Život není fér

10. srpna 2017 v 10:26 | Aliwien |  Téma týdne
Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.
Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.
Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!
A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.
Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.
No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.
Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Z pohledu malého človíčka



 

Pomsta

5. července 2017 v 20:44 | Aliwien |  Téma týdne

"Simčo, jdeš se mnou do toho baru nebo ne? Přece se nenecháš prosit. Bude tam i ta moje nová kamarádka Romana, jak jsem ti o ní vyprávěla. Je to fajn holka. Poznaly jsme se v Praze na diskošce."
Moje dlouholetá kámoška Marta do mne hučela celé odpoledne. I když jsme spolu do stejného baru chodily docela často, tentokrát se mi vůbec nechtělo.
"Tak Simčo, půjdeme, ne? Chtěla bych tě s Romanou seznámit. Hodně jsem jí o tobě vyprávěla. O tom, jak se ti daří v práci, jak si dobrá v plavání a tak. Uvidíš, že si budeme společně rozumět. Domluveno?"
Jestli Marta něco uměla dobře, bylo to přesvědčování. Nakonec jsem se nechala přemluvit. Proč nepoznat holku, o které moje věrná kamarádka tak básní. Třeba se opravdu skamarádíme.
Krátce před devátou večer jsem přešlapovala před barem a čekala na Martu a mně zatím neznámou Romanu. Přišly vzápětí. Společně jsme se usadily u jednoho stolu.
¨"Tak tohle je Romana", představila mi Marta svůj nový objev. Musela jsem uznat, že je to opravdu hezká holka.
"Romana Kolářová", podala mi ruku.
"Simona Horáková," odpověděla jsem.
Romana se na mě zadívala zvláštním pohledem. Měla jsem z toho divný pocit, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Romana toho o mně věděla opravdu hodně. Až mi to chvílemi bylo nepříjemné. Budu muset své kamarádce Martě domluvit, aby svoji přílišnou sdílnost trochu omezila. Romana studovala posledním rokem vysokou školu. Chvilku jsem pátrala v paměti, co mi říká její příjmení. Kolář? Kolářová? Asi před dvěma roky jsem chodila s klukem, který se tak jmenoval. Ale byla to jen krátká známost. Byl ženatý a já nechtěla rozbíjet jeho rodinu.
Na večírku jsem se vůbec nebavila. Romana byla vlezlá. Stále se vyptávala na moje soukromí. Co a kde dělám, jestli mám kluka, kdy a kde budu zase závodně plavat a zda mně může přijít fandit. Chvílemi mi připadalo, jako by mně pochlebovala. Marta jenom přitakávala. Věnovala se spíše barmanovi a drinkům, které jí namíchal. Krátce před půlnocí už mne to přestalo bavit. Navíc se mi rozbolela hlava. Romana můj šálek čaje rozhodně není a zřejmě ani nebude.
Co to hergot je? Pila jsem přece jen nealko drinky, tak proč je mi tak divně? Že bych něco špatného snědla? Nic nemůžu vyloučit. Postavila jsem se. Žaludek začal tančit čtverylku a obracel se naruby. Chtěla jsem se zachytit stolu, ale nestihla jsem to. Padala jsem k zemi a kolem mne se rozhostilo naprosté ticho a neproniknutelná tma.

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Do očí mne píchá ostré zářivkové světlo. Vnímám urputnou bolest hlavy, houpající se žaludek a začínám chápat, že kdesi ležím. Je mi slabo. Na stojanu nad mojí hlavou visí lahvička. Z ní vyvedená hadička končí v mojí napíchnuté žíle na předloktí. Proboha, co se to se mnou stalo?
Kdosi se nade mnou sklání.
"No to je dost slečno. Myslím, že už tady spíte déle, než je zdrávo. Moc nechybělo a mohla jste spát už napořád. Vydržte chvilku, zavolám doktora. A už nespěte, tedy alespoň chvíli, pokud to půjde!"
Takže já jsem v nemocnici, A co tady dělám? Proč tady jsem? To si nedokážu uvědomit. Lékař přichází a já se snad něco dozvím.
"Konečně. Už jsem si myslel, že tu fešačku neproberu. Jak se jmenujete, slečno?"
"Horáková", říkám ztěžka. Není mi jasné, o jaké fešačce to doktor mluví. Vždyť na pokoji kromě mne nikdo další neleží.
"Hurá," jásá ten bílý plášť. Mozek to snad bez následků přežil. Měla jste víc štěstí, než rozumu, Simono", oslovuje mne důvěrněji
"Co se mi stalo?" soukám ze sebe.
"To nevíte? Budeme si muset popovídat o tom, kde a čím jste se tak sjela. V krvi jste měla dávku drog jako pro slona. V podstatě vás zachránilo vaše zdraví a vaše mládí. Ale o tom si popovídáme až zítra. Teď vám sestřička přidá další kapačku s vepřovým, knedlíkem, zelím a půllitrem piva a ráno za vámi přijdu."
Poslední lékařova slova už jsem slyšela zdaleka. Drogy v mém těle, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy, se jen tak lehce nechtěly vzdát.
Bylo krátce po velké vizitě, když za mnou můj ošetřující lékař přišel.
"Tak povídejte. Kde jste byla, co jste jedla, a kde jste sebrala ty drogy. Zatím nevíme, o co přesně šlo. To nám zjistí v laboratoři. Ale neradil bych vám, abyste to opakovala. Byla by z vás závislačka co by dup a navíc, tahle dávka byla skutečně na hranici života a smrti. Poslouchám."
Neměla jsem toho moc na vyprávění. Po několikrát opakovaném tvrzení, že jsem v kritický večer nejen nepila alkohol, ale ani nefetovala a že vůbec nevím, jak se neznámé drogy do mé krve dostaly, mi snad lékař uvěřil. Potvrdil mi i to, že jsem zřejmě drogy požila s pitím. Utvrdilo mne to v tom, že do pití mi někdo cosi přidal. Ale kdo? V baru jsem přece byla jenom s Martou a Romanou. Byl všední den, takže příliš bar obsazený nebyl. Nikdo jiný kromě Romany a Marty se s námi nebavil. Kdo mohl mít zájem na tom, aby mě ublížil, nebo snad i zlikvidoval?
V nemocnici jsem si poležela ještě týden. Po příchodu domů mě myšlenky na osobu, která to vše způsobila, nedaly spát. Martu jsem vyloučila. Přece moje nejlepší kamarádka by neměla k tomu důvod. Barman? Proč by to dělal? I když na druhou stranu, u něho se drogy mohly najít, ale kdo ví. Romana? Nikdy předtím jsem ji neviděla, neznaly jsme se, připadalo mi absurdní, aby to byla právě ona. Ale ona byla se mnou u stolu sama, ona mi nosila od baru objednaný drink, a když jsem odešla na záchod, zůstala u stolu sama. Ale pořád mi chyběl motiv. Co proti mně má? Co je to tak závažného, že mne málem poslala na onen svět? Nic konkrétního mne opravdu nenapadalo. Uvažovala jsem i o tom, že se obrátím o pomoc na policii. Ale co jim tam řeknu? Vždyť jde jenom o domněnky. Určitě by mě vyhodili a ani bych se tomu příliš nedivila. Na druhou stranu mi nešlo z hlavy Romanino zvláštní chování. Pochlebování, občas působící jako výsměch. Alespoň já jsem to tak vnímala.
Uplynul další týden. V podvečer se ozval zvonek. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem Martu.
"Ahoj, to je dobře, že už jsi doma. Už chodíš do práce?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Mám ještě týden na to, abych nabrala ztracené síly. A co ty tady? A proč nejdeš dál?"
"Někoho jsem přivedla s sebou. A taky jsem se ti přišla omluvit. Někdy je lepší mlčet a moc nemluvit, promiň".
Sice jsem Martě moc nerozuměla. Ale když poodstoupila od vchodových dveří, uviděla jsem Jaroslava. Toho Jaroslava, který byl před určitou dobou mým milencem. Za ním se skrývala Romana.
"Co tady děláte? Hlavně ty Jardo! To je let, co jsme se neviděli. A co máš společného s Romanou? Cítila jsem, že vyluštění mojí záhady se blíží. No, nebudeme to řešit mezi dveřma. Pojďte dál," pozvala jsem je všechny do bytu.
Pohodlně se usadili v mém obývacím pokoji. Viditelně se nikomu nechtělo začít. Marta se mi znovu omluvila svojí přílišnou informovaností.
"Netušila jsem souvislosti a vůbec mi nedošlo, že to, co Romaně řeknu, zneužije proti tobě. Promiň mi to ještě jednou, prosím."
"A jaké jsou ty souvislosti? Nic nechápu. Jardo?
Obrátila jsem se na svého bývalého přítele.
"Všechno je tak trochu moje vina. Svět je malej, víš. Já se pořád určitých citů vůči tobě nedokázal zbavit a doma před Romanou o tobě snil jako o té pravé ženě pro mne. Samozřejmě jsem to vážně nemyslel, ale dělalo mi to prostě dobře na duši. No a Romana je moje dcera, víš? A ta si domyslela, že snad ty chceš rozvrátit naši rodinu. Od Marty se o tobě dozvěděla všelicos a nakonec jste se seznámily. A jak to dopadlo už víš. Promiň. Já vím, že jsi to byla ty, kdo náš vztah tehdy ukončil. A já ti za to děkuju…"
"Romano? A ty mi k tomu neřekneš nic?"
"Promiň, Simono. Já jsem to tak nemyslela a rozhodně jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Moc mě to mrzí. Byla to prostě blbě naplánovaná pomsta. Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi podle mého názoru mě chtěla zbavit mého táty, který je pro mne vším. Promiň. Jsem blbá…"
Beze slova jsem otevřela dveře obýváku a dveře do bytu.
"Vypadněte. Nechci vás ani jednoho vidět. Chybělo málo a mohli jste mít ode mne definitivní pokoj. Ty si vychovávej svoji dceru a mě do toho nepleť. Uvědom si, že všechno mezi námi už dávno skončilo. Ty Romano, si rozmysli napříště, co děláš a s drogami si nezahrávej. Nemuselo by to skončit vždycky dobře."
Zavřela jsem dveře bytu a zůstala sama. Ulevilo se mi. Skončila jedna z nepovedených kapitol mého života.
Uplynulo několik měsíců. Od té doby jsem Jardu ani Romanu neviděla a ani je nevyhledávala. Marta zůstala mojí kamarádkou a jednou provždy si dala svoji upovídanou pusu na zámek…


Téma týdne: "Co to hergot je?"



Studentská láska

6. června 2017 v 16:20 | Aliwien |  Téma týdne
Přemýšlím už dlouho. Mám nebo nemám svému synovi odpustit jeho prohřešek? Co bude správné? Nedokážu se rozhodnout. Stále více se mi vrací vzpomínky na dobu před půl rokem, kdy bylo mezi námi všechno zalité sluncem. Michal studuje střední školu. Pravdou je, že nepatřil nikdy mezi "šprty", ale ani nepropadal. Prostě bral své studium jako zlatou střední cestu k dalšímu vzdělávání. A já se s tím smířila. Každý nemůže mít vyznamenání a poctivě řečeno, stejně to nikoho v dalším životě moc nezajímá. Je to moje vlastní zkušenost. Po nástupu do práce zaměstnavatel pouze vzal na vědomí, že mám nějaké státní zkoušky navíc oproti jiným. Žádné platové zvýhodnění, jak nám ve škole slibovali. Ale to odbočuji od tématu. Michala vychovávám sama. Je to už deset let, co se jeho otec nevrátil ze služební cesty. Dopravní nehoda tehdy měla fatální následky. Žádného jiného muže jsem od té doby nepotkala a ani nevyhledávala. Prioritní pro mne bylo vychovat z Michala slušného člověka, který se v životě neztratí. Tím více mne trápí jeho prohřešek, o kterém si nejsem tak docela jistá, zda prohřeškem je. Mohu svému synovi zakázat lásku? Bude to správné rozhodnutí? Z mého pohledu určitě ano. Ale z pohledu Michala je tomu právě naopak.
Před půl rokem se svěřil, že do školy nastoupila nová profesorka. Mladá a hezká žena, která bude učit angličtinu. Zřejmě zapůsobila na všechny své žáky, protože nejen Michal, ale i jeho kamarádi o ní jenom básnili. Na jednu stranu jsem uvítala, že se Michal začal více učit jazyk a polepšil si známky. Na druhou stranu se najednou méně vyskytoval doma. Netušila jsem, co se děje. Myslela jsem si, že se baví s kamarády a přála jsem mu to. Vždyť mladý je jenom jednou, tak ať si užívá. Až jednou…
Sedím v klidu u odpolední kávy, když zazvoní zvonek. Nikoho nečekám.
"Koho to sem čerti nesou?", zanadávám si.
"Člověk nemůže mít chvilku klidu!"
Otevírám dveře. Za nimi stojí mně neznámý muž, kolem třicítky.
"Paní Dolejšová?", ujišťuje se.
Když přikývnu, požádá mne, zda může dál. Potřebuje prý se mnou mluvit o Michalovi.
"Já jsem Novotný. Moje manželka učí vašeho syna angličtinu."
Sice nechápu, co se děje, ale pana Novotného pouštím dál. V rychlosti uvařím i jemu kávu a usazuji ho v obývacím pokoji.
"Tak co se děje, pane Novotný? Provedl vám Michal něco? Já o ničem nevím, tak povídejte!"
"Víte, paní Dolejšová, těžko se mi o tom mluví. Ale už nevím jak dál. Moje žena se přiznala, že s vaším Michalem má poměr. Vyrazilo mi to dech. Jsme spolu skoro pět let. Manželka je o dvanáct let starší, než váš syn. Vychováváme čtyřletou dcerku. Ve škole jsem si zjistil, kde bydlíte a vydal se za vámi. Pomozte mi zachránit moji rodinu…"
Nemohu tomu uvěřit. Michal a poměr s profesorkou? To snad není možné. Jakoby toho trápení nebylo už dost. Slibuji panu Novotnému, že s Michalem promluvím. Shodneme se na názoru, že zřejmě půjde o platonický vztah, alespoň ze strany Michala.
Ten večer čekám netrpělivě, až se Michal vrátí domů. Stále více se utvrzuji v tom, že takhle to nemůžu nechat, že takhle to nemůže skončit.
"Michale, co máš s profesorkou angličtiny?", udeřím na něho, sotva si v předsíni odloží kabát.
Zarazí se.
"Co bych s ní měl mít? Nic", snaží se zatloukat.
"Nepovídej. Byl tady pan Novotný. Žena se mu přiznala, že má s tebou poměr. Tak nelži a vysyp, jak se věci mají!"
"No mami, když už je to venku, tak musím říct, že čtvrt roku už je to pravda. Mám Barunku opravdu rád a chci s ní žít a ona se mnou. S její malou dcerkou si taky hodně rozumím. Jsme spolu všichni šťastní a plánujeme budoucnost."
"Proboha Míšo! Vždyť je pro tebe stará! Tobě je dvacet a chceš se starat o malé děcko? Co když tě jenom zneužívá? Nabaží se tě, odkopne a ty budeš nešťastný a sám! Uvědomuješ si to?
"Mami, láska přece není o věku. Věk je jenom číslo. Pro mne je Barunka ta pravá a já s ní budu šťastný. Vím to!"
Od té doby jsem Míšu mnohokráte přesvědčovala, aby si všechno rozmyslel, svůj vztah ukončil a neničil profesorčinu rodinu. Ale všechny snahy byly marné. Nakonec to došlo tak daleko, že se Michal odstěhoval ode mne do pronajaté garsonky. Dokonce si při studiu našel brigádu, aby si mohl nájem sám platit. Tehdy jsem si uvědomila, že vlastně dospěl. Že už to není ten můj jen na mamince závislý chlapeček, ale má svůj názor a svoje cíle. Nechci ho od sebe úplně odstřihnout. Občas jej v garsonce, kde žije také sám, protože by se tam Barunka s dcerkou nevešla, navštívím. Poznala jsem se tam i s jeho láskou. Barunka je opravdu hezká a milá žena. Podala žádost o rozvod. Michal je k ní pozorný, milý a našla prý u něho pochopení, které u svého manžela marně hledala. Plánuje s Michalem společný život…
Pomalu docházím k závěru, že lásku nelze nikomu zakázat. Zda Barunka a Michal se rozhodli správně, ukáže až čas. Mně nezbývá, než jim držet palce.

Téma týdne: "Co když je to správně?"

 


Těžké rozhodnutí

5. března 2017 v 17:10 | Aliwien |  Téma týdne
Pomalu se blíží půlnoc a uléhám do své postele. Stejně jako poslední měsíc dobře vím, že bude hodně dlouho trvat, než se mi podaří usnout. Je to jako film. Sotva se dotknu polštáře, začne mi v hlavě běžet můj příběh. Ještě před nedávnem by mne ani nenapadlo, co všechno mne může v životě potkat. Ale je to prostě tak a já nevím, jak vše dopadne…
Mezi mnou a mým Kamilem to byla velká láska. Dá se říci, že láska na první pohled. Byl mojí první vážnou známostí. Já, ač městská holka, jsem se s ním po prvé potkala na venkovském bále. Jezdila jsem na vesnici za babičkou, kterou jsem milovala, stejně jako ona mne. Jezdila jsem k ní moc ráda. Mezi mými rodiči to v posledních letech mnoho neklapalo a já měla co dělat, abych v neklidném prostředí dostudovala vysokou školu. Ale podařilo se. Tehdy jsem byla ještě studentkou a na bál jsem se šla hlavně pobavit. On, jak se mi později představil, Kamil, seděl v rohu u půllitru piva a zjevně se nudil. Nejdříve jsme po sobě jenom koukali. Pak mne vyzval k tanci a já pochopila, že jsem našla vtipného a veselého společníka. Začali jsme spolu chodit a do půl roku byla svatba. Odstěhovala jsem se z města do rodinného domku Kamilovy maminky. Ta už byla v životě sama a já se bláhově domnívala, že jsem se konečně zbavila prostředí, v němž se moji rodiče neustále dohadovali, převážně o zbytečnostech. Našla jsem i práci v nedalekém městečku v malé bance, kde se mi líbilo. Mohlo by se zdát, že je všechno v nejlepším pořádku. Bohužel tomu tak nebylo. Kamilova maminka se nám neustále motala do života. Nesměla jsem nic dělat bez jejího dozoru, vše co jsem v domácnosti udělala, bylo podle ní špatně. Ze začátku jsem si myslela, že to postupně odezní, ale to byl naprostý omyl. Kontrolovala mne i Kamila prakticky na každém kroku. Kamil byl stoprocentně v jejím vleku, co řekla maminka, to bylo svaté a muselo se splnit do puntíku. Protože jsem nechtěla Kamila ztratit a nechtěla jsem v takovém prostředí ani žít, dohodli jsme se spolu, že si postavíme vlastní domeček na poměrně rozlehlém pozemku, který maminka vlastnila. Kupodivu proti tomu nic neměla. Nějaké peníze jsem měla našetřené od mých rodičů, zbytek si Kamil vypůjčí. Sjednat půjčku nebyl problém. V bance, kde jsem pracovala, bylo všechno vyřízeno během jednoho dne. Od té doby uplynul rok a z našeho domku stále trčely ze země jen základy. Kamil se doma mnoho nezdržoval a na moje otázky, kdy bude ve stavbě pokračovat, odpovídal oklikami a vyhýbavě. Pracoval v truhlářské firmě a domů přicházel téměř denně až večer. Maminka ho ještě litovala, že chudáček musí těžce pracovat celý den, kdežto já v bance pěkně sedím v kanceláři a podle ní tam jenom "piju kafe". Já ale pomalu nabývala jistoty, že v našem manželství není něco v pořádku a podezřívala jsem Kamila z nevěry. Bylo krátce před Velikonocemi, když zase přišel domů až po desáté večer.
"Kamile, můžu s tebou mluvit?", oslovila jsem ho, když snědl večeři, kterou jak jinak, uvařila maminka, protože já jsem "líná a nic v domě nedělám".
"Potřebuješ něco?", zeptal se celkem naštvaně.
"Mám toho dneska dost, rád bych si šel lehnout, když dovolíš, Marie!"
Marie - to už mi neřekl hodně dlouho. Říkal mi tak, když se mu něco nelíbilo.
"Prostě s tebou musím mluvit. A na rovinu, abys věděl. Nelíbí se mi, že tě doma vůbec skoro nevidím. Dokonce si myslím, že někoho máš. Můžeš mi k tomu něco říct?"
"Zbláznila ses? Já a milenka? Co bych s ní proboha dělal? Jsem tak utahanej z práce, že bych se na nějakou jinou ženskou než na tebe vůbec nemohl ani podívat!"
"Nepovídej. Přece nechceš, abych takovéhle báchorce věřila. Chováš se divně. Pomalu se mnou ani nemluvíš, občas se mnou spíš, ale to je tak všechno. Nejsem si ani jistá, jestli mě máš vůbec ještě rád a jestli to naše seznámení i svatba nebyl jen omyl. Na maminku nedáš dopustit. Já nic neumím, nedělám a nedovedu a ty se mě ani nezastaneš. Nelíbí se mi takový život. A co náš domeček? Už více jak rok se na něm nic neděje. Kamile, řekni mi pravdu", naléhám a na Kamilovi vidím, že jsem asi trefila hřebíček na hlavičku.
"Maruško, věř mi, že tě mám opravdu rád. Ale mám nějaké potíže a těmi tě nechci zatěžovat. Máš dost svých starostí v práci. Ale jinou ženskou opravdu nemám, to mi věř. A teď mě nech. Jednou ti všechno povím, ale teď si jdu lehnout!"
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale Kamila jsem do postele nepustila. Ten nepříjemný rozhovor jsem chtěla za každou cenu dokončit a mít v našem problému jasno. Kamil se nakonec přiznal. To, co mi sdělil, mne šokovalo. Milenku opravdu neměl, nebo ji alespoň zapřel. Ale bohužel neměl ani peníze na stavbu domku. Chodil do městečka, kde já pracovala, do kasina a prohrál tam, co mohl. Bohužel si vypěstoval nezáviděníhodnou závislost a sám nevěděl, jak z toho ven. V prvním okamžiku jsem ho chtěla opustit, zamést za sebou stopy a nechat ho žít svým životem u maminky. Ale nedokázala jsem to udělat. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná. Zatím o tom neví. On neví, jak se vymanit ze své závislosti na hrách a já dost dobře netuším, jak všechno bude dál. Přerušení těhotenství jsem vyloučila. Oba jsme přece rodinu chtěli. Budu dítě vychovávat sama, nebo ne? Bude tahle skutečnost nějakým zásadním motivem pro Kamila, aby svoji závislost léčil? Tenhle zásadní rozhovor mne bude čekat zítra…
Zavírám oči a pomalu se propadám do říše snů. Ale všechno je jenom na chvilku. Tenhle film, který se promítá v mojí hlavě a zatím nemá konec, mne ještě dlouho nenechá klidně spát.

Téma týdne: Před usnutím


Klavírista

8. února 2017 v 17:34 | Aliwien |  Téma týdne
Sedím jako obvykle v první řadě. V malém hudebním salonku, kam se vejde zhruba padesát lidí. Je tady příjemně. Sedadla se pomalu zaplňují přicházejícími posluchači. Na pódiu je už připravené koncertní křídlo. Skromná výzdoba, s velkou vázou plnou čerstvých květin mi najednou, nevím proč, nějak připomíná atmosféru posledního rozloučení. Ale přece tomu tak není! Snažím se uklidnit svoje chmurné myšlenky. Nemám a neměla jsem to v životě vůbec jednoduché. Zažila jsem už mnohé. Dobré i zlé, jak se říká. Zbývá mi zhruba deset let do důchodu. Z prvého manželství mám syna. Je už dospělý, odstěhoval se se svým otcem po našem rozvodu, ani přesně nevím kam. Dlouhou dobu jsem byla sama. Teprve před patnácti lety jsem se poznala s Romanem. Byla to velká láska, myslela jsem si tenkrát bláhově, že na celý život. Ale dopadlo to docela jinak. Vychovávám sama patnáctiletého syna. Roman mne opustil, když zjistil, že Mirek není tak docela zdráv. Narodil se jenom s jednou ledvinou a i ta mu před několika měsíci přestala fungovat. Kdo nezažil, nepochopí, kolik omezení a nepříjemností takový stav přináší. Opakované dialýzy, pobyty v nemocnici, vyloučení dlouhodobých výletů, sportování a mnoho dalšího. Z myšlenek mne vytrhne zazvonění, nabádající přítomné, aby se vrátili do sálu. Koncert, kde je můj Mirek jediným sólistou, za chvilku začne. Hudba je totiž jedinou Mirkovou láskou, která ho odvádí od nelehkého bytí. Má tak svůj svět, ve kterém si najde svoji duševní pohodu a klid. Ví nejlépe, že pokud se nenajde v brzké době vhodný dárce, může i tento koncert být pro něho posledním a přiblíží konec jeho cesty. Tvrdá realita. Ale nikdo z nás nechce propadat beznaději. Vždyť jak známo, naděje umírá poslední…
Sálem se pozvolna rozeznívají tóny Dvořákových Slovanských tanců. Mirek kromě hudby určitě nic jiného nevnímá. Znám ho. Při každém svém koncertu se maximálně soustředí. Vlohy ke hře na klavír zdědil snad po svém dědečkovi. I pro něj byla hudba vším, i když žádným koncertním mistrem určitě nebyl. U Mirka to bylo něco docela jiného. I přes své mládí už studoval na konzervatoři a do budoucna, pokud mu jeho sny vyjdou, si nedovedl představit, že by se měl živit něčím jiným, než hudbou. Přestávám zaměstnávat svůj mozek vzpomínkami a ponořím se do nádherných tónů české klasiky. I pro mne to znamená částečné vysvobození z celodenních starostí. Starostí o Mirka a délku jeho života.
Po posledním tónu je pár vteřin naprosté ticho. Teprve potom se rozezní potlesk. Mirek se zvedá od piana a je na něm vidět dojetí.

"Líbilo se ti to, mami?", stará se, když společně vycházíme do mrazivého večera. Je leden, nový rok se teprve rozbíhá a venku mrzne, až praští.
"Byl jsi skvělej, Mirku. Ostatně, jako vždycky. Vždyť vím, kolik úsilí to stálo, než ses ty Slovanské tance všechny naučil zpaměti. Jsi borec a můj mistr!", chválím, co to jde.
"Bylo to na rozloučenou, víš, mami?", podotýká smutně.
"Zítra mne zase čeká dialýza. A bůh ví, jak to dopadne potom", postěžuje si.
Snažím se ho utěšovat. Vždyť to už absolvoval tolikrát. Proč by to právě zítra mělo dopadnout jinak? A poslední koncert? Tak na to ať okamžitě zapomene. Přece by nechtěl svoje umění jen tak zahodit a mne tu nechat samotnou, co?
Hrozně mne to psychicky vyčerpává. Sama vím, že Mirek může mít pravdu, ale rozhodně to nechci vzdát. Ale nemohu se zbavit pocitu, že zítra bude něco jinak.

Ráno je stejně pošmourné jako včerejší večer. Venku sněží. Doprovázím Mirka do nemocnice. Stejně jako pokaždé. Nemohla bych jen tak odejít, aniž bych věděla, co se s ním děje.
Do ordinace nás tentokrát pozve sám pan primář. Už to je hodně neobvyklé.
"Tak pojďte dál, paní Mrázková!", otevírá dveře doširoka.
"Mám pro vás dobrou zprávu!" pokračuje a já cítím, jak se mi zvyšuje hladina adrenalinu v krvi.
"Pro Mirka se našel vhodný dárce ledviny. Je třeba všechno urychleně zařídit. Ledvina tu bude zítra a operace bude následovat okamžitě. Mirek si tu samozřejmě nějakou dobu poleží, to je jasné. Takže mládenče, nejbližší koncerty nestihneš, to bude muset tvoje mamka zrušit. Počítej s tím. Ale potom, pokud všechno dobře půjde, budeš moci koncertovat dle libosti. Však to víš sám. Mimochodem, včera jsi byl dobrej!"
"Vy jste tam taky byl?", Mirek se zmůže jenom na krátkou větu. Neočekávaná zpráva ho určitě zaskočila, stejně jako mě. S Mirkem se loučím, když odchází na pokoj a následně na dialýzu.
Začíná se mne zmocňovat strach. Strach matky o dítě, která na jednu stranu má obrovskou radost z Mirkovy naděje na život. Ale co když se operace nepodaří? Co když Mirkovo tělo transplantovaný orgán nepřijme? Co když to skutečně byl včera Mirkův poslední koncert a konec jeho cesty? Sedím v kuchyni u stolu a slzy přinášejí úlevu. Nesmím podlehnout depresi. Mirek mne po operaci bude ještě potřebovat. Musím být silná pro něho. Pro jeho nadání a jeho hudbu…

Po dvou letech…
Opět sedím v první řadě hudebního salonku. Otevřené koncertní křídlo netrpělivě čeká na svého klavíristu. Usmívám se. Mirek zmužněl, uvědomuji si, když přichází. Sálem se tentokráte rozeznívají tóny Smetanovy Prodané nevěsty. Mirek je šťastný a já s ním. Je jasné, že konec cesty je teprve kdesi před ním a dnes už věřím, že i hodně daleko.

Téma týdne: Konec cesty

Tajemný zvuk

6. ledna 2017 v 16:42 | Aliwien |  Téma týdne
S Richardem jsme vždycky toužili po malé chaloupce vysoko v horách. Trvalo hodně dlouho, než se nám podařilo malou roubenku objevit, ale splňovala všechna naše očekávání. Jak jsme se dozvěděli, chalupa byla dlouho prázdná a neudržovaná. Podle místních obyvatel ji nikdo nechtěl koupit. Proč tomu tak bylo, nám nikdo neřekl. Teprve po pár měsících, kdy jsme dali naši nemovitost tak trošku dohromady, jsme se při jednom posezení v hospodě dozvěděli, že kdysi před dlouhými lety v chalupě skončila svůj život mladá dívka. Údajně prý z nešťastné lásky. Podle jiných pamětníků v chalupě "straší". Smáli jsme se tomu. V dnešní době se člověku nechce věřit na takové pohádky. Proto jsme získaným informacím nevěnovali žádnou pozornost a raději se zaměřili na to, abychom mohli v chalupě strávit své první Vánoce.
Na rozdíl od města, kde jsme se oba narodili a prožívali dobré i zlé, byla na horách spousta sněhu. Dalo nám dost práce, dopravit do chaloupky zásoby na Vánoce a Silvestra. Naše postarší auto se jen s obtížemi prokousalo vyhrabanými cestičkami. Ale výhled do zasněžené krajiny stál za to a já i Richard jsme se moc těšili na romantické svátky, které poprvé prožijeme spolu, bez rodičů a dalšího příbuzenstva.
"Zima jako na Sibiři, co?", poznamenal Richard, když se snažil roztopit oheň v krbu.
"Ale za chvilku bude teplíčko. Podívej. Dřevo už praská a už to hřeje, Mileno", přiblížil prochladlé ruce ke skleněným dvířkům moderního krbu, který jsme do chaloupky pořídili.
"Bude to krása. Moc se těším, že si poprvé chaloupku užijeme i přes noc".
Povlékám peřiny na dvoulůžko a v hlavě si představuji nádherné chvilky, které nás společně čekají. Jen tak pro sebe doufám, že by se konečně mohlo podařit založit rodinu, po které už dlouho toužíme. Snad klid a pohoda přinesou své ovoce…
Venku se pomalu smráká a z oblohy se snáší jen tak zvolna a nesměle malé sněhové vločky. Nastalé ticho prvního vánočního svátku přehluší jen občasné štěkání psů z nedalekých sousedních usedlostí. Je dobré vědět, že tu nejsme sami. Upřímně, kdybych tu nebyla s Richardem, asi bych se sama bála. Co když na tom povídání o strašidlech je něco pravdy?
"Co bude k večeři?", Richard mne vrací do současnosti.
"Nějak mi venku vyhládlo, když jsem připravoval dřevo na topení, a už bych něco dobrého snědl. Tak co bude?"
"Ríšo, znáš přece moji mámu. Ta by nás nikam nepustila, kdyby nám nenavařila. A tak tu mám zbytek knedlíčkové polévky od oběda a čerstvě usmažené řízky. Na mně bude uvařit brambory a pak můžeme už jenom hodovat!"
Vyndávám hrnce na kachlová kamna, která už v kuchyni také krásně hřejí i s pecí, v níž zcela určitě naši předkové museli péct krásně chřupavý a voňavý chléb. Z tašky vylovím pár brambor a za chvilku se z nich kouří.
"Byla to skvělá večeře, Mileno. Teď ještě otevřeme šampaňské a určitě nám nebude nic scházet, viď?" Přikývla jsem. Teploučko a klidná atmosféra mne ukolébávaly ke spánku. Ale nemohu přece spát! To bych Richardovi nemohla udělat. Připili jsme si na zdraví. I přesto, že jsme ještě mladí, je zdraví to nejdůležitější, co v životě můžeme mít. S postupujícím časem při jedné skleničce nezůstalo. Na tácek jsem vyndala napečené cukroví od maminky a k tomu uvařila kávu. Společně jsme měli pořád o čem povídat. I když se moc ráda dívám o Vánocích v televizi na pohádky, musím říci, že ten večer mi rozhodně televize nechyběla. Plánovali jsme naši budoucnost, užívali si tu zvláštní a neopakovatelnou atmosféru prvního vánočního svátku. Pomalu se blížila půlnoc a já už se začala těšit do pečlivě připraveného společného pelíšku.
Ale pak jsme oba uslyšeli něco docela zvláštního. Kroky na hlasitě vrzající podlaze nad naší hlavou, doprovázené jakýmsi zpěvem. Nejdříve jsme si mysleli, že se někdo kolem chalupy prochází a trochu přebral. Ale když Richard otevřel dveře, nebylo venku ani živáčka a napadaný sníh byl netknutý. A zaznělo to znovu. Kroky a tajemné zvuky, připomínající zpěv, nebo spíše kvílení.
"Ríšo, proboha, co to je? Vždyť tady nikdo není! Odkud se to ozývá? Já se bojím!"
Objala jsem Richarda kolem pasu a nechtěla se ho pustit.
"Počkej, Mileno. Přece nebudeme věřit na strašidla. Ozývá se to nad naší hlavou, to znamená z půdy. Podívám se tam."
"To ne Ríšo. Bojím se o tebe. Nenechávej mě tady. Když, tak se tam podíváme spolu. Ale budu se hodně bát".
Ríša se zasmál.
"Báchorky. Uvidíš, že tomu přijdeme na kloub!"
Vyzbrojeni baterkami a já s dlouhým nožem v kapse, jsme se vydali po točitých schodech na půdu. Byl tu hrozný nepořádek. Zatím jsme nestihli půdu vyklidit a nějak upravit k obrazu svému. Chtěli jsme ji později využívat jako ložnici nebo v budoucnosti jako dětský pokoj. Ale to všechno nás teď nezajímalo. Odkud mohl vycházet zvuk, který jsme oba slyšeli? Hlasitě tikající hodiny, zavěšené na jednom z trámů, ukazovaly půl jedné.
Brr… otřásla jsem se. Hodina duchů… Ale nahlas jsem ani nepípla. Richard zkoumal tikající hodiny.
"To snad není možné, aby tikot těch hodin jsme slyšeli jako kroky," uvažoval nahlas. Měl pravdu. Tikot zněl docela jinak.
V rohu u sklopené střechy stála malá zaprášená skříňka se zásuvkami. Když Richard jednu z nich otevřel, objevil malou ozdobnou krabičku, která by dnes mohla být používána jako šperkovnice.
"Podíváme se dovnitř, ne?"
Ani jsem nedýchala. Richard skříňku otevřel a ta začala hrát. Připomínalo to zpěv či kvílení, které jsme slyšeli, ale že by to bylo opravdu to samé, jsem nemohla říct. Když melodie dohrála, uslyšeli jsme cvaknutí pérka a skříňka vydala svůj obsah. Našli jsme svazek dopisů, svázaných stužkou. Co to je na dopisy? Komu jsou nebo byly určeny? To jsme chtěli zjistit. Při světle baterek jsme se dočetli, že jsou to zamilované dopisy chlapce, staré pětadvacet let, adresované jakési dívce Rozárce. A pak nás to napadlo.
Vždyť v té hospodě říkali, že je to právě pětadvacet let, co ta dívka na chalupě spáchala sebevraždu. Musela to být tedy ona, které dopisy patřily…
Nic jiného jsme už na půdě neobjevili. Když jsme se vrátili dolů, přestalo se nám chtít spát. Dopisy jsme uložili zase do krabičky, ale nechali ji tentokrát venku na skříňce. Co kdyby skutečně duch Rozálie nemohl nalézt klid, dokud nenajde své dopisy? Pokud nás ještě navštíví, ať je tedy nemusí hledat, uzavřeli jsme s Richardem debatu.
Co bylo příčinou kroků a zvuků, jsme tehdy nezjistili. Na chalupu jezdíme každý víkend. Pravdou ale je, že od té doby, co krabička s dopisy zůstala na skříňce, se už tajemné zvuky ani kroky neozvaly.

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"

Zázrak

16. listopadu 2016 v 16:30 | Aliwien |  Téma týdne
Jak ten čas letí! Včera to byl už rok, co jsme společně s manželem Mirkem a naším malým sluníčkem Jakubem oslavili jeho první narozeniny. Díval se na nás svýma velkýma černýma očima. Kdo ví, zda vnímal rozsvícenou svíčku na narozeninovém dortu. Ale prstíčkem si sáhnout do dobrého sladkého krému rozhodně nezapomněl. Nechali jsme ho užívat si ten pocit a pravda je, že za chvíli byl od krému skoro celej. Smáli jsme se tomu. I Kubíček se smál a to byl zase po čase nejšťastnější okamžik našeho společného života. Velký plyšový medvěd, kterého dostal darem, ho ovšem zaujal hned po zážitku s dortem. Bylo to nádherné odpoledne. Jen já vím, že je mezi námi cosi, co pro mne musí zůstat navždy tabu.
Je časné ráno. Manžel odešel do práce, Kubíček ještě sladce spí a mně se vracejí vzpomínky. Jak to tenkrát vlastně všechno bylo…
O dítě jsme se pokoušeli dlouho. Co já pamatuji, nejméně dva roky. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, ale nebylo nalezeno nic, co by mělo bránit mému otěhotnění. A tak přišel na řadu Mirek. Rozhodně se mu na takové vyšetření nechtělo. Byl přesvědčen o tom, že v něm chyba rozhodně není. On je přece muž. Podle jeho přesvědčení za takové problémy může jedině žena. Mnohokrát jsme se na tohle téma nepohodli. Ale když viděl, že není zbytí, nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Na vyšetření jsem šla s ním. Bohužel to dopadlo tak, jak jsem si myslela. Mirek neměl dostatek živých spermií.
"Byl by to určitě zázrak, kdyby se vám podařilo založit rodinu", slyšel nekompromisní výrok od lékaře.
Sebralo ho to hlavně psychicky. V té době jsem se mu snažila maximálně pomáhat. Doufala jsem, že ten zázrak snad přijde a utvrzovala v tom i Mirka. Ale zázrak nepřicházel a já pochopila, že k tomu, abych skutečně porodila dítě, po kterém jsem tolik toužila, bych musela být zřejmě princeznou v pohádce, kde všechno dobře dopadá. Ale nechtěla jsem se vzdát. Začali jsme s Mirkem uvažovat o adopci, protože i on dítě moc chtěl.
"Víš, je to ale těžké. O adoptovaném dítěti nic nevíš. Nevíš, kdo byli jeho rodiče, jaké geny po nich zdědil. Mám strach, Jitko, abychom svého činu nelitovali. Znáš to, ne vždycky se adoptované dítě cítí v rodině dobře, nebo je obtížně vychovatelné. Nechtěl bych se dostat do situace, abych musel řešit jeho prohřešky na úřadech, nebo v horším případě na policii. Takovou situaci bych určitě nezvládl!"
Mirkovy argumenty jsem musela uznat. Stejné obavy jsem měla i já. Ale jak situaci vyřešit ke spokojenosti všech, mne opravdu nenapadalo. Asi už do smrti se budeme muset zřejmě spokojit s dětmi Mirkova bratra, se kterým jsme bydleli společně v rodinném domku. Jeho děti nás milovaly a bylo tomu stejně i naopak. Jarda před dvěma roky ovdověl a já společně s Mirkem jsem mu pomáhala ve výchově jeho dvou ratolestí. Eliška chodila do druhé třídy a Markétka do školky. Měli jsme tak trošku náhradu za to, že vlastní děti nemáme. Teprve tehdy, když jsem s Jardou jednou rozebírala naši situaci, zrodil se v mé hlavě plán, jak to udělat, abychom i my s Mirkem byli šťastnými rodiči. Jarda sice chvíli váhal. Ale nakonec souhlasil. Potomek vlastně nebude cizí. Podědí geny z rodiny. Po Jardovi a společných rodičích s Mirkem. Podmínkou bylo, že Mirek se nikdy nesmí dozvědět skutečnou pravdu.
Umělé oplodnění jsem opakovaně absolvovala na klinice v Praze. Sperma tam poskytl Jarda. Věřila jsem, že to tentokrát vyjde. S Jardou jsme se dohodli, že Mirek se o ničem nemusí dozvědět…
Když jsem před rokem zjistila, že jsem opravdu těhotná, zaplavil mne pocit nepopsatelného štěstí. Když jsem to sdělila Mirkovi, díval se nejdříve na mne nevěřícně. Trochu jsem se bála, že začne pochybovat o mojí věrnosti a bude mne vyslýchat, kdy a kde jsem s kým byla a čí to dítě vlastně je. Ale nic takového se nestalo. Byl šťastný.
"No vidíš. Vždyť to ten doktor tenkrát dobře říkal."
"Co říkal?"
Mirek si nějak nemohl uvědomit, co tím myslím.
"Přece říkal, že by to byl zázrak, ne? A jak vidíš, zázraky se občas dějí. A nejenom v pohádkách…"
Odměnou mi tenkrát byl vroucí Mirkův polibek. Snad mi tuhle milosrdnou lež jednou na věčnosti všichni odpustí. Ale pro mne i pro Jardu zůstane skutečnost opravdovým tabu. V hlavě se mi honí jedna stará moudrost. Není důležité, kdo dítě zplodil. Důležité je a bude, kdo ho vychová…

Téma týdne: Tabu


Barvy a život

17. října 2016 v 15:28 | Aliwien |  Téma týdne
Barvy kolem nás. Zvláštní téma týdne, určitě vedoucí k zamyšlení. Barvy nás totiž pronásledují celý život. Zkusme se jen trochu zamyslet…
Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.
S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.
Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.
Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.
A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.
Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".
Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.

Téma týdne: "Barvy kolem nás"

Před zrcadlem

21. září 2016 v 17:37 | Aliwien |  Téma týdne
Je podzimní ráno. Tak jako každý všední den se chystám do školy. Stojím v koupelně před velkým zrcadlem a dlouze se prohlížím. Kdo jsem? Včera jsem oslavil osmnácté narozeniny. Bylo to skvělé odpoledne s kamarády a kamarádkami a večer s mými milovanými rodiči. To už jsem opravdu dospělý? Ptám se sám sebe a v myšlenkách se vracím ke včerejšímu večeru. Mamka se jenom smála.

"Ty a dospělý? To ještě hodně dlouho nebudeš, Kubo. Ty jsi pořád ještě dítě, i když uznávám, že trochu větší, to je pravda. Už jsi mi přerostl přes hlavu. Ale dospělý teprve budeš. To všechno ti přinese tvůj další život, víš?"
Trochu jsem se maminčině názoru bránil. Vždyť mám přece už volební právo, můžu jednat sám za sebe. Ale na druhou stranu jsem musel uznat, že jsem vlastně jenom plnoletý. A to je proti dospělosti asi trochu rozdíl. Táta se naší diskuzi jenom usmíval, ale já věděl, že s mámou souhlasí a s tím prostě nic nenadělám. Hlavně, že mám pro život jasno a alespoň teď vím, kdo jsem. Zálibně se prohlížím v zrcadle. Jsem zatím štíhlý, hodně vysoký, holkám na gymplu se líbí moje vlnité vlasy a oči. To mi říkala Veronika, jinak bych se toho zvlášť nevšímal. Rozhodně bych se ale nechtěl zrcadla ptát, tak jako Sněhurka ve známé pohádce, kdo je na světě nejkrásnější. Já bych to asi určitě nebyl. Zavlním se v bocích a usměju se na sebe. Tancovat taky trochu umím. Ostatně ty dnešní moderny typu "hop sem hop tam" dovede každej, i bez tanečních. Utěšuju se, protože v neděli mám s Veronikou rande a prý půjdeme někam tancovat. Trochu se toho bojím, stejně jako maturity, která mne čeká příští rok. Ale už vím, co bude potom. Chtěl bych na vejšku. Na matiku. Ta mě láká ze všeho nejvíc. Ale učit ji by se mi nechtělo. Tak nevím, zda vůbec pro takový obor najdu nějaké uplatnění.

"Sakra, to jsem se dostal v myšlenkách hodně daleko! Čas letí, dělej, Kubo, nebo přijdeš do školy pozdě!", pobízím se. Ale zrcadlo mi nějak nechce pustit. Věděl jsem vždycky, kdo jsem? Přes svoje mládí jsem to nikdy neměl v životě lehké. V deseti mě porazilo auto. Pak jsem asi čtrnáct dnů opravdu nevěděl, kdo jsem. Ale všechno dopadlo dobře a paměť se po otřesu mozku vrátila.

Asi před měsícem mi prozradili moji rodiče, že prý nejsem jejich. Šokovalo mě to. Přinesli si mě jako mimino rovnou z porodnice. Mamce tenkrát narození jejího vlastního děcka nějak nevyšlo a shodou okolností tam jedna z rodiček své dítě nechala k adopci. Když jsem se to dozvěděl, chvilku jsem uvažoval o tom, kdo tedy vlastně jsem. O mých biologických rodičích ti moji nic nevěděli, nebo mi to nechtěli prozradit. Mamka řekla jen to, že údajně rodička měla být nějaká patnáctiletá holčina. Kdo byl otcem nevěděla a ani ji to nezajímalo. Pro mne se vysvětlila spousta věcí. Mamka i taťka byli menší postavy, spíš zavalitější, a mnozí z mých kamarádů mi říkávali, že se jim v ničem nepodobám. Zeptal jsem se tehdy, proč mi to vlastně říkají. Vždyť museli vědět a cítit, že je mám rád jako rodiče a nikdy by mě nenapadlo, že je něco jinak.

"Víš, Kubo, lidi jsou zlí. A protože nechceme, aby ses to někdy dozvěděl třeba náhodou od cizích, je lepší, když to budeš vědět od nás, rozumíš? Máme tě rádi jako svého, to přece víš a ani teď, až budeš plnoletý, se na tom nic nezmění!"
Byl jsem tátovi vděčný za tohle vysvětlení. Vzal jsem to prostě jako fakt na vědomí. Zůstanu už nadosmrti Jakubem Petrtýlem a jinak bych se ani jmenovat nechtěl.

Odkládám holicí strojek. Teď ještě v rychlosti vyčistit zuby, vypůjčit si trochu tátova intimspreje a bude to. Musím se přece ve škole holkám líbit, ne?
Jedním okem mrknu na hodinky.
"Proboha, sedm pryč. Než si sbalím věci, než přijede tramvaj, která naštěstí staví před domem, budu mít co dělat, abych všechno stihnul. Navíc mne dnes čeká ve škole písemka. Z matiky, pochopitelně. Kouknul jsem na to jenom jedním okem, doufám, že mi to bude stačit. Nemůže to přece dopadnout jinak, než za jedna, ne? V rychlosti uklízím koupelnu a už slyším mámin hlas.

"Kubo, co tam v tý koupelně tak dlouho děláš? Pospěš, nebo opravdu přijdeš pozdě. Snídani už máš na stole, tak dělej!"
Naposledy se podívám do zrcadla, které mne konečně propouští ze své moci. Usedám za stůl a v rychlosti do sebe soukám namazané rohlíky se sýrem. Seberu zabalenou svačinu, hodím si batoh na záda a pádím. Tramvaj právě přijíždí do stanice a pro mne začíná další všední den.

Téma týdne: "Kdo vlastně jsem?"

Rozvod

7. září 2016 v 14:34 | Aliwien |  Téma týdne
Rozvod. Šest písmen, která dokážou člověku obrátit dosavadní život docela naruby. Nikdy jsem s touto možností v manželství moc nepočítala. Vždyť s Petrem jsme oslavili v loňském roce dvacet pět let spokojeného manželství. A právě ta stříbrná svatba byla prvopočátkem všeho. Manželovi se blížila padesátka. Mně bylo nedávno o pět míň. Dlouho se nám nedařilo založit rodinu. Dnes desetiletá dcerka Terezka byla alespoň pro mne vymodleným štěstím. Na stříbrné svatbě jsem po prvé uviděla Táňu. Petrova kolegyně z práce. Mladá, asi tak třicetiletá, štíhlá a precizně oblečená a upravená žena, milého vystupování. Alespoň tak na mne působila, když mne s ní Petr seznámil. Tehdy ještě moje oči nic zvláštního nezpozorovaly. Ale pak přišla rána z čistého nebe. Nejdříve se Petr vracel z práce čím dál tím později, několikrát se nevrátil vůbec a přišel domů až za několik dnů. Jeho vysvětlování, že v práci přespal, protože toho má prostě moc nebo odejel na neočekávanou služební cestu, jsem nikdy nevěřila. Hádali jsme se čím dál více a úporněji. Červíček v mé hlavě vrtal stále častěji a usvědčoval mne v tom, že něco není v pořádku. Nic jiného než nevěru nepřipouštěl. Zhruba po půl roce od stříbrného výročí jsem se vracela domů. Byt zel prázdnotou. Terezka byla na hodině klavíru. Měla jsem tedy ještě trochu času pro sebe, než ji tam vyzvednu. Moji pozornost upoutala trhačka, ležící na stole, s nějakým vzkazem. Když jsem našla v tašce brýle, abych si přečetla, co se děje, nevěřila jsem svým očím.
"Martino", stálo tam, "odstěhoval jsem se k Táně. Nezlob se, ale zamiloval jsem se na stará kolena a myslím si, že nový život mi za to bude stát. Podám žádost o rozvod. Ty už jsi pro mne jen matka naší dcery. Budu ti na ni platit. Ale jen do doby, než mi ji soud přidělí. Počítej s tím. Mám větší plat, dobré bytové podmínky u Táni a Terezce rozhodně mohu dát více, než ty. Ahoj, Petr".

Zatočila se mi hlava a v první chvíli jsem si myslela, že se mi to jenom zdá. To, že se rozvedu s Petrem, mne sice hodně bolelo. Ale že bych se měla vzdát Terezky, mého vymodleného dítěte? To jsem si představit a ani připustit nemohla. Rozhodně budu bojovat, to mi bylo hned jasné. V následujících dnech a týdnech jsem přemýšlela, jak nejlépe Terezce sdělit, že táta už s námi nebydlí. Zprvu jsem se vymlouvala, že je na delší služební cestě, ale to se donekonečna nedá. Nakonec jsem si řekla, že Terezka už není tak malá, aby nepochopila pravdu a řekla jí všechno na rovinu.

"Mami, a to by mě táta chtěl napořád? Nebo jen tak na víkend, jako to mají některé holky u nás ve třídě?", ptala se mě.
"Ale napořád já nechci! Já chci být s tebou. Mám tě ráda, mami", objala mne a já skrývala slzy dojetí.
"Ale bude to těžké, děvče moje. Táta to bere vážně a zítra k nám přijde sociální pracovnice na šetření, aby zjistila, jak se o tebe starám, víš?"
Tyhle myšlenky jsem už v sobě nosila týden a popravdě řečeno, měla jsem strach. Co když se sociálka přikloní na Petrovu stranu? Znám dnešní dobu. Má dost peněz na to, aby si svůj požadavek na dítě dokázal zaplatit, třeba i protizákonným způsobem.
"Tak víš co, mami? Odjedeme k babičce a nebudeme doma!"
Když jsem Terezce vysvětlila, že to nic nevyřeší, přišla s jiným nápadem.
"Tak mami, já si uklidím svůj pokojíček. Ty mi to tam hezky vyzdobíš, vypereme záclony, umyjeme okno, aby ta paní viděla, jak je u nás hezky. Co říkáš?"
S tímhle řešením jsem musela souhlasit, ostatně něco podobného jsem také měla v plánu. Vzorně jsme společně poklidily celý byt. Když jsem šla spát, blížila se půlnoc. Terezka už dvě hodiny spokojeně oddychovala ve svém pokojíčku.

"Odstrčilová", představila se mi sociální pracovnice ve dveřích bytu a já ji pustila dál. Připadalo mi, že se v našem bytě rozhlíží jako ostříž. Studovala růžový porcelán ve vitrínce, broušené sklo po mamince a bůhví, co ještě. Nebylo mi to příjemné. Vždyť jsem nic neukradla. Na všechno jsme si s Petrem poctivě vydělali.
"Kdepak má Terezka pokojíček?", zeptala se za chvilku a já otevřela dveře do jejího království.
"Tedy, paní Dubská, v tomhle vaše dcerka žije? Rozházené hračky, pokecaný ubrus na stole, špinavé povlečení a neskutečný nepořádek vyrazil paní Ostrčilové dech. Mně to naopak tak strašné nepřipadalo a netrvalo dlouho, pohádaly jsme se. Obvinila jsem tu osobu z úplatkářství, protože určitě to byl můj manžel, který si zaplatil takový posudek na dceru, který vyzní v jeho prospěch. Nepřišlo mi ani divné, že tu není Terezka a paní Odstrčilové jsem řekla, že určitě ví, kde je, na rozdíl ode mne. Najednou se mne zmocnil hrozný strach. Strach z vlastních myšlenek, že o Terezku přijdu. Z myšlenek, že Petr tenhle boj vyhraje, i když si to vůbec nezaslouží.
"Posudek pro vás moc příznivý asi nebude, paní Dubská!. Takový bordel jsem už dlouho neviděla, všude špína, prach, v lednici žádné zásoby, jak byste chtěla se starat o vaši dceru?", s těmito slovy se sociální pracovnice rozloučila. Ale nenechala jsem ji odejít. Chytila jsem ji pod krkem a začala s ní cloumat. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale ten křik byl opravdu hlasitý.
"To je všechno podvod, slyšíte? Podvod! A Terezku vám nedám. Rozumíte? Nedám. Je moje a jenom moje a moje taky zůstane!!"

"Mami? Mami!! Probuď se, mami, slyšíš? Něco se ti zdá! Tak mami, už je to dobrý, nekřič, jsem tady s tebou!"

Pozvolna otevírám oči. Kde to jsem? Nade mnou se sklání Terezka a najednou cítím, že mi spadl ze srdce obrovský kámen. Je ráno, a setkání se sociální pracovnicí mám teprve před sebou… Chci věřit, že strach z vlastních myšlenek, který jsem prožila ve snu, se už nevrátí a všechno dopadnete, jak si s Terezkou přejeme…

Téma týdne: Strach z vlastních myšlenek


Kam dál