Psí život

11. března 2014 v 11:17 | Aliwien |  Téma týdne
Páníček, nebo spíš panička, si mě pořídila před čtrnácti lety. Dostal jsem se do rodiny, kde mě všichni milovali. Jako malé štěně jsem si pochutnával na mlíčku s piškotkama, vařené mrkvičce, polívce s kousky masa a byl jsem páníčkům vděčný. Po pravdě řečeno, maso mi chutnalo ze všeho nejvíc, ale moje štěněčí tělo si muselo zvykat jen pozvolna.
Moc mě bavily hry s paničkou, s míčem a klacíkem. Trošku jsem si přitom i zazlobil, když se mi nechtělo míček nebo klacík vrátit. Ale jak šel čas, i já pochopil, že alespoň trošíčku se poslouchat musí.
Moje vrozené geny se však nějakému velkému poslouchání hodně bránily. Ale na druhou stranu, hlídat mě nikdo učit nemusel. S tím jsem se snad už narodil a páníček si mě pořídil hlavně proto. Žádný "nepřítel" za plotem mi neunikl. Všechny jsem vždy řádně vyštěkal a mnohé možná, i svojí velikostí vyděsil. A tak to má být. Na mém teritoriu nemá nikdo cizí co dělat.
Měl jsem i staršího brášku. Ze začátku jsem ho moc nemusel. Postupně jsem přebíral jeho hlídací povinnosti. Mnohokrát jsme se spolu o prvenství v hlídání kočkovali. Ale nikdy jsem mu nedokázal ublížit. Jednoho dne však bylo kolem mne ohlušující ticho. Neslyšel jsem jeho vrčení ani štěkot. Moji páníčci byli smutní. Přitulil jsem se k nim a pochopil, že na hlídání jsem zůstal sám. Najednou mi samota a ticho začaly vadit. Stýskalo se mi po kamarádovi. Ale nebyl jsem sám, protože mým páníčkům se asi stýskalo taky. Proto mi brzo pořídili nového brášku. Byla to malá kulička béžových chlupů, ze které koukaly dvě rošťácké oči. Nejdřív jsem trochu žárlil. Zase se budu muset s někým dělit o svoje hlídací území. Ale když chlupatá kulička vyrostla do větší šířky a výšky, než jsem byl já sám, začali jsme se navzájem respektovat. Měli jsme svoje území pečlivě rozdělené. Co je moje, to je moje a na to mi nesahej. Jinak se vrčelo a kočkovalo. Tak jako kdysi.
Miloval jsem chození s paničkou na procházky. Tam bylo co objevovat. Nejlepší bylo, když jsme šli společně s bráškou. To už s námi šel i páníček, aby toho na paničku nebylo moc. Krásně se mi protáhly kosti. Když jsem se vrátil domů, vedly moje první kroky k vodě. Žízeň jsem nemohl uhasit. Byl to vždycky boj, abych byl u zdroje první a bráška za mnou počkal.
Ale život, a to i ten psí, utíká možná rychleji, než ten člověčí. Najednou jsem zjistil, že už mi to nějak neběhá tak, jako dřív. Bráška byl prostě rychlejší. Občas mě něco zabolelo, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Hlavně, že mi chutnalo.
Ale bylo mi divné, že nějak hubnu. Ta veterinářka, kam mě páníček dovezl, říkala, že to je normální. Příroda to prostě tak zařizuje. Aby mě bolavé nohy unesly, nemůžu být jako medvídek. Srovnal jsem se s tím. Ale bylo to pořád horší. Zvednout se, lehnout, sednout, to mě čím dál tím víc bolelo. Začal jsem si vyhovovat a polehával. Páníčkům jsem sice o svých bolístkách nic říci nemohl, ale nemusel jsem. Poznali to sami. Své hlídací teritorium jsem už dávno předal bráškovi a jen sledoval z povzdálí, jak to zvládá i za mne. Ale když se mi někdo za plotem opravdu nelíbil, zmobilizoval jsem poslední síly a nemohl tam chybět. Jen jsem byl prostě druhej. Psí život, co?
Včera byl krásnej jarní den. Ležel jsem na sluníčku a vyhříval si svoje hubené tělo. Nějak jsem cítil, že se blíží doba, kdy mne už nic bolet nebude. Lísal jsem se ke svým páníčkům. Chtělo se mi s nimi rozloučit a poděkovat za lásku a péči. Rozhlížel jsem se kolem sebe a věděl, že to je naposledy. Olízl jsem svého brášku a psí řečí jsem mu nařídil, aby své páníčky a zahradu nezapomněl pořádně ohlídat. Otřel se o mne svým vlhkým čenichem. Sotva jsem došel na své oblíbené místo. Složil jsem unavené tělo ke dveřím, kde jsem po prvé jako štěně uviděl svoje páníčky. Oči se mi pomalu začaly zavírat a obklopilo mne ohlušující ticho…
Odkaz na soutěž http://blogosvet.blog.cz/1404/muj-pes-pise-blog-soutez
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 11. března 2014 v 12:05 | Reagovat

To je moc smutné.. tak nějak mi to připomíná mého milovaného pejska, který už je za duhovým mostem a snad tam na mě někde čeká...

2 Daenerys Daenerys | Web | 11. března 2014 v 12:28 | Reagovat

to je hrozně moc smutné, chce se mi brečet.. Ale takový je už asi život, nikdo tu nemůže být věčně ani naši chlupatí mazlové.. Jen musíme doufat, že se mají tam kam odešli dobře, stejně jako když byli s náma :-)

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 11. března 2014 v 12:32 | Reagovat

Bohužel je to pravda. Stalo se mi to právě dnes. Díky za komentář.[1]:

4 Regi Regi | Web | 11. března 2014 v 13:00 | Reagovat

Na první přečtení smutné. Na druhé je v tom smíření s přirozeným koloběhem života a smrti. Tak to má být. Pejsek měl krásný život a odešel tehdy, kdy odejít měl. Nepřejelo ho předčasně auto, neměl žádnou nemoc, nikdo ho nezranil... Krásná povídka. Díky.

5 Helena Helena | Web | 11. března 2014 v 15:39 | Reagovat

To je velmi smutné, až se mi orosily oči.Vím, co to znamená ztratit takového přítele, moc to bolí. :-( Nejhorší je to ticho.

6 Mad Med Mad Med | Web | 11. března 2014 v 18:08 | Reagovat

Hezká dojemná povídka, nedávno mi odešla do kočičího nebe moje Barunka, strašně moc mi chybí. Dožila se krásných dvanácti let... no..bulím

7 Ježurka Ježurka | Web | 12. března 2014 v 13:38 | Reagovat

Běhá mi mráz po zádech, ale vím, že to vše patří k životu nejen lidskému, ale i psímu. Určitě byl u tebe spokojený a rád.

8 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 12. března 2014 v 16:59 | Reagovat

[7]: Děkuji Ti za komentář, vždycky to potěší, i když tentokrát je to smutné téma.

9 Pravoslava Vlčková Pravoslava Vlčková | E-mail | 13. března 2014 v 21:12 | Reagovat

Je to hezké,ale moc smutné,také jsem to zažila.

10 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 15. března 2014 v 14:00 | Reagovat

Smutný, ale nádherný čtení. Loni v srpnu nám odešla naše stará holka a bulela jsem, teď bulím zas. Je mi to líto.
Teď na mě čučí naše nová devítiměsíční puberťačka a ač mě hodně dráždí svýma neplechama, tak jsem štastná, že ji mám.

11 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | E-mail | Web | 17. března 2014 v 19:24 | Reagovat

Smutné ale hezké :( :)

12 Bev Bev | E-mail | Web | 20. března 2014 v 6:53 | Reagovat

Taky mi ukápla slza. Je to krásné, dojemné a pravdivé. V srpnu jsme museli nechat uspat tátova vlčáka Maxe, bylo mu jedenáct let a jsem vděčná, že máme ještě Charlieho. A tak je mi to velmi blízké. Takový je holt život.

13 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 20. března 2014 v 9:08 | Reagovat

Díky za komentář.  Myslím,  že nebude dlouho trvat a přibude nám nové štěně. To je nejlepší lék na stesk.[12]:

14 todayandtomorrow todayandtomorrow | 23. března 2014 v 20:56 | Reagovat

http://todayandtomorrow.blog.cz/ prosím koukněte a napište třeba i nějaký komentář rozjíždím děkuji <3 :)

15 Terezka Terezka | E-mail | Web | 24. března 2014 v 22:31 | Reagovat

Smutná, ale moc hezké. Originálně pojaté téma týdne, div mě nerozplakalo. :-)
Palec nahoru. :-)

16 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 25. března 2014 v 12:46 | Reagovat

Nějak mě zvlhly oči. Mívala jsem psy od malička, poslední fenka nám umřela před 6 lety. Ale takový je život. Hezky jsi to napsala.

17 Kerria Kerria | Web | 11. května 2014 v 18:31 | Reagovat

Je to moc smutný příběh.

Pro zařazení do soutěže ho ještě, prosím, doplň odkazem na soutěž. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama