Březen 2014

Žijme přítomností

25. března 2014 v 14:49 | Aliwien |  Téma týdne
Při přečtení tématu týdne "Cestování časem" jsem se nemohla ubránit myšlence, zda bych vůbec chtěla časem cestovat. Nepatřila jsem a stále nepatřím mezi příznivce sci-fi literatury a tak ani cestování časem by zřejmě nebyl můj šálek čaje. Ale nikdy neříkej nikdy, že. Napadá mne, že nechtějíce cestujeme časem vždy, když se ocitneme na zájezdu nebo poznávací dovolené. Aniž bychom chtěli, ocitáme se na zámku a dokážeme si představit život v tom století, ve kterém žili jeho majitelé a panovníci. Každá země má svoji historii a svoje památky, které stojí za to vidět a jejich historii znát.

Stroj času, který nosíme všichni v sobě si dovedu představit jako dlouhý náhrdelník, složený z barevných korálků. Bílé korálky jsou budoucností, další barvy evokují zážitky. Čím tmavší barva, tím hlubší zážitek. S tímto strojem času putujeme celý život. Je to naše paměť a v ní uchovávané vzpomínky, vracející nás do minulosti.

Kdo by občas rád nezavzpomínal na své dětství, které, jak doufám, ve velké většině čtenářů tohoto blogu, bylo bezstarostné a plné lásky. Vybavují se mi moje nejšťastnější vánoční svátky, kdy jsem jako šestiletá dostala hodinky a kočárek s panenkou. Byla jsem tehdy jediná v první třídě, kdo hodinky měl a taky hodiny i znal. Ale tím se rozhodně nechci chlubit. Jistě je mezi námi více takových. Dovedu si představit, že u dnešní mladé generace mohou tyto věty vyvolat úsměv. V dnešní uspěchané době jsou jistě nároky mnohem větší. Vybavuje se mi pocit štěstí, při přijetí ke studiu na střední školu, úspěšné zakončení studia maturitou i první nástup do práce, kde jsem strávila prakticky celý svůj život. Práce pro mne rozhodně byla koníčkem a ne vždy tomu tak je. Nyní užívám doufám, že zaslouženého důchodu.

Samozřejmě, že na životním stroji času jsou i korálky černé. Život prostě není peříčko. Všechny naše sny a plány prostě nemohou vyjít naplno. K těm nejčernějším korálkům patří ztráta blízkých osob. Ale i to je součástí každého života. Zajímavé je, že náš stroj času má schopnost postupně své černé korálky měnit alespoň v šedivé. Jak se říká, čas všechno zahojí, a i když na svoje rodiče a další blízké nikdy nemůžeme zapomenout, jejich ztráta postupem času se stane méně bolavá a vzpomínáme na všechny s láskou.

Nechtěla bych znát svoji budoucnost. Představme si situaci, že bychom například věděli, který den na tomto světě bude naším dnem posledním. Dokážete si vybavit, jak by to vypadalo, když by se tento den blížil? Ten úprk, abychom všechno ještě stačili zařídit, se všemi se vidět, na všechny myslet a překonat vlastní strach z posledního dne? Nejpravděpodobněji bychom skončili daleko dříve u odborníka na psychiatrii. Proto žijme přítomností. Každá vteřina, minuta či hodina přece dokáže nás všechny posunout směrem do budoucna. Je jenom na každém jednotlivci, jak se zabarví korálek na jeho životním náhrdelníku. Přeji sobě i všem, kteří dokázali tuto úvahu dočíst až do konce, aby těch černých korálků na něm bylo co nejméně.

Psí život

11. března 2014 v 11:17 | Aliwien |  Téma týdne
Páníček, nebo spíš panička, si mě pořídila před čtrnácti lety. Dostal jsem se do rodiny, kde mě všichni milovali. Jako malé štěně jsem si pochutnával na mlíčku s piškotkama, vařené mrkvičce, polívce s kousky masa a byl jsem páníčkům vděčný. Po pravdě řečeno, maso mi chutnalo ze všeho nejvíc, ale moje štěněčí tělo si muselo zvykat jen pozvolna.
Moc mě bavily hry s paničkou, s míčem a klacíkem. Trošku jsem si přitom i zazlobil, když se mi nechtělo míček nebo klacík vrátit. Ale jak šel čas, i já pochopil, že alespoň trošíčku se poslouchat musí.
Moje vrozené geny se však nějakému velkému poslouchání hodně bránily. Ale na druhou stranu, hlídat mě nikdo učit nemusel. S tím jsem se snad už narodil a páníček si mě pořídil hlavně proto. Žádný "nepřítel" za plotem mi neunikl. Všechny jsem vždy řádně vyštěkal a mnohé možná, i svojí velikostí vyděsil. A tak to má být. Na mém teritoriu nemá nikdo cizí co dělat.
Měl jsem i staršího brášku. Ze začátku jsem ho moc nemusel. Postupně jsem přebíral jeho hlídací povinnosti. Mnohokrát jsme se spolu o prvenství v hlídání kočkovali. Ale nikdy jsem mu nedokázal ublížit. Jednoho dne však bylo kolem mne ohlušující ticho. Neslyšel jsem jeho vrčení ani štěkot. Moji páníčci byli smutní. Přitulil jsem se k nim a pochopil, že na hlídání jsem zůstal sám. Najednou mi samota a ticho začaly vadit. Stýskalo se mi po kamarádovi. Ale nebyl jsem sám, protože mým páníčkům se asi stýskalo taky. Proto mi brzo pořídili nového brášku. Byla to malá kulička béžových chlupů, ze které koukaly dvě rošťácké oči. Nejdřív jsem trochu žárlil. Zase se budu muset s někým dělit o svoje hlídací území. Ale když chlupatá kulička vyrostla do větší šířky a výšky, než jsem byl já sám, začali jsme se navzájem respektovat. Měli jsme svoje území pečlivě rozdělené. Co je moje, to je moje a na to mi nesahej. Jinak se vrčelo a kočkovalo. Tak jako kdysi.
Miloval jsem chození s paničkou na procházky. Tam bylo co objevovat. Nejlepší bylo, když jsme šli společně s bráškou. To už s námi šel i páníček, aby toho na paničku nebylo moc. Krásně se mi protáhly kosti. Když jsem se vrátil domů, vedly moje první kroky k vodě. Žízeň jsem nemohl uhasit. Byl to vždycky boj, abych byl u zdroje první a bráška za mnou počkal.
Ale život, a to i ten psí, utíká možná rychleji, než ten člověčí. Najednou jsem zjistil, že už mi to nějak neběhá tak, jako dřív. Bráška byl prostě rychlejší. Občas mě něco zabolelo, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Hlavně, že mi chutnalo.
Ale bylo mi divné, že nějak hubnu. Ta veterinářka, kam mě páníček dovezl, říkala, že to je normální. Příroda to prostě tak zařizuje. Aby mě bolavé nohy unesly, nemůžu být jako medvídek. Srovnal jsem se s tím. Ale bylo to pořád horší. Zvednout se, lehnout, sednout, to mě čím dál tím víc bolelo. Začal jsem si vyhovovat a polehával. Páníčkům jsem sice o svých bolístkách nic říci nemohl, ale nemusel jsem. Poznali to sami. Své hlídací teritorium jsem už dávno předal bráškovi a jen sledoval z povzdálí, jak to zvládá i za mne. Ale když se mi někdo za plotem opravdu nelíbil, zmobilizoval jsem poslední síly a nemohl tam chybět. Jen jsem byl prostě druhej. Psí život, co?
Včera byl krásnej jarní den. Ležel jsem na sluníčku a vyhříval si svoje hubené tělo. Nějak jsem cítil, že se blíží doba, kdy mne už nic bolet nebude. Lísal jsem se ke svým páníčkům. Chtělo se mi s nimi rozloučit a poděkovat za lásku a péči. Rozhlížel jsem se kolem sebe a věděl, že to je naposledy. Olízl jsem svého brášku a psí řečí jsem mu nařídil, aby své páníčky a zahradu nezapomněl pořádně ohlídat. Otřel se o mne svým vlhkým čenichem. Sotva jsem došel na své oblíbené místo. Složil jsem unavené tělo ke dveřím, kde jsem po prvé jako štěně uviděl svoje páníčky. Oči se mi pomalu začaly zavírat a obklopilo mne ohlušující ticho…
Odkaz na soutěž http://blogosvet.blog.cz/1404/muj-pes-pise-blog-soutez

Utajená nahota

4. března 2014 v 17:13 | Aliwien |  Téma týdne
V kanceláři je vydýchaný vzduch. Otevírám okno.
"Uklízečka tady asi včera nevětrala, že je tady tak hrozně", přemýšlím jen tak pro sebe. Je krátce před osmou hodinou ráno. Přesto, že je začátek března, jaro se už pozvolna ujímá vlády. Je to cítit ve vzduchu. Když vstávám, zpívají ptáčci. Ale konec idejím. Zavírám okno a usedám za svůj stůl.
"To zase bude dneska den. Jsem tady až do večera", postesknu si.
Pracuji už třetím rokem v cestovce. Zájem o dovolenou v zahraničí je po celý rok. Ale v současnosti zájem o zájezdy pomalu vzrůstá a tak se po celý den nebudu vůbec nudit. Alespoň to uteče. Zatím je klid a v hlavě se mi promítá dění minulého týdne. Již několikrát jsem zaregistrovala, že mne pronásleduje neznámý muž. Čtyřicátník, upravený, černovlasý, víc jsem si nestihla všimnout. Ne, že by mne zaujal. Spíše u mne vzbuzoval obavy. Netušila jsem, proč za mnou vlastně chodí, když se vracím z práce domů. Dneska je doba všelijaká. Většinou jsem přidala do kroku nebo mne zachránila právě přijíždějící tramvaj. Ale jestli to bude pokračovat, zřejmě to oznámím na policii. Ale co vlastně? Co jim řeknu? Že za mnou chodí někdo, o kom nic nevím? Připadala jsem si tak trochu jako zbabělec, ale na druhou stranu jsem se chtěla vyhnout nějakému případnému násilí. Uvidíme, co bude dál. Třeba ho to už přestalo bavit a našel si jinou oběť…

Z myšlenek mne vyruší zaklepání na dveře.
"Dále", zavolám a v duchu zaláteřím, proč se lidé budí takhle brzo po ránu. Kdybych nemusela, nikdo by mne před devátou z postele nedostal.
Zákazník otevírá dveře a mně začíná stoupat tepová frekvence. Stojí tam ON. Můj neznámý pronásledovatel.
"No nazdar. Teď jsem tu sama, nikde nikdo, co když mi bude chtít něco udělat?"
Nepatřím mezi poseroutky a tak jsem se rozhodla jednat profesionálně.
"Co si budete přát?"
"Dobrý den. Vlastně jsem ani nepřišel pro žádný zájezd. Přišel jsem si pro vás!"
Sametový hlas mi není nepříjemný. Ale jen tak vzdát se rozhodně nehodlám.
"Pro mě? To si děláte legraci? Vidíte, že jsem v práci, musím mít otevřeno a nikam odejít nemůžu. Co vás to napadá, člověče? A vůbec, proč za mnou chodíte už celý týden? Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla. Jste za mnou pořád jako stín a já vůbec nevím, proč."
Dívá se na mne zkoumavým pohledem a já to vidím černě. Teď vytáhne nějakou zbraň a bude to můj konec. Strach se mi musel v očích zrcadlit, protože si toho všiml i můj neznámý.
"Ale slečno, nebo paní, nevím, jak vám mám říkat. Vy se mě bojíte? Rozhodně nemám a ani jsem neměl v úmyslu vás nějak vystrašit, nebo vám ublížit. Věřte mi. Pravda je, že za vámi už týden chodím. Líbíte se mi. Ale ne tak, jak vás určitě napadá. Jsem umělecký fotograf a hledám vhodný objekt pro vytvoření fotografií. A vy se k tomu hodíte vskutku skvěle. Řekněte mi, šla byste se mnou do ateliéru, kde bychom vytvořili pár fotek na kalendář? Moc by se mi to líbilo, jste hezká, fotogenická, prostě přesně typ, který hledám!"
"A jak vám to mám věřit? Myslíte si, že mě jen tak obalamutíte sladkými řečičkami?", snažím se svého neznámého od jeho úmyslu nějak odradit. Ale nedá se.
"Tady je moje vizitka. Opravdu nejsem podvodník, věřte mi. Nakonec, máte internet, tak se podívejte na moje stránky, abyste mi opravdu uvěřila!"

Udělám všechno podle pokynů mého zákazníka. Na vizitce si přečtu, že opravdu jde o uměleckého fotografa, Adama Rošeckého. Webové stránky skutečně má a tak mi nezbude, než se s ním pustit trochu do debaty.
"Tak dobrá. Říkejte mi Veroniko. Nic dalšího vás nemusí o mně zajímat. A jak byste si tu eventuelní spolupráci představoval?"
"Nic není jednoduššího. Přijdete za mnou do ateliéru. Adresu máte na vizitce. Nebo víte co? V kolik tady končíte? A máte dnes čas? Já si pro vás přijdu, Veroniko, abyste si to ještě nakonec nerozmyslela. Mrzelo by mě to. Co říkáte?"
"Tady jsem do půl páté, tak potom?"¨
Najednou mne začalo tohle začínající dobrodružství zajímat. Komu se podaří, aby ho zadarmo vyfotili a ještě to chtěli někam použít, že. Doma mne nikdo nečekal. Zatím jsem byla svobodná a žila si ve vlastním bytečku sama. Ale to jsem panu Rošeckému rozhodně nechtěla vyprávět.
"Dobrá. Budu tady po půl páté. A děkuji vám, že jste mne nevyhodila. Zatím nashle…"

Osiřela jsem. Udělala jsem dobře? Ale co. Třeba to bude zábava a budu mít na co vzpomínat.
Můj pronásledovatel byl přesný jako hodinky. Bylo krátce po půl páté, když jsme se vydali do jeho ateliéru, který měl nedaleko. Nestačila jsem se rozhlížet. Všude po stěnách nádherné fotografie. Bylo zřejmé, že pan Rošecký své řemeslo opravdu ovládá. Kromě nejrůznějších světel a stojanů byl v rohu malý konferenční stolek, se dvěma křesílky, kam mne usadil. Odkudsi vylovil láhev červeného vína a otevřel ji. Nalil do dvou připravených skleniček.
"Tak na naši spolupráci, Veroniko! Aby mně to focení a vám to pózování dobře šlo!"
Přiťukli jsme si a Adam, jak jsem si ho nazvala ve svých myšlenkách, se dal do práce. Ateliér se rozzářil mnoha světly a už si mne v mé blůzce a sukni usazoval do různých pozic, tak jak to svýma uměleckýma očima viděl a chtěl jen on. Fotografie to byly vskutku krásné. Pomalu bych se na nich ani sama nepoznala.
"Víte, Veroniko, mám v hlavě plán nafotit kalendář, tedy s vámi, aby bylo jasno."
"Ale to už jste udělal, nebo ne?"
Domnívám se, že fotografií už bylo dostatek a raději bych už odešla. Ale něco mi říkalo, že mému dobrodružství ještě není konec.
"Tyhle fotky, ty budou pro vás a pro mne na památku. Ale ten kalendář, víte, já bych si to představoval tak, že byste tam byla opravdu jen hodně málo oblečená, rozumíte mi?"

"Pro boha", hrklo ve mně. Vy byste chtěl se mnou nafotit akty?"
"No, když to tak nazýváte, tak akty. Ale byly by to opravdu umělecké akty. Samozřejmě ne zadarmo. Na honoráři se můžeme dohodnout."
Nalil další sklenku červeného, teď už jenom mně.
"Tak co? Plácneme si? Maximálně hodinku a bude to hotovo!"
Pomalu jsem upíjela dobrého červeného a v duchu se rozmýšlela, co udělám. Nebyla jsem stydlín. Ale přece jenom - odhalit se před někým, koho znám pár hodin, mi připadalo víc než zvláštní. A v mých očích se zase začal objevovat strach. Co když potom udělá něco jiného? Co když mi ublíží, nebo mě nedej bože třeba i zabije?

Byl skvělým pozorovatelem.
"Teď už se zase bojíte, že jo? Věřte mi. Jako žena mne v momentě, kdy budu fotit, vůbec nebudete zajímat. Vnímám vás jako objekt. Těžko to můžete posoudit jako laik, ale já vám to líp vysvětlit nedokážu. Necháte mi tady číslo účtu a já vám pošlu do měsíce honorář. Veroniko, prosím. Zkazíte mi můj dávný sen. Když už jsem si vás našel, udělejte to pro mne. Slibuju, že vás potom doprovodím domů, abych měl jistotu, že se vám nic nestalo."

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale vyhověla jsem mu. Fotky, které vznikly, byly opravdu pěkné. V té chvíli jsem si uvědomila, že nahota je vlastně nádherná, i když se o ní nemluví. U nás v rodině tohle téma bylo vždycky tabu a mně bylo jasné, že to zůstane mým tajemstvím, alespoň do doby, než si náhodou někdo známý koupí nafocený kalendář. Ale i tak jsem rozhodnutá zapírat. Lidé se přece sobě tolik podobají…
Od té doby uplynulo půl roku. Adama jsem zatím nepotkala. Jako poděkování mi poslal nejen sjednaný honorář, ale i velkou kytici růží, prý za to, že jsem dokázala překonat sama sebe. A věřte mi nebo ne, nakonec jsem měla ze všeho dobrý pocit, obzvlášť když jsem se dočetla, že výtěžek z prodeje kalendáře byl věnován na charitu. Snad jsem i já svojí "utajenou nahotou", o které se nemluví, přispěla k tomu, že někdo potřebný byl alespoň chvilku šťastnější.