Leden 2014

Zimní pohádka

30. ledna 2014 v 16:19 | Aliwien |  Téma týdne
Každý z nás si svoji zimní pohádku představuje jinak. Pro někoho jsou to zasněžené pláně hor, zalité sluncem, kde se s chutí prohání na lyžích nebo sáňkách. Pro jiného je to pár centimetrů sněhu, který se vší silou drží na kopečku za městem, kam starostliví rodiče vyrazí se svými dětmi za zimními radovánkami. Ale jsou i takoví, kteří zimu nemilují. Mezi ně patřila i paní Jana, hrdinka tohoto příběhu. Opakované zametání sněhu z chodníku před domem, kde se kolem poledne vytvořila nehezká, černající ale za to hodně klouzající břečka, jí ubíralo na dobré náladě a pěkně lezlo na nervy. Ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Zima je jedním ze čtyř ročních období, které v našem podnebním pásu prostě patří k našemu životu, ať se nám to líbí nebo ne. Janin příběh přímo s nějakými sněhovými přívaly nesouvisí. Zima, nebo lépe řečeno zimy, v něm ale sehrají nepostradatelnou roli. Nechme teď Janu svůj příběh vyprávět.

"Je to již šest let, kdy jsem se vydala odpoledne na nákup. Tenkrát byla zima ještě tou skutečnou zimou. Mrzlo, jen praštělo, na chodnících i silnicích zbytky zmrzlého sněhu. Hustě sněžilo a za chvilku nějaké zmrazky nebylo vidět. Když jsem se s dvěma plnými taškami nákupu vracela domů, klouzající silnici jsem prostě nezvládla. Natáhla jsem se jak široká tak dlouhá právě uprostřed. Čepice mi z hlavy odlétla jako špunt ze šampusu až na protější chodník a uvelebila se přímo k nohám zde právě procházejícího mladíka. Obsah dvou tašek se rozházel po silnici a já ležící na břiše nebyla schopná vstát. Sice jsem na sobě necítila, že bych si nějak ublížila. Ale při představě, jak to asi celé vypadalo a jaké divadélko jsem sehrála pro přítomného neznámého, jsem nemohla jinak, než se hlasitě smát. Naštěstí nešlo o nijak frekventované místo a auta tu projížděla jen zřídkakdy. Při snaze zvednout se mě nohy v kozačkách neposlouchaly a boty vytrvale klouzaly na zmrazcích, jako by zkoušely moji trpělivost.
"Počkejte, pomůžu vám", mladík už se na moje trápení nemohl dívat a odvážně vkročil do silnice směrem ke mně. Za pár vteřin jsem však spatřila jeho nohy ve vzduchu a uslyšela hlasité žuchnutí. Leželi jsme naproti sobě.
"Nestalo se vám nic? To jsme ale dopadli, co?"
"Skvělá práce!", začal se smát i můj zachránce a já byla ráda, že je v pořádku. Jeho zimní boty s hrubým vzorem na podrážce měly větší stabilitu než moje kozačky. Za chvilku jsme už oba stáli na nohou. Společně jsme posbírali rozsypaný nákup a já se tentokrát už bez úrazu vydala pro svoji čepici - tulačku.
"Ahoj. Já jsem Petr", podal mi ruku můj neznámý.
"Jana. Dík za pomoc". Teprve teď jsem měla možnost si hocha trochu víc prohlédnout. Zalíbil se mi na první pohled.
"Když už jsme se takhle náhodou zvláštním způsobem seznámili, nemohli bychom se občas vidět?", pokračoval Petr v rozhovoru.
"Pozval bych tě na kafe. Třeba zítra? Co ty na to?"

Souhlasila jsem. Nakonec proč ne. Momentálně žádného kluka nemám, a co kdyby, že jo. Nechtěla jsem ani domyslet, co by bylo, kdybych se stala tou pravou vyvolenou. Připadalo mi to jako krásná zimní pohádka. A jak šel čas, přišel i šťastný pohádkový konec. Za rok po našem seznámení byla svatba. Po boku svého milovaného Petra jsem prožila nejkrásnější roky svého života. Jen jedno nám k dokonalému štěstí chybělo. Miminko. Absolvovala jsem celou řadu lékařských vyšetření, včetně lázeňského pobytu. A byla opět zima, krátce před Vánocemi, když jsem Petrovi mohla sdělit tolik toužebně očekávaná slova. Jsem těhotná. Příští zimu už nebudeme sami.

Když jsme se za pár měsíců dozvěděli, že to bude kluk, měla jsem jasno. Bude to Mikuláš. Svátek bude mít v zimě. Třeba i jemu jednou zima přinese takovou krásnou pohádku, jakou jsem prožila s Petrem já."

Tady Janino vyprávění končí. A věřte nebo ne, od té doby se tohle pro ni až dosud nenáviděné roční období stalo i její velkou láskou.


Utopené lásky

20. ledna 2014 v 16:08 | Aliwien |  Téma týdne
Při zjištění, že tématem tohoto týdne je "láska", mne okamžitě napadla jedna z mých starších povídek, která se k tomuto tématu hodí. Nabízím vám ji tedy k přečtení a okomentování. A zde jsou "Utopené lásky":

"Co děláš?", ohradila jsem se rázně, když mne Mirek při tanci lehce políbil a jeho ruce se nebezpečně přiblížily k mým prsům. Seznámili jsme se před hodinou, když jsem tak jako každou sobotu navštívila diskotéku nedaleko mého bydliště.
"No, co je? Jsi netykavka? Myslíš, že tady s tebou budu jen tak pro nic za nic trsat?", naštval se Mirek.
"Hubička přece nedělá Kubíčka, to nevíš, Jarko? Myslel jsem, že si užijeme hezký večer!".
"Tak hele, ty namyšlený nádivo, co si to o sobě a vlastně i o mně vůbec myslíš? Nejsem žádná matrace, abych po hodinové známosti skončila někde v posteli. Tomu já rozhodně neříkám hezký večer. A vůbec - když se ti to nelíbí, tady je tanečníků jinejch dost!". Odcházela jsem ke stolu se zkaženou náladou.
"Promiň, Jarko, já to tak určitě nemyslel. To dělá to ovzduší tady, líbíš se mi. Chápej, nejsem ze dřeva…", snažil se svoje počínání ospravedlnit Mirek, když za mnou pospíchal.
Pravda je, že se mi líbil. Hezký černovlasý kluk, s velkýma černýma očima. Ani nevím, proč mne jeho chování tak rozladilo a nedokázala jsem nedělat uraženou.
"Víš co? Trhni si…", odbyla jsem jeho snahu jít opět na parket.
Nedoprošoval se, ač jsem to trochu čekala. Vzal ze stolu svojí sklenici Coca-coly, vylepšenou červeným vínem a odcházel.
"No, co. Pro jedno kvítí slunce nesvítí", vzpomněla jsem si na přísloví mojí maminky a začala se rozhlížet po sále. A pak jsem ho spatřila. Vysoký špinavý blondýn, štíhlý, na první pohled manekýn, stál u dveří a tak jako já se rozhlížel. Naše oči se setkaly a já viděla, jak si klestí cestu k mému stolu.
"Jdem si trsnout?", uslyšela jsem jeho hluboký sametový hlas.
"Promiň, já jsem David", představil se.
"Jarka", odpověděla jsem už cestou na parket. Právě hraný ploužák byl pro mne nezapomenutelným zážitkem, protože David byl skvělým tanečníkem. Když mne odváděl ke svému stolu, ztuhla jsem. U stolu seděl Mirek a popíjel další porci "houby".
"Jo, neřek jsem ti, že sem tu s kamarádem, vadí ti to nějak?", zaregistroval moje rozpaky David.
"Přišel dřív, než já, a když jsem se rozhlížel a spatřil tebe, tak jsem vlastně hledal jeho", vysvětlil.
Proboha, přece mu neřeknu, že jsem Mirka odmítla, přemítala jsem si v hlavě, než jsem dodala:
"Nevadí, alespoň bude nějaká sranda" a v duchu doufala, že snad i Mirek si nechá naši úvodní epizodu pro sebe.
"Mirku, tak to je Jarka", představil mne.
"Krásně nám to spolu tancovalo co?", odšoupával kavalírsky židli, abych si mohla sednout.
"Ahoj, já jsem Mirek, Davidův kamarád", vnímala jsem Mirkův hlas s očekáváním, co bude dál. Nepokračoval. Beze slova objednal pro všechny láhev červeného a colu.
"Dáte si se mnou?".
"Vidím, že už máš rozpito. Nakonec jsi tady byl dřív, než já. Tak nebudem trhat partu, co říkáš?".
Přikývla jsem. Zábava pokračovala skvěle a já poznala, že oba kamarádi jsou výbornými společníky a baviči a Mirkovo chování bylo snad opravdu jen výjimkou. V tanci jsem střídala oba a výborně se bavila.
"Tak co, už jsi mi odpustila?", Mirek se na mne díval svýma hlubokýma černýma očima a já jen přikývla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbí.
"To jsem opravdu rád. A když už selhala moje snaha o hezký večer podle mého gusta, sejdeme se alespoň zítra? Mohli bysme do kina, dávají ty Vratné lahve se Svěrákem. Vidělas to? Prý je to dobrej film".
Zavrtěla jsem hlavou a jen po očku sledovala, zda nás neslyší David, který tančil opodál. Jemu jsem totiž rande slíbila už v minulém tanci. A světe div se, taky to bylo do kina a na stejný film. Naštěstí na pozítří.
"Tak co, půjdeš se mnou?" Mirek naléhal a já pokušení neodolala.
"Dobrá. Tak zítra ve tři před kinem Hvězda", přisvědčila jsem.
Od té doby uplynuly dva měsíce a já se scházela střídavě s Mirkem i s Davidem. Bylo to značně organizačně náročné. Vždy jsem od každého diplomaticky vyzvěděla, co bude v konkrétním pro mne důležitém dnu dělat a kde se bude zdržovat. Představa, že by se oba společně setkali na jedné schůzce, mne strašila i v noci. Ale prozatím to vycházelo.
V práci jsem se svěřila své kolegyni Petře.
"Nejseš ty blbá? Co když se spolu domluví a někde si na tebe počkají spolu? Nebudeš se moct ani divit, když dostaneš do huby. Ale nakonec - je to tvoje věc. Já bych na to rozhodně neměla nervy, věř mi. Takhle si komplikovat život…", kroutila nad mým počínáním nevěřícně hlavou.
Věděla jsem, že má plnou pravdu. Ale s přibývajícím časem jsem nějak nevěděla, jak vztah s jedním či druhým ukončit. Nechtěla jsem ublížit žádnému z nich. Oba měli v sobě něco, co mne přitahovalo jako magnet a já se nemohla rozhodnout, který je pro mne ten pravý.
********
Byl ponurý zářijový podvečer, když se Mirek vypravoval na další schůzku s Jarkou. Místem "M", byl tentokrát parčík u nedalekého lesíka na konci města.
"Brzy bude mít kulaté narozeniny. Musím vyzvědět, co jí udělá radost", přemýšlel, když se oblékal do džínových kalhot. Když vyšel z domu, pršelo. Podzim dával najevo svoji vládu.
"Fuj. Tohle období nemám rád", vrátil se Mirek domů pro svetr a deštník. Autobus právě přijížděl. V parčíku snad pršelo ještě víc.
"Počasí na nic. Ani psa by nevyhnal", roztáhl Mirek deštník a chtěl přidat do kroku, protože z dálky už viděl přicházet mezi stromy svoji vyvolenou. Ale najednou si uvědomil, že Jarka není v parku sama. Vyčouhlý hubený špinavý blondýn právě vzal Jarku kolem ramen a dlouze ji políbil.
"No, to snad ne!! Ten spratek vypadá jako David! No, to není možný, že by byl takový - můj kamarád?"
Adrenalin v Mirkově sebevědomí stoupal a opravdu přidal do kroku. Z nenadání se vynořil na parkovém trávníku. David, u jehož nohou ležel košík plný hub, stále ještě Jarku pevně objímal a teprve za delší dobu, když Mirek zakašlal, oba od sebe odskočili.
"Kamaráde, co děláš? Takový seš kamarád? To jsem opravdu netušil! Jarka je přece moje holka, tak co si to dovoluješ?", Mirek křičel, aniž si to uvědomoval.
"Tvoje holka? No to snad ne! Jarka je přece moje holka, viď! Tady jsme se setkali náhodou. Já byl na houbách…", ukázal David na košík, z něhož vyčuhovaly krásné hřiby.
"Ještě mi řekni, že s Jarkou taky chodíš! Já se z toho picnu a oba vás zabiju. Tak mluv!".
David zachoval chladnou hlavu.
"Jasně, viď Jarko. Kolik krásných večerů jsme společně prožili… No pověz mu to sama. A vůbec - je pravda, žes s ním taky chodila? Jarko?" Otazníky v jeho očích se daly číst snad až z autobusu, který vjížděl na vzdálenou zastávku.
Ve mně by se krve nedořezal. Okamžik, kterého jsem se tolik obávala, nastal. Obrátila jsem se na Mirka.
"Víš, to já jen tak". Ani jsem nevěděla, proč takhle lžu, ale v tom okamžiku mne nic smysluplnějšího nenapadalo.
"Nemohla jsem se rozhodnout mezi tebou a Davidem. Proto jsem chodila s vámi oběma. Nezlob se, promiň."
"Jo. Ty hezké chvilky mezi námi byly jen tak? Tak z mé strany rozhodně ne. A už máš konečně jasno?", Mirkův hlas se chvěl vzrušením.
Zavrtěla jsem hlavou. Moje neschopnost provést v lásce radikální řez, přetrvávala.
"Tak ty se pořád nemůžeš rozhodnout?", teď už opravdu se rozčílil Mirek.
"Tak pojď". Všechno řešil rychle, s razancí sobě vlastní.
Než jsem se zmohla na odpor, odtáhl mne k fontáně v parku. Vzal mne přitom do náruče a než jsem se nadála, válela jsem se ve fontáně mezi spadaným listím v zeleném a studeném žabinci. Voda mi prosakovala nedávno zakoupeným kabátem až na kůži a opodál plavala kabelka s mými osobními věcmi…
"Teď se ti snad v hlavě rozsvítí!", komentoval svoje počínání Mirek a odcházel.
"A nevolej mi! Nechci tě už ani vidět!", slyšela jsem ještě jeho hlas, když jsem se snažila vyškrábat z fontány ven. Moc se mi to nedařilo. Dno fontány bylo pěkně kluzké a já na svých střevíčkách s podpatkem bez Davidovy pomoci neměla šanci se dostat na suchou zem. Několikrát jsem se ještě stihla vykoupat, protože mi ujely nohy. Když mne konečně David z fontány vytáhl, byla jsem promočená až na kůži ze všech stran. Můj béžový kabát poněkud změnil barvu do zelena a Davida to rozesmálo.
"Tak já jsem ti k smíchu, jo? To je všechno, cos pro mě dokázal udělat? Ty ses o mne ani nepral, ani jsi mne nebránil? To pro tebe znamenám tak málo?", vyčítala jsem mu.
"Patřilo ti to!", poznamenal.
"Já už jsem dávno tušil, že nemáš jenom mě a podezíral jsem Mirka. Mirek to byl, který mi řekl, že dnes má tady s tebou rande a já se vydal na houby…
To, co jsem viděl, mi stačilo. Nediv se, že jsem se do ničeho nehrnul.
Bránil bych holku, kdybych věděl, že mne má opravdu ráda.
Ale o tobě to říci nemůžu. Nevymluvíš mi, že dáš každýmu a moc práce to nedá. Jen mne mrzí, že to byl zrovna můj nejlepší kamarád, kterého jsem dostal do blbé situace. Ale my si to spolu vyjasníme. O to se nebojím. Ale ty se měj. Byl to omyl. Měl jsem o tobě úplně jiné mínění. Nechtěl bych tě za partnerku. Už vždycky bych se musel bát, že jsi mi nevěrná, víš? Takže zapomeň na mě a měj se…!"
David sebral košík hub a odcházel pryč. Mluvil klidně, bylo jasné, že na rozdíl ode mne se už dávno vyrovnal s tím, že náš vztah jednou skončí. Během jeho dlouhého monologu jsem se nezmohla ani na slovo. Zůstala jsem stát u fontány jako opařená. Z kabátu mi kapala voda a z očí slzy. Bylo mi jasné, že za všechno si můžu sama a pláči jsem se nedokázala ubránit. Zároveň jsem si uvědomila, že ve fontáně jsem naráz utopila i obě své velké lásky.


Tajemství noci

14. ledna 2014 v 17:00 | Aliwien |  Téma týdne
Noc je denní období, kdy se slunce nachází za horizontem. Proto je v noci tma. Doba trvání noci je závislá například na ročním období, zeměpisné šířce a délce a časovém pásmu. Opakem noci je den.

Během noci většina lidí i zvířat spí, protože nemohou provádět většinu činností, konaných za denního světla. Nedostatek slunečního světla má vliv na chování téměř všech živých organismů. Naopak například netopýři jsou aktivní hlavně v noci. V kultuře a mytologii je noc spojována často s nebezpečím a zlem. V lidových vyprávěních téměř každé země se vyskytují příběhy a pohádky o nebezpečných bytostech, které jsou aktivní hlavně v noci (duchové, upíři a další).

Noc nás provází celým naším životem. Vzpomeňme na naše dětství, kdy nás maminčina náruč vysvobozovala ze zajetí zlých snů a bez symbolické rozsvícené malé lampičky bychom potmě strachy neusnuli. Postupně s rostoucím věkem noc ale přinášela také příjemné zážitky. Jistě všichni mají v paměti svá první rande, své první lásky i první polibky a drobné něžnosti svých partnerů. Noc k tomu přinášela tu patřičnou atmosféru, klid, mnohdy i pocit neviditelnosti a uvolnění. A přiznejme si, že mnozí z nás by se bez noci ani nenarodili.

Studentům dnes nezřídka slouží noc jako čas k vnímání učiva. Každý má určitě své rituály, kdy mu učení tak zvaně "lépe leze do hlavy". Jedním z nich je určitě i noc, přinášející potřebný klid k soustředění se na studijní materiály.

Na druhé straně je noc pro některé z nás vhodným prostředím k nejrůznějším činům kriminální povahy. Nejsou výjimkou krádeže aut, sprejování fasád domů, demolování parkových laviček a další protizákonnosti, které zpravidla končí v lepším případě na úřadech jako přestupky, v horším u soudu jako trestné činy.

Jak již řečeno v úvodu, noc nás provází celým životem. Samozřejmě. Spánek, převážně v noci, přináší našemu tělu potřebný odpočinek a regeneraci. Načerpáme nové síly pro další aktivity v dnešní nelehké a uspěchané době. A až se jednou čas našeho žití naplní a svíce života zhasne svůj plamen, bude to zase noc, tedy vlastně tma, která nás přijme do svého objetí a opatrně dopraví na druhý břeh.

Přejme si, ať je ještě hodně takových nocí s příjemnými prožitky, kdy budeme chránit před zlem svoje děti, vnučky a vnuky a užívat si život plnými doušky.


Psychologové jsme tak trochu všichni

7. ledna 2014 v 16:33 | Aliwien |  Téma týdne
Na úvod si nemohu odpustit několik slov o tom, co vlastně psychologie je. Je to věda, zabývající se především chováním lidí, mentálními procesy a tělesným děním, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí, jednodušeji řečeno, psychikou. Snaží se tyto vztahy popsat, vysvětlit a předpovídat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít ke zvýšení lidské spokojenosti a zdraví. Prostřednictvím psychoterapie jich lze využít i k léčebným účelům. Psycholog se snaží porozumět poznávacím procesům a operacím, například úrovni koncentrace pozornosti, paměti a myšlení svých pacientů. Psychologie se řadí mezi sociální vědy. Poznatky z psychologie jsou využívány ke zlepšení kvality lidského života, ale nejen to. Ovlivňovaly i vznik zákonů, regulujících například trest smrti, nebo náhled na homosexualitu. I nadále se poznatky z psychologie využívají pro regulaci podmínek, za nichž je člověk trestně odpovědný, pokud spáchal trestný čin.

Psychologie, aniž si to mnohdy uvědomujeme, zasahuje do nejrůznějších oblastí našeho života. Nejde jen o naše chování a vnímání. Dnes již není výjimkou vyplňovat psychotesty při nástupu do zaměstnání. Můžeme ji zaznamenat například i ve vztazích na pracovišti mezi nadřízenými a podřízenými. Dobrý šéf musí být i tak trochu psychologem, aby se jeho "ovečkám" na pracovišti dařilo a líbilo.

Při psaní tohoto článku na dané téma mne napadá, že psychologové jsme vlastně tak trochu všichni, tedy alespoň ti amatérští. Přiznejme si. Kdo z nás někdy nebyl "zpovědní vrbou" pro svého přítele, přítelkyni či kolegyni v zaměstnání? Nevím, čím to je, ale já velmi často. Je asi přirozené, že lidem, kterým důvěřujeme, svěřujeme svoje osobní problémy a prožitky. Je asi všeobecně známo, že sdělená starost či bolest je poloviční starostí a bolestí. A mnohdy i samotná skutečnost, že se člověk druhému svěří, pomůže jeho problém snadněji vyřešit, zvlášť pokud jsme mu nápomocni radou, nebo jen dobrým slovem.

Nebuďme tedy lhostejní k problémům druhých. Vhodně zvolenými slovy či radou můžeme zachránit i lidský život. A to rozhodně není málo. Nemyslíte?