Otravné otázky

10. února 2019 v 16:58 | Aliwien |  Téma týdne
"Kdy už konečně dospěješ?"Tuhle větu slýchám od mojí maminy v poslední době často. Brzo mi bude patnáct let a stanu se občankou. Ptáte se jak to? Dostanu přece občanku a bude ze mě občanka, ne? A proto si myslím, že moje mamka přehání, když se pořád ptá, kdy už dospěju. Jsem přece dospělá, když budu mít ten průkaz, nemyslíte? To já se spíš ptám, kdy mamka už přestane se svými otázkami a kdy ona dospěje. No posuďte sami.
Je hrozně otravná. Kdykoliv se vrátím domů ze školy, zeptá se místo pozdravu "co škola?" Hrozně mě tím prudí. Vždyť dobře ví, že problémy s učením mám jenom občas, a to hlavně v kreslení. Prostě - když jsem se narodila, tak mi nebylo dopřáno nadání pro tohle umění. Známka z kreslení mi často kazila samé jedničky na vysvědčení. Nakonec to nevydržel ani náš pan učitel. Když viděl, jak se s výkresem trápím, tak mi to načrtl a já to jen vymalovala. Nevím, čím jsem si tuhle pozornost zasloužila, ale teď v pololetí, v posledním ročníku základky, jsem najednou měla z kreslení za jedna a spolužáci jen záviděli. Samozřejmě, že jsem tuhle epizodu doma nevykládala. Mamka by byla ještě schopná za učitelem zajít a promluvit si s ním, proč to dělá a jestli v tom není nějaké to "harašení". Ale to jsem trochu odbočila od otázky "co škola". Odpovídám automaticky "dobrý" a máma se naštěstí na víc podrobností nezeptá. Další předem jasná otázka je "máš hlad?". Samozřejmě se nepletu a zase jako každý den odpovídám "Jo". To jsem si ještě ani nestačila sundat kabát a zout boty. A už je tu další otravná otázka. "Umyla sis ruce?" Chce se mi křičet, že nejsem natahovací a všechno najednou nestihnu. Ale jako slušně vychovaná holka raději mlčím a odcházím do koupelny.
Po dobrém obědě (na kuchyni mojí mamky si opravdu ani v nejmenším nemohu stěžovat) padnou další, mně předem jasné otázky. "Máš nějaké úkoly? A kdy je budeš psát? Kam jdeš odpoledne? A kdy se vrátíš domů?" Odpovídám jako vždy, že úkoly zvládnu večer. Odpoledne jdu s kámoškou do kina a vrátím se kolem osmé. A už je tu další otázka. "A do kterého kina a na co jdete? A ještě, než odejdeš, tak si musíš uklidit ve svém pokojíku. Takový svinčík, jaký tam máš, jsem už dlouho neviděla! Dneska jsem ti tam byla ráno povléci postel a žasla jsem". Tahle uklízecí otázka mne taky strašně štve. Jako by nebylo jedno, jestli věci, co jsem měla včera na sobě, leží na zemi, nebo v koši na špinavé prádlo, nebo visí ve skříni. Stejně tak prach. Jako by nebylo jedno, že televize je trošku zaprášená. Vidět na ni je, tak co. Bože, jak ráda a nahlas bych řekla své mamce, aby s těmi příkazy a zákazy už jednou provždy přestala. Jsem přece dospělá a velká holka! Velká doslova. Pomalu a jistě přerůstám svoji maminu a ona říká, že až mně bude chtít dát facku, že si bude muset stoupnout na židličku. Tomu se hodně směju. Moje mamka je moc fajn a musím po pravdě říct, že za těch mých patnáct let to bylo snad jednou, kdy mě opravdu zfackovala. To jsem byla ale ještě mladší a židli si rozhodně brát nemusela. A navíc dobře vím, že jsem si to zasloužila. Ale to už je dávno. Poslušně odcházím do svého pokojíku a dám se do úklidu. Štve mě to. Šaty ze včerejška lítají do skříně, s věšením na ramínko se moc nezdržuju. Je málo času. Za chvíli budou tři hodiny, přijde kámoška a jdeme do toho kina. Beru prachovku a utírám prach z nábytku. Hotovo za tři minuty. Mamka si přišla úklid zkontrolovat. "No vidíš, že to jde, když se chce. Dospěj už konečně Katko!" Odchází a já začínám přemýšlet, co si vezmu na sebe do kina. Kalhoty nebo sukni? Blůzku nebo tričko? Nakonec vítězí džíny a triko, sportovní svetr a bunda. Je přece jen zima. Pomalu scházím dolů po schodišti do přízemí našeho rodinného domku. Máma už na mne čeká v hale u východu a já očekávám nějakou kritiku. Nemýlím se.
"Prosímtě, co sis to zase vzala na sebe? Džíny? Ty nosíš všude, vždyť je to jako montérky. To nemáš normální kalhoty, když jdeš do kina?"
"Ale mami. Tomu ty nerozumíš. To nosí dneska každej, víš? A nepočítej s tím, že se budu převlíkat. V normálních kalhotách bych vypadala jako blázen! Víš, jak jsou mi velký? Džíny jsou fajn. Pěkně přiléhají a hřejou", vzmůžu se trochu na odpor.
Mamka se jenom usmívá. Ví, že v tomhle ohledu se mnou nic nesvede a na přiléhavost džín má taky svůj názor, který znám. Musím přiznat, že tak trochu má pravdu. I mně to dá práci, než se do nich nasoukám. Ale zatím to vydržely a já taky…
"A co peníze? Kolik potřebuješ?", přichází další otázka, na kterou čekám.
"Tři stovky", pípnu.
"Tolik?" Máma pomalu sahá po peněžence v předsíni a já musím zase vysvětlovat. Lístek stojí přes stovku, chci si koupit popcorn, a pokud to vyjde, zajít po kinu s kámoškou na kafe.
Mamka jen povzdychne "to je hrůza, víš, co by za to bylo rohlíků?" Ale peníze mám a můžu konečně vyrazit. To jsem si ale jenom myslela.
"Počkej! To se se mnou ani nerozloučíš?"
"Bože! Jak já tenhle ceremoniál nesnáším! Ale nedá se nic dělat. Jinak neodejdu a tak se sebezapřením mámu obejmu a ona mě políbí. Naštěstí na čelo, to už jsem si dříve vyjednala, že ocucávat mne nebude. Konečně odcházím a na chvíli je konec otázkám.
No řekněte sami. Nezbláznili byste se z toho? A co takové mámy, kde jejich děti opravdu dělají lumpárny a mnohdy končí až v base? Nechtěla bych to zažít!
"Mami, dospěj už konečně!" Modlím se cestou na tramvaj a těším se na kino. Až mamka dospěje, tak jí snad jednou řeknu, že ta moje kámoška, se kterou se ráda setkávám, se jmenuje Jirka…

Téma týdne: Dospěj už konečně!
 

Dopis bez adresáta

30. ledna 2019 v 14:45 | Aliwien |  Téma týdne

"To už zase píšeš? Martine, nech toho. Zblázníš se a nepomůže ti to. Slyšíš? Vnímáš mě vůbec?"
Sedím na posteli. Před sebou notebook a opravdu píšu. Ani sám nevím přesně, proč. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Můžu jen psát. Maminčin hlas vnímám jen okrajově. Vím, že to myslí asi dobře, ale nemůžu si nijak pomoci.
"Uvařila jsem špagety. Máš je přece rád. Tak si pojď dát alespoň trochu. Slyšíš? Martine!"
Máma mne bere za rameno a zatřese se mnou.
"Nech mě, mami. Stejně jíst nemůžu. Chce to asi více času. Nech mě. Chci být sám."
Máma zavírá dveře mého pokoje. Už zase pláče, ale se mnou to nic nedělá. Jako bych ztratil sám sebe. Vracím se k notebooku a čtu, co se mi podařilo napsat. Kéž by to bylo jen jedno z mých literárních pokusů, postesknu si vduchu. Písmenka na obrazovce počítače se mi rozmazávají. Ale na písmenka nemusím vidět. To, co napsala moje bolavá duše, znám stejně nazpaměť.
"Moje Markéto, tolik jsem ti toho ještě chtěl říci. Chodili jsme spolu tak krátce, i když - co je to krátce? Jsou dva roky krátké, nebo dlouhé? Kdo ví. Je to asi pro každého jiné, viď. Vidíš. Bavím se s tebou tady na obrazovce, jako bys tu se mnou byla. Snad si to přečteš, někdy - někde.
Bylo mi to divné, když ses týden neozvala. Takový dlouhý týden to pro mne byl. Telefon nedostupný. Zvonek u tvého bytu, kde jsme spolu prožili tak krásné chvilky, zůstával také bez odezvy a já netušil, co se s tebou děje. Až v sobotu. To jsem otevřel noviny a viděl tam tvoji fotografii. Byla ale taková divná. Měla jsi zavřené oči, na čele šrám. To, co jsem si přečetl pod obrázkem, mi připadalo jako zlý sen.
"Včera ve večerních hodinách byla v příkopě u silnice směřující k obci Borovy tato dívka, bez známek života. Pravděpodobně byla sražena nějakým vozidlem a řidič z místa nehody ujel. Policie pátrá po totožnosti dívky. Žádáme všechny, kteří dívku znali a mohou uvést cokoliv k její totožnosti, aby se přihlásili na nejbližším policejním oddělení."
Víš, Markéto, vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Utěšoval jsem se, že to musí být nějaký krutý omyl. Ale bohužel nebyl. Když mne policie vzala na patologii k identifikaci, pochybnosti se rozplynuly. Od té doby můžu jenom psát, a proto ti také píšu tenhle dlouhý a nesouvislý dopis, který nemá adresáta.
Chtěl jsem Ti toho ještě tolik sdělit. Koupil jsem dokonce i snubní prstýnek. Měl jsem takový krásný plán na sobotu. Přijdu za tebou s kyticí a pokleknu. Vezmeš si mne? To už si mohu představovat jen ve svém snu. Tolik jsem se těšil na tvoji odpověď. Cos vlastně dělala v těch Borovech? Vím, že jsi tam zdědila po prarodičích chatu. Moc jsem ti to přál. Vždyť to byli prarodiče, kteří tě vychovávali, jak jsi mi vždycky zdůrazňovala. Tvoje rodiče sis nepamatovala. Od tvých prarodičů vím, že zahynuli při leteckém neštěstí cestou z dovolené v zahraničí. To ti byly dva roky. Dnes je ti, vlastně bylo ti, dvaadvacet. Poznal jsem tě ve tvých dvaceti. To jsi končila střední školu a rozmýšlela se, co dál. Mně bylo o dva roky víc, studoval jsem vysokou elektrotechnickou a poprvé ve svém životě se bláznivě zamiloval. Do tebe. A když si po roce naší známosti zůstala na světě sama, pomáhal jsem ti, jak to šlo, dostat tě z deprese a smutku. Nakonec se to podařilo, viď? Já vím. Chce to čas. Hodně času. Jen mne nenapadlo, že za další rok budu v podobné situaci já sám. Proč jsem nejel do Borov s tebou? Třeba by všechno dopadlo jinak. Ale já měl v týdnu důležitou zkoušku ve škole a musel jsem se učit. Dnes mě to mrzí, Markéto. Ale bohužel s tím nic nenadělám. Zítra mne pozvali na policii k sepsání protokolu o identifikaci. Snad to dám bez slz. Je to to poslední, co pro tebe můžu udělat. Za týden bude pohřeb. Neboj se. Budu tam. A odevzdám ti tenhle dopis. Dopis na rozloučenou s člověkem, kterého jsem tolik miloval. A prosím, přečti si ho. Snad tě potěší v tom dalekém druhém světě. Jsem přesvědčen o tom, že tam musí být krásně. Ptáš se proč? No, kdyby to bylo jinak, tak by se přece odsud někdo vrátil, ne? Měj se tam moc hezky, Markéto. Vždycky na tebe budu myslet. Tvůj Martin".
Přejíždím očima napsaný text. Najednou, jako by se mi ulevilo. Vypsal jsem svoji bolavou dušičku. Snad i mně to do budoucna pomůže. Osud je bohužel někdy až příliš krutý. Ale život jde dál. Napadá mne jen jediné. U psaní už zůstanu, i když bych rád, aby moje výtvory do budoucna byly poněkud veselejší. Říká se, že čas zhojí každou bolest. A tak věřím, že i mně se zadaří.

Téma týdne: Proč píšu?


Těžký den

16. prosince 2018 v 17:00 | Aliwien |  Téma týdne
"Maminko, kdy už konečně přijde ten Ježíšek?"
Můj čtyřletý miláček Jakoubek se jako každé dítě každý rok nemůže dočkat.
"Už brzo. Ještě šestkrát se vyspíš a bude Štědrý den", snažím se ukojit jeho nedočkavost.
"Šestkrát? A kolik je to prstíků?"
Ukazuje svoji malou ručičku s pěti prsty.
"To je málo, Kubíčku. Ještě jeden musíš přidat!" Ukazuji, jak vypadá šest prstů. Dívá se na mne zklamaně.
"Tolik? To bude ještě dlouho. A já bych už chtěl Ježíška dneska! Nebo zítra", slevuje, když se usmívám a vrtím hlavou.
"To nejde, Kubíčku. Ježíšek má svůj čas přesně rozdělený pro všechny děti. Ale nezapomeň, hodné děti. Víš, co říkal před nedávnem Mikuláš, když u nás byl. Ježíšek přijde, ale jenom tehdy, jestli jsi po celý rok nezlobil. Pamatuješ?"
"No, jo. Tak to asi letos z toho nebude nic, viď mami. Pořád jsi říkala každou chvilku, že jsem zlobivý Kuba. Ale já nezlobil, nebo jo? A když slíbím, že už nebudu zlobit tak to Ježíškovi povíš? Prosím, mami." Já se už moc těším. Ale bude to ještě hodně dlouho trvat. Ale když to jinak nejde, nedá se nic dělat."
Kubík rezignoval. Ježíšek prostě dřív nepřijde, jestli přijde vůbec. Ale teď je na mně, abych svého Kubíčka nějak podpořila.
"No dobrá, ty rozumbrado. Když tak slibuješ, tak já Ježíškovi napíšu, aby se u nás nezapomněl letos zastavit, jo? Ono to tvoje zlobení tak strašné nebylo. To mu taky napíšu, souhlasíš?"
"Ty jsi moje zlatá maminka", Kubík mne objímá a mě se zmocňuje nepopsatelný pocit radosti a štěstí. Vánoce jsou prostě hlavně svátky dětí. Ale právě jejich radost nabíjí i mne nezbytnou energií, kterou potřebuji k jeho další výchově.
"A mami? Můžu se tě ještě na něco zeptat?"
Debata o Ježíškovi pro Kubíčka ještě evidentně neskončila.
"Povídej. Co bys rád věděl?"
"Sabinka ve školce povídala, že žádnej Ježíšek není. Hádal jsem se s ní, protože jí nevěřím. Viď, že to není pravda! Říkala, že dárky kupujou rodiče. Naštvala mě a tahal jsem ji za vlasy. Nakonec nás od sebe rozdělila paní učitelka. A když jsem se jí ptal, jak to tedy je, řekla mi, abych se zeptal doma. A tak to chci vědět. Jak je to, mami? Jo, a se Sabinkou se už kamarádit nebudu. Je to lhářka prolhaná!"
Přemýšlím. Téhle otázky jsem se bála. Nechci Kubíčka připravit o krásnou pohádku o Ježíškovi dřív, než to pochopí sám.
"Kubíčku, a co ostatní děti? Taky si myslely, to, co Sabinka?"
"Kája a Maruška a ještě některé další říkaly, že Sabinka lže. Kristián zase říkal, že má pravdu. A tak nevím". Otazník v Kubíčkovoých očích se nedal přehlédnout a bylo jen na mně, jak to vysvětlím.
"Víš, Kubo, Sabinka měla i neměla pravdu. Ježíšek opravdu existuje. Však si pamatuješ, jak jsme si nedávno o Ježíškovi četli. Narodil se v Betlémě, ve chlévě na seně, rodičům Marii a Josefovi."
"No, to vím, mami, pamatuju si to dobře. Přece proto nemůže být pravda, že Ježíšek není!"
"Vidíš, však ti to říkám. Ježíšek má na Vánoce na starosti všechny malé děti. A sám viš, kolik jich je. A tak, aby to všechno za jeden večer stihl, musí mu občas pomoci rodiče. Koupí pro děti dárečky a pošlou mu je. A on už si pak poradí, komu je dá. Tak je to, víš? A se Sabinkou se neper. Vím, že se ti vždycky líbila a budeš si s ní zase hrát a povídat. Slibuješ?"
Kubík si evidentně ve své malé hlavičce moje vysvětlení přebírá. Snad se mi podařilo jeho zvědavost ukojit, i když vím, že už to nebude nadlouho.
"Slibuju, mami. A stejně se na Ježíška moc těším, Hlavně, když mi přinese to popelářský auto a tablet, abych si moh hrát hry. Máme to ve školce na počítači a moc se mi to líbí. Napíšeš mu to, mami? Když už mu budeš psát, aby na nás letos nezapomněl, tak mu taky napiš o tom tabletu a popelářským autu, jo?"
"Dobrá. Ale teď jdeme do koupelny, vyčistit zoubky a spát. Podívej, kolik je hodin. Venku je už tma a všechny děti už jsou dávno v postýlce".
Poslušně mne následuje.
"A přečteš mi pohádku?"
V daném okamžiku bych slíbila vše a tak jen přikyvuji. "A jakou chceš?"
"No přece tu o Ježíškovi, co se narodil na seně."
Nemám sílu nic namítnout. Za půl hodinky už Kubíček spokojeně oddychuje a já odcházím do kuchyně s myšlenkou, že jsem zase jednou zvládla "těžký den."


Téma týdne: Vánoce očima dítěte


Všem čtenářům mého blogu přeji klidné a spokojené Vánoce, splnění všech, třeba i tajných přání a hodně zdraví a radosti ze života v novém roce, který už klepe pomalu na dveře.

 


Tužka v hlavní roli

27. února 2018 v 16:08 | Aliwien |  Téma týdne
S tužkou v ruce? První věc, která mne napadla po přečtení tohoto tématu týdne, byla dávná vzpomínka na střední školu. Tam jsme se totiž učili předmět, kde to bez tužky v ruce vůbec nešlo. Nic vás nenapadá? Nedivím se. Od té doby uplynulo mnoho vody. Přesněji - téměř padesát let. A námi pro mnohé zajímavý, pro další nenáviděný předmět se jmenoval prostě. Těsnopis. Dnes je jeho používání určitě již překonané moderní technikou. Ale myslím si, že je to škoda. Podívejme se proto trochu do historie tohoto pro mne nevšedního "znakového jazyka".
Jak se můžeme dočíst ve wikipedii, "Těsnopis je zjednodušené písmo určené k velmi rychlému, snadnějšímu a úspornějšímu zápisu informací. Jeho znaky pro hlásky jsou značně zjednodušené proti běžnému písmu, některými znaky se zkráceně označují časté skupiny hlásek, zkracují se i častá slova a sousloví (tzv. hieroglyfický princip). Jako rozlišovací prvek je používána např. poloha znaku vůči řádku a zesílení (v některých soustavách, jako je český oficiální systém Herout-Mikulík a proto je psán obyčejnou tužkou). Lze užívat buď ke stručnému výtahu informací, nebo i k doslovnému zápisu textu.
První dnes známou těsnopisnou soustavu, tzv. tironské noty (správněji vlastně tironské značky), vytvořil v 1. století př. n. l. Marcus Tullius Tiro, sekretář, otrok (a pozdější propuštěnec) Marca Tullia Cicerona. Byla užívána k zápisu jednání římského senátu a později až do 10. století n. l. i v administrativě předních evropských panovnických rodů. Byla však založena v podstatě pouze na hieroglyfickém principu (pro nejčastější slova zvláštní, co nejjednodušší znaky). Určité zprávy o neobvyklé rychlosti psaní jsou zachovány i z dřívější doby, není však jasně doloženo, že jde skutečně o těsnopis.
Pro češtinu Hynek Jakub Heger ve 40. letech 19. století upravil německou těsnopisnou soustavu Franze Xavera Gabelsbergera.
Ministerstvo školství a národní osvěty v červenci 1920 vypsalo na původní československou soustavu těsnopisnou konkurs, do nějž bylo přihlášeno 11 návrhů, mj. návrh PhDr. Aloise Herouta a návrh Ing. Svojmíra Mikulíka. Ministr školství a osvěty rozhodl spojit jejich návrhy do jediné soustavy a následně dne 23. dubna 1921 výslednou soustavu Herout - Mikulík (soustava H-M) zavést postupně do škol místo dosavadního převodu soustavy Gabelsbergovy, na kterou částečně navazuje. Soustava Herout-Mikulík se po menších úpravách u nás používá dosud.
Možnost psát touto soustavou i v jiných jazycích, vhodná především pro české těsnopisce, je dána převody soustavy H-M na angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu, italštinu, ruštinu a na některé další jazyky.
Česká těsnopisná soustava posloužila také (stejně jako česká úprava německé stenografie Gabelsbergerovy) často jako základ pro těsnopis ostatních slovanských národů vzhledem k jejich podobné hláskové i gramatické stavbě.
Český rekord v rychlosti psaní těsnopisem, 200 slov za minutu, vytvořil Mgr. Miloš Matula v roce 1957. Pro zápis běžné řeči však stačí rychlost 70 slov za minutu; pro záznam rychlejšího přednesu nebo například televizních zpráv 80 - 100 slov za minutu (rychlost psaní běžným písmem bývá okolo 20 - 40 slov za minutu).
V 2. polovině 20. století byly zpracovány slibné návrhy na modernější a ještě vhodnější soustavu českého těsnopisu, mj. právě M. Matuly, ale po zkušenostech se zaváděním systému H-M a velkou náročností přechodu, který trvá cca 10 let, nebyly využity.
V současnosti je těsnopis na určitém ústupu vzhledem k rychlému rozvoji techniky (nahrávání, počítačové zpracování textu), těsnopis je však stále nenahraditelný (resp. jeho výhody lze těžko překonat) při psaní vlastních poznámek nebo záznamů, neboť umožňuje zapisované upravovat už během psaní. Je rovněž relativně často využíván jako tajné písmo."

Tolik citáty z wikipedie. Vzpomínám dnes s trochou nostalgie na to, jak jsme jako studenti vstřebávali nejrůznější znaky těsnopisu a učili se je číst a porozumět jim. Nebylo to jednoduché. Znala jsem i takové studenty, kteří domácí úkoly z těsnopisu plnili tak, že jednotlivé znaky kopírovali do sešitu přes průsvitný papír, aniž rozuměli jejich obsahu. Ale nebylo jich mnoho a zpravidla školu opustili dříve než ostatní. Ostře nabroušená tužka s měkkou tuhou, se kterou bylo možné stínovat, byla při výuce naprostou nezbytností. Stínovaný znak měl totiž zcela jiný význam, než znak nestínovaný. V době studia se pořádala i celorepubliková mistrovství v rychlosti psaní těsnopisem a následného přepisu stenogramu na psacím stroji. Maximální dosažená rychlost ve stenografování u studentů na naší škole byla devadesát slov za minutu. Ze znalosti těsnopisu bylo možné složit i státní zkoušku.
Doufám, že jsem čtenáře tímto článkem neznudila. Snažila jsem se jenom přiblížit dobu mého studia, kde těsnopis byl jedním ze základních vyučovaných předmětů. Určité znaky a zkratky si pamatuji dodnes.


Téma týdne: S tužkou v ruce


Nejkrásnější dárek

7. prosince 2017 v 16:07 | Aliwien |  Vánoce - soutěžní povídka
Štědrý den. Pro mne nejkrásnější den v roce. Letos poprvé jsem docela sama. Vybavují se mi léta, kdy nás kolem štědrovečerního stolu sedělo šest. Můj manžel Pepa, náš syn Mirek, snacha Vlasta, vnouček Jiřík, já a moje maminka Marie. Na manžela a svoji maminku mohu už jenom vzpomínat. Mirek dostavěl rodinný domek v nedaleké vesničce a letos se rozhodl, že budou Vánoce slavit v novém. Samozřejmě mne pozvali. Ale nějak se mi nechtělo se trmácet autobusem a trochu jsem měla pocit, že bych mohla svojí přítomností rušit. Venku je nezvyklé sváteční ticho. Sedím u okna svého bytu a pozoruji vánoční výzdobu ulice. V oknech protějšího domu září rozsvícený vánoční stromeček. Nevím proč, ale najednou mi přišlo líto, že letos s rodinou nebudu. Přijdu o všetečné otázky svého čtyřletého vnoučka.
"Babí, a jak vypadá Ježíšek? A jak to dělá, že všechno stihne? A jak je možné, že vždycky mi přinesl to, co jsem mu nakreslil do dopisu? A proč jsem ho ještě nikdy neviděl? Chtěl bych si s ním povídat. Můžeš mu to říct, až přijde k tobě?"
Měla jsem vždycky odpověď. Samozřejmě jsem přitom zatajovala skutečnou pravdu. Vždyť doba, kdy děti věří na tuhle pohádku o Ježíškovi, patří k nejkrásnějším. Jiřík měl svoji "babí Jiřinu", jak mi často říkal, opravdu rád.
Na parkovišti před domem zastavilo auto.
Rozsvítila jsem na stole maličký stromeček a pomalu si začala chystat večeři. V tom se ozval zvonek.
"Kdo to může být v tuhle dobu?!" Pomalu otevírám dveře a na tváři se mi objeví široký úsměv.
"Přijeli jsme si pro tebe. U stolu přece má být sudý počet lidí a tys nám tam chyběla" slyším Mirka.
Do předsíně vběhl Jiřík.
"Babí Jiřino, už u tebe byl?"
"A kdo?", dělám nechápavou.
"No přece Ježíšek! U nás už byl a táta říkal, že musíme rychle za tebou, že tu možná na nás počká!"
Chce se mi říct, že Ježíšek ke mně právě přišel a přinesl ten nejhezčí dárek. Objímám oba svoje chlapy. Před očima mám mlhu a slova nějak došla…

Soutěžní povídka na téma "Vánoce offline"

Pozdrav od Patrika

3. října 2017 v 13:38 | Aliwien |  Téma týdne
Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším a jediným exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt nejméně čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.
Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.
"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.
"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.
"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"
"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"
"Teda mami, co ty všechno nevíš…"
"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"
V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.
Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.
"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"
Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.
Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.
"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.
"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.
"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"
Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.
"Vy jste paní Královcová?"
Přikývla jsem.
"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Vůle žít byla silnější. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu.
Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.
Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla a bezděčně pohladila. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: Vůle žít


To nevymyslíš

26. září 2017 v 17:00 | Aliwien |  Téma týdne
"Mami, chtěla bych ti něco říct!"
Moje dvacetiletá dcera mne objala kolem ramen a já věděla, že to bude nějaké opravdu důležité oznámení. Znala jsem svoji Jindru dobře. Vychovávali jsme ji s manželem tak, jak jsme nejlépe uměli. Vystudovala střední školu s maturitou a v loňském roce ji přijali ke studiu na vysokou ekonomickou. Byla jsem na ni s manželem pyšná. Vždyť nikdo z nás vysokou školu neměl. A chápu, jak je dnes důležitá.
"A copak to bude, Jindřiško? Vždycky, když se takhle tulíš, není to nic jednoduchého. Tak co se stalo?"
"Nic se nestalo, mami. Ale víš sama, že už půl roku chodím s Radkem. Vyprávěla jsem ti o něm, víš? A chtěla bych vám, tedy tátovi a tobě, Radka představit. Máme se moc rádi. Co bys říkala, kdyby přišel v neděli na oběd?"
O známosti s Radkem jsem už věděla dávno. Kdo by nepoznal na své nejbližší bytosti, že je zamilovaná až po uši. Přála jsem jí to. Byl to její první vážnější vztah, a jak se zdá, podařilo se trefit hřebíček na hlavičku. Proto mne Jindřin návrh docela potěšil.
"No, to by šlo. Nemáme s tátou nic v plánu. Ale co uvařím? Co má tvůj Radek rád, víš to?"
"Nedělej si starosti. Jí všechno a má rád sladké. Když uděláš svíčkovou, tak jak ji umíš jenom ty a jako třešničku na dortu upečeš bábovku, nebude to mít chybu. Ale pokud se rozhodneš jinak, nebudu proti tomu nic namítat, mami."
Celá Jindra. Dokázala mi polichotit a dobře věděla, že pohladí moji duši. Večer jsem všechno probrala s manželem Liborem. Nic nenamítal. Oba jsme se těšili, že poznáme chlapce, který si zamiloval naši Jindřišku.
Neděle tu byla co by dup. Svíčková se tentokrát opravdu mimořádně podařila a ani bábovku jsem nepřipálila. Všechno vypadalo jako zalité sluncem. Jindra byla už od rána nervózní. Snad dvacetkrát obrátila naruby svoji skříň, než si vybrala šaty, které si ke svátečnímu obědu oblékne. Musím říci, že jí to opravdu slušelo. Nakonec - mládí sluší vše. Jak říkávala moje maminka. Kdyby si na sebe navlékla pytel od brambor, bude jí to také slušet.
Radek byl přesný jako hodinky. Úderem dvanácté se ozval zvonek. Do obývacího pokoje, kam Jindra Radka pozvala, vešel štíhlý, hnědovlasý chlapec, nebo spíše mladík. Bílá košile, sváteční tmavomodrý oblek a velká kytice růží, za kterou ho nebylo skoro vidět.
"Pro vás, paní Horáková. Děkuji moc za pozvání na oběd a rád vás poznávám. A vás také pane Horák. Já jsem Radek Dolejš", představil se.
Nedivila jsem se Jindře, že se jí Radek líbil. Vysoký, černooký, kudrnatý, příjemný hlas i vystupování. Ale mým tělem projelo jakési mravenčení. Netušila jsem, z čeho pramení tenhle nepříjemný pocit. Možná, že sis to jenom namlouvám, uklidňovala jsem se v duchu. Zajímavé bylo, že já jsem se za svobodna také jmenovala Dolejšová. Ale snad je to jen náhoda. Dolejšových po světě chodí moc.
Abych Radka lépe poznala, začala jsem se u kávy s bábovkou trochu vyptávat. Kde pracuje, nebo studuje, co jeho rodiče a tak. Však to znáte. Takovému povinnému výslechu jsou při první návštěvě v rodině vystaveni asi všichni nápadníci.
Radek se vůbec nezdráhal odpovídat. Je stejně starý jako Jindřiška. Vystudoval gymnázium a teď začal se studiem architektury. Mimo to si vydělává brigádami v soukromé vinárně, kde dělá číšníka a "člověka pro všechno" jak se vyjádřil. Nevyhne se ani úklidu.
"A není toho na tebe, Radku, promiň, že tykám, nějak moc? Vím, co všechno obnáší vysokoškolské studium a ty stihneš u toho i pracovat?"
"Víte paní Horáková, já musím. Svoje rodiče jsem nepoznal a od malička jsem vyrůstal v kojeneckém ústavu a později v dětském domově. Když jsem odmaturoval, dětský domov jsem opustil. Společně s dvěma stejně starými kamarády jsme si pronajali ve městě byt, kde společně žijeme dodnes. Musím přispívat na nájem. Nechci být jenom příživník. Při troše snahy a píle se to zvládnout dá, věřte mi."
"A o svých rodičích nevíte opravdu vůbec nic?", zeptala jsem se a znovu mnou projelo nepříjemné mravenčení.
"Nevím. V domově říkali, že mne tam odložila máma. Byla prý hodně mladá… Nikdy jsem ji neviděl. A děkuji za výbornou bábovku. Teď se s vámi rozloučím a půjdeme s Jindrou na procházku, viď?"
Jasně. Měl už mého vyptávání asi plné zuby. Mladí chtějí být spolu a já jsem je nechtěla zdržovat.
"Příjemný kluk, viď?"
Libor si ke mně přisedl na pohovku a chtěl si povídat.
"Ale na tobě jsem viděl, že ti na něm něco vadí. Povíš mi to?"
Libor měl výborný postřeh, ale mně se do mluvení moc nechtělo.
"Víš, Libore, mám tak trochu pocit, jako by mne dohonily temné dny minulosti. Ještě si to ale musím ověřit. Pak uvidíme."
"Ale? Jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Copak skrýváš přede mnou za tajemství? Přece jsme si vždycky všechno říkali na rovinu. Tak ven s tím!"
Tehdy jsem hovor s Liborem přerušila. Dala jsem si sama pro sebe dva dny na to, abych ověřila to, co mne při rozhovoru s Radkem napadlo. Po dvou dnech jsem měla jasno. Měla jsem pravdu. Temné dny minulosti… Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset komukoliv vysvětlovat hříchy svého mládí.
"Dva dny jsou pryč," připomněl mi Libor po večeři. Dopovíš mi to, co jsme společně nakousli?"
"Ano, Libore. Ale slib mi, že mne nepřestaneš mít rád. Oba víme, že Jindra je naší adoptovanou dcerou. Na tom jsme se společně dohodli, když jsem zjistila, že nemohu mít děti."
Libor chtěl něco říct, ale já ho zastavila.
"Prosím, abys mě nepřerušoval. Poslouchej. Možná, že bych ti to pak už nedokázala říct nikdy", zaprosila jsem.
"Bylo mi sedmnáct let, když jsem se zamilovala do spolužáka Honzy na ekonomce. Byla to první láska, tedy z mojí strany. A bohužel nezůstala bez následků. Moji rodiče však byli zásadně proti dítěti. Já jsem však na potrat jít nechtěla. Moje maminka mne donutila, abych dítě dala do kojeneckého ústavu. Sama prý jsem ještě dítě a nejsem schopná takového tvorečka vychovávat. Oba moji rodiče byli zaměstnáni a s děckem by mně nemohli, nebo spíše nechtěli pomáhat. Byly to nejčernější dny mého mladého života. Neustálé hádky a boj o moje děcko. Nakonec jsem uznala, nebo spíš musela uznat, že má maminka pravdu. Po porodu jsem dítě ani neviděla. Honza se mezitím odstěhoval do jiného města, Vlastně jsem mu ani neřekla, že jsem těhotná. Proč taky. On by rozhodně otcem být nechtěl a já nechtěla přidělávat starosti jeho rodičům. Bez vědomí mojí mamky se mi ale podařilo zjistit, v kterém děcáku moje dítě vyrůstá. Netroufala jsem si ho navštívit. Bála jsem se, že to neustojím a že se bez něho domů nevrátím. Ale vydržela jsem to. Své temné dny minulosti jsem uzavřela založením manželství s Liborem.
Od té doby uplynulo dvacet let. Když jsem v neděli poprvé uviděla Radka, projelo mi tělem takové divné mravenčení. A znovu, když mluvil o tom, kde vyrůstal. A tak jsem navštívila dětský domov a poprosila je o jméno osoby, která Radka Dolejše do domova předávala. A nemýlila jsem se. Byla to moje maminka a já. Sama jsem být ještě nemohla, protože jsem nebyla plnoletá. No, a teď víš všechno. Radek Dolejš je můj syn. Snad se něco nevydařilo při mém porodu, snad za to mohla psychika, ale jak víš, pak už se mi nikdy nepodařilo otěhotnět."
Libor dlouho mlčel. Jsou situace, které nevymyslíš. Život prostě občas tropí kotrmelce. A tenhle stojí za to.
"No, a jak to mladým řekneme?", zeptal se po chvíli.
"Vždyť ani Jindřiška dosud netuší, že není naší vlastní dcerkou!"
"Já vím. Možná, že jsme jí to mohli říci dávno. Je zázrak, že se zatím nic nedozvěděla od cizích lidí. Snad to zvládneme co nejdříve. Budu se o to snažit a doufám, že mi pomůžeš. Rozhodně to nebude lehké. Jsou to obě moje děti, víš?"
Libor mne objal a já věděla, že mne pochopil.
"Vlastně nic nebrání tomu, děti spolu dál chodily, viď? Ale představ si, kdyby jejich láska vydržela až do svatby. To budeš současně máma i tchyně a Jindřiška dcera i snacha a Radek syn i tchán? To opravdu nevymyslíš!"

Téma týdne: Temné dny minulosti


Život není fér

10. srpna 2017 v 10:26 | Aliwien |  Téma týdne
Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.
Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.
Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!
A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.
Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.
No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.
Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Z pohledu malého človíčka




Pomsta

5. července 2017 v 20:44 | Aliwien |  Téma týdne

"Simčo, jdeš se mnou do toho baru nebo ne? Přece se nenecháš prosit. Bude tam i ta moje nová kamarádka Romana, jak jsem ti o ní vyprávěla. Je to fajn holka. Poznaly jsme se v Praze na diskošce."
Moje dlouholetá kámoška Marta do mne hučela celé odpoledne. I když jsme spolu do stejného baru chodily docela často, tentokrát se mi vůbec nechtělo.
"Tak Simčo, půjdeme, ne? Chtěla bych tě s Romanou seznámit. Hodně jsem jí o tobě vyprávěla. O tom, jak se ti daří v práci, jak si dobrá v plavání a tak. Uvidíš, že si budeme společně rozumět. Domluveno?"
Jestli Marta něco uměla dobře, bylo to přesvědčování. Nakonec jsem se nechala přemluvit. Proč nepoznat holku, o které moje věrná kamarádka tak básní. Třeba se opravdu skamarádíme.
Krátce před devátou večer jsem přešlapovala před barem a čekala na Martu a mně zatím neznámou Romanu. Přišly vzápětí. Společně jsme se usadily u jednoho stolu.
¨"Tak tohle je Romana", představila mi Marta svůj nový objev. Musela jsem uznat, že je to opravdu hezká holka.
"Romana Kolářová", podala mi ruku.
"Simona Horáková," odpověděla jsem.
Romana se na mě zadívala zvláštním pohledem. Měla jsem z toho divný pocit, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Romana toho o mně věděla opravdu hodně. Až mi to chvílemi bylo nepříjemné. Budu muset své kamarádce Martě domluvit, aby svoji přílišnou sdílnost trochu omezila. Romana studovala posledním rokem vysokou školu. Chvilku jsem pátrala v paměti, co mi říká její příjmení. Kolář? Kolářová? Asi před dvěma roky jsem chodila s klukem, který se tak jmenoval. Ale byla to jen krátká známost. Byl ženatý a já nechtěla rozbíjet jeho rodinu.
Na večírku jsem se vůbec nebavila. Romana byla vlezlá. Stále se vyptávala na moje soukromí. Co a kde dělám, jestli mám kluka, kdy a kde budu zase závodně plavat a zda mně může přijít fandit. Chvílemi mi připadalo, jako by mně pochlebovala. Marta jenom přitakávala. Věnovala se spíše barmanovi a drinkům, které jí namíchal. Krátce před půlnocí už mne to přestalo bavit. Navíc se mi rozbolela hlava. Romana můj šálek čaje rozhodně není a zřejmě ani nebude.
Co to hergot je? Pila jsem přece jen nealko drinky, tak proč je mi tak divně? Že bych něco špatného snědla? Nic nemůžu vyloučit. Postavila jsem se. Žaludek začal tančit čtverylku a obracel se naruby. Chtěla jsem se zachytit stolu, ale nestihla jsem to. Padala jsem k zemi a kolem mne se rozhostilo naprosté ticho a neproniknutelná tma.

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Do očí mne píchá ostré zářivkové světlo. Vnímám urputnou bolest hlavy, houpající se žaludek a začínám chápat, že kdesi ležím. Je mi slabo. Na stojanu nad mojí hlavou visí lahvička. Z ní vyvedená hadička končí v mojí napíchnuté žíle na předloktí. Proboha, co se to se mnou stalo?
Kdosi se nade mnou sklání.
"No to je dost slečno. Myslím, že už tady spíte déle, než je zdrávo. Moc nechybělo a mohla jste spát už napořád. Vydržte chvilku, zavolám doktora. A už nespěte, tedy alespoň chvíli, pokud to půjde!"
Takže já jsem v nemocnici, A co tady dělám? Proč tady jsem? To si nedokážu uvědomit. Lékař přichází a já se snad něco dozvím.
"Konečně. Už jsem si myslel, že tu fešačku neproberu. Jak se jmenujete, slečno?"
"Horáková", říkám ztěžka. Není mi jasné, o jaké fešačce to doktor mluví. Vždyť na pokoji kromě mne nikdo další neleží.
"Hurá," jásá ten bílý plášť. Mozek to snad bez následků přežil. Měla jste víc štěstí, než rozumu, Simono", oslovuje mne důvěrněji
"Co se mi stalo?" soukám ze sebe.
"To nevíte? Budeme si muset popovídat o tom, kde a čím jste se tak sjela. V krvi jste měla dávku drog jako pro slona. V podstatě vás zachránilo vaše zdraví a vaše mládí. Ale o tom si popovídáme až zítra. Teď vám sestřička přidá další kapačku s vepřovým, knedlíkem, zelím a půllitrem piva a ráno za vámi přijdu."
Poslední lékařova slova už jsem slyšela zdaleka. Drogy v mém těle, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy, se jen tak lehce nechtěly vzdát.
Bylo krátce po velké vizitě, když za mnou můj ošetřující lékař přišel.
"Tak povídejte. Kde jste byla, co jste jedla, a kde jste sebrala ty drogy. Zatím nevíme, o co přesně šlo. To nám zjistí v laboratoři. Ale neradil bych vám, abyste to opakovala. Byla by z vás závislačka co by dup a navíc, tahle dávka byla skutečně na hranici života a smrti. Poslouchám."
Neměla jsem toho moc na vyprávění. Po několikrát opakovaném tvrzení, že jsem v kritický večer nejen nepila alkohol, ale ani nefetovala a že vůbec nevím, jak se neznámé drogy do mé krve dostaly, mi snad lékař uvěřil. Potvrdil mi i to, že jsem zřejmě drogy požila s pitím. Utvrdilo mne to v tom, že do pití mi někdo cosi přidal. Ale kdo? V baru jsem přece byla jenom s Martou a Romanou. Byl všední den, takže příliš bar obsazený nebyl. Nikdo jiný kromě Romany a Marty se s námi nebavil. Kdo mohl mít zájem na tom, aby mě ublížil, nebo snad i zlikvidoval?
V nemocnici jsem si poležela ještě týden. Po příchodu domů mě myšlenky na osobu, která to vše způsobila, nedaly spát. Martu jsem vyloučila. Přece moje nejlepší kamarádka by neměla k tomu důvod. Barman? Proč by to dělal? I když na druhou stranu, u něho se drogy mohly najít, ale kdo ví. Romana? Nikdy předtím jsem ji neviděla, neznaly jsme se, připadalo mi absurdní, aby to byla právě ona. Ale ona byla se mnou u stolu sama, ona mi nosila od baru objednaný drink, a když jsem odešla na záchod, zůstala u stolu sama. Ale pořád mi chyběl motiv. Co proti mně má? Co je to tak závažného, že mne málem poslala na onen svět? Nic konkrétního mne opravdu nenapadalo. Uvažovala jsem i o tom, že se obrátím o pomoc na policii. Ale co jim tam řeknu? Vždyť jde jenom o domněnky. Určitě by mě vyhodili a ani bych se tomu příliš nedivila. Na druhou stranu mi nešlo z hlavy Romanino zvláštní chování. Pochlebování, občas působící jako výsměch. Alespoň já jsem to tak vnímala.
Uplynul další týden. V podvečer se ozval zvonek. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem Martu.
"Ahoj, to je dobře, že už jsi doma. Už chodíš do práce?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Mám ještě týden na to, abych nabrala ztracené síly. A co ty tady? A proč nejdeš dál?"
"Někoho jsem přivedla s sebou. A taky jsem se ti přišla omluvit. Někdy je lepší mlčet a moc nemluvit, promiň".
Sice jsem Martě moc nerozuměla. Ale když poodstoupila od vchodových dveří, uviděla jsem Jaroslava. Toho Jaroslava, který byl před určitou dobou mým milencem. Za ním se skrývala Romana.
"Co tady děláte? Hlavně ty Jardo! To je let, co jsme se neviděli. A co máš společného s Romanou? Cítila jsem, že vyluštění mojí záhady se blíží. No, nebudeme to řešit mezi dveřma. Pojďte dál," pozvala jsem je všechny do bytu.
Pohodlně se usadili v mém obývacím pokoji. Viditelně se nikomu nechtělo začít. Marta se mi znovu omluvila svojí přílišnou informovaností.
"Netušila jsem souvislosti a vůbec mi nedošlo, že to, co Romaně řeknu, zneužije proti tobě. Promiň mi to ještě jednou, prosím."
"A jaké jsou ty souvislosti? Nic nechápu. Jardo?
Obrátila jsem se na svého bývalého přítele.
"Všechno je tak trochu moje vina. Svět je malej, víš. Já se pořád určitých citů vůči tobě nedokázal zbavit a doma před Romanou o tobě snil jako o té pravé ženě pro mne. Samozřejmě jsem to vážně nemyslel, ale dělalo mi to prostě dobře na duši. No a Romana je moje dcera, víš? A ta si domyslela, že snad ty chceš rozvrátit naši rodinu. Od Marty se o tobě dozvěděla všelicos a nakonec jste se seznámily. A jak to dopadlo už víš. Promiň. Já vím, že jsi to byla ty, kdo náš vztah tehdy ukončil. A já ti za to děkuju…"
"Romano? A ty mi k tomu neřekneš nic?"
"Promiň, Simono. Já jsem to tak nemyslela a rozhodně jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Moc mě to mrzí. Byla to prostě blbě naplánovaná pomsta. Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi podle mého názoru mě chtěla zbavit mého táty, který je pro mne vším. Promiň. Jsem blbá…"
Beze slova jsem otevřela dveře obýváku a dveře do bytu.
"Vypadněte. Nechci vás ani jednoho vidět. Chybělo málo a mohli jste mít ode mne definitivní pokoj. Ty si vychovávej svoji dceru a mě do toho nepleť. Uvědom si, že všechno mezi námi už dávno skončilo. Ty Romano, si rozmysli napříště, co děláš a s drogami si nezahrávej. Nemuselo by to skončit vždycky dobře."
Zavřela jsem dveře bytu a zůstala sama. Ulevilo se mi. Skončila jedna z nepovedených kapitol mého života.
Uplynulo několik měsíců. Od té doby jsem Jardu ani Romanu neviděla a ani je nevyhledávala. Marta zůstala mojí kamarádkou a jednou provždy si dala svoji upovídanou pusu na zámek…


Téma týdne: "Co to hergot je?"



Studentská láska

6. června 2017 v 16:20 | Aliwien |  Téma týdne
Přemýšlím už dlouho. Mám nebo nemám svému synovi odpustit jeho prohřešek? Co bude správné? Nedokážu se rozhodnout. Stále více se mi vrací vzpomínky na dobu před půl rokem, kdy bylo mezi námi všechno zalité sluncem. Michal studuje střední školu. Pravdou je, že nepatřil nikdy mezi "šprty", ale ani nepropadal. Prostě bral své studium jako zlatou střední cestu k dalšímu vzdělávání. A já se s tím smířila. Každý nemůže mít vyznamenání a poctivě řečeno, stejně to nikoho v dalším životě moc nezajímá. Je to moje vlastní zkušenost. Po nástupu do práce zaměstnavatel pouze vzal na vědomí, že mám nějaké státní zkoušky navíc oproti jiným. Žádné platové zvýhodnění, jak nám ve škole slibovali. Ale to odbočuji od tématu. Michala vychovávám sama. Je to už deset let, co se jeho otec nevrátil ze služební cesty. Dopravní nehoda tehdy měla fatální následky. Žádného jiného muže jsem od té doby nepotkala a ani nevyhledávala. Prioritní pro mne bylo vychovat z Michala slušného člověka, který se v životě neztratí. Tím více mne trápí jeho prohřešek, o kterém si nejsem tak docela jistá, zda prohřeškem je. Mohu svému synovi zakázat lásku? Bude to správné rozhodnutí? Z mého pohledu určitě ano. Ale z pohledu Michala je tomu právě naopak.
Před půl rokem se svěřil, že do školy nastoupila nová profesorka. Mladá a hezká žena, která bude učit angličtinu. Zřejmě zapůsobila na všechny své žáky, protože nejen Michal, ale i jeho kamarádi o ní jenom básnili. Na jednu stranu jsem uvítala, že se Michal začal více učit jazyk a polepšil si známky. Na druhou stranu se najednou méně vyskytoval doma. Netušila jsem, co se děje. Myslela jsem si, že se baví s kamarády a přála jsem mu to. Vždyť mladý je jenom jednou, tak ať si užívá. Až jednou…
Sedím v klidu u odpolední kávy, když zazvoní zvonek. Nikoho nečekám.
"Koho to sem čerti nesou?", zanadávám si.
"Člověk nemůže mít chvilku klidu!"
Otevírám dveře. Za nimi stojí mně neznámý muž, kolem třicítky.
"Paní Dolejšová?", ujišťuje se.
Když přikývnu, požádá mne, zda může dál. Potřebuje prý se mnou mluvit o Michalovi.
"Já jsem Novotný. Moje manželka učí vašeho syna angličtinu."
Sice nechápu, co se děje, ale pana Novotného pouštím dál. V rychlosti uvařím i jemu kávu a usazuji ho v obývacím pokoji.
"Tak co se děje, pane Novotný? Provedl vám Michal něco? Já o ničem nevím, tak povídejte!"
"Víte, paní Dolejšová, těžko se mi o tom mluví. Ale už nevím jak dál. Moje žena se přiznala, že s vaším Michalem má poměr. Vyrazilo mi to dech. Jsme spolu skoro pět let. Manželka je o dvanáct let starší, než váš syn. Vychováváme čtyřletou dcerku. Ve škole jsem si zjistil, kde bydlíte a vydal se za vámi. Pomozte mi zachránit moji rodinu…"
Nemohu tomu uvěřit. Michal a poměr s profesorkou? To snad není možné. Jakoby toho trápení nebylo už dost. Slibuji panu Novotnému, že s Michalem promluvím. Shodneme se na názoru, že zřejmě půjde o platonický vztah, alespoň ze strany Michala.
Ten večer čekám netrpělivě, až se Michal vrátí domů. Stále více se utvrzuji v tom, že takhle to nemůžu nechat, že takhle to nemůže skončit.
"Michale, co máš s profesorkou angličtiny?", udeřím na něho, sotva si v předsíni odloží kabát.
Zarazí se.
"Co bych s ní měl mít? Nic", snaží se zatloukat.
"Nepovídej. Byl tady pan Novotný. Žena se mu přiznala, že má s tebou poměr. Tak nelži a vysyp, jak se věci mají!"
"No mami, když už je to venku, tak musím říct, že čtvrt roku už je to pravda. Mám Barunku opravdu rád a chci s ní žít a ona se mnou. S její malou dcerkou si taky hodně rozumím. Jsme spolu všichni šťastní a plánujeme budoucnost."
"Proboha Míšo! Vždyť je pro tebe stará! Tobě je dvacet a chceš se starat o malé děcko? Co když tě jenom zneužívá? Nabaží se tě, odkopne a ty budeš nešťastný a sám! Uvědomuješ si to?
"Mami, láska přece není o věku. Věk je jenom číslo. Pro mne je Barunka ta pravá a já s ní budu šťastný. Vím to!"
Od té doby jsem Míšu mnohokráte přesvědčovala, aby si všechno rozmyslel, svůj vztah ukončil a neničil profesorčinu rodinu. Ale všechny snahy byly marné. Nakonec to došlo tak daleko, že se Michal odstěhoval ode mne do pronajaté garsonky. Dokonce si při studiu našel brigádu, aby si mohl nájem sám platit. Tehdy jsem si uvědomila, že vlastně dospěl. Že už to není ten můj jen na mamince závislý chlapeček, ale má svůj názor a svoje cíle. Nechci ho od sebe úplně odstřihnout. Občas jej v garsonce, kde žije také sám, protože by se tam Barunka s dcerkou nevešla, navštívím. Poznala jsem se tam i s jeho láskou. Barunka je opravdu hezká a milá žena. Podala žádost o rozvod. Michal je k ní pozorný, milý a našla prý u něho pochopení, které u svého manžela marně hledala. Plánuje s Michalem společný život…
Pomalu docházím k závěru, že lásku nelze nikomu zakázat. Zda Barunka a Michal se rozhodli správně, ukáže až čas. Mně nezbývá, než jim držet palce.

Téma týdne: "Co když je to správně?"


Kam dál