí ani napadnout. Pokuta vás nemine. Zakládání jakékoliv skládky je protizákonné, to přece sám víte, nebo ne?"
Samozřejmě jsem to věděl. Ale pokutu se mi rozhodně platit nechtělo.
"Pytel mi spadl z kola. Chtěl jsem si ho zase naložit, ale potřebuju si odskočit, tak jsem ho tam jen chvilku nechal". Lhal jsem, jako když tiskne a jen čekal, zda se moje lež ujme.
"A k tomu jste potřeboval i kolo? Chtěl jste přece odejít i s kolem. Tak z nás nedělejte hlupáky. A co v tom pytli vlastně máte?", druhý ze strážníků se na něj zahleděl zkoumavým pohledem.
"Víte, pokračoval jsem ve svých výmyslech, "je to strašně staré a vzácné kolo. Bál jsem se, že by mi ho mohl někdo ukradnout, než se vrátím. Proto jsem si ho chtěl vzít do křovíčka s sebou. A v pytli mám starej chleba pro králíky. Pojďte se podívat". Ukázal jsem strážníkům obsah pytle a to zřejmě rozhodlo. Uvěřili mojí pohádce a po důrazných upozorňováních, jak zavrženíhodné je moje počínání, nasedli do auta a odejeli.
Oddechl jsem si. Konečně jsem mohl uskutečnit svůj původní úmysl. Odskočit jsem si opravdu potřeboval. Pomalu jsem vedl svoje kolo. Strach z toho, že by mi ho někdo mohl vzít, než se vrátím, to byla jediná pravda na vyprávěné báchorce. Ale nebylo mi souzeno ulevit si. Na mostě za sebou jsem sluchem zaregistroval jakýsi pohyb. Otočil jsem se a tiše z křoví pozoroval, co se bude dít. To co jsem uviděl, mne docela uzemnilo.
Na mostě zastavila červená Škodovka. Z ní vyběhli dva mladíci. Chvilku se rozhlíželi, zda je nikdo nesleduje a pak jejich nadšení hlasitě propuklo.
"Ty vole! Jirko! To bude peněz. Asi to někomu muselo vypadnout. Jinak to není možný!"
Vláďo, nekecej a konej. Na kecání budeme mít dost času potom. Až to přivezeme domů!".
Jirka otevřel kufr auta. Oba popadli pytel, opřený o pilíř a hodili jej tam. Kufr auta zaklapl.
"Když to dobře dopadne, budeme mít krásný Velikonoce!"
Vláďa neudržel jazyk na uzdě a musel svoje emoce projevit nahlas. Jirka usedl za volant, Vláďa vedle něj. Dveře zaklaply a auto se rozjelo…
Všechno jsem pozoroval neschopen slova. Smích jsem však udržet nedokázal.
"No vida", říkal jsem nahlas mezi záchvaty smíchu.
"A mám po starosti. Pytel za mne uklidil někdo jiný, ještě jsem se zbavil staré pruhované rolety a ani žádný kámen jsem hledat nemusel! Dobrá práce!".
Cestou domů jsem kolo vedl. Nedokázal jsem čelit nebezpečí, že moji kličkovanou jízdu, doprovázenou záchvaty smíchu, neustojím a zranění jsem nechtěl riskovat.
Škoda jen, že jsem se už nikdy nedozvěděl, jak asi reagovali oba mladíci, když zjistili, "jaký pytel plný peněz" si domů dovezli. Jedna věc byla ale nepochybná. Byla to ta nejoriginálnější pomlázka, kterou se jim o nadcházejících Velikonocích podařilo bez velké námahy vykoledovat.

Doufám, že Vás tato povídka, která se vztahuje k tématu týdne "Originalita neroste na stromech", alespoň trochu pobavila. Jak je vidět, originality občas píše sám život.

Moje město

8. dubna 2014 v 15:39 | Aliwien |  Téma týdne
Když jsem si přečetla téma týdne "Město v oblacích", tak musím po pravdě říci, že první moje myšlenka byla ve stylu "pro Boha, kdo tohle zase vymyslel". Slovní spojení město v oblacích mi totiž připadá vyumělkované a mám pocit, že v poslední době je v tématech týdne poněkud "přefantazírováno". Čtenáři mého blogu nechť mi tuto malou kritiku prominou. S pojmem "v oblacích" mám totiž spíše spojeno jiné podstatné jméno, a to hlavu. Pokud někdo chodí "s hlavou v oblacích", víme, o co jde, že to je člověk namyšlený, pyšný, myslící si, že mu patří svět. Pokud tedy tuto charakteristiku vztáhnu i na dnešní téma týdne, převedu jej z oblasti fantazie do reality. Můžeme být pyšní na město? Jistě, pokud se v něm cítíme dobře a zejména, je-li to naše rodné město. Dovolte mi proto několik historických faktů o mém městě, které jistě po pár větách poznáte sami. Některé údaje z tohoto článku byly převzaty z oficiálních webových stránek.
Město bylo založeno v roce 1295 na soutoku řek Úhlavy, Úslavy, Radbuzy a Mže z příkazu českého krále Václava II. lokátorem Jindřichem, který dle dochovaných archivních materiálů měl být význačným stavitelem své doby. V toku stovek let, které uplynuly od okamžiku založení města, vstupovali do jeho čela jedinci, o nichž můžeme hovořit jako o otcích města. V prvopočátcích to byli rychtářové, později purkmistři, primátoři, starostové, před několika desítkami let také předsedové národního výboru a nyní opět primátoři. V současnosti je čtvrtým největším městem v České republice. Rozkládá se na ploše 125 km2 a žije zde cca 167 000 obyvatel. Historické jádro města bylo v roce 1989 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Je i univerzitním městem. Mezi cenné stavební památky patří zejména gotický chrám sv. Bartoloměje, s nejvyšší věží v republice (106 m), renesanční radnice, barokní přestavby budov arciděkanství a františkánského kláštera či židovská synagoga. Z roku 1842 pochází první historická zmínka o tom, že měšťanský pivovar začal vařit pivo, které se zde vaří a vyváží do světa dodnes.
Ve městě žiji více jak šedesát let. Zejména po roce 1989 zkrásnělo. Zmizely univerzální šedivé panely na domech v sídlištích a šeď nahradily barevné nátěry, často kombinované více barvami. Vybudovala se nová sportoviště, hřiště pro děti, zrekonstruována byla řada budov, vrácených v restituci původním majitelům. Své vylepšení se dostalo i parkům a místům, vyhrazeným k odpočinku zejména pro seniory. Moje město bylo prohlášeno Evropským hlavním městem kultury 2015 a staví se zde nové divadlo. Narodil se zde náš nejpopulárnější zpěvák Karel Gott nebo herec Miroslav Horníček. No řekněte sami. Kdo by nebyl na takové město pyšný a neměl je za své "město v oblacích"? Nepochybuji o tom, že jste poznali, které město se snažím popsat. Ale kdyby přece jen byly nějaké pochybnosti, podívejte se na video //www.youtube-nocookie.com/v/c3DDcdT1F3c?hl=cs_CZ&version=3. Přeji všem příjemné čtení.

Divoká jízda

4. dubna 2014 v 18:08 | Aliwien |  Povídky
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii mi šla dnes již hlava kolem. "Klídek, vana s horkou vodou únavu smyje", na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka, neznámého odesílatele. Výtah zase, tak jako v poslední době často, nejezdil. Zasunul jsem obálku do kapsy a s námahou vyšplhal šest poschodí. "Sakra doktore", říká mi mé druhé já, "měl bys s tou obezitou něco dělat. Je ti 30 a za chvíli už ani do svého bytu po schodech nedolezeš, aby ses nezadejchal!" "Dej mi svátek", odbývám své svědomí," začnu od léta. "Budu jezdit na kole, sportovat, uvidíš!".
V podobných úvahách jsem otevřel dveře bytu. Dýchlo na mne ovzduší samoty, naprostého ticha, klidu. Zamířil jsem do koupelny a pustil horkou vodu do vany. Než jsem shodil šaty, byla vana plná. Koupel-to bylo hlavní, co jsem v ten podvečer potřeboval. Po opuštění koupelny jsem zamířil do kuchyně. Otevřel jsem lednici a vyndal od včerejška od maminky uvařený guláš. Při pomlaskávání nad dobrou večeří, která mi vylepšila náladu, jsem vzpomněl na obálku, uloženou v kapse kabátu. Zvolna jsem dojedl a obálku spolu s lahví dobrého piva jsem si donesl k televizi. "Zase nic nehrajou", konstatoval jsem, když jsem se podíval do programu. Pak jsem konečně obálku otevřel.
"POZVÁNKA NA SETKÁNÍ", stálo tam velkými písmeny. Když jsem se začetl dál, dozvěděl jsem se, že absolventi mého ročníku medicíny po pěti letech pořádají sraz a zvou na pořádaný mejdan všechny ze studia. "No, službu nemám, moc se mi to hodí, je to sobota, bude sranda", konstatoval jsem a datum konání pečlivě zapsal do svého diáře.
Sobota tu byla najednou, tak říkajíc "co by dup". V podvečer jsem začal přemýšlet, co si vlastně vezmu na sebe. Není to jen výsada žen, jak si všichni myslí. I já jsem ten večer chtěl vypadat co nejlépe. Vždyť kolegové a kolegyně, se kterými jsem promoval, také snad nepřijdou v bílém plášti…. Otevřel jsem svoji skříň. Moc na výběr toho tu nebylo. Šaty, ve kterých jsem maturoval - no ty už vyšly z módy, navíc se nějak "srazily věkem". Druhé - v těch jsem promoval a párkrát byl v divadle. Další výběr nebyl. Oblékl jsem tedy tmavě modré, z kvalitní a nemačkavé látky ušité kvádro. Sako jakž-takž - ale ty kalhoty! Mé druhé já mělo pravdu. Bříško, které jsem za těch pár let díky dobré kuchyní mojí maminky získal, se nějak nechtělo do kalhot vejít. "No, nic se nedá dělat", konstatoval jsem s povzdechem. Budu to muset nějak vydržet". Přišil jsem knoflíček u kalhot na samý okraj a s námahou se do kalhot "nasoukal".
"Když nebudu moc divoce tancovat, a moc jíst, tak to snad nějak přežiju, ale bude to boj", usoudil jsem. Ze šuplíku jsem vytáhl nažehlenou bílou košili a ze dveří skříně stáhl světle modrou lesklou kravatu. Když jsem zapnul sako, trochu odstávalo, ale moje bříško, vtěsnané v kalhotách, skoro nebylo ani vidět.
"Dobré to je", konstatoval jsem, když před odchodem z bytu jsem zhodnotil svoji "figuru" v zrcadle.
"Ahoj Tondo", to byla první slova, která jsem zaslechl po vstupu do sálu.
"Čau Zdeňku", odpověděl jsem, viditelně potěšen, že jako prvního potkávám právě svého nejlepšího kamaráda ze studií. Postupně jsem se pozdravil s Janou, Karlou, Honzou a Maruškou. "Jo, Maruška", to byla tvoje tajná a velká láska, co?", ozývalo se zase moje druhé já. "To byla, ale ani nevím, proč jsem tenkrát nějak ten vztah nerozvíjel…." odpovídal jsem si.
Tak, jak už to na podobných setkáních bývá, po výborné společné večeři nemohlo chybět dobré víno. Při něm jsem se dozvěděl, že Jana je vdaná, má dvojčata, teď je na mateřské. Karla se stihla za pět let po studiích nejen vdát, ale také rozvést. Děti ji zatím minuly. Honza - pracuje v Praze na popáleninové klinice a zatím neměl na rodinu čas. Zdeněk, můj nejlepší kamarád - skončil podobně jako já. Lékař na jednom zdravotním obvodu - "Ferda Mravenec - práce všeho druhu", jak to vtipně nazval. "Manželka právnička a dvouletý kluk jako buk", chlubil se Zdeněk fotografií. A Maruška? Ta zůstala věrná své studijní lásce-ortopedii. Své pacienty léčila na poliklinice. Zatím byla svobodná. A zase se ozvalo mé druhé já. "Je svobodná, dělej něco, snaž se, třeba se jí ještě líbíš, zkus to!"
Své druhé já jsem tak trochu poslechl. Spolu se Zdeňkem jsem pozval Marušku k našemu stolu. Pití přibývalo a já už po dvou litrech vypitého vína měl chuť i tancovat. V sále hrál taneční orchestr univerzální repertoár. Krásnému ploužáku nebylo možné odolat. "Smím prosit?", povstal jsem od stolu a uklonil se zlehka před Maruškou. I když jsem nikdy žádným profesionálním tanečníkem nebyl, snad vlivem celkové atmosféry i vypitého vína jsem skutečně měl pocit, že tančím. Marušce jsem sice občas šlápl na nohu, ale prominula mi to. Ke stolu jsme se vrátili rozesmátí, upocení, žízniví. Další láhev vína na sebe nedala dlouho čekat. To už jsem si z mého tanečního umění vůbec nic nedělal. "Nedáme si nějaký živější kousek?", zeptala se Maruška. Výborně se bavila, v tanci střídala mě a Zdeňka.
"Proč ne", opáčil jsem.
"Mě už je to jedno, ale musíš mi prominout. Moc tu divočinu neovládám". To jsem opakoval, když jsme společně odcházeli na parket, kde na obrátkách nabíral rokenrol.
"Tak Toníčku, rytmus, rytmus!", provokovala mne Maruška, když se začala přede mnou vlnit a poskakovat do rytmu hraného tance. Zkusil jsem to podle ní. A světe - div se - šlo to. Přece se nenechám před Maruškou zahanbit, zauvažoval jsem a trochu přidal na razanci svých pohybů. A pak se to stalo….
Uslyšel jsem podivný zvuk. V prvé chvíli jsem přemýšlel, zda jsem k obědu nejedl čočku a toto nebyl následek. Ale nebyl…. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že moje kalhoty, v kterých jsem byl nasoukaný, asi nevydržely. Bohužel - byla to pravda. Kalhoty praskly po celé délce ve své zadní části, odkud vyčnívaly moje šedé slipy a lem bílé košile… Co teď? Sako už dávno viselo na židli u stolu, stejně by bylo celé propocené. Proboha! Maruška naproti mně ještě nic nezpozorovala, ale to nemohlo dlouho trvat. Rokenrol mi začal být fuk.
"Pojď, musíme nepozorovaně ke stolu"¨, pošeptal jsem Marušce a natočil se k ní bokem. Pochopila a zachovala chladnou hlavu. Vzala mne kolem pasu a její široké rukávy jasně červených šatů zakryly to nejpodstatnější. Pomalu jsme došli ke stolu a já si sedl.
"Tak a máme pro dnešek dotancováno", konstatoval jsem, když se ke stolu vrátil i Zdeněk. "No, ale dopito nemáme", usoudili oba moji společníci. A musím říci, že od té doby to byla skutečně "divoká jízda". Červené víno vystřídal tvrdý alkohol, na závěr podpořený několika lahvemi šampusu.
Kolem čtvrté ráno jsme začali uvažovat, jak se dostaneme domů. Musím přiznat, že já jsem chodil velice špatně. Po sále mne vždy doprovázela Maruška, když jsem svým sakem a jejím rukávem chránil svůj handicap, abych neměl ostudu u ostatních kolegů. Věděl jsem, že pěšky domů asi nedojdu a Zdeňkovi jsem to také otevřeně přiznal.
"No počkej, nějak to zařídím", vysoukal ze sebe (také se značnou námahou). V předsálí, naproti šatnám, kde jsme díky krásnému jarnímu počasí, neměli žádné věci, stál opřený velký červený rudlík.
"Tondo, Maruš, pojďte sem", zavolal Zdeněk, když jsme zaplatili vzniklou útratu a rozhodli se definitivně jít domů.
"Podívej, co jsem objevil, zvládneme to, co říkáš?" Nejdřív jsem na Zdeňka hleděl nechápavě. Ale potom, když mi vysvětlil, že na rudlík si sednu a on mne s Maruškou doveze až domů, jsem souhlasil. Na protest jsem se nezmohl. Můj totálně opilý mozek nebyl schopen rozumného uvažování.
Rudlík sice nebyl žádným pohodlným povozem, ale mně to vyhovovalo. Zdeněk s Maruškou tlačili a já seděl. Nohy natažené před sebou, abych nebrzdil. Na moje prasklé kalhoty vidět nebylo. To byl také hlavní důvod našeho počínání. Cesta domů vedla městem po hlavní silnici. Smích Marušky a náš křik se rozléhal daleko široko. Chodník a občas i silnice nám nestačila, jak kamarádi se mnou "šněrovali".
"Karle, vidíš to co já?", obrátil se policista v zaparkovaném autě na svého kolegu. Ten nevěřícně zakroutil hlavou. Oba vystoupili ze svého auta a zamířili k nám.
"Tak pánové a dámo", copak to tady děláme? Občanské průkazy prosím", ozval se policista. Když nás zkontrolovali, začalo vyptávání.
"Kdepak jsme vzali ten rudlík, teď v pět ráno? Kampak s ním jedeme? Prodat do sběrny?" Otázka stíhala otázku a mně se jen těžko odpovídalo. Alkohol mne snad zbavil i veškerého srozumitelného vyjadřování. Teprve, když se do vysvětlování zapojil Zdeněk i Maruška, policisté měli jasno. Málokdy jsem viděl se "muže zákona" tak smát, jako tohoto rána.
"Tak přátelé, dojeďte domů v pohodě a během dopoledne se přijdu osobně přesvědčit do restaurace, kde jste byli, zda jste tam rudlík vrátili", se smíchem se s námi rozcházel policista Karel. "Jinak vás všechny oznámím pro krádež, to si pište, páni doktoři", ujišťoval nás cestou do vozidla.
Do paneláku už jsme dojeli bez problémů. Výtah kupodivu jezdil, takže jsem nemusel ani schody šlapat. Po pravdě řečeno, byl jsem tehdy moc rád. Když jsem se dopoledne vyspal, šklebil se na mě v předsíni červený rudlík. Chvíli mi dalo práci, než jsem si uvědomil, co tam ta věc vlastně dělá. V hlavě mi zvonili kováříčkové a události poslední noci se mi vybavovaly jen pomalu. Teprve, když z kuchyně vyšel Zdeněk a z obýváku Maruška, rozsvítilo se mi.
Tedy - to byla ale "divoká jízda", konstatovali jsme všichni se smíchem. Společně jsme stejnou cestou rudlík odvezli do restaurace, odkud jsme si ho předtím bez souhlasu personálu "vypůjčili". Tentokrát už na rudlíku nikdo neseděl. Personál restaurace vše přijal s porozuměním a výbuchem smíchu. "Po pravdě řečeno, ani jsme ztrátu rudlíku nezaregistrovali", dozvěděl jsem se.
Jeden pozitivní výsledek však tato divoká jízda nepochybně měla. Od té doby jsem už nebyl v bytě sám a měl na koho čekat a na koho se těšit. Maruška kromě své lásky - ortopedie, uměla i velmi dobře opravovat malé kalhoty. Ještě dlouho jsme se příhodě, která přispěla k našemu krásnému vztahu, upřímně smáli.